— Nejvyšší správní soud

25 A 29/2022- 34 - text  6 25 A 29/2022 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Gottwalda a soudců JUDr. Daniela Spratka, Ph.D., a JUDr. Zory Šmolkové, ve věci žalobkyně: A. M. zastoupené advokátem Mgr. Petrem Václavkem, sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha 1 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem Náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované č. j. MV-199876-4/SO-2021 ze dne 11. 1. 2022, ve povolení k trvalému pobytu, takto: I. Rozhodnutí žalované č. j. MV-199876-4/SO-2021 ze dne 11. 1. 2022 se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 11 228 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Petra Václavka, advokáta sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha 1. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou ze dne 10. 2. 2022 domáhala zrušení rozhodnutí žalované č. j. MV-199876-4/SO-2021 ze dne 11. 1. 2022. Uvedeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra č. j. OAM-8789-30/TP-2020 ze dne 19. 10. 2021. Prvostupňovým rozhodnutím byla dle § 75 odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „CizZ“), zamítnuta žádost žalobkyně o vydání povolení k trvalému pobytu, podaná dle § 68 citovaného zákona. Správní orgány dospěly k závěru, že žalobkyně nepředložila dostačující doklady o zajištění prostředků k jejímu trvalému pobytu na území ČR. 2. Žalobkyně v žalobě uvedla, že správní orgány nesprávně posoudily čestné prohlášení pana V. o pravidelném příjmu žalobkyně jako nedostačující. Právní jednání se musí posuzovat podle svého obsahu a z prohlášení pana V. plyne, že mezi ní a panem V. byla uzavřena smlouva zaopatřovacího typu; jeho prohlášení odpovídá zákonné definici smlouvy o důchodu dle § 2701 občanského zákoníku. Přijetím plnění ze strany žalobkyně se stala smlouva ve smyslu § 1744 občanského zákoníku perfektní. 3. Žalobkyně dále namítala, že napadené rozhodnutí je formalistické a nezohledňuje smysl ustanovení § 71 CizZ, jímž je to, aby se žadatel nestal do budoucna přítěží sociálního systému státu. V případě žalobkyně jsou její příjmy zajištěny jejími rodinnými příslušníky. Žalobkyně brojila i proti závěru žalované, že doklad o zajištění prostředků do 31. 5. 2022 nelze považovat za dostatečný, neboť povolení k trvalému pobytu je vydáváno na časově neomezenou dobu. Žalobkyně namítla, že není jasné, jaké časové období pro zajištění příjmů v předstihu považují správní orgány za dostatečné. Pokud v projednávaném případě považovaly doklad za nedostatečný, měly ji vyzvat k doložení dokladu, který by mohl být akceptován jako dostatečný. Absence této výzvy je v rozporu s ustanovením § 45 odst. 2 zákona č. 500/ 2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Správní orgán mohl vyslechnout žalobkyni anebo pana V. ohledně vyplácení důchodu po 1. 6. 2022. 4. Konečně žalobkyně namítla i nesprávné posouzení nepřiměřenosti zásahu do jejího rodinného a soukromého života v důsledku napadeného rozhodnutí. V návaznosti na kritéria vyslovení v rozsudku velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 10. 2006 ve věci Üner proti Nizozemsku (stížnost č. 46410/99) uvedla, že žalovaná provedla test přiměřenosti zásahu nedostatečně, když ani neidentifikoval ohrožený veřejný zájem, který by mohl být poměřován s újmou žalobkyně. Poukázala na hrozbu narušení funkčního celku její rodiny v důsledku napadeného rozhodnutí. 5. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě ze dne 20. 4. 2022 navrhla zamítnutí žaloby. Odkázala na obsah napadeného rozhodnutí a spisový materiál. Uvedla, že ze spisu vyplývá, že žalobkyně byla v řízení opakovaně vyzývána k doložení svých příjmů a v této věci byla i náležitě poučena. Písemnosti, které žalobkyně předložila, však neprokazovaly její příjmy ve smyslu § 71 odst. 1 CizZ. Pokud se týče smlouvy o důchodu mezi žalobkyní a panem V. (jejím zetěm), pak tato byla uzavřena jen do 31. 5. 2022, a proto nebyla dostačující k prokázání pravidelnosti a dostatečnosti jejího příjmu na území ČR v řízení o povolení k trvalému pobytu, které se neuděluje na časově omezenou dobu. Navíc nebylo v řízení ani prokázáno, že by bylo podle této smlouvy plněno. Žalobkyni bylo na základě výzev správního orgánu známo, jaké skutečnosti má prokazovat. Skutečnost, že smlouva byla uzavřena na dobu určitou do 31. 