10 As 79/2021 — Nejvyšší správní soud

22 A 10/2025- 28 - text  11 22 A 10/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a JUDr. Petra Hluštíka, Ph.D. ve věci žalobců: a) P. W. b) H. W. oba zastoupeni advokátkou JUDr. Hanou Reclíkovou sídlem Masařská 323/6, 746 01 Opava proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje sídlem 28. října 2771/117, 702 18 Ostrava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 1. 2025, č. j. MSK 8494/2025, ve věci památkové péče takto: I. Rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 15. 1. 2025, č. j. MSK 8494/2025, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům a) a b) na náhradě nákladů řízení částku 32 298 Kč, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky JUDr. Hany Reclíkové, sídlem Masařská 323/6, 746 01 Opava. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobci se žalobou doručenou soudu dne 20. 3. 2025 domáhají přezkoumání shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo rozhodnuto o odvolání žalobců proti rozhodnutí Městského úřadu Rýmařov (dále také jen „prvostupňový správní orgán“) ze dne 30. 8. 2024, č. j. MURY 8433/2024. Prvostupňovým rozhodnutím bylo rozhodnuto podle § 14 odst. 3 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči (dále také jen „památkový zákon“) tak, že záměr žalobců „Novostavba rodinného domu na parcele č. X, k. ú. X“ není přípustný. 2. Žalobci vymezili k posouzení krajským soudem tři okruhy otázek: a) přímé pohledové vazby, b) proluka a c) změna rozhodovací praxe – stavební uzávěra. 3. K námitce a) žalobci zdůraznili, že již od počátku správního řízení vyzývali prvostupňový správní orgán k místnímu šetření, neboť několikrát marně upozorňovali na to, že ve vyjádření Národního památkového ústavu (dále také jen „NPÚ“) ze dne 18. 12. 2023, který je základním kamenem prvostupňového rozhodnutí, jsou uvedeny nepravdy – k tomu žalobci citovali z uvedeného vyjádření, podle kterého by se dotčená novostavba dostala do přímého konfliktu s pohledovými vazbami, které dosud existují mezi kulturními památkami č. p. 153, 155, 253 a 163 a dále mezi hodnotnými domy, lidovými chalupami č. p. 152 a 154. 4. Žalobci dále zdůraznili, že prvostupňový orgán nereagoval na námitky žalobců vznesené před vydáním prvostupňového rozhodnutí ohledně pohledových vazeb a tvrzení NPÚ považoval za „zákon“ a zcela se ztotožnil s jeho obsahem, aniž na místě samém objektivně zjistil všechny skutečnosti. Žalovaný na námitky žalobců reagoval a přisvědčil názoru žalobců, že pohledové vazby mezi kulturními památkami č. p. 155, 155 a 253 by zamýšlenou stavbou nebyly přímo dotčeny, nicméně by se uplatňovaly v dálkových pohledech směrem od kulturních památek č. p. 155 a 253, situovaných výše ve svahu podél původní sídelní cesty a zejména by stavba nevhodně zahušťovala výstavbu v místě, které historicky nebylo zastavěno a tvořilo volnou plochu. 5. S tím žalobci nesouhlasí, tvrdí, že od kulturní památky č. p. 253 by novostavba nebyla vidět vůbec, protože je průhled zastíněn stavbou chaty ev. č. 15. Možný částečný dálkový pohled směrem od kulturní památky č. p. 155 by byl při velké představivosti možný jen v zimních měsících, nebo po odstranění stromů a srovnání současné morfologie terénu, nebo z letadla. Žalovaný však přisvědčil prvostupňovému správnímu orgánu v tom, že nebylo nutno svolávat místní šetření, protože mu území bylo známé, přičemž i odvolacímu orgánu je území známé z úřední činnosti. Žalobci mají za to, že místní šetření by ve věci mohlo za přítomnosti všech zúčastněných objasnit všechny rozporné skutečnosti. Závěr žalovaného o tom, že místní šetření není povinnou součástí správního řízení je s ohledem na projednávanou věc nepřiléhavý, když se jeví rozporný se základními zásadami činnosti správních orgánů. 6. V námitce b) žalobci uvedli, že od počátku tvrdili, že stavba jejich rodinného domu by byla realizována v proluce. Na jejich tvrzení nereagoval prvoinstanční správní orgán, ani žalovaný. V té souvislosti žalobci apelují na rozhodnutí Ministerstva kultury č. j. MK 82951/2018 ze dne 6. 3. 2019, na které odkazuje též žalovaný na str. 10 napadeného rozhodnutí; z tohoto rozhodnutí totiž plyne mj. odkaz na vyhlášku Ministerstva kultury č. 249/1995 Sb., z níž vyplývá, že novostavby lze v měřítku urbanistické struktury připustit jen v rozsahu jednotlivých proluk. Žalobci přitom mají za to, že předmětný pozemek parc. č. X tvoří právě tzv. proluku. 