3 Ads 91/2013 — Nejvyšší správní soud

73 Ad 45/2013- 29 - text pokračování - 7 - 73Ad 45/2013 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Radkovou v právní věci žalobce V. F., bytem P., n.. S. 1998/6, zast. Mgr. Vladimírem Kubíkem, advokátem se sídlem Kroměříž, Masarykovo nám. 490/9, proti žalovanému Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem Praha, Na Poříčním právu 376/1, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 10. 2013, č. j. 2013/51904-421, ve věci nepřiznání podpory v nezaměstnanosti, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 10. 2013, č. j. 2013/51904-421, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen žalobci zaplatit k rukám jeho zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 3.146 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: [1] Žalobce se svou žalobou domáhal zrušení citovaného rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Olomouci ze dne 10. 10. 2013, č. j. 2013/51904-421. Tímto rozhodnutím nebyla žalobci přiznána podpora v nezaměstnanosti od 6. 6. 2013. [2] V žalobě žalobce namítal, že po doručení rozhodnutí správního orgánu I. stupně neprodleně 11. 7. 2013 poskytl úřadu práce evidenční listy důchodového pojištění, ze kterých je zřejmé, že zaměstnáním u zaměstnavatelů V. S. družstvo, IČ X od 1. 6. 2007 do 30. 6. 2012, u zaměstnavatele V. družstvo, IČ X od 1. 7. 2012 do 30. 11. 2012 a u zaměstnavatele K. s. r. o., IČ X od 1. 12. 2012 do 31. 5. 2013 získal pojištění postačující k přiznání podpory v nezaměstnanosti. Napadeným rozhodnutím bylo odvolání zamítnuto s tím, že žalobce doložil nové skutečnosti, tj. evidenční listy důchodového pojištění od všech zaměstnavatelů pro rozhodné období až po vydání rozhodnutí o nepřiznání podpory v nezaměstnanosti, a proto k nim žalovaný podle § 82 odst. 4 správního řádu nemohl přihlédnout. Žalobce odkázal na § 39 odst. 1 a § 42 odst. 2 zákona o zaměstnanosti a podotkl, že při vyplňování žádosti o podporu v nezaměstnanosti dne 5. 6. 2013 dbal pokynů pracovnice úřadu práce, když mu tato řekla, ať do formuláře žádosti o podporu v nezaměstnanosti vyplní své poslední zaměstnání, tj. u zaměstnavatele K. s. r. o. v období od 1. 12. 2012 do 31. 5. 2013. Po vyplnění formuláře doložil žalobce požadované listiny od posledního zaměstnavatele – okamžité zrušení pracovního poměru z důvodu nevyplacení mzdy ze dne 31. 5. 2013, potvrzení zaměstnavatele pro posouzení nároku v nezaměstnanosti ze dne 3. 6. 2013, potvrzení o zaměstnání ze dne 3. 6. 2013 a potvrzení zaměstnavatele o průměrném/pravděpodobném měsíčním výdělku a způsobu ukončení pracovního poměru ze dne 3. 6. 2013. Při ústním jednání po něm ničeho dalšího pracovnice úřadu práce nevyžadovala. Po obdržení zamítavého rozhodnutí úřadu práce, dle kterého úřad práce nepřiznal žalobci podporu v nezaměstnanosti, žalobce neprodleně v den obdržení tohoto rozhodnutí doložil úřadu práce evidenční listy důchodového pojištění od všech zaměstnavatelů, u kterých byl v rozhodném období dvou let zaměstnán a současně žalobce s odkazem na § 87 správního řádu měl za to, že po podání odvolání a doložení evidenčního listu důchodového pojištění prokazující žalobcův nesporný nárok na přiznání podpory v nezaměstnanosti měl úřad práce své dříve vydané rozhodnutí v rámci institutu autoremedury žalobci podporu v nezaměstnanosti přiznat. Jednou ze základních zásad podle § 3 správního řádu je totiž zásada materiální pravdy. U této by rozhodnutí správního orgánu mělo vycházet ze spolehlivě zjištěného stavu věci, když správní orgán není vázán na návrhy účastníků a má tudíž povinnost co nejpřesněji a nejúplněji zjistit skutečný stav projednávané věci. Povinností úřadu práce při posuzování žádosti o podporu v nezaměstnanosti tak bylo zažádat příslušné pracoviště České správy sociálního zabezpečení, které jsou tyto evidenční listy důchodového pojištění předkládány samotnými zaměstnavateli. Žalobce navrhl zrušení obou napadených rozhodnutí. [3] Žalovaný ve vyjádření k námitkám žalobce odkázal na své rozhodnutí a měl za to, že postupoval v souladu s § 3 správního řádu. Žalobce byl zařazen do evidence uchazečů o zaměstnání od 1. 6. 2013, v jeho případě je rozhodné období od 1. 6. 2011 do 31. 5. 2013. Do části B žádosti o zprostředkování zaměstnání žalobce dne 5. 6. 2013 uvedl, že pracoval u zaměstnavatele K. s. r. o. a to do 31. 5. 