2 As 48/2008 — Nejvyšší správní soud

19 A 2/2022- 67 - text  11 19 A 2/2022 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Jarmilou Úředníčkovou v právní věci žalobce: M. A. zastoupen JUDr. Dagmar Žilkovou, advokátkou sídlem 792 01 Bruntál, nám. Jana Žižky 39/2 proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje sídlem 702 18 Ostrava, 28. října 117 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 12. 2021 č. j. MSK 130431/2021, o přestupcích takto: I. Ve výroku o vině se žaloba zamítá. II. Ve výroku o uložení sankce se rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 12. 2021 č. j. MSK 130431/2021 a rozhodnutí Městského úřadu Bruntál ze dne 16. 9. 2021 č. j. MUBR/63657-21/mor-SO-7723/2020/mor mění tak, že se dle § 57 z. č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů a dle § 125c odst. 5 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ukládá pokuta ve výši 1 500 Kč. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, jímž žalovaný rozhodl o jeho odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Bruntál ze dne 16. 9. 2021 č. j. MUBR/63657-21/Mor-SO-7723/2020/Mor ve věci přestupků dle § 125c odst. 1 písm. k), přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 7, přestupku dle § 125c odst. 1 písm. i) bod 1 a ve věci přestupku dle § 125c odst. 1 písm. i) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o silničním provozu). Žalovaný k odvolání žalobce uvedené rozhodnutí správního orgánu I. stupně změnil tak, že změnil zavinění u přestupku dle § 125c odst. 1 písm. i) bod 1 [(tj. část výroku označená bodem 5 písm. c)] z úmyslu na nedbalost a dále změnil zavinění u přestupku dle § 125c odst. 1 písm. i) bod 2 [(tj. část výroku označená bodem 5 písm. d)] z úmyslu na nedbalost. Ve zbytku rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. 2. Žalobce uvedl, že napadenému rozhodnutí vytýká vady spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vychází, nemá oporu v důkazech založených ve spise nebo je s nimi v rozporu, nesouhlasí s výší pokuty, která byla uložena mladistvému obviněnému, přičemž poukázal na to, že je studentem bez vlastního příjmu, je nemajetný. Nadto pokuta byla uložena na samé horní hranici, ačkoli se případně mohl dopustit nedbalostního jednání, a to poprvé. Správnímu orgánu rovněž vytkl, že se nevypořádal s jeho námitkou, že došlo k zániku odpovědnosti za přestupek a správní rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné. Vyslovil názor, že uplynutím lhůty podle § 20 odst. 2 zákona o přestupcích došlo k zániku odpovědnosti za přestupek, neboť roční lhůta, po kterou bylo řízení přerušeno, počala běžet doručením rozhodnutí správního orgánu v této věci, tedy nejpozději dne 13. 10. 2020 a uplynutím roční lhůty odpovědnost za přestupek zanikla. 3. K přestupku pod bodem 1 žalobce namítal, že v právním předpise není dosud uvedeno, jaká je bezpečná vzdálenost pro objetí překážky na komunikaci. Konstatoval, že pro bezpečné objetí cyklisty právní předpis stanoví vzdálenost nejméně 1,5 m. Pokud byla vozovka prázdná a on nikoho neomezil ani neohrozil jízdou, mohl při objetí chodkyně se psem zvolit delší vzdálenost, zejména když pes byl na velmi dlouhém vodítku a nedalo se předvídat, jak na cyklistu zareaguje. Vozovka v daném úseku je úzká a on jako cyklista pouze bezpečně chodkyni se psem objel, aniž by kohokoli omezil či ohrozil. 4. Ve vztahu k přestupku uvedenému pod bodem 2 žalobce poukazoval na to, že u ústního jednání správnímu orgánu doložil, že parcela č. XA o výměře 194 m² je vymezena v katastru nemovitostí jako ostatní komunikace. Namítal, že na počátku ani konci této komunikace není nikde umístěna dopravní značka, která by vymezovala stezku pro chodce, ani označení ukončení stezky pro chodce apod. Zároveň při vjezdu a výjezdu z této komunikace není umístěna žádná zákazová značka, která by vjezd cyklistům zakazovala. Uvedl, že v dolní rozšířené části je tato místní komunikace užívána pro vjezd motorových vozidel, je tedy zřejmé, že je komunikace dlouhodobě používána k provozu motorových vozidel, tedy nikoliv výhradně jako stezka pro pěší. Žalobce dále uvedl, že v napadeném rozhodnutí žalovaný učinil závěr, že chodník je oddělen souvislou dvojitou řadou dlažby, tj. výškovým obrubníkem. Dle jeho názoru tento výklad zcela neodpovídá vyhlášce, neboť chodník, jak je popsán správním orgánem, je chodník obousměrný, tedy bez vymezení jízdního pruhu silnice. Jak je navíc zřetelně vidět na přiložené fotografii, stejným způsobem je vymezena komunikace, a správním orgánem je jako komunikace pojmenována. Bez dalšího označení jako např. stezka pro pěší, tak stejně vypadá chodník jako komunikace. 