3 As 18/2011 — Nejvyšší správní soud

46 A 11/2013- 158 - text - 19 - Číslo jednací: 46A 11/2013 – 158 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jitky Zavřelové a soudkyň JUDr. Věry Šimůnkové a Olgy Stránské ve věci žalobce: I. L. M., bytem x, zastoupený Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem Petrská 1136/12, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, odbor regionálního rozvoje, se sídlem Zborovská 11, 150 21 Praha 5, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) I. P. K. bytem x, 2) I. D. K., bytem x, 3) R. K., bytem x, 4) M. L. Š., bytem x, 5) M. M. L., bytem x, 6) J. L. bytem x, 7) K. B., bytem x 8) P. H., bytem x, 9) M. O. K., bytem x, 10) I. B. K., bytem x, 11) I. J. K., bytem x, 12) J. B., bytem x, 13) Z. B., bytem x, 14) T. K., bytem x, 15) J. L., bytem x, 16) E. L., bytem x, 17) B. K., bytem x,, 18) F. K., bytem x, 19) J. K., bytem x, 20) H. K., bytem x, , 21) I. K. A. bytem x, 22) M. K. A., bytem x, 23) J. U. bytem x, 24) L. U., bytem x, 25) M. Š., bytem x, osoby zúčastněné na řízení 4) – 25) společně zastoupené Mgr. Liborem Buchtou, advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 23, 170 00 Praha 7, 26) P. D., bytem x, 27) K. D., bytem x, 28) P. Š., bytem x a 29) P. Š., bytem x, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 11. 2012, sp. zn. SZ 131960/2012/KUSK REG/Vo, č. j. 158955/2012/KUSK, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 11. 2012, sp. zn. SZ 131960/2012/KUSK REG/Vo, č. j. 158955/2012/KUSK, a rozhodnutí Městského úřadu Dobříš, odboru výstavby ze dne 27. 6. 2012, č. j. MDOB 14131/2012/Koš, sp. zn. MDOB/497/2012/VYST, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce Mgr. Jana Válka, advokáta, na náhradě nákladů řízení částku ve výši 15.342 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žádná z osob zúčastněných na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Žalobou ze dne 29. 1. 2013 se žalobce domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo na základě odvolání žalobce a osob zúčastněných na řízení 1) a 2) zčásti změněno, avšak z podstatné části potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Dobříš, odboru výstavby (dále jen „stavební úřad“) ze dne 27. 6. 2012, č. j. MDOB 14131/2012/Koš, sp. zn. MDOB/497/2012/VYST, jímž bylo ve smyslu § 129 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „stavební zákon“), rozhodnuto o dodatečném povolení stavby dvou bytových domů č. p. x a x a pěti řadových domů č. p. x na pozemcích parc. č. st. x, v k. ú. Dobříš včetně jejich napojení na inženýrské sítě (souhrnně též jen „dodatečně povolená stavba“). K těmto pozemkům, resp. k dodatečně povoleným stavbám na nich, mají vlastnická práva osoby zúčastněné na řízení 3) – 29). Změna prvoinstančního rozhodnutí provedená žalovaným spočívala pouze ve formální úpravě označení jedné ze staveb. I. Obsah žaloby Žalobce ve své žalobě nejprve předestřel dosavadní vývoj celé kauzy táhnoucí se od roku 2003. Stavební úřad tehdy vydal sérii rozhodnutí o umístění staveb skupin řadových rodinných domů a posléze k nim vydal navazující stavební povolení. Protože však stavební úřad tehdy jednal v zásadě pouze s investorem výstavby a nikoliv s ostatními účastníky, dozvěděl se žalobce o tomto stavebním záměru prakticky až v době jeho realizace. Žalobce postupně v soudních řízeních správních vedených u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) dosáhl zrušení těchto rozhodnutí. Stavební úřad měl poté vést řízení o odstranění stavby, které však rozdělil do několika samostatných řízení, kdy zvlášť vedl řízení o odstranění stavby na pozemku st. parc. č. st. x v k. ú. Dobříš, zvlášť řízení o odstranění stavby zpevněných ploch na veřejně nepřístupných pozemcích a zvlášť řízení o odstranění dvou bytových domů a pěti řadových domů včetně jejich napojení na inženýrské sítě. V prvních dvou řízeních vydal stavební úřad dodatečné stavební povolení, jedno z nich však na základě žalobcovy správní žaloby zrušil městský soud s tím, že rozdělení kauzy do dílčích řízení je nepřípustné a mělo by se vést řízení o odstranění stavby jako celku. V případě staveb dvou bytových domů a pěti řadových domů byl stavební úřad dlouho nečinný a ve věci začal konat až poté, co žalobce uplatnil u zdejšího soudu žalobu proti nečinnosti, přičemž výkon povinnosti uložené rozsudkem musel být u stavebního úřadu dokonce vynucen exekučně. Výsledkem bylo dodatečné povolení stavby ze dne 27. 