5 Afs 40/2005 — Nejvyšší správní soud

45 Af 1/2014- 52 - text - 2 - Číslo jednací: 45Af 1/2014 - 52 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jitky Zavřelové a soudců JUDr. Věry Šimůnkové a Mgr. Ing. Petra Šuránka ve věci žalobce: G. t., spol. s r. o., se sídlem x, zastoupen společností ARIADNA, s. r. o., se sídlem Bořivojova 2419/21, 130 00 Praha 3, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 11. 2013, č. j. 26130/13/5000-14202-711312, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 11. 2013, č. j. 26130/13/5000-14202-711312, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 15.342 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Žalobou odeslanou Krajskému soudu v Praze dne 6. 1. 2014 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného označeného shora, kterým byl přezkoumán a po věcné stránce potvrzen dodatečný platební výměr Finančního úřadu v Příbrami (dále jen „správce daně“) ze dne 5. 11. 2013, č. j. 158440/12/063912201851, jímž byla žalobci za zdaňovací období roku 2008 doměřena daň z příjmů právnických osob ve výši 1 032 360,- Kč, dodatečně zrušena daňová ztráta z příjmů právnických osob ve výši 1 381 467,- Kč a současně uložena povinnost uhradit penále v celkové výši 275 545,- Kč. I. Shrnutí žaloby a dalších vyjádření účastníků Žalobce v žalobě namítá, že ve věci vydaná zpráva o daňové kontrole č. j. 155104/12/063932200897, která je současně s ohledem na ustanovení § 147 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném ke dni 5. 1. 2013 - den vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „daňový řád“) odůvodněním platebního výměru správce daně, neobsahuje všechny zákonné náležitosti plynoucí z § 88 daňového řádu. Zejména není dostatečně odůvodněna a nejsou zde řádně vyhodnoceny provedené důkazy, a to ani jednotlivě a ani ve vzájemné souvislosti. Absence těchto úvah má za následek to, že žalobce nebyl v souladu s § 88 odst. 2 daňového řádu seznámen s výsledkem kontrolního zjištění. Své úvahy žalobce podpořil rozsáhlou citací komentářové literatury k daňovému řádu. Žalovanému v této souvislosti žalobce vytkl, že se danou odvolací námitkou v rozporu s § 114 odst. 2 daňového řádu nezabýval. V další části žaloby žalobce cituje rozsáhlou část odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a ve vztahu k některým úvahám žalovaného uvádí své námitky. Většinu těchto námitek žalobce následně znovu opakuje. Žalobce přitom správci daně a žalovanému vytýká, že v rozporu s ustanovením § 8 odst. 1 daňového řádu a související judikaturou neposuzovali prováděné důkazy ve vzájemné souvislosti. Oba k prováděným důkazním prostředkům mnohdy pouze konstatovali, že neprokazují tvrzení žalobce, ale nijak blíže se jimi už nezabývali, ani nezmínili úvahu, jak je hodnotí v souvislosti s jinými důkazními prostředky, a naopak účelově přihlíželi pouze k těm, které si sami zvolili. Dále považuje žalobce za nepřípustné, že proti němu bylo ze strany žalovaného a správce daně argumentováno nekontaktností dodavatele (společnosti L.) v letech 2008 a 2009, ačkoli byla L. pro orgány finanční správy nekontaktní již od roku 2003, přičemž této společnosti byla opakovaně rušena a znovuobnovována registrace k DPH. Zaevidování společnosti L.v rejstříku plátců DPH totiž jejím obchodním partnerům signalizovalo, že je s touto společností vše v pořádku. Žalobce tudíž nemůže nést odpovědnost za zanedbání povinností místně příslušného orgánu finanční správy vůči nekontaktnímu daňovému subjektu. Skutečnost, že L. je pro místně příslušného správce daně nekontaktní, nemůže být proto skutečností vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních záznamů, jakož i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků uplatněných žalobcem. Žalobce dále brojí proti způsobu, jakým byl v průběhu daňového řízení prováděn výslech V. R., jednatele společnosti L. Dožádaný orgán provádějící výslech se totiž vyslýchaného svědka dotazoval na skutečnosti známé z obchodního rejstříku či sdělení správce daně, a naopak se nedotazoval na důležité okolnosti týkající se žalobce. Poté, co V. R. odmítl vypovídat, jej úřední osoba vedoucí výslech nepoučila o možnosti odepřít výpověď jen ze zákonných důvodů a nevymohla si pokračování ve výpovědi případným ukládáním pořádkových pokut. Dle názoru žalobce tak byl důkaz výslechem svědka zmařen a získaná výpověď proto nemohla relevantním způsobem prokázat či vyvrátit