7. V námitce c) žalobci namítali, že ochrana památkové zóny je nepředvídatelná a poukazovali na stavby, které vznikly v blízkosti jejich pozemku. Poukázali na to, že od roku 2019 již nebyla na dosud nezastavěných pozemcích povolena žádná stavba rodinného domu. Ze strany dotčených správních orgánů není rozhodováno individuálně a nezávisle, když po dobu cca 5 let fakticky platí v obci M. M. stavební uzávěra, aniž by byla řádně vyhlášena. Doposud aplikované postupy jsou v rozporu s demokratickým výkonem práva a také s ústavním pořádkem. 8. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. Poukázal na to, že obec M. M. je historicky lesní lánovou vsí a byla vyhlášena vesnickou památkovou zónou. K jednotlivým námitkám uvedl následující. Pokud se jedná o námitku přímých pohledových vazeb, je území vesnické památkové zóny známo žalovanému z úřední činnosti. Žalobci nejsou jediní, kteří požádali v M. M. o vydání závazného stanoviska podle § 14 památkového zákona. Připomněl, že to, že v tuto chvíli nejsou jasně znatelné pohledové vazby mezi stávajícími kulturními památkami a případnou novostavbou, je dáno náletovými dřevinami a v neposlední řadě rušivými či neutrálními stavbami, které dříve či později budou muset být upraveny v souladu se závaznými stanovisky památkové péče. 9. K otázce proluky se žalovaný vyjádřil tak, že se nepodařilo dohledat, že by záměrem dotčený pozemek byl prolukou mezi domy. Žalobci si špatně vykládají pojem proluka. 10. Pokud se jedná o poslední námitku, uvedl žalovaný, že rozhodnutí o stavební uzávěře není v kompetenci orgánu státní památkové péče. Tento orgán je přitom ve své rozhodovací činnosti vázán mj. rozhodovací praxí správních soudů a metodickým vedením ústředního orgánu státní památkové péče. 11. Žalobci v replice k vyjádření žalovaného uvedli, že setrvávají na všech bodech své žaloby a jsou i nadále přesvědčeni, že napadené rozhodnutí, jakož i jemu předcházející rozhodnutí prvostupňového správního orgánu, jsou nezákonná, nepřezkoumatelná a v rozporu se základními zásadami činnosti správních orgánů. K vyjádření žalovaného stran námitky přímých pohledových vazeb označili žalobci argumenty žalovaného za liché a nepřijatelné, když žalobci od samého počátku řízení poukazují na faktické nepravdy obsažené ve vyjádření Národního památkového ústavu. Sám žalovaný ve svém rozhodnutí připustil, že pohledové vazby mezi památkami č. p. 153, 155 a 253 by zamýšlenou stavbou nebyly přímo dotčeny. Toto zásadní přiznání potvrzuje, že prvoinstanční správní orgán i NPÚ vycházeli z chybných podkladů. Pokud by totiž bylo území správním orgánům skutečně tak dobře známo, nemohly by dospět k tak zjevně nesprávným závěrům. Odmítnutí provedení místního šetření za účasti žalobců je tak podle žalobců v příkrém rozporu se zásadou zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, zakotvenou v § 3 správního řádu. Argumentace žalovaného, že pohledy jsou dočasně zakryty náletovými dřevinami a rušivými stavbami, je účelová a spekulativní. Napadené rozhodnutí totiž musí vycházet z aktuálního, skutečného a reálného stavu, nikoliv z hypotetické budoucnosti. 12. Pokud se týče vyjádření žalovaného k námitce žalobců vznesené stran proluky, snaží se podle žalobců žalovaný zpochybnit tvrzení žalobců o tom, že se jejich pozemek nachází v proluce odkazem na úzkou definici z metodické pomůcky a nového stavebního zákona. Uvedený výklad je však formalistický a ignoruje specifika daného území a platnou právní úpravu o ochraně zóny. Žalobci v té souvislosti odkázali na vyhlášku Ministerstva kultury č. 249/1995 Sb., která památkovou zónu M. M. definuje a jejíž grafická příloha zónu diferencuje. Dle této vyhlášky je výstavba přípustná v rozsahu jednotlivých proluk i v nejpřísněji chráněné části A. Původní historická parcela č. 8, ze které pozemek žalobců pochází, již byla z velké části rozdělena a zastavěna rodinnými domy a rekreačními objekty. Pozemek žalobců je jedním z mála zbývajících nezastavěný dílů a logicky tedy tvoří proluku mezi stávající zástavbou. Tvrdit, že se jedná o nedotčené hospodářské zázemí, je v kontextu uvedeného vývoje zcela mimo realitu. Argumentace žalovaného, že okolní pozemky jsou vedeny jako zahrady a travní porost, opomíjí fakt, že se jedná o pozemky vzniklé dělením téže původní parcely, která však byla z většiny již k zástavbě využita. 13. Žalobci v této souvislosti připomněli obsah územního plánu M. M., a to textovou část II.A, z níž na straně 16 vyplývá, že bylo vyhověno námitce vlastníků pozemk