6. 2012, které žalobce napadl odvoláním, o němž žalovaný rozhodl žalobou napadeným rozhodnutím. V rámci samotných žalobních námitek žalobce nejprve upozornil na nedostatečně vyřešenou otázku možné podjatosti úřední osoby Š. K., referentky stavebního úřadu, která ve věci vydala prvoinstanční rozhodnutí. Předmětné rozhodnutí totiž bylo vydáno v řízení pod sp. zn. MDOB/497/2012/VYST, které však dle žalobce bezprostředně souviselo s paralelně vedeným řízením pod sp. zn. MDOB/5539/2008/VYST (řízení o dodatečném povolení stavby na pozemku parc. č. st. x), v rámci kterého byla proti referentce Š. K. vznesena námitka podjatosti a řízení bylo proto přerušeno až do rozhodnutí o této námitce. Dle žalobce bylo chybou, že nedošlo současně k přerušení řízení pod sp. zn. MDOB/497/2012/VYST a naopak zde bylo vydáno rozhodnutí ve věci, které bylo následně aprobováno žalobou napadeným rozhodnutím. Poukázal přitom na dikci § 14 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), podle něhož do doby, než představený posoudí, zda je úřední osoba vyloučena, může tato osoba prováděn jen takové úkony, které nesnesou odkladu. Takovým úkonem však vydání meritorního rozhodnutí není. Ve druhém bodě žalobce namítal, že žadatelé o dodatečné povolení stavby sami nezpracovali ani nepředložili žádnou projektovou dokumentaci dodatečně povolované stavby a naopak stavební úřad sám z vlastní iniciativy vycházel z původní projektové dokumentace z roku 2003 předložené původním stavebníkem, Ing. L. K. která je však dle žalobce již nepoužitelná. V souvislosti s používáním projektové dokumentace stavební úřad argumentoval rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2011, č. j. 9 As 46/2001 – 64, ze kterého však převzal závěry, které nebyly pro danou věc relevantní kvůli odlišným skutkovým souvislostem. Dle žalobce z uvedeného judikátu naopak plyne, že v každém konkrétním případě je nutno posoudit, zda pro účely daného řízení je možno použít původní projektovou dokumentaci, či zda nastaly jiné objektivní okolnosti, které správnímu orgánu ve využití tohoto dokumentu brání. V posuzovaném případě je zřejmé, že stavebním úřadem použitá projektová dokumentace je naprosto neaktuální a nepoužitelná. Jednak nevyhovuje právním předpisům, dále ve věci došlo ke změně v osobě stavebníka, navíc uvedená projektová dokumentace sloužila výhradně k realizaci stavby, která však dnes již reálně postavena, a konečně běžnou praxí ve stavebnictví je též vypracovávání dokumentace skutečného provedení stavby. V průběhu realizace stavby totiž dochází k četným dodatečným změnám projektu v důsledku výskytu např. nových požadavků stavebníka na stavbu, objektivní nemožnosti skutečné realizace navrhovaného řešení apod., které nebyly při vypracování původního projektu známy. Tyto skutečnosti však stavební úřad vůbec nezohlednil, čímž jednoznačně porušil ustanovení § 110 stavebního zákona, a žalovaný tento nezákonný stav svým rozhodnutím potvrdil, aniž by se blíže vyjádřil k relevantním odvolacím námitkám. Dále žalobce namítal, že žádost o dodatečné povolení stavby nepodali všichni vlastníci dotčených nemovitostí. Připomněl, že v předmětné věci se správní orgány při svém rozhodování měly řídit závěry soudních rozhodnutí vydaných v rámci této kauzy, podle nichž je na stavbu dvou bytových domů a sedmi řadových domů nutno nahlížet jako na jeden celek a následně posuzovat splnění všech zákonných požadavků na dodatečné povolení vzhledem k celé stavbě jako komplexu, jehož se týkalo původní stavební povolení. Navzdory tomu však žádost o dodatečné povolení nepodali M. J. coby vlastník bytové jednotky č. x nacházející se v budově č. p. x na pozemku parc. č. st. x a vlastníci rozestavěných budov na pozemcích parc. č. st. x v k. ú. Dobříš. Dle žalobce se na tyto osoby nemůže dodatečné povolení stavby bez jejich výslovné žádosti vztahovat. V případě M. J. stavební úřad argumentoval rozhodováním spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí ve smyslu § 139 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „občanský zákoník z roku 1964“), nicméně dle žalobce není aplikace tohoto ustanovení relevantní, a to s ohledem na speciální úpravu danou zákonem č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon o vlastnictví bytů“). Rozestavěné budovy na pozemcích parc. č. st.x v k. ú. Dobříš je třeba (s odkazem na r