2013. Do žádosti o podporu v nezaměstnanosti žalobce do části C bodu 3 „Poslední ukončené zaměstnání nebo jiná výdělečná činnost v posledních dvou letech před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání, ve které uchazeč o zaměstnání žádá o podporu v nezaměstnanosti (uveďte všechna zaměstnání a jiné výdělečné činnosti, které jste ukončil/a ve stejný den)“, uvedl: K. s. r. o. od 1. 12. 2012 do 31. 5. 2013. V bodu 4 části C předmětné žádosti „Další ukončená nebo neukončená zaměstnání nebo jiné výdělečné činnosti a náhradní doby zaměstnání v posledních dvou letech“ žalobce neuvedl žádné zaměstnání. K žádosti o podporu v nezaměstnanosti žalobce doložil listiny týkající se zaměstnavatele K. s. r. o. a prokázal, že ve výše uvedeném rozhodném období získal zaměstnání u tohoto zaměstnavatele na dobu důchodového pojištění od 1. 12. 2012 do 31. 5. 2013. Při jednání na úřadu práce byl s žalobcem sepsán protokol o ústním jednání, ze kterého mj. vyplývá, že žalobce byl seznámen s podklady pro vydání rozhodnutí v předmětné věci. Žalobci byla dána možnost nahlédnout do spisu, vyjádřit své stanovisko ve správním řízení, navrhnout provedení dalších důkazů a učinit jiné návrhy. Žalobce neměl žádné návrhy. Úřad práce rozhodnutím žalobci podporu v nezaměstnanosti nepřiznal, neboť žalobce v rozhodném období dvou let před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání nezískal zaměstnáním či jinou výdělečnou činností či započtením náhradní doby zaměstnání dobu důchodového pojištění v délce alespoň 12 měsíců a nesplnil tak podmínku stanovenou zákonem o zaměstnanosti pro přiznání podpory v nezaměstnanosti. Uvedené rozhodnutí bylo žalobci oznámeno dne 11. 7. 2013. Teprve po vydání rozhodnutí o nepřiznání podpory v nezaměstnanosti žalobce doložil úřadu práce dne 11. 7. 2013 nové skutečnosti, a sice že zaměstnáním u zaměstnavatele V. S. družstvo získal v rozhodném období dobu důchodového pojištění od 1. 6. 2011 do 31. 12. 2011 a od 1. 1. 2012 do 30. 6. 2012 zaměstnáním u zaměstnavatele V. družstvo získal dobu důchodového pojištění od 1. 7. 2012 do 30. 11. 2012. K těmto skutečnostem však žalovaný nemohl ve smyslu § 82 odst. 4 správního řádu přihlédnout. S tímto ustanovením byl žalobce prokazatelně seznámen v písemném základním poučení účastníka správního řízení dne 5. 6. 2013, které opatřil svým podpisem. V řízení o žádosti iniciativa a důkazní břemeno leží primárně na žadateli. Žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 114/2012 – 27 a na koncentraci řízení, která neumožňuje účastníku doplňovat v odvolacím řízení takové skutečnosti a důkazy, které mohl uplatnit již dříve, tedy v řízení v prvním stupni. V posuzované věci nešlo o skutečnosti, které vyšly najevo až později, tyto byly účastníku známy. S ohledem na datum vystavení evidenčního listu důchodového pojištění, který žalobce doložil úřadu práce 11. 7. 2013, tj. až v řízení odvolacím, je mohl žalobce uplatnit již v řízení před správním orgánem I. stupně. Žalobce 5. 6. 2013, tj. při podání žádosti o zprostředkování zaměstnání a o podporu v nezaměstnanosti, nepochybně věděl, že pracoval u zaměstnavatele V. S. družstvo a zaměstnavatele V. družstvo, tyto však v žádosti o podporu v nezaměstnanosti nezmínil. Bylo otázkou míry bdělosti žalobce, zda v řízení před správním orgánem prvního stupně doloží všechny skutečnosti rozhodné pro přiznání podpory v nezaměstnanosti. Úřadu práce bylo toliko známo, že v době od 1. 12. 2012 do 31. 5. 2013 žalobce pracoval u zaměstnavatele K. s. r. o., u kterého byl po celou dobu trvání pracovněprávního vztahu důchodově pojištěn. Do vydání napadeného rozhodnutí žalobce úřadu práce neuvedl další dvě zaměstnání, která doložil až v řízení odvolacím, přesto že k tomu měl nepochybně dostatečný časový prostor. Dne 5. 6. 2013 dal úřad práce žalobci možnost nahlédnout do spisu, vyjádřit své stanovisko ve správním řízení, navrhnout provedení dalších důkazů a učinit jiné návrhy, žalobce však neměl žádných návrhů. To je doloženo protokolem o ústním jednání. Domněnka žalobce, že úřad práce mohl využít institutu autoremedury, je lichá. Institut autoremedury slouží k nápravě nezákonného rozhodnutí samotným správním orgánem prvního stupně. V daném případě však nebylo rozhodnutí správního orgánu I. stupně vydáno v rozporu s právními předpisy. Žalobce byl při podání žádosti o podporu v nezaměstnanosti dne 5. 6. 2013 výslovně poučen nejen podmínkách získání nároku na podporu v nezaměstnanosti, ale též o povinnosti podle § 42 odst. 2 zákona o zaměstnanosti, totiž, že skutečnosti rozhodné pro přiznání a poskytování podpory v nezaměstnanosti je povi