2 As 37/2006 — Nejvyšší správní soud

47 A 28/2012- 171 - text - 7 - 47 A 28/2012 - 171 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudců Mgr. Ing. Petra Šuránka a Mgr. Jitky Zavřelové v právní věci žalobce JUDr. M. T., zastoupeného JUDr. Alexandrem Királym, PhD., advokátem se sídlem L. Podéště 1883/5, 708 00 Ostrava - Poruba, proti žalované Západočeské univerzitě v Plzni, se sídlem Univerzitní 8, 320 00 Plzeň, o žalobě proti rozhodnutí rektora žalované ze dne 17. 5. 2010, č.j. PR-P 425/10, t a k t o : I. Rozhodnutí rektora Západočeské univerzity v Plzni ze dne 17. 5. 2010, č.j. PR-P 425/10, se zrušuje pro nepřezkoumatelnost a věc se žalované vrací k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce, JUDr. Alexandra Királyho, PhD., náhradu nákladů řízení ve výši 18.140,- Kč. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím rektora žalované ze dne 17. 5. 2010, č. j. PR-P 425/10, byla zamítnuta žádost žalobce o přezkoumání rozhodnutí děkana Fakulty právnické Západočeské univerzity v Plzni ze dne 23. 2. 2010, č. j. DFPR-OVV-CII/ld-313/10, jímž bylo žalobci ukončeno studium v doktorském studijním programu Teoretické právní vědy na Fakultě právnické Západočeské univerzity v Plzni. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 7. 2. 2011 správní žalobu ke Krajskému soudu v Plzni. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 31. 5. 2011, č. j. 57 A 12/2011 - 30, žalobu odmítl podle § 46 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), neboť byla podána opožděně. Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) na základě kasační stížnosti žalobce usnesení Krajského soudu v Plzni rozsudkem ze dne 30. 11. 2011, č.j. 4 As 25/2011-69, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závěrem, že v řízení nebylo řádně zjištěno, zda napadené rozhodnutí bylo žalobci řádně doručeno fikcí podle § 24 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť nelze jednoznačně dovodit, že žalobci byla předána výzva k vyzvednutí zásilky a poučení o následcích nevyzvednutí podle § 23 odst. 4 a 5 správního řádu. „[S]plnění podmínek pro uložení doručované písemnosti dle § 23 správního řádu z roku 2004, a tudíž i pro její doručení na základě fikce dle § 24 odst. 1 téhož zákona, pokud si ji adresát ve lhůtě 10 dnů od uložení nevyzvedne, prokazuje správní orgán obvykle tím, že založí do spisu vrácenou obálku s nevyzvednutou písemností, včetně předtištěné doručenky, na níž je zaznamenáno a stvrzeno podpisem doručovatele, že byla tato zásilka určitého data uložena a že bylo v místě doručování zanecháno oznámení o tomto uložení a rovněž poučení o následcích nevyzvednutí zásilky. Pokud takový doklad chybí, je třeba splnění podmínek pro doručení písemnosti na základě fikce prokázat jiným způsobem, a není-li to možné, je nutno vycházet z toho, že k doručení písemnosti na základě fikce nedošlo.“ Krajský soud v Plzni v řízení po kasační stížnosti vyzval žalovanou, aby tvrdila a doložila, zda a jakým způsobem bylo zajištěno poučení žalobce jakožto adresáta zásilky podle § 23 odst. 5 správního řádu. Z poškozené obálky založené ve spisu lze totiž dovodit pouze skutečnost, že žalobci byla zanechána výzva k vyzvednutí zásilky, nikoliv již poučení o následcích nepřevzetí zásilky. Žalovaná však svá tvrzení k této skutečnosti nedoplnila a neuvedla ani nové důkazní návrhy. Poté, co předseda příslušného senátu přestal vykonávat funkci soudce, nebylo již možné sestavit senát s ohledem na možnou podjatost tří z pěti zbylých správních soudců. K návrhu Krajského soudu v Plzni proto NSS usnesením ze dne 7. 8. 2012, č.j. Nad 42/2012-164, tuto věc přikázal k rozhodnutí Krajskému soudu v Praze. Krajský soud v Praze, vázán právním názorem NSS, že bez doložení skutečnosti, že žalobce byl poučen o následcích nepřevzetí zásilky, nelze mít zásilku za doručenou podle § 24 odst. 1 správního řádu, dospěl k závěru, že při nedostatku důkazů o opaku je třeba mít žalobu za včasnou. Skutečnost, že žalobce byl poučen o následcích nepřevzetí zásilky, totiž nevyplývá z obsahu správního spisu (zejm. z poštou vrácené obálky), žalovaná k této skutečnosti svá tvrzení nedoplnila a i z předchozí písemné komunikace NSS s Českou poštou je zřejmé, že její zaměstnanci (vcelku pochopitelně) si konkrétní okolnosti doručování předmětné zásilky nepamatují a jsou pouze odkázáni na své písemné záznamy v podobě doručovací karty. Z kopie doručovací karty zaslané NSS pak tato skutečnost také zjistitelná není. Za daných okolností tak soud dále vychází z toho, že žalobci bylo napadené rozhodnutí účinně doručeno v souladu s jeho tvrzením a obsahem spisu až dne 15. 12. 2010, kdy si jej při nahlížení do správního spisu osobně převzal. Žaloba byla podána dne 7. 2. 2011, tedy včas. Protože jiný nedostatek podmínek řízení nebyl účastníky tvrzen a soud jej ani nezjistil, bylo přistoupeno k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí. V tomto směru žalobce napadenému rozhodnutí vedle formálních nedokonalostí především vytýkal skutečnost, že nedostatečně reagovalo na jím uplatněné námitky k přezkumu a že je v důsledku toho nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Nepřezkoumatelnost přitom tvrdil již ve vztahu k rozhodnutí vydanému v prvním stupni. Konkrétně namítal, že napadené rozhodnutí sice obsahuje prohlášení rektora, že neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zákonem, vnitřním předpisem žalované nebo její součásti, avšak tento souhrnný závěr neobsahuje žádné odůvodnění. Rektor žalované se nijak nevypořádal s jeho námitkou, že žalobce nedostal možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí podle § 36 odst. 1 správního řádu, že žalovaný nepostupoval od účinnosti nového správního řádu podle jeho druhé části ani s námitkou, že rozhodnutí děkana je samo o sobě nepřezkoumatelné. Žalovaný také nereagoval na námitku, že doba studia a tím i limitní termín pro podání žádosti o obhajobu disertační práce byl žalobci prodloužen až do 31. 8. 2009. Žalovanému dále vyčítal, že nereagoval na námitku, že před rozhodnutím o ukončení studia mělo být zváženo i prodloužení doby studia podle čl. 37 odst. 6 Studijního a zkušebního řádu žalované. Tuto žádost přitom žalobce pro jistotu učinil i v rámci žádosti o přezkum prvostupňového rozhodnutí. Žalobce poukazoval také na svou námitku, že rozhodnutí bylo vydáno v době, kdy žalovaná již postrádala akreditaci pro dané studium a kdy byla povinna podle § 86 odst. 1 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vysokých školách“) zajistit žalobci možnost pokračovat ve studiu stejného nebo obdobného studijního programu na téže nebo jiné vysoké škole; je tedy podle něj otázkou, zda vlastně rektor žalované nepotvrdil rozhodnutí nicotné. Žalobce za vadu způsobující nezákonnost napadeného rozhodnutí také označoval skutečnost, že žalovaný ve vyjádření k žalobě formuloval vůči žalobci celkem 12 vět odůvodňujících vydaná rozhodnutí, ačkoliv ta je vůbec neobsahovala. Tuto část odůvodnění vnímal žalobce jako lživou. Žalovaná ve svém vyjádření popřela, že by napadené rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné. Uvedla, že je odůvodněno sice stručně, ale srozumitelně a v daných okolnostech zcela dostačujícím způsobem. Na toto prohlášení pak navazovalo cca půl strany textu, v němž žalovaná dodatečně uváděla důvody vydání napadeného rozhodnutí. Tyto důvody přitom formulovala tak, jako by byly sdělovány žalobci („Důvodem ukončení Vašeho studia…“). V napadeném rozhodnutí však tyto důvody uvedeny nebyly. Z předloženého správního spisu soud zjistil, že napadené rozhodnutí v rámci odůvodnění k námitkám uvedeným v žádosti o přezkoumání uvádí pouze následující: „Nevyvrátil jste věcné důvody původního rozhodnutí (zahájení studia v roce 2002, překročení standardní doby studia, která byla 3 roky; nepožádal jste o její prodloužení). Rozhodnutí oborové rady podle článku 40 odst. 3 písm. a), resp. článku 38, odst. 1 je jednoznačné. Neshledal jsem, že by napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s citovaným zákonem, vnitřním předpisem ZČU v Plzni nebo její součásti.“ Ve spise je dále obsažena žádost o přezkoumání rozhodnutí děkana Fakulty právnické Západočeské univerzity v Plzni ze dne 23. 2. 2010, č. j. DFPR-OVV-CII/ld-313/10, podaná žalobcem. Jedná se o obsáhlé podání v délce 11 stran, jež obsahuje veškeré námitky, na jejichž nevypořádání žalobce ve své žalobě poukazuje. Děkan Fakulty právnické Západočeské univerzity v Plzni své rozhodnutí ze dne 23. 2. 2010, č. j. DFPR-OVV-CII/ld-313/10, odůvodnil tím, že dle ustanovení § 47 odst. 2 zákona o vysokých školách je standardní doba studia v doktorském studijním programu nejméně tři a nejvýše čtyři roky. Dle ustanovení čl. 37 odst. 6 Studijního a zkušebního řádu ZČU v Plzni může být doba studia děkanem prodloužena oproti standardní době u prezenční formy studi