3 Ads 113/2011 — Nejvyšší správní soud

72 Ad 11/2015- 31 - text pokračování - 9 - 72 Ad 11/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Radkovou, Ph.D., v právní věci žalobce J. Z., bytem D., D. 329, proti žalovanému Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze, Na Poříčním právu 1, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 8. 2015, č. j. MPSV-UM/7654/15/9S-OLK, ve věci nepřiznání příspěvku na bydlení od 1. 4. 2015, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : [1] Žalobce včas podanou žalobou brojil proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 8. 2015, čj. MPSV-UM/7654/15/9S-OLK, kterým bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Olomouci ze dne 20. 7. 2015, č. j. 432748/15/OL, jímž byla zamítnuta žádost žalobce o dávku státní sociální podpory příspěvek na bydlení ode dne 1. 4. 2015. Žalobce v žalobě namítal, že došlo k diskriminaci znevýhodněním, vyplývajícím ze zákona, který je podle žalobce v rozporu s ústavou a listinou základních práv a svobod, evropskou sociální Chartou a dalšími mezinárodními úmluvami, např. Lisabonskou smlouvou. Zákon o státní sociální podpoře jednoznačně a zcela bezdůvodně znevýhodňuje skupinu občanů a odpírá jim sociální pomoc. To žalobce popsal na modelových příkladech. Příklady i argumentace se týkaly hlavně osob bydlících osamoceně v domácnosti. Žalobce namítal, že osoby samostatně výdělečně činné jsou znevýhodněny oproti zaměstnancům. Za obdobných podmínek osoby samostatně výdělečně činné na příspěvek nedosáhnou, protože se vychází z fiktivního, nikoliv reálného příjmu. Skutečný příjem žalobce byl mnohem nižší než fiktivní. U částek blízkých životnímu minimu a u hranice, kterou je definována chudoba, je dopad nepřiznaného příspěvku na bydlení obzvláště drastický. Osoby samostatně výdělečně činné jsou zcela vyloučeny ze systému státní sociální podpory a to je v rozporu s čl. 30 LZPS a čl. 1. Listina by měla chránit menšiny. Postupem v případě žalobce byl porušen čl. 30 odst. 2 Listiny. Napříště mohou být stejné společenské skupině odepřena další práva garantovaná listinou. V dosavadních obdobných věcech žalobce správní orgány ani soudy nijak uspokojivě nezdůvodnily a ani neospravedlnily diskriminaci osob samostatně výdělečně činných, týkající se sociální pomoci ze strany státu. [2] Žalovaný ve vyjádření k žalobě popsal řízení o žádosti žalobce o příspěvek na bydlení, výpočet rozhodného příjmu a porovnání s částkou normativních nákladů a normativních nákladů na bydlení, které jsou se započtením tzv. fiktivního příjmu nižší, takže nárok na příspěvek na bydlení žalobci nevznikl. Práva obsažená v čl. 26 a čl. 30 Listiny jsou práva relativní, závislá na ekonomických možnostech společnosti a vyžadují aktivní účast státu. Zákonodárcům je tak dána možnost stanovit jejich rozsah běžnými zákony. Je na vůli zákonodárce, jakým způsobem stanoví rozsah a vymezí podmínky pro nárok na dávky státní sociální podpory. Konstatování žalobce, že některá ustanovení zákona o státní sociální podpoře jsou v rozporu s ústavou, evropskou sociální Chartou a dalšími mezinárodními úmluvami, je příliš obecné. Úlohou žalovaného není posuzovat zákonnost, rozpory jednotlivých ustanovení platných zákonů, nýbrž zákonnost či rozpory v rozhodování či řízeních vedených úřadem práce právě ve vztahu příslušným ustanovením zákonům odstraňovat. K nekonkrétním vyfabulovaným příkladům o bezdůvodném znevýhodňování skupin občanů, žalovaný odkázal na to, že stanovení podmínek pro splnění nároku na sociální dávku je plně v rukou zákonodárce. Dávku lze přiznat jen tehdy, jsou-li splněny všechny rozhodné podmínky stanovené zákonem o státní sociální podpoře. Žalovaný určuje jednotně výchozí podmínky pro rozhodování, a to v obdobných věcech. Žalovaný odkázal na § 5, § 24 až § 20 zákona o státní sociální podpoře, které taxativně stanovují podmínky, za kterých je přípustné jednotlivým oprávněným osobám přispět a to včetně osob samostatně výdělečně činných. Zároveň zákon stanovuje, které druhy příjmu jsou pro stanovení nároku na dávku státní sociální podpory rozhodné a v jaké výši se do těchto rozhodných příjmů započítávají. Rozhodným obdobím, za které se zjišťuje rozhodný příjem pro dávku příspěvek na bydlení je období kalendářního čtvrtletí předcházejícího kalendářnímu čtvrtletí, na