2 Afs 165/2006 — Nejvyšší správní soud

45 Af 8/2015- 49 - text pokračování - 14 - 45 Af 8/2015 45Af 8/2015 – 49 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jitky Zavřelové a soudců Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D., a JUDr. Věry Šimůnkové v právní věci žalobkyně: A. K., a. s., se sídlem X, zastoupena Mgr. Janem Tomaierem, advokátem se sídlem Jankovcova 49, Praha, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 7. 2015, čj. 22961/15/5200-11431-706871, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Vymezení věci Žalobkyně napadla žalobou shora označené rozhodnutí žalovaného a domáhá se jeho zrušení. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil dodatečný platební výměr Finančního úřadu pro Středočeský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 18. 7. 2014, čj. 3285660/14/2112-05702-209040. Tímto platebním výměrem byla žalobkyni doměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2011 a stanoveno penále. Žalovaný ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že majetek vyřazený v důsledku škody musí být v okamžiku vzniku škody ve vlastnictví poplatníka, neboť zaúčtování a daňové posouzení samotné škody se provádí vždy u vlastníka majetku. Dále žalovaný uvedl, že žalobkyně nedostála své povinnosti prokázat svá tvrzení ve smyslu § 92 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „d. ř.“), tedy neprokázala vlastnické právo ke stavebnímu stroji JCB 3X (dále jen „stavební stroj“) a vozidlu Tatra 815 (dále jen „vozidlo Tatra“), a dále neprokázala, že zabavením těchto věcí vznikla žalobkyni škoda ve smyslu zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. d. p.“). Žalovaný dále uvedl, že žalobkyně podle § 8a zákona č. 593/1992 Sb., o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon o rezervách“), porušila zásady pro tvorbu opravných položek, neboť uplatnila jako náklad dle § 24 odst. 2 písm. i) z. d. p. opravnou položku k pohledávce za osobou spojenou