7 As 27/2010 — Nejvyšší správní soud

51 A 17/2013- 48 - text - 5 - Číslo jednací: 51A 17/2013 – 48 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Dalilou Marečkovou v právní věci žalobkyně P. S., IČ: x, nar. x, bytem x, zast. Mgr. Janem Fuchsem, advokátem se sídlem Tovární 3, 170 00 Praha 7 – Holešovice, proti žalovanému Krajskému úřadu Středočeského kraje, odbor vnitřních věcí a krajský živnostenský úřad, se sídlem Zborovská 11, 150 21 Praha 5, v řízení o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 5. 2013, č. j. 045612/2013/KUSK, sp. zn. SZ_045612/2013/KUSK/2, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í Žalovaný rozhodnutím ze dne 2. 5. 2013, č. j. 045612/2013/KUSK, sp. zn. SZ_045612/2013/KUSK/2 (dále jen „napadené rozhodnutí“) změnil výrok prvoinstančního rozhodnutí Městského úřadu Brandýs nad Labem – Stará Boleslav, obecního živnostenského úřadu, ze dne 14. 2. 2013, č. j. x (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), kterým byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku podle § 61 odst. 3 písm. c) zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „živnostenský zákon“). Žalovaný ve výrokové části napadeného rozhodnutí nejprve upřesnil výrok prvoinstančního rozhodnutí, když konstatoval, že se žalobkyně dopustila přestupku „tím, že v období od dubna do srpna 2012 nabízela a prodávala prostřednictvím internetu zájezdy v termínech 29. 6. 2012 – 1. 7. 2012, 13. 7. 2012 – 15. 7. 2012, 27. 7. 2012 – 29. 7. 2012 a 17. 8. 2012 – 19. 8. 2012 s názvem S. I. L. V. + D. a provozovala tak činnost, která je součástí živnosti koncesované, provozování cestovní kanceláře, aniž by pro tuto činnost měla živnostenské oprávnění.“ Ve zbývající části, v níž byla žalobkyni za spáchání přestupku uložena pokuta ve výši 25.000,- Kč, jakož i povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1.000,- Kč, žalovaný prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. Toto rozhodnutí napadla žalobkyně včasnou žalobou, v níž namítala jeho nezákonnost z důvodu porušení základních zásad správního řízení, konkrétně zásady legality, materiální pravdy, zákazu zneužití správního uvážení, zásady správnosti a přesvědčivosti správního rozhodnutí, zásady nestrannosti, zásady ochrany práv a zájmů adresátů veřejné správy a zásady legitimního očekávání [to vše s odkazem na ustanovení § 2 až § 8 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a na čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod bez dalšího upřesnění]. Žalobkyně dále namítala porušení článku 2 odst. 2, článku 4 odst. 2, 3 a 4 a článku 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“) s tím, že vydáním napadeného rozhodnutí (resp. zcela extenzivním výkladem zákona) došlo k nezákonnému omezení jejího práva svobodně podnikat v cestovním ruchu. K meritu věci pak uvedla, že žalovaný dospěl k nesprávnému názoru, že účast na opeře (která byla nabízena jako fakultativní služba) byla významnou složkou zájezdu s tím, že se jednalo o největší operní festival na světě, který se konal ve třetí největší dochované aréně na světě z doby počátku našeho letopočtu. Podle názoru žalobkyně se ovšem jednalo pouze o doplňkovou službu a žalovaný v napadeném rozhodnutí řádně neodůvodnil, jakými úvahami se řídil a na základě jakých kritérií významnost této služby posuzoval. Podle názoru žalobkyně žalovaný nezohlednil ani skutečnoost, že právě tuto službu využila jen část účastníků, navíc za situace, kdy celý výlet trval takřka tři dny, zatím co operní představení trvalo jen pár hodin. Již z tohoto pohledu se nejednalo o zájezd, navíc žalobkyně dodržela zákonné podmínky vyplývající z ustanovení zákona o cestovním ruchu. Jako zcela mylný žalobkyně označila rovněž názor prvoinstančního správního orgánu, který předmětnou akci označil jako zájezd již proto, že se jednalo o kombinaci služeb s tím, že doba poskytování služeb byla delší než 24 hodin. Žalovaný ve vyjádření k žalobě v prvé řadě odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) č. j. 2 Azs 92/2005-58 s tím, že žalobkyně ve své žalobní námitce vůbec nekonkretizovala trzení, z jakých skutkových a právních důkazů považuje napadené rozhodnutí za nezákonné, porušující základní zásady správního řízení, a proto její obecná tvrzení nemohou vyvolat důsledky předpokládané zákonem. Podle názoru žalovaného jsou právě toliko taková konkrétní tvrzení zákonnou náležitostí žaloby a jejich absenci (po uplynutí zákonné lhůty pro podání žaloby) již nelze zhojit. Navíc správní orgány obou stupňů zjistily skutkový stav, projednaly se žalobkyní přestupek v ústním jednání a daly jí možnost, aby se vyjádřila k podkladům rozhodnutí. S ohledem na uvedené není tato žalobní námitka důvodná. K namítanému porušení článků Listiny konstatoval, že se jedná o námitku nesrozumitelnou již proto, že správní orgány postupovaly výhradně v zákonných mezích, a pokud správní orgány postupovaly podle živnostenského zákona nebo zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu (dále jen „zákon č. 159/1999 Sb.