5 As 40/2008 — Nejvyšší správní soud

45 A 55/2015- 37 - text - 19 - pokračování 45A 55/2015 45 A 55/2015-37 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Jitky Zavřelové a soudců Mgr. Ing. Petra Šuránka a JUDr. Věry Šimůnkové ve věci žalobce: Ing. F. K. bytem N. D., N. K. proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje sídlem Zborovská 81/11, 150 21 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 10. 2015, sp. zn. SZ 066423/2015/KUSK REG/MK, č. j. 133671/2015/KUSK, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 10. 2015, sp. zn. SZ 066423/2015/KUSK REG/MK, č. j. 133671/2015/KUSK, a rozhodnutí Městského úřadu Kostelec nad Černými lesy ze dne 23. 3. 2015, č. j. 5193/2014/JF – 6.JF.328.3.A./50.Zamí, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 3.000 Kč. Odůvodnění: 1 Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), podanou osobně dne 22. 10. 2015, domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 10. 2015, sp. zn. SZ 066423/2015/KUSK REG/MK, č. j. 133671/2015/KUSK (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl jeho odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Kostelec nad Černými lesy, stavebního úřadu (dále jen „stavební úřad“), ze dne 23. 3. 2015, č. j. 5193/2014/JF – 6.JF.328.3.A./50.Zamí (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), a toto rozhodnutí potvrdil. Uvedeným rozhodnutím stavební úřad zamítl žádost žalobce o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby rekreační chaty na pozemku p. č. X v k. ú. a obci V. (dále jen „sporný pozemek“) v ochranném pásmu lesa s odkazem na negativní závazné stanovisko orgánů státní správy lesů. Žalovaný i stavební úřad ve věci rozhodovali v pořadí již podruhé, neboť předchozí rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. SZ 009180/2011/KUSK REG/Kro, č. j. 047668/2011/KUSK, bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2014, č. j. 5A 106/2011-68, zrušeno, v návaznosti na což žalovaný následně zrušil i původní rozhodnutí stavebního úřadu o zamítnutí žádosti ze dne 29. 12. 2010, č. j. 5193/2010/JF - 2. 2 Žalobce napadenému i prvostupňovému rozhodnutí, stejně jako závazným stanoviskům orgánů státní správy lesů vytýká, že zamítají jeho žádost prakticky z totožných důvodů jako v předchozích rozhodnutích, jež byla zrušena rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“). Soud přitom tehdy konstatoval, že nebylo zpochybněno tvrzení žalobce, že již při projednávání územního plánu muselo být zřejmé, že rozměr jeho pozemku je menší než očekávaná výška lesního porostu a že při požadované odstupové vzdálenosti rovnající se této výšce by na daném pozemku nemohla být stavba umístěna, tudíž nelze argumentovat tím, že v době přijetí územního plánu nebyly známy konkrétní parametry stavby. Soud také konstatoval, že by správní orgány měly obavu z ohrožení lesa vážit s ohledem na sousední chaty, které neleží od lesa o mnoho dále, a na výstavbu oplocení ve vzdálenosti 0,5 m od lesa, k níž byl žalobci vydán souhlas. Dále též soud vytýkal žalovanému, že rozhodoval bez dostatečné znalosti skutkového stavu věci, neboť nevzal v potaz to, že ačkoliv na sousedních pozemcích stojí chaty již desítky let, nebylo plnění funkcí lesa na přiléhajících lesních pozemcích nijak ohroženo a nebylo ani nutné, aby sousední vlastníci prováděli opatření podle § 22 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění zákona č. 64/2014 Sb. (dále jen „lesní zákon“). Konečně soud nesouhlasil s tím, že správní orgány žalobcův záměr posuzovaly individuálně a že hodnotily konkrétní parametry zamýšlené stavby. Žalovaný přitom v nyní napadeném rozhodnutí i závazném stanovisku nepatřičně a bezdůvodně závěry soudu kritizuje a nerespektuje. 3 Věcně pak žalobce poukazuje na územní plán obce V. schválený usnesením zastupitelstva obce dne 26. 6. 1998, jehož platnost byla prodloužena až do 31. 12. 2015, v němž je sporný pozemek zahrnut do smíšené rekreačně obytné zóny a je na něm zřetelně zakreslen půdorys stavby. Napadené rozhodnutí tak podle žalobce nerespektuje ustanovení § 43 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona č. 167/2012 Sb. (dále jen „stavební zákon“), podle nějž je územní plán závazný pro rozhodování v území, zejména pro vydávání územních rozhodnutí. Před schválením územního plánu bylo navíc vydáno stanovisko odboru životního prostředí Okresního úřadu Kolín (tehdy příslušného orgánu státní správy lesů), které s předloženým územním plánem vyslovilo souhlas bez uložení podmínek, přičemž se od doby výstavby sousedních chat přírodní poměry nezměnily a konkrétní a zákonné důvody pro změnu stanoviska na negativní nelze nalézt ani v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dne 26. 