věrohodnost či správnost daňových dokladů ani dalších žalobcem uplatněných důkazních prostředků. Při hodnocení důkazů daňové orgány podle žalobce nepřihlížely k tomu, že platby odpovídaly daňovým dokladům opatřeným razítkem společnosti a podpisem jejího jednatele, kdy pravost podpisu nepřímo potvrdil i znalecký posudek, který uvádí, že podpisy na fakturách a dodacích listech pochází s velkou pravděpodobností od téhož pisatele. Jestliže předmětné doklady byly podepsány statutárním orgánem společnosti L., pak žalobci nepřijde příliš logické, že by tyto doklady orazítkovala cizí osoba, která neměla s tímto subjektem nic společného. Proto byl-li otisk razítka uznán za pravý, pak je v souvislosti s ostatními důkazními prostředky zřejmé, že doklady byly vystaveny deklarovanou společností a plnění na nich vykázaná se opravdu uskutečnila. Žalovaný ani správce daně však v tomto směru dle žalobce neuvedli žádnou relevantní myšlenkovou úvahu a v celém daňovém řízení tak chybí smysluplně zformulovaný závěr o hodnocení důkazů. Dle žalobce daňové orgány pouze u každého provedeného důkazu dokola opakovaly, že sám o sobě nic neprokazuje a odkázaly přitom na judikaturu, aniž by jej hodnotily s ostatními souvisejícími důkazy. Například není vůbec zřejmé, proč by zjištění, že L. odhlásila své zaměstnance, mělo znevěrohodnit tvrzení žalobce, že „materiál dodalo více lidí“, neboť podnikatel nezbytně nemusí dodávat zboží prostřednictvím zaměstnanců, ale může využít i jiných osob. Ostatně žalobce neměl k dispozici údaje o tom, že L. nemá žádné zaměstnance. Stejně tak není nic zvláštního na tom, že žalobce prováděl platby na více účtů společnosti L., k nimž měl dispoziční právo jednatel V. R., který tento způsob zřizování bankovních účtů patrně zvolil z obavy před exekucí. Není přitom nijak neobvyklé, že podnikatelé mají otevřené účty u více bank, aby se případně chránili před jejich krachem. Rovněž nebylo nezbytné, aby L. měla dodávaný materiál ve svém vlastnictví, neboť rozhodující skutečností pro uplatnění nadměrného odpočtu je dodání. Žalobce si přitom řádně ověřil, že jedná se skutečným jednatelem společnosti L., a to jak z výpisu v obchodním rejstříku, tak i osobní identifikací pana V. R., který žalobce navštívil v jeho provozovně s nabídkou dodávek materiálu ke zpracování. Ověřil si také, že společnost je plátcem DPH. To mu signalizovalo, že jde o důvěryhodnou společnost, neboť v opačném případě by mu místně příslušný správce dané zajisté registraci plátce DPH zrušil. Žalobce nemohl tušit, že tomu tak není, že místně příslušný správce daně, ačkoli již od roku 2003 ví, že jde o společnost, která není dostupná ve svém sídle a která neplní své daňové povinnosti, této společnosti registraci k DPH nezrušil. Žalobci také nemohou být k tíži drobné formální závady (překlepy) ve fakturách, neboť ty na její platnost nemají vliv. L. dodávala směs, ze které žalobce získával drahé kovy. Pracovníci žalobce prováděli analýzy dodané směsi, které sloužily dodavateli jako podklad pro fakturaci. Náležitosti účetních dokladů také nemusí být jen na jednom listu. Součástí faktury byla tudíž analýza, ze které požadované náležitosti vyplývaly. Pokud jde o dvě faktury stejného čísla, jde opět o překlep. Platné jsou obě faktury. Dodané množství lze v obou případech ověřit v interní evidenci žalobce, což žalobce navrhoval, ale správce daně tento důkazní prostředek nedůvodně odmítal. Žalobce tedy postupoval obezřetně a byl v dobré víře. Předmětné výdaje uplatnil žalobce jako náklad v souladu se zákonem č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro zdaňovací období roku 2008 (dále jen „zákon o daních z příjmů“), a to na základě dokladů, když ze souvislostí i z důkazního řízení je zřejmé, že předmětné dodávky uskutečnil deklarovaný dodavatel. Žalovaný ve vyjádření uvedl, že žalobcem uplatněné námitky nepovažuje za důvodné. Odkázal přitom primárně na odůvodnění napadeného rozhodnutí a příslušný spisový materiál. Odmítl žalobní námitku, že by nedošlo k řádnému projednání zprávy o daňové kontrole. Poukázal na to, že žalobce byl před vlastním projednáním zprávy o daňové kontrole seznámen mimo jiné s výsledky kontrolního zjištění daně z příjmů, které mu byly zaslány do datové schránky jeho zástupce. K nim se také vyjádřil, přičemž tyto jeho argumenty byly vyhodnoceny a zapracovány do zprávy o daňové kontrole. Správce daně se posléze vyjádřil také k námitkám,