1 As 76/2009 — Nejvyšší správní soud

47 A 4/2012- 108 - text - 11 - 47A 4/2012 – 108 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudců JUDr. Milana Podhrázkého, Ph. D. a Olgy Stránské v právní věci žalobců: a) J. T. a b) L. T., oba bytem x, zastoupených JUDr. Miroslavem Dubranem, advokátem se sídlem Krupská 33/20, 415 01 Teplice, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, odbor dopravy, se sídlem Zborovská 11, 150 21 Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 1. 2012, č. j. 239433/2011/KUSK-DOP/Sl, sp. zn. SZ_239433/2011/KUSK/2, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 1. 2012, č. j. 239433/2011/KUSK-DOP/Sl, sp. zn. SZ_239433/2011/KUSK/2 a rozhodnutí Městského úřadu Kolín, odboru dopravy, ze dne 8. 11. 2011, č. j. OD 71043/2011, sp. zn. OD vol 5315/1171043/11-vol, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na nákladech řízení k rukám jejich právního zástupce, JUDr. Miroslava Dubrana, částku ve výši 34.788,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žalovanému se ukládá zaplatit do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku České republice – Krajskému soudu v Praze částku ve výši 3.000, Kč odpovídající dosud nezaplacené části soudního poplatku, a to na účet Krajského soudu v Praze č. 3703-8729111/0710, VS: 3947000412. Odůvodnění: Žalobci žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního, zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), podanou u Krajského soudu v Praze dne 20. 2. 2012 napadají shora uvedené rozhodnutí žalovaného, kterým žalovaný potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Kolín, odboru dopravy, ze dne 8. 11. 2011, č. j. OD 71043/2011. Městský úřad Kolín (dále jen „správní orgán I. stupně“) tímto rozhodnutím k žádosti žalobců o určení neexistence veřejně přístupné účelové komunikace deklaroval veřejně přístupnou účelovou komunikaci na pozemku parc. č. x v k. ú. Kolín (dále jen „pozemek parc. č. x“) v lokalitě Spálenka, na kterém se nachází stavba komunikace se zpevněným povrchem sloužící k dopravní obsluze zástavby rodinných domů ke komunikaci přilehlé. Žalobci předně uvádějí, že napadenými rozhodnutími žalovaného i správního orgánu I. stupně byli zkráceni na svých právech, zejména na právu vlastnit majetek (čl. 11 Listiny základních práv a svobod) a též na právu domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Svůj návrh na určení neexistence veřejně přístupné účelové komunikace odůvodňovali tím, že jsou vlastníky předmětného pozemku, na kterém danou komunikaci vybudovali, a s veřejným užíváním této komunikace nikdy (ani konkludentně) nesouhlasili, přičemž ohledně dané komunikace ani není dána nutná a nenahraditelná komunikační potřeba. Výroky napadených rozhodnutí správních orgánů jsou podle žalobců dále v rozporu nejen s § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), ale i s navazující soudní judikaturou (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 268/06 a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 As 3/2009, 9 Ao 3/2008, 4 As 12/2010, 1 As 76/2009, 5 As 27/2010, 2 As 44/2011). Správní orgány totiž dospěly k závěru o udělení souhlasu žalobců k veřejnému užívání předmětné komunikace na základě okolností spočívajících v tom, že veřejné užívání předmětné komunikace nebylo nikdy omezeno, z místní úpravy provozu neplyne žádné omezení, a že jde o komunikaci v lokalitě výstavby rodinných domů (ač se původně jednalo o zastavěnou oblast). Správní orgány dále dovodily, že žalobci po kolaudaci komunikace nepožádali o omezení veřejného užívání podle shora zmíněného § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, v roce 2008 nevyslovili žádný nesouhlas s veřejným užíváním dané komunikace a omezení neřešila ani stavební dokumentace. Při posuzování otázky existence souhlasu žalobců s veřejným užíváním pak správní orgány nepřihlédly ani k tomu, na co již žalobci upozorňovali, totiž že se původně jednalo o nezastavěnou lokalitu, přičemž do května roku 2011 užívaly komunikaci pouze osoby ve smluvním vztahu se žalobci; třetí osoba začala komunikaci užívat až v květnu roku 2011, proti čemuž se začali žalobci ihned bránit. Správní orgány současně vůbec neposuzovaly otázku existence nutné a nenahraditelné komunikační potřeby. Podle žalobců jsou napadená rozhodnutí dále v rozporu též s § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť z jejich