5. 2022 nelze považovat za vadu žádosti, a nebylo proto důvod postupovat dle § 45 odst. 2 správního řádu. Otázku přiměřenosti rozhodnutí vzhledem k osobním a rodinným poměrům žalobkyně považuje žalovaná za řádně vypořádanou v napadeném rozhodnutí. 6. Krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Ve věci rozhodl soud bez jednání v souladu s § 51 s. ř. s. 7. Ze správních spisů soud zjistil, že žalobkyně je kazašská státní příslušnice a dne 16. 7. 2020 podala Ministerstvu vnitra žádost o povolení k trvalému pobytu na území ČR. K žádosti připojila mj. čestné prohlášení R. V., že poskytuje žalobkyni, která je matkou jeho družky, zdarma ubytování. Výzvami ze dne 20. 7. 2020 a ze dne 25. 1. 2020 byla žalobkyně vyzvána k odstranění vad žádosti, mj. předložením dokladů o zajištění prostředků k trvalému pobytu na území; ve výzvách byly uvedeny typy dokladů potřebné k prokázání příjmů ze závislé činnosti či z podnikání. Žalobkyně doložila čestné prohlášení ze dne 11. 5. 2020 podepsané R. V., v němž uvádí, že své tchýni, tj. žalobkyni, zasílá měsíčně částku 12 000 Kč a zamýšlí tak činit i do budoucnosti; dále připojila výpis z bankovního účtu, zachycující uvedené transakce. Výzvou k odstranění vad žádosti ze dne 12. 3. 2021 byla žalobkyně mj. vyzvána k předložení dokladů o zajištění prostředků k trvalému pobytu na území; kromě formulářových údajů týkajících se příjmů ze závislé činnosti a z podnikání (které byly již v předchozích výzvách) bylo ve výzvě uvedeno, že čestné prohlášení pana V. nemůže být použito jako důkaz, neboť nesplňuje podmínky § 53 odst. 5 správního řádu. Z detailu bankovních transakcí neplyne závazek pana V. hradit uvedené částky i do budoucna. Žalobkyně byla vyzvána k předložení dokladů, z nichž by byla prokazatelná výše příjmu, jeho stálost a pravidelnost. Žalobkyně následně dne 3. 6. 2021 předložila smlouvu o důchodu ze dne 28. 5. 2021, uzavřenou mezi ní a R. V., v níž se tento zavázal poskytovat jí měsíčně 9 000 Kč do 31. 5. 2022. Předložila dále dohodu s R. V. o bezplatném užívání nemovitosti (bytové jednotky) ze dne 28. 5. 2021 a platební výměr na daň z příjmů fyzických osob za kalendářní rok 2020, kde základ daně činil 144 000 Kč. V podání ze dne 3. 6. 2022 žalobkyně výslovně požádala, aby jí správní orgán informoval, pokud by doklady nepostačovaly, aby mohla předložit případné další. V podáních ze dne 21. 7. 2021 a 18. 8. 2021 opětovně žádala, aby byla správním orgánem vyrozuměna, pokud by považoval doklady za nedostačující. Žalobkyně byla vyzvána k seznámení se s podklady rozhodnutí, což prostřednictvím právního zástupce učinila. Rozhodnutím Ministerstva vnitra č. j. OAM-08789-30/TP-2020 ze dne 19. 10. 2021 byla žádost žalobkyně zamítnuta. Ministerstvo uvedlo, že zatímco na daňovém přiznání za rok 2020 je částka 144 000 Kč, souhrn částek vyplacených podle bankovního výpisu R. V. žalobkyni v uvedeném roce činil částku 168 000 Kč. Správní orgán proto neakceptoval žádnou částku (!) s odůvodněním, že by jinak připustil, že žalobkyně disponuje částkami skrytými před finančním úřadem. Konstatoval pochybnost, že výše uvedené úkony jsou činěny pouze formálně za účelem získání pobytového oprávnění. Protože nebylo doloženo, že by bylo plněno podle smlouvy o důchodu ze dne 28. 5. 2021, nepovažoval správní orgán ani tuto smlouvu za důkaz prokazující příjem žalobkyně. Uzavřel, že žalobkyně neprokázala měsíční příjem v minimální výši 3 860 Kč. K žádosti o vstřícnost správní orgán uvedl, že správní řád nestanoví, že by správní úřad měl povinnost sdělit informace, které brání vyhovění žádosti. Účastnici řízení se dostávalo poučení o vadách žádosti opakovaně. Pokud by byl požadavek žadatelky akceptován, byla by jí ve srovnání s jinými žadateli poskytnuta neoprávněná výhoda. Pokud se týče námitek ohledně zásahu do soukromého a rodinného života, poukázal správní orgán na to, že dle judikatury se na hodnocení tohoto zásahu v řízeních o neudělení pobytu nekladou tak vysoké nároky, jako v řízeních o jeho zrušení či o správním vyhoštění, a dále uvedl, že žadatelka si může upravit svůj pobyt v ČR, kde má rodinné příslušníky, jiným pobytovým oprávněním. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně dne 21. 10. 2021 odvolání. K němu dodala čestné prohlášení R. V., že roku 2020 omylem vyplatil žalobkyni o 24 000 Kč navíc, které mu