1 As 9/2008 — Nejvyšší správní soud

48 A 55/2014- 66 - text - 2 - 48 A 55/2014 - 66 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Podhrázkého, PhD., a soudců Mgr. Jitky Zavřelové a Mgr. Ing. Petra Šuránka ve věci žalobkyně S. s.r.o, se sídlem B., O., proti žalovanému Státnímu úřadu inspekce práce, se sídlem Kolářská 451/13, 746 01 Opava, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 10. 2014, č. j. 3907/1.30/14-1, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) odeslanou dne 23. 12. 2014 domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 10. 2014, č. j. 3907/1.30/14-1 (dále též „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný snížil pokutu uloženou žalobkyni na 210.000,- Kč a ve zbytku potvrdil rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Středočeský kraj (dále jen „inspektorát práce“) ze dne 26. 6. 2014, č. j. 8595/4.71/14/14.3. Rozhodnutím inspektorátu práce byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání správního deliktu na úseku odměňování zaměstnanců podle § 26 odst. 1 písm. c) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění zákona č. 367/2011 Sb. (dále jen „zákon o inspekci práce“), kterého se měla dopustit tím, že v rozporu s ustanovením § 141 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění zákona č. 472/2012 Sb. (dále jen „zákoník práce“) nevyplatila svým čtyřem zaměstnancům mzdu za měsíce leden (popř. únor, resp. březen) až květen 2013 v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, v němž zaměstnancům vzniklo právo na mzdu. Žalobkyně namítala, že v odůvodnění rozhodnutí inspektorátu práce jí byla neoprávněně vytýkána nedostatečná součinnost při kontrole, protože musela být opakovaně vyzývána v návaznosti na to, že se nedostavovala k předložení dokladů. Žalobkyně však byla přítomna fyzické kontrole dne 9. 5. 2013 a opakovaně se dostavila na detašované pracoviště inspektorátu práce. Sice se nedostavila k ústnímu jednání dne 20. 5. 2014, avšak pokoušela se bezvýsledně opakovaně telefonicky kontaktovat oprávněnou úřední osobu a posléze se neúspěšně na pracoviště dostavila dne 9. 5. 2014 s cílem sjednat náhradní termín. S ohledem na časové vytížení jednatele žalobkyně považuje takovou součinnost z její strany za dostatečnou. S odkazem na ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) žalobkyně naopak vytýká inspektorátu práce, že od ní vyžadoval podklady, které si mohl obstarat z úřední evidence, např. oslovením České správy sociálního zabezpečení, finančního úřadu či obchodního rejstříku, a tím ji nadměrně zatěžoval a obstruoval její statutární orgány. Žalobkyně také namítala, že ve věci byl v rozporu s ustanovením § 3 správního řádu nedostatečně zjištěn skutkový stav. Inspektorát práce ve svém rozhodnutí operuje s termíny „pravděpodobně“ a „inspektorát se domnívá“, přičemž v situaci, kdy mu z její strany nebyly předloženy všechny potřebné doklady, mohl si je inspektorát práce opatřit nahlédnutím do veřejně přístupného obchodního rejstříku či oslovením jiných správních orgánů, konkrétně vyslovil-li inspektorát práce domněnku, že zaměstnanci B., M. a K. nebyli vyplaceni, skutečnost, že byli vyplaceni v plné výši, mohl získat z obchodního rejstříku či přímým dotazem na tyto zaměstnance. Žalobkyně zdůrazňuje, že nejen uvedení, ale všichni současní i bývalí zaměstnanci jsou v plné výši vyplaceni, což byla připravena účetními doklady doložit, avšak nebyla k tomu řádně vyzvána. Vedle toho se žalobkyně domnívá, že v předmětném rozhodnutí není dostatečně odůvodněna výše stanovené pokuty. Při tomto stanovení měla být podle žalobkyně zohledněna zejména celková výše později vyplacených mezd (žalobkyně všem svých závazkům vůči zaměstnancům oproti tvrzení inspektorátu práce dostála) a aktuální finanční situace žalobkyně, která je začínající společností a uložená pokuta pro ni představuje likvidační riziko, což by mohlo pro další zaměstnance představovat riziko ztráty zaměstnání. Žalobkyně dále k otázce součinnosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 26. 7. 2005, č. j. 4 As 51/2004-82, a další obdobné judikáty a namítá porušení § 33 odst. 2 správního řádu [zde má zřejmě na mysli zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění účinném do 31. 12. 