“), pak postupovaly také v souladu s Listinou, a proto je taková žalobní námitka ryze účelová. K námitce, podle níž napadeným rozhodnutím došlo k nezákonnému omezení práva podnikat, žalovaný uvádí, že právo na podnikání je právem hospodářským a jako takové je možno jej omezit či regulovat zákonem. V této soouvislosti odkázal na důvodovou zprávu k zákonu č. 159/1999 Sb. s tím, že došlo k zapracování Směrnice Rady 90/314/EHS z 13. 6. 1990 do českého právního řádu a zákon č. 159/1999 Sb. specifikoval a rozdělil podnikání v oblasti cestovního ruchu na subjekty (podnikatele), kteří mohou prodávat „zájezdy“ a podnikatele, kteří zájezdy mohou jen zprostředkovávat. Žalobkyně svým jednáním naplnila formální i materiální znaky přestupku, resp. její zdokumentované jednání je prodejem zájezdu, aniž by žalobkyně byla držitelkou příslušného potřebného živnostenského oprávnění, a proto k žádnému omezení práva na podnikání nemohlo dojít. Naopak žalobkyně byla potrestána sankcí za protiprávní jednání, které není právem dovolené. Žalovaný vyslovil nesouhlas s výkladem pojmu „zájezd“, jak jej učinila žalobkyně. Dodal, že pojem „zájezd“ je třeba vykládat v souladu s prameny práva a zákonem č. 159/1999 Sb., v neposlední řadě rovněž podle Směrnice Rady 90/314/EHS z 13. 6. 1990, implantované do českého právního řádu, a proto ve Směrnici používaný název „soubor služeb“ byl zvolen jednoslovný název „zájezd“, který dle důvodové zprávy k zákonu č. 159/1999 Sb. vyhovuje lépe, a proto je nutno časové hledisko vztahovat na „zájezd“ jako celek, nikoli na jednotlivé služby. Ostatně žalobkyně zcela pomíjí negativní výklad „zájezdu“ vyplývající z ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 159/1999 Sb. Podle žalovaného součástí „zájezdu“, jehož prodejem žalobkyně naplnila všechny znaky přestupku, byla nejen služba cestovního ruchu doprava a ubytování, ale i návštěva kulturního představení, které žalovaný vyhodnotil jako jinou službu cestovního ruchu dle § 1 odst. 1 písm. c) zákona č. 159/1999 Sb. Zmíněné služby cestovního ruchu byly sestaveny předem a jako celek nabízeny zákazníkům. Žalobkyně pak na prodej takto předem sestavených služeb cestovního ruchu uzavírala smlouvy vlastním jménem, čímž porušila ustanovení § 1 odst. 3 zákona č. 159/1999 Sb. S ohledem na uvedené žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Žalobkyně v replice na vyjádření žalovaného na svých námitkách setrvala. Z jednání, jehož nařízení se domáhala, se omluvila. Pověřený pracovník žalovaného v závěrečném přednesu oodkázal na vyjádření žalovaného a navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl, a aby žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 6.800,-Kč, tj. za dva hlavní úkony po 3. 100,-Kč, a 2x režijní paušál po 300,-Kč. Krajský soud v Praze ze správního spisu zjistil, že žalobkyně v průběhu řízení před správními orgány prakticky nijak nezpochybnila zjištění, že v období od dubna do srpna 2012 nabízela a prodávala prostřednictvím internetu zájezdy v termínech 29. 6. 2012 – 1. 7. 2012, 13. 7. 2012 – 15. 7. 2012, 27. 7. 2012 – 29. 7. 2012 a 17. 8. 2012 – 19. 8. 2012 s názvem S. I. L. V. + D. Podle ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 159/1999 Sb. zájezdem podle tohoto zákona není kombinace služeb cestovního ruchu a) prodávaná jinému podnikateli za účelem jeho dalšího podnikání, nebo b) jejíž nabídka a prodej nesplňuje znaky živnostenského podnikání. Podle ustanovení § 1 odst. 3 zákona č. 159/1999 Sb. mohou prodávat zájezd jen osoby uvedené v § 2 odst. 1 uzavřením cestovní smlouvy. Zprostředkovávat prodej zájezdu mohou jen osoby uvedené v § 2 a 3. Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 159/1999 Sb. je provozovatel cestovní kanceláře (dále jen "cestovní kancelář") podnikatel, který je na základě koncese oprávněn organizovat, nabízet a prodáva