5. K přestupku pod bodem 3 žalobce namítal, že z fotodokumentace je zřejmé, že vodorovné dopravní značení nemá přesné kontury. Nelze z ní spolehlivě prokázat, že by přejel vodorovné dopravní značení a dopustil se tak přestupku. Pokud správní orgán činí závěr, že cyklista vjel na vodorovné dopravní značení, je nutné, aby k tomu předložil důkaz, nikoli jen kamerový záznam cyklisty, který v zatáčce byl v záklonu. Zároveň musí správní orgán doložit, že na vozovce nejsou výtluky, které by bylo nutné objíždět. Ze záznamu z kamery je zřejmé zakolísání kola vjetím na terénní nerovnost. 6. K přestupku v bodě 4 žalobce uvedl, že je mu kladeno za vinu, že neužil stezku pro cyklisty. Namítal, že jde o stezku dělenou a nebylo tedy jeho povinností tuto stezku užít, když zároveň je přikázáno, aby se chodci a cyklisté neohrožovali. Interpretace správního orgánu je mylná a odkázal na právní názor Dr. K. Poukázal také na § 2 vyhlášky týkající se umístění svislých dopravních značek s tím, že nic z citované právní úpravy nebylo splněno. Současně nelze cokoli vyvozovat z místních znalostí řidiče. Podstatná je právní úprava v zákoně či vyhlášce. 7. Co se týká přestupku uvedenému pod bodem 5 písm. a), b), c) žalobce namítal, že v daném případě se nejednalo o žádnou souběžnou jízdu. V daném úseku se nachází pouze jeden jízdní pruh pro každý směr jízdy, který není označen žádnou svislou ani vodorovnou dopravní značkou. Nenachází se tam žádný připojovací ani odbočovací pruh. Jako cyklista jel pouze sám ve svém jízdním pruhu, vedle něj žádné jiné vozidlo nejelo. Následně započal předjíždět vpravo v místě, kde není žádný připojovací ani odbočovací jízdní pruh. Žalobce uvedl, že řidič motorového vozidla při vyjíždění na komunikaci ulici Jesenická ve Vrbně p. Pradědem, bez ukazatele směru, viděl, že po silnici jede cyklista v jeho směru jízdy. Věděl o tom, že bude za přechodem pro chodce zajíždět na odstavnou plochu (odbočovat na místo ležící mimo pozemní komunikaci), měl tedy povinnost dávat včas znamení o změně směru jízdy. Při odbočování nesměl ohrozit řidiče jedoucího za ním a musel dbát zvýšené opatrnosti, jak plyne z § 21 a § 2 písm. l). Nesmět ohrozit znamená počínat si tak, aby jinému účastníku provozu na pozemních komunikacích nevzniklo žádné nebezpečí. Žalobce vyslovil názor, že tímto opomenutím došlo k dopravní nehodě a k jeho zranění. Poukázal na to, že se nechal ošetřit a doba jeho léčení přesáhla 7 dnů. Bylo povinností správního orgánu věc předložit policii k posouzení, zda nedošlo k trestnému jednání, na které se již nevztahuje přestupkový zákon. Vytýká-li mu správní orgán, že z místa nehody odjel a nehodu oznámil jeho zákonný zástupce, otec, který na místě nehody setrval do příjezdu policie, pak z hlediska proporcionality, pokud mu správní orgán klade za vinu, že se jel nechat ošetřit, a proto na místě setrval jeho otec, pak je nutné se tázat, zda na místě neměl povinně setrvat nezraněný řidič auta. Správní orgán zavinění vidí nepřiléhavě jen na jeho straně – zraněného mladistvého cyklisty. Žalobce odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 206/2015-39 dále uvedl, že není-li mimo rozumnou pochybnost prokázáno, že byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty přestupků, nemůže být učiněn závěr, že byl přestupek spáchán. 8. Žalobce se v žalobě dále dovolával aplikace ust. § 43 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a správnímu orgánu vytkl ve vztahu k výroku o trestu, že se vůbec nezabýval zjištěním jeho majetkových poměrů. Správní trest je nepřiměřený a jeho cílem není výchova nezletilého. Poukázal na zprávu OSPOD citovanou v napadeném rozhodnutí, podle které nebyl v minulosti klientem kurátora pro děti a mládež, k jeho osobě neevidují žádné negativní poznatky, žije řádným životem a připravuje se na budoucí povolání. Studuje na střední škole. OSPOD přímo navrhl, aby tyto skutečnosti vzal správní orgán v úvahu a s ohledem na okolnosti projednávané věci upustil od uložení peněžité pokuty. Žalobce namítal, že za této situace je pokuta 5 000 Kč nepřiměřeně vysoká a neodpovídá ani míře zavině