4 Ads 83/2008 — Nejvyšší správní soud

46 A 34/2013- 44 - text - 2 - 46A 34/2013 – 44 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Milana Podhrázkého a soudců Olgy Stránské a Mgr. Ing. Petra Šuránka v právní věci žalobkyně: M. H., bytem x, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 11. 2012, čj. 172422/2012/KUSK, sp. zn. SZ 157718/2012/KUSK REG/Sl, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 11. 2012, čj. 172422/2012/KUSK, sp. zn. SZ 157718/2012/KUSK REG/Sl, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 3.220 Kč, do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného označeného v záhlaví tohoto rozsudku, kterým žalovaný zamítl jako nepřípustné odvolání žalobkyně, které podle záhlaví tohoto rozhodnutí žalovaného žalobkyně podala dne 10. 11. 2010 proti rozhodnutí Městského úřadu Lysá nad Labem, stavebního úřadu (dále též „stavební úřad“) ze dne 7. 7. 1995, čj. výst/745/č. 24/95/Ja, jímž byla společnosti UNICA TECHNOLOGIES, a. s., povolena stavba „rekonstrukce stávající zkušební haly na halu výrobní L + W Ucz – I. etapa“ na pozemku parc. č.x v k. ú. Lysá nad Labem. Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 3. 2013, čj. 8 A 33/2013-9, věc postoupil místně příslušnému Krajskému soudu v Praze. Řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti tomuto usnesení Nejvyšší správní soud zastavil usnesením ze dne 18. 7. 2013, čj. 9 As 36/2013-58. Žalobkyně předně uvádí, že po vydání předchozího rozsudku Městského soudu v Praze v dané věci předpokládala, že začne probíhat odvolací řízení. Na místo toho však obdržela výše označené rozhodnutí žalovaného, podle něhož není účastníkem řízení ve věci uvedeného rozhodnutí stavebního úřadu, s čímž žalobkyně nesouhlasí. Dodala, že v odvolání ze dne 8. 11. 2010 se snažila dopátrat, jak vůbec příslušná hala vznikla. Informace o tom, že by proběhlo řízení o povolení této stavby v materiálech, které měla k dispozici, nenašla. Upozorňuje na to, že pozemek p. č. x (PK) byl nepřetržitě ve vlastnictví její rodiny od konce 19. století a nikdy neproběhlo řízení o užívání tohoto pozemku socialistickou organizací podle stavebního zákona z roku 1958 a prováděcí vyhlášky z roku 1959. Jak dodala, v případě, že by původní stavba byla nelegální, bylo by nadbytečné zabývat se její rekonstrukcí. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu odmítl, resp. zamítl. Jak ve vyjádření k žalobě upozornil, má za to, že žaloba byla podána opožděně, neboť napadené rozhodnutí bylo doručeno žalobkyni fikcí dne 22. 12. 2012, žaloba však byla podána až dne 28. 2. 2013. Dále odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a zdůraznil, že správní orgány dospěly k závěru, že stavebními úpravami stávající haly, jimiž se nemění půdorysné ani výškové ohraničení stavby a které navíc spočívají pouze ve vnitřních úpravách, se nemohou dotýkat práv vlastníka sousedního pozemku, a proto žalobkyně nebyla do okruhu účastníků řízení zahrnuta. Dodal, že stávající hala, kde byly povoleny stavební úpravy, i sousední pozemek ve vlastnictví žalobkyně, jsou podle územního plánu situovány v průmyslové zóně. V replice k vyjádření žalovaného žalobkyně konstatovala, že v odvolání ze dne 8. 11. 2010 měla na mysli období, kdy byla stavba na pozemku parc. č. x v k. ú. Lysá nad Labem postavena, nikoliv tedy pouze její stavební úpravy, i když i tyto nejsou podle žalobkyně zanedbatelné. Jak dodala, stavební úpravy se musí posuzovat i v souvislosti s vlivem na její pozemek z hlediska dopravní obslužnosti a ochranného pásma. Vlastníci daného pozemku ani jejich dědicové se nemohli v průběhu stavebního řízení vyjadřovat jako účastníci k jeho průběhu. K výstavbě této neoprávněné stavby dosud žalobkyně žádné informace nemá. Krajský soud v Praze z předloženého správního spisu předně ověřil, že při doručování žalobou napadeného rozhodnutí nebyla žalobkyně poštovním doručovatelem zastižena, proto jí byla tato písemnost (rozhodnutí) uložena a připravena k vyzvednutí dne 12. 12. 2012. Dne 28. 12. 2012 jí pak bylo rozhodnutí žalovaného vloženo do schránky. Soud se ztotožňuje se žalovaným v tom, že písemnost se dle obecné úpravy správního řízení považuje za doručenou fikcí poslední den lhůty (v tomto případě desetidenní) běžící ode dne, kdy daná písemnost byla k vyzvednutí připravena [srov. § 24 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád č. 500/2004 Sb.