které se nárok na dávku uplatňuje [§ 6 písm. b) zákona o státní sociální podpoře]. V souladu s § 5 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře stanoví tzv. fiktivní příjem. Fakt, že skutečný příjem žalobce byl nižší než příjem fiktivní, na postupu úřadu práce při rozhodování o nárok na dávku nic nemění. O vyloučení skupiny osob ze systému státní sociální podpory se žalovaný vyjádřil v napadeném rozhodnutí. Zákon určuje jednotně výchozí podmínky pro rozhodování, a to v obdobných věcech. Konkrétně jsou stanoveny podmínky pro poskytování příspěvků od státu na nákladech na bydlení nájemců či vlastníků bytů, kdy účelem zákona je přispívat příjemcům dávky příspěvek na bydlení na náklady bydlení, nikoliv je sanovat) a to za podmínek stanovených v zákoně státní sociální podpoře. Zákonem stanovené podmínky jsou nepřekročitelné a nelze je aplikací či výkladem rozšiřovat. Účelem zákona o státní sociální podpoře je přispívat na náklady bydlení, a to za podmínek stanovených v zákoně. Z vyjádření žalobce je zřejmé, že porozuměl důvodům rozhodnutí a má povědomí i obsahu aplikovaných ustanovení, pouze s jejich obsahem nesouhlasí. K námitce, že dosud žalovaný ani soud uspokojivě neospravedlnil ani se nevyjádřil k uvedené diskriminaci osob samostatně výdělečně činných, se vyjádřil žalovaný tak, že rozhodnutí ponechává na soudu. Žalovaný není tou osobou, která má zákon vykládat, ospravedlňovat či ohýbat, ale osobou, která je v jeho rámci povinna rozhodovat a aplikovat jej, přičemž zákon o státní sociální podpoře neobsahuje žádná ustanovení o možné diskriminaci. K námitce o odečítání přeplatků na nákladech na bydlení žalovaný uvedl, že výchozí podmínky pro rozhodování o nároku na dávku určuje zákon o státní sociální podpoře (§ 5 odst. 3 věta druhá). Žalobce opakovaně po dobu několika let brojí proti nezákonnosti, diskriminaci, porušení jeho práv a požaduje poskytnutí dávky státní sociální podpory příspěvek na bydlení bez zvaných diskriminačních omezení. Přitom svými požadavky požaduje po správních orgánech, aby porušovaly (resp. nedodržovaly) právě v jeho případě právní řád České republiky, aby nerespektovaly zákonem stanovené podmínky pro nárok na předmětnou dávku, neboli nabádá správní orgány k nezákonným postupům, výpočtům atd. Žalobce si je velmi dobře podle žalovaného vědom právní úpravy upravující podmínky nároku na příspěvek na bydlení, pouze ji odmítá akceptovat a vymýšlí všeobecné případy, které jako úkol dává žalovanému k řešení. Je pak nespokojen, když žalovaný se výpočty hypotetických příkladů nezabývá právě pro jejich hypotetičnost bez jakéhokoliv vztahu k jeho konkrétní záležitosti. V tomto směru žalovaný žalobci skutečně nemůže pomoci a vysvětlit mu svůj postup jinak, než odkazem na zákonná ustanovení. Argumentaci v rozhodnutí může opřít pouze o zákonná ustanovení, spekulovat považuje za nepřípustné. Žalovaný nemůže přistoupit na extenzivní výklad žalobce. Námitky žalobce proti znění zákona o státní sociální podpoře se jeví jako kontraproduktivní. [3] Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále „s. ř. s.“) v mezích žalobních bodů a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.), tedy ke dni 31. 8. 2015. [4] Soud ze správního spisu ve vztahu k souzené věci zjistil, že žalobce podal žádost o příspěvek na bydlení 25. 6. 2015, a to pro období od 1. 4. 2015 na byt na adrese D. 329. V žádosti žalobce uvedl, že je vlastníkem uvedeného bytu a je zde hlášen k trvalému pobytu. Žalobce doložil úřadu práce doklad o výši příjmu za 1. čtvrtletí roku 2015 a doklady o výši nákladů na bydlení žalobce za shodné období. Podle dokladů o rozhodných příjmech žalobce v 1. čtvrtletí 2015 měl příjmy ze samostatné činnosti v ČR, tuto činnost vykonával po celé kalendářní čtvrtletí jako hlavní, v předcházejícím roce tuto činnost vykonával taktéž jako hlavní a na dokladu žalobce požádal úřad práce, aby výši jeho příjmu zjistil na finančním úřadě. Finanční úřad úřadu práce následně sdělil, že příjem žalobce ze samostatné činnosti byl ve výši 1.036 Kč z podnikání, tedy nedosahoval 50 % průměrné měsíční mzdy v národním hospodářství. Dále v dokladu žalobce vyznačil, že v rozhodném období měl příjem z pronájmu ve výši 12.965 Kč. Podle dokladů o výši nákladů na bydlení žalobce v 1. čtvrtletí 2015 uhradil náklady za plyn ve výši 3×