odůvodnění nejsou zcela zřejmé důvody, proč správní orgány rozhodly daným způsobem, nejsou důkladně uvedeny podklady pro vydání rozhodnutí a úvahy správních orgánů jsou nepřezkoumatelné (správní orgány se zejména nevypořádaly s námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí). S ohledem na výše uvedené proto žalobci navrhli, aby soud zrušil rozhodnutí žalovaného i správního orgánu I. stupně a tomu věc vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k žalobě především konstatuje, že omezení vlastnického práva ve prospěch veřejného užívání účelové pozemní komunikace je zcela v souladu s ústavními principy (odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06). Jestliže vlastníci pozemku v minulosti, kdy pozemek začal sloužit jako účelová komunikace, s tímto nevyslovili kvalifikovaný nesouhlas, jde podle žalovaného o účelovou komunikaci vzniklou ze zákona a vlastníci tento fakt musí respektovat. Pro určení, zda je komunikace veřejně přístupnou účelovou komunikací, je podstatné, zda byla komunikace vskutku třetími osobami alespoň s konkludentním souhlasem vlastníků užívána, a to nad rámec toho, co jsou vlastníci povinni strpět podle svých soukromoprávních závazků. V průběhu celého správního řízení žalobci nevyužili možnosti navrhnout důkaz, kterým by prokázali kvalifikovaný nesouhlas s užíváním předmětného pozemku jako účelové komunikace. K odkazům žalobců na judikaturu Nejvyššího správního soudu žalovaný uvádí, že ve věci sp. zn. 5 As 27/2010 se soud zabýval otázkou konkludentního souhlasu. V dané věci je však souhlas dán žalobci výslovně. V rozhodnutí sp. zn. 1 As 76/2009 se pak Nejvyšší správní soud zabýval otázkou skutečného užívání pozemní komunikace třetími osobami. V projednávané věci je však zjištěn skutečný stav. Je prokázáno užívání dané komunikace vlastníky nemovitostí v lokalitě „Spálenka“ a komunikace je též užívána cestujícími v městské hromadné dopravě. Žalobcům přitom vadí toliko používání předmětné komunikace paní A. V. Žalobci nikdy nepožádali o omezení veřejného provozu, naopak souhlasili s vedením veřejné hromadné dopravy po této účelové komunikaci. Námitky žalobců, že jim nebylo umožněno domáhat se svého práva u správních orgánů a že došlo k porušení jejich práv v řízení, považuje žalovaný za nesrozumitelné, neboť nejsou nijak blíže konkretizovány. Výslovný souhlas žalobců s veřejným užíváním komunikace umístěné na předmětném pozemku podle žalovaného plyne z toho, že k žádosti žalobce a) správní orgán I. stupně dne 19. 6. 2006 vydal stavební povolení na stavbu dané účelové komunikace, včetně okružní křižovatky. Na základě žádosti žalobců pak správní orgán I. stupně dne 30. 5. 2008 vydal rozhodnutí o souhlasu s užíváním (kolaudaci) této stavby účelové komunikace. K tomu, že by napadené rozhodnutí mělo být v rozporu s § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, pak žalovaný uvádí, že žalobci nesdělují, v čem rozpor napadeného rozhodnutí s citovaným ustanovením spatřují. Ve vztahu k námitce rozporu napadeného rozhodnutí s § 68 odst. 3 správního řádu pak žalovaný konstatuje, že žalobci napadají toliko odůvodnění daného rozhodnutí, aniž by uvedli, jaké konkrétní pochybení v rozhodnutí shledávají. Pouhé obecné konstatování vad podle žalovaného nepostačuje k prokázání vad rozhodnutí. Po této účelové pozemní komunikaci vede linka městské hromadné dopravy města Kolín. S ohledem na výše uvedené proto žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. Krajský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 13. 9. 2012, č. j. 47 A 4/2012 – 53, žalobu zamítl. Nepřisvědčil totiž námitce žalobců, že by s veřejným užíváním komunikace na pozemku parc. č. x v k. ú. Kolín nevyslovili svůj souhlas, což opřel zejména o zjištění, že po předmětné komunikaci je vedena linka veřejné autobusové dopravy, která je ze své podstaty veřejná a s jejímž zavedením vyslovili žalobci dne 22. 8. 2010 souhlas. Proto nejpozději tímto okamžikem strpěli užívání předmětné komunikace (pozemku) jako veřejně přístupné (jinak řečeno nevyslovili kvalifikovaný nesouhlas s tím, aby předmětná komunikace nebyla veřejně přístupná). Na základě kasační stížnosti žalobců však Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne 17. 1. 2014, č. j. 5 As 140/2012 – 22 shora nadepsaný rozsudek zdejšího soudu zrušil. Jednak zjistil, že zdejší soud opomněl o probíhajícím řízení o žalobě v