“)]. V tomto ohledu je nicméně třeba upozornit na závěry Nejvyššího správního soudu, podle něhož připadne-li konec desetidenní lhůty pro nastoupení tzv. fikce doručení podle § 24 odst. 1 správního řádu na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem této lhůty nejbližší příští pracovní den (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 29. 8. 2008, čj. 4 Ads 83/2008-39). Pro projednávanou věc je tedy podstatné, že dne 22. 12. 2012 byla sobota, a napadené rozhodnutí lze ve smyslu citovaných závěrů Nejvyššího správního soudu tedy považovat za doručené až dnem 27. 12. 2012. Žalobkyně podala v projednávané věci žalobu k poštovní přepravě dne 26. 2. 2013, tedy žaloba byla podána včas ve lhůtě předpokládané v ustanovení § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Ze správního spisu soud dále zjistil, že dne 10. 11. 2010 bylo stavebnímu úřadu doručeno podání žalobkyně ze dne 8. 11. 2010 označené jako „Odvolání k stavebnímu povolení (stavebním povolením) ke stavbě na st. parc. x v k. ú. Lysá nad Labem“. Žalobkyně v tomto podání toliko uvádí, že „K stavebnímu řízení jsem nebyla přizvána, což považuji za zásadní chybu stavebního úřadu …. Byla jsem tímto zkrácena na svých právech občana, neboť jsem během řízení neměla možnost být informována, nahlížet do spisu a vznášet věcné připomínky. Jsem vlastníkem pozemku x (PK) …. Můj majetek je bezprostředně dotčen stavbou na st. parc. x. Nemám k věci vůbec žádné údaje, nemám č. j. (číslo – čísla). Mám pochopitelně zájem na tom, abych mohla prostudovat spis, po tomto doplním ještě své připomínky. Nepovažuji za žádoucí stavbu této stavby, neboť bude negativně ovlivňovat můj majetek, a proto požaduji zrušení stavebního povolení (stavebních povolení).“ Stavební úřad předal citované podání žalobkyně žalovanému (předání spisu se stanoviskem čj. SÚ/59612/10/Čí) dne 13. 12. 2010 s tím, že se jedná o odvolání proti jeho rozhodnutí ze dne 7. 7. 1995, čj. výst/745/č. 24/95/Ja, a dodal, že odvolání je nepřípustné, neboť odvolatel není účastník a není oprávněn podat odvolání proti rozhodnutí. Žalovaný předložené odvolání žalobkyně rozhodnutím ze dne 12. 1. 2011, čj. 004982/2011/KUSK, sp. zn. SZ 199943/2010/KUSK REG/Sl, zamítl jako nepřípustné. Městský soud v Praze k žalobě podané žalobkyní svým rozsudkem ze dne 8. 10. 2012, čj. 10 A 67/2011-27, uvedené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud svůj závěr postavil na tom, že žalovaný si při svém rozhodování zjevně neujasnil, zda odvolání žalobkyně považuje za nepřípustné (jak uvedl ve výroku), anebo za opožděné (jak naznačují některé části odůvodnění). Dodal, že ani ve vztahu k případné opožděnosti odvolání žalobkyně (pokud by jí opravdu postavení účastníka řízení náleželo), není žalobou napadené rozhodnutí přezkoumatelné. V návaznosti na to pak vydal žalovaný dne 7. 11. 2012 rozhodnutí čj. 172422/2012/KUSK, sp. zn. SZ 157718/2012/KUSK REG/Sl (napadené touto žalobou), jímž odvolání žalobkyně jako nepřípustné zamítl podle § 92 odst. 1 správního řádu č. 500/2004 Sb. Jak se z odůvodnění tohoto rozhodnutí podává, žalovaný se nejprve zabýval tím, zda žalobkyně byla majitelkou předmětného pozemku v roce 1995, kdy bylo vydáno dané stavební povolení. Tuto podmínku s odkazem na výpis z katastru nemovitostí označil za splněnou. Dále v odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně uvedl, že „Odvolatelka své tvrzení uplatňovala pouze v obecné rovině. Neargumentovala, v jakém směru účinky stavebního povolení se přímo, bezprostředně dotýkají jejích vlastnických práv. Napadeným rozhodnutím je stavební povolení na stavbu „rekonstrukce stávající zkušební haly na halu výrobní … “. Z projektové dokumentace je zřejmé, že se jedná prakticky o stavební úpravy stávající haly, které spočívají pouze ve vnitřních úpravách, přičemž se půdorysné ani výškové ohraničení nemění, jak je uvedeno v průvodní zprávě. Také příjezd, jak je uvedeno v souhrnné technické zprávě, zůstává zachován po stávající příjezdové komunikaci. Z uvedeného vyplývá, že vnitřními úpravami stávající haly nemohly být práva ani právem chráněné zájmy odvolatelky dotčeny.“ Krajský soud v Praze ve vztahu k projednávané žalobě předesílá, že rozhodnutím, které žalobkyně napadá, žalovaný nerozhodoval o povolení stavby, ale „pouze“ její odvolání zamítl