2005 (dále jen „správní řád z roku 1967“)]. Jeho porušení spatřuje v tom, že jí bylo pouze doručeno rozhodnutí, z jehož odůvodnění bylo možné vyčíst, jaké důkazy byly provedeny, což považuje za vadu s vlivem na zákonnost rozhodnutí správního orgánu ve smyslu ustanovení §250i odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2002 (dále jen „o. s. ř.“). Žalobkyně je přesvědčena o zkrácení jejích práv tím, že se jednání inspekce práce konalo v její nepřítomnosti. Žalobkyně za nepravdivá označila i tvrzení v odůvodnění napadeného rozhodnutí týkající se nemožnosti žalobkyně zkontaktovat odpovědného pracovníka inspekce práce (nemožnost telefonického spojení není podle žalobkyně problém prokázat výpisem z hovorů operátora Vodafone, z nějž bude patrná snaha dovolat se na veřejně uvedené číslo minimálně v 10 případech), tak i 76milionové výše podpory ze státního rozpočtu (to má být patrno z běžně dostupných zdrojů, např. internetu). Výší podpory odůvodněná pokuta je podle žalobkyně nepřiměřená, protože žalovaný nevzal do úvahy, že přidělená podpora je vždy určena na konkrétní věc či činnost a nelze s ní nakládat podle vůle příjemce. Navrhla proto napadené rozhodnutí včetně rozhodnutí inspektorátu práce zrušit a již v žalobě vyslovila souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání s tím, že ve věci jde pouze o právní posouzení. Žalovaný uvedl, že žaloba se v zásadě shoduje s podaným odvoláním, a proto odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalovaný setrvává na závěru, že žalobkyně spáchala shora uvedený správní delikt. Žalobkyně ve správním řízení nevznesla námitku, že by byla krácena na svých právech tím, že ústní jednání proběhlo v její nepřítomnosti. Pokud se žalobkyně z jednání chtěla omluvit, měla tak učinit písemně ve smyslu ustanovení § 37 odst. 4 správního řádu. Žalobkyně doposud neuvedla, proč se na ústní jednání nedostavila, přičemž případné časové vytížení jednatele žalovaný nepovažuje za dostatečný důvod. Žalobkyně ani ničím nedokládá své tvrzení, že se nemohla telefonicky spojit s oprávněnou úřední osobou, resp. že se na inspektorát práce dostavila dne 9. 5. 2014. Navíc pokud jde o samotný nedostatek součinnosti žalobkyně, žalovaný v napadeném rozhodnutí inspektorátu práce vytknul, že tento fakt nelze klást žalobkyni při určení výše pokuty k tíži, a právě proto uloženou pokutu snížil. Při objasňování majetkových poměrů žalobkyně má žalovaný za to, že správní orgány postupovaly v souladu se závěry vyslovenými v usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008-133, publikovaném pod č. 2092/2010 Sb. NSS, a připomíná, že účetní závěrky žalobkyně nejsou součástí sbírky listin obchodního rejstříku. Samotné tvrzení o likvidační povaze pokuty ve výši 210.000,- Kč není ze strany žalobkyně ničím podloženo. Proto žalovaný navrhl, aby byla žaloba zamítnuta. Soud vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda ve věci požaduje nařídit jednání. Žalovaný se v poskytnuté lhůtě nevyjádřil. Soud proto v situaci, kdy žalobkyně s takovým postupem výslovně souhlasila, o žalobě rozhodoval podle § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána včas, obsahuje nezbytné náležitosti a jsou splněny i další podmínky řízení, se soud žalobou zabýval věcně, přičemž dospěl k závěru, že není důvodná. Ze správního spisu soud zjistil, že dne 9. 5. 2013 provedl inspektorát práce u žalobkyně pracovněprávní kontrolu zaměřenou na období od 15. 10. 2012 a týkající se jejích pěti zaměstnanců. Kontroly se zúčastnil jednatel žalobkyně a požadované podklady v podobě plné moci a výpisu z obchodního rejstříku, seznamu zaměstnanců, jejich pracovních smluv a dodatků, popřípadě dohod o provedení práce či pracovní činnosti, evidencí pracovní doby, mzdových listů, výplatních pásek a dokladů o převzetí mzdy zaměstnanci měly být předloženy na základě telefonické dohody. Následně byla žalobkyně vyzvána písemně k předložení plné moci a výpisu z obchodního rejstříku, evidencí pracovní doby, mzdových listů, výplatních pásek a dokladů o převzetí mzdy zaměstnanci dne 10. 6. 2013, jednatel žalobkyně se však dne 7. 6. 2013 omluvil a inspektorát práce akceptoval jím navržený náhradní termín 17. 6. 2013. Dne 26. 7. 2013 pak inspektorát práce žalobkyni ještě písemně vyzýval k předložení plné moci a výpisu z obchodního rejstříku a dokladů o převzetí mzdy do dne 2. 8. 2013. Dne 21. 8. 2013 inspektorát práce termín s odkazem na telefonický rozhovor posunul na 3. 9. 2013, požadované