7. 2010 bylo také žalobci vydáno souhlasné závazné stanovisko k umístění stavby oplocení na sporném pozemku ve vzdálenosti 0,5 m od hranice lesa. Pozemek žalobce zakoupil spolu se svou manželkou, jež zemřela v roce 2012, pro výstavbu rekreační chaty v dobré víře. Právním předchůdcům žalobce byl totiž pozemek přidělen v roce 1984 do osobního užívání „k výstavbě rekreačního domku“ podle tehdy platných zákonů, stejně tomu bylo i u sousedních čtyř parcel, na nichž byly se souhlasem orgánu státní správy lesního hospodářství podle § 19 zákona č. 96/1977 Sb., o hospodaření v lesích a státní správě lesního hospodářství, ve znění účinném do 31. 12. 1995 (dále jen „zákon o hospodaření v lesích“) umístěny a následně postaveny rekreační chaty, pouze na sporném pozemku se stavba nerealizovala z důvodu úmrtí. Žalobce tak považuje nevydání souhlasného závazného stanoviska za rozporné se zásadou přiměřenosti a zásadou ochrany práv a oprávněných zájmů a za výraz zneužití pravomoci. 4 Žalobce dále namítá, že mezi zájmy chráněné lesním zákonem, jež mají orgány státní správy lesů při vydávání závazného stanoviska podle § 14 odst. 2 lesního zákona sledovat, nepatří bezpečnost osob a majetku, jíž se zabývá § 22 lesního zákona. Zásada minimálního odstupu stavby od hranice lesa rovnajícího se potenciální výšce konkrétního lesního porostu dosahované ve sto letech věku, kterou orgány státní správy lesů prosazují, nevyplývá podle žalobce ze žádného ustanovení zákona, navíc v případě žalobce byla minimální vzdálenost 28 m uváděná v závazném stanovisku z roku 2010 změněna závazným stanoviskem z roku 2015 na 34 m. Z takto požadovaného odstupu je podle žalobce patrné, že není motivován ochranou lesa, protože kořenový systém vzrostlých stromů dosahuje délky řádově jednotek metrů. Výška dřeviny nic nevypovídá o charakteru stavby, produkci škodlivin či o způsobu, jímž by stavba mohla ohrožovat les nebo hospodaření v něm. Vytvoření a obecné použití zásady minimální odstupové vzdálenosti ve všech případech rozhodování o umístění stavby neodpovídá úmyslu zákonodárce, ostatně i Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) v rozsudku ze dne 6. 11. 2008, č. j. 5 As 40/2008-52, konstatoval, že § 14 odst. 2 lesního zákona nelze vykládat takovým způsobem, který by prakticky vylučoval možnost staveb v zákonem stanovené vzdálenosti od lesa, nýbrž že je třeba v každém konkrétním případě zhodnotit charakter dotčeného lesa a způsob hospodaření v něm, stejně jako i účel stavby, a nelze závazné stanovisko vydávat pouze na základě obecného popisu následků, které by stavba mohla vyvolat. Striktní dodržení odstupové vzdálenosti 34 m by pro žalobce znamenalo nemožnost umístění jakékoliv stavby, neboť sporný pozemek v nejširším místě sahá do vzdálenosti 19 m od hranice lesa, a současně rozpor se stanoviskem orgánu státní správy lesů vydaným k územnímu plánu obce. 5 Pokud žalovaný v závazném stanovisku odvíjí ohrožení lesa z možných opatření uplatněných na úkor lesa na základě § 22 lesního zákona, jež lze podle něj vydat i na návrh vlastníka a která však nejsou ve veřejném zájmu, žalobce tento argument odmítá a má za to, že žalovaný překročil svou pravomoc. Ochrana vlastnického práva garantovaná čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod si žádá, aby správní orgán při omezování vlastnického práva vždy velmi pečlivě vážil, zda veřejný zájem v konkrétním případě takové omezení vyžaduje, a aby své rozhodnutí řádně zdůvodnil. V tomto kontextu je však podle žalobce nepřijatelné, aby veřejný zájem vedoucí k omezení jeho vlastnického práva spočíval pouze v ochraně lesa před hypotetickým a nepodloženým ohrožením. Poukazuje na vyjádření vlastníka lesa, který nevidí žádnou potřebu omezení využívání sousedních lesních pozemků k plnění funkcí lesa ani riziko ohrožení lesa či hospodaření v něm v souvislosti se stavbou lehké dřevěné chaty, a to s ohledem na bezproblémové hospodaření u sousedících chat, jichž je u lesa kolem 150. Již k první žádosti žalobce o umístění stavby ve vzdálenosti 2,5 m od hranice lesa byli jak odborný hospodář vlastníka les