19 Az 42/2023 – Krajský soud v Ostravě

19 Az 42/2023- 214 - text  18 19 Az 42/2023 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Jarmilou Úředníčkovou v právní věci žalobce: J. D. N. státní příslušnost Nigerijská federativní republika zastoupen Mgr. Bc. Adamem Ptašnikem, Ph.D., advokátem sídlem 702 00 Ostrava, Nádražní 308/3 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR sídlem 170 34 Praha 7, Nad Štolou 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 10. 2023 č. j. OAM-1032/ZA-ZA11-D02-2023, ve věci mezinárodní ochrany takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 10. 2023 č. j. OAM-1032/ZA-ZA11-D02-2023 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo rozhodnuto, že jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu) a řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo podle § 25 písm. i) zákona o azylu zastaveno. Dále bylo rozhodnuto o tom, že státem příslušným k posouzení podané žádosti podle článku 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států, je Francouzská republika. 2. Žalobce konstatoval, že žádost o udělení mezinárodní ochrany podal v České republice a k ní dne 3. 8. 2023 poskytl údaje. Důvodem podané žádosti je jeho obava o život zejména z náboženských důvodů a ozbrojených střetů v zemi původu. Proto v červnu roku 2023 odcestoval letecky do Francie na základě turistického víza. Ve Francii se však necítil bezpečně, neboť i tam rovněž probíhaly násilné střety, navíc vzhledem k množství migrantů se cítil stejně ohrožen jako v Nigérii. Od ostatních migrantů se dozvěděl, že ve Francii migranti (i s již uděleným azylem) žijí v táborech a dostávají peníze, aniž by museli cokoliv dělat. To byl další impuls, proč z Francie odešel. Hledal zemi, kde se bude cítit bezpečně a bude se moci v budoucnu sám uživit a účastnit se také společenského života. Proto z Francie odešel a usídlil se v Havířově, kde se cítí bezpečně. Nekonají se zde žádné střety, nedochází zde ke střelbě, navíc i okolí je přívětivé. Od srpna 2023 začal hrát v místním klubu TJ Havířov – Dolní Datyně fotbal, spřátelil se s ostatními spoluhráči. Fotbalový klub mu zajistil ubytování, ošacení i stravu a nadále mu klub i spoluhráči pomáhají, kdykoli je to potřeba. Dokonce mu bylo nabídnuto zaměstnání, které by rád vykonával, ale musel jej odmítnout vzhledem ke svému statusu. Žalobce v žalobě odkázal na článek 17 odst. 1 nařízení a uvedl, že žalovaný posoudil okolnosti rozhodné pro aplikaci tohoto článku velmi nedůsledně. Žalovaný pouze konstatoval, že se nepotýká s žádným zdravotním omezením a neužívá žádné léky, na území ČR nemá rodinné příslušníky, ani jiné dlouhodobé vazby, ani zde v minulosti nepobýval. K tomu žalobce poznamenal, že vzhledem k tomu, že je uprchlíkem, je zřejmé, že ani nemůže mít na území České republiky dlouhodobé vazby a pobyt v minulosti je také téměř vyloučen. Žalovanému vytkl, že se však již nezabýval jeho současnou situací, kdy v České republice žije již několik měsíců, zapojil se do života svého okolí a vytvořil si zde natolik přátelské vazby, že jeho přátelé jsou ochotni zajišťovat ubytování, ošacení a stravu a nadále mu všemožně pomáhat. V případě udělení azylu je rozhodnut nadále žít na stejném místě jako doposud a využít i nabídky zaměstnání, kterou dostal, aby se mohl sám uživit. Žalobce vyslovil přesvědčení, že posouzení jeho azylové žádosti by měla převzít Česká republika. Měly by se řádně zvážit jeho vazby k České republice oproti vazbám k Francii, kdy k České republice jej váží vztahy přátelství srovnatelné s vazbami rodinnými (např. bezplatné poskytování ubytování, ošacení a stravy), kdežto k Francii jej váže toliko formální vazba dříve platného víza. V jeho případě je namístě aplikace diskreční pravomoci České republiky dle článku 17 nařízení, protože zde existují důležité okolnosti srovnatelné s kritérii k určení příslušného státu, podle kterých by příslušným státem měla být Česká republika. Jestliže by aplikace článku 17 měla být posouzena pouze tak, jak to učinil žalovaný, znamenalo by to, že azylové řízení bude probíhat ve Francii, kde by se musel přestěhovat a zpřetrhat dosud vybudované vazby v České republice. Znamenalo by to zátěž nejen pro jednotlivé státy tohoto procesu se účastnící, ale zejména pro něho by to byla citelná zátěž, stejně tak pro jeho okolí, protože nejen on si vytvořil sociální vazby v České republice, ale také jeho okolí si vytvořilo takové vazby k němu. Striktní aplikaci pravidel příslušnosti státu bez využití atrakce podle článku 17 nařízení by tak znamenalo nepřiměřenou tvrdost aplikace norem nařízení. Ustanovení článku 17 by tak v tomto případě tuto nepřiměřenou tvrdost odstranilo. 3. Žalobce dále namítal, že žalovaný byl povinen posoudit a dostatečným a přezkoumatelným způsobem odůvodnit (ne) převzetí odpovědnosti za posouzení žádosti, což ale neučinil. Ve vztahu k možné aplikaci článku 17 nařízení žalovaný jen stručně, bez jakýchkoli hlubších úvah o vhodnosti a přiměřenosti a přihlédnutí k rozhodným výše popsaným okolnostem konstatoval, že po aplikaci citovaného ustanovení nenašel relevantní důvody. Žalobce rovně poukázal na tu skutečnost, že žalovaný nemá povinnost jej do Francie přemístit, když článek 24 odst. 1 nařízení hovoří o tom, že členský stát může požádat o převzetí osoby zpět. Jedná se tedy o volbu každého státu, a tedy o věc podléhající správnímu uvážení pověřeného orgánu. V případě aplikace správního uvážení pak musí správní orgán předložit všechny své úvahy a důkladně vylíčit, jakým způsobem dospěl ke svým závěrům. Napadené rozhodnutí však takové posouzení vůbec neobsahuje a je pro tento deficit nepřezkoumatelné. 4. Žalovaný v písemném vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, z něhož citoval. Konstatoval, že nenašel relevantní důvody pro aplikaci článku 17 Nařízení Evropského parlamentu a Rady. Skutečnost, že žalobce považuje Českou republiku za bezpečnou zemi a hodlá zde hrát fotbal, nejsou důvody hodné zvláštního zřetele do té míry, aby mělo být užito diskreční oprávnění. Jednotlivá tato tvrzení a zjištěné skutečnosti samy o sobě aplikovatelnost článku 17 odst. 1 nařízení nezakládají. 5. První fáze řízení u Krajského soudu v Ostravě byla ukončena rozsudkem ze dne 14. 5. 2024 č. j. 19 Az 42/2023-64, jímž soud žalobou napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Proti rozsudku podal žalovaný kasační stížnost. 6. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 14. 8. 2024 č. j. 2 Azs 135/2024-28 rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2024 č. j. 19 Az 42/2023-64 zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Oproti názoru zdejšího soudu Nejvyšší správní soud považoval stručné odůvodnění poskytnuté žalovaným v napadeném rozhodnutí za akceptovatelné v kontextu toho, že dle NSS v průběhu správního řízení nevyšly najevo okolnosti takové intenzity, které by si žádaly detailnější posouzení. Nejvyšší správní soud uvedl, že samotné zapojení žalobce do činnosti fotbalového klubu takovou okolností není. Dále uvedl, že z dosavadního průběhu řízení se nejeví, že by ani skutečnosti namítané a zjištěné v řízení před krajským soudem (zapojení žalobce do křesťanské komunity, vznik pracovního poměru a další osobní vazby, viz body 27. a 28. rozsudku krajského soudu) dosahovaly intenzity, která by představovala porušení článku 8 Úmluvy. Nejvyšší správní soud k tomu argumentoval rozsudkem ESLP ze dne 30. 6. 2015, A. H. proti Švýcarsku, číslo stížnosti 39 350/13, v němž soud neshledal v kontextu dublinského systému odloučení stěžovatele od jeho sester z důvodu jeho předání do Itálie za rozporné s článkem 8 Úmluvy. Uvedl přitom, že žadatelům o mezinárodní ochranu, jejichž přítomnost je na území dočasně tolerována, nevyplývá z článku 8 právo usadit se v dané zemi (§ 44 odůvodnění). Jestliže vazby mezi dotčenými osobami vznikly v době, kdy si tyto osoby byly vědomy, že pobytový status některé z nich je prekérní, bude zpravidla přesun představovat porušení článku 8 pouze ve výjimečných případech (§ 48). NSS dále uvedl, že Spolkový správní soud Švýcarské konfederace dokonce v rozsudku ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. E-7092/2017 neshledal rozporným s článkem 8 předání žadatelky o azyl a jejích dětí do Chorvatska, i když mělo za důsledek odloučení od otce těchto dětí, a to právě s odkazem na vznik vazeb až v době, kdy byl již určen jako příslušný jiný členský stát. NSS uzavřel, že vazby doposud namítané žalobcem přitom obdobné intenzity zjevně nedosahují. 7. Krajský soud v dalším řízení (druhá fáze říze