7 As 18/2009 — Nejvyšší správní soud

45 A 66/2012- 144 - text - 20 - 45 A 66/2012 – 144 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jitky Zavřelové a soudců Mgr. Ing. Petra Šuránka a JUDr. Věry Šimůnkové, ve věci žalobců a) Mgr. M. G. a b) Mgr. R. G., oba zastoupeni Mgr. Gabrielou Dudášovou, advokátkou se sídlem Zborovská 47, 150 00 Praha 5, proti žalovanému Krajskému úřadu Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, 150 21 Praha 5, za účasti P. R., zastoupeného JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem Politických vězňů 98, 280 02 Kolín, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. SZ 132024/2012/KUSK REG/Bu, č. j. 133722/2012/KUSK, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osobě zúčastněné na řízení se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. O d ů v o d n ě n í Žalobci se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), podanou dne 19. 11. 2012, domáhají zrušení shora označeného rozhodnutí (dále též „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl jejich odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu v Kouřimi, stavebního úřadu (dále jen „stavební úřad“), ze dne 25. 6. 2012, sp. zn. KOU-2000-2011, a toto rozhodnutí potvrdil. Uvedeným rozhodnutím stavební úřad zamítl žádost žalobců o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby oplocení jejich pozemku p. č. xx v katastrálním území a obci Třebovle (dále též „sporný pozemek“) podle § 92 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona č. 167/2012 Sb. (dále jen „stavební zákon, popř. stavební zákon z roku 2006“). Žalobci vytkli žalovanému, že se nezabýval jejich námitkami ani jimi předloženými důkazy a že v podstatě převzal argumentaci z rozhodnutí stavebního úřadu. Dále pak polemizovali především s argumenty obsaženými v odůvodnění rozhodnutí vydaného v prvním stupni. Žalobci především nesouhlasí se závěrem stavebního úřadu, že by sporný pozemek byl vymezen [územním rozhodnutím ze dne 30. 8. 2002, č. j. 192/2002 (dále jen „územní rozhodnutí z roku 2002“)] pro umístění příjezdové komunikace k dalším pozemkům v lokalitě, neboť nejde o příjezdovou komunikaci ani cestu. Územní rozhodnutí z roku 2002 bylo podle nich vydáno v rozporu se zákonem a je neplatné, neboť před jeho vydáním nebyl podle § 5 odst. 3 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění zákona č. 132/2000 Sb. (dále jen „zákon o ochraně zemědělského půdního fondu“) vydán souhlas s vynětím sporného pozemku z ochrany zemědělského půdního fondu. Pokud v tomto směru v napadeném rozhodnutí žalovaný poukázal na rozhodnutí Městského úřadu Kouřim ze dne 4. 2. 2002, č. j. 193/02/ZPF, je zjevné, že jej vůbec nečetl, neboť toto rozhodnutí sporný pozemek vůbec nezmiňuje. Po vydání územního rozhodnutí z roku 2002 navíc nebylo požádáno o vydání stavebního povolení na příslušnou příjezdovou komunikaci, která měla být umístěna na pozemku. Nevyužitá část územního rozhodnutí týkající se sporného pozemku proto pozbyla podle § 40 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona č. 437/2004 Sb. (dále jen „stavební zákon z roku 1976“) platnosti po dvou letech od nabytí právní moci. Žalobci dále poukazují na to, že proti vůli vlastníka nemůže být komunikace na jeho pozemku zřízena. Z nerealizovaného záměru na umístění příjezdové komunikace na sporném pozemku nelze vyvozovat práva třetích osob k užívání pozemku jako příjezdové komunikace. Pokud by toto nezákonně vydané územní rozhodnutí mohlo zakládat práva třetích osob, vedlo by to podle žalobců až k absurdnímu závěru, že na základě územního rozhodnutí o umístění stavby rodinného domu by si mohl s odvoláním na takové rozhodnutí na cizím pozemku vybudovat rodinný dům kdokoliv. Žalobci dále též namítli, že stavební úřad ignoruje rozhodnutí Obecního úřadu Třebovle ze dne 6. 6. 2012 potvrzené i v odvolacím řízení, jímž věcně a místně příslušný silniční správní úřad rozhodl o neexistenci účelové pozemní komunikace na sporném pozemku. Stavební úřad dobře ví, že sporný pozemek pro přístup ke své nemovitosti využívá pouze osoba zúčastněná na řízení. Ostatní vlastníci v okolí užívají pro přístup ke svým pozemkům a domům zkolaudovanou asfaltovou komunikaci na pozemku p. č. xx, kterou může stejně tak bez problémů užívat i osoba zúčastněná na řízení. Žalobci také odmítají, že by sporný pozemek byl platným územním plánem vymezen jako komunikace místního významu. V platném územním plánu obce Třebovle sporný pozemek žalobců spadá do zóny příměstského bydlení bez dalšího bližšího uspořádání lokality, není zde tedy označen jako cesta. Pozemek je v katastru nemovitostí zapsán jako orná půda, navíc je pod ochranou zemědělského půdního fondu. Navíc ve smyslu ustanovení § 43 stavebního zákona územní plán stanoví pouze nezávaznou koncepci veřejné infrastruktury, když konkrétní podmínky pro využití pozemků a pro umístění a prostorové uspořádání staveb může vymezit pouze regulační plán. Ostatně samotná obec Třebovle ve svém vyjádření potvrdila, že sporný pozemek v územním plánu jako cesta veden není (a takový záměr ani obec od roku 2001 neměla). Navíc se podle žalobců nelze dovolávat existence takové cesty s odkazem na územní plán, dokud taková cesta není skutečně vybudována (včetně vydání stavebního povolení, kolaudace a zanesení do katastru nemovitostí). Územní plán byl navíc schválen v roce 2002 (podle návrhu z let 1996/1997), tedy ještě před tím, než sporný pozemek vůbec vznikl oddělením od pozemku p. č. xx. Sporný pozemek ani jeho část není zařazena v územním plánu do ploch ve veřejném zájmu, navíc se nemůže jednat ani o cestu veřejnou, neboť pozemek užívá pouze osoba zúčastněná na řízení proti vůli současných i bývalých vlastníků předmětného pozemku. Vzhledem k tomu, že pozemek je ve vlastnictví někoho jiného než státu nebo obce, může se jednat pouze o komunikaci účelovou, nikoli místní, jak stanoví zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“). Pozemek dle názoru žalobců ovšem nemůže být ani veřejně přístupnou účelovou komunikací, neboť v případě sporného pozemku není naplněna ani jedna ze zákonných podmínek pro vznik veřejně přístupné účelové komunikace: Podmínka užívání pozemku neuzavřeným okruhem osob po delší dobu není splněna, protože osoba zúčastněná na řízení byla oprávněna řádně užívat svůj dům až od ledna 2010 v návaznosti na kolaudaci domu dne 30. 12. 2009, přitom již v létě 2011 byli novými majiteli sporného pozemku žalobci. Navíc již v letech před kolaudací svého domu byla osoba zúčastněná na řízení informována bývalým vlastníkem pozemku, panem K., že pozemek je polem pod ochranou zemědělského půdního fondu a že není způsobilý být cestou. Již předchozí vlastník tedy nesouhlasil se svémocným navezením štěrku na sporný pozemek na přelomu let 2009/2010 a s jeho užíváním jako cesty. Souhlas s užíváním sporného pozemku jako příjezdové cesty ve prospěch osoby zúčastněné na řízení tedy nikdy nebyl dán, a to ani konkludentně. Ani územní plán nemohl založit vznik účelové komunikace na sporném pozemku, neboť z § 43 stavebního zákona nevyplývá, že by přímo upravoval užívání pozemků. Stavební úřad v rozporu se zákonem posuzoval, zda je žádost žalobců o oplocení pozemku v souladu s územním rozhodnutím z roku 2002, ačkoliv má stavební úřad pouze posuzovat, zda je v souladu s územně plánovací dokumentací. Žalobci dále vytýkají stavebnímu úřadu, že si nezjistil charakter sporného pozemku (zda pozemek je cestou či nikoliv) vyžádáním stanoviska silničního správního úřadu. Pokud se stavební úřad dovolával ustanovení vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění vyhlášky č. 20/2011 Sb. (dále jen „vyhláška o využívání území“) s argumentem, že umístěním stavby nesmí být znemožněna zástavba sousedního pozemku (zde pozemku osoby zúčastněné na řízení p. č. xx), žalobci namítají, že vybudováním oplocení na hranicích sporného pozemku nemůže dojít ke znemožnění další zástavby, neboť pozemek p. č. xx není dle platného územního plánu určen k zástavbě a dle katastru nemovitostí je ornou půdou. Na rozdíl od toho, co tvrdí stavební úřad, navíc není pozemek p. č. xx uveden ani v územním rozhodnutí z roku 2002. Kromě toho toto územní rozhodnutí v bodě 1 výslovně povolovalo umístění oplocení na hranicích pozemků, a to včetně sporného pozemku. Žalobci dále vytýkají stavebnímu úřadu argumentaci spočívající v tom, že pokud v řízení nebyl doložen souhlas vlastníka zařízení distribuční soustavy – společnosti ČEZ Distribuce a.s., která má na pozemku umístěno kabelové vedení, a realizací záměru by došlo k znesnadnění přístupu k přípojkovým skříním, není možné pozemek oplotit. Žalobci jsou toho názoru, že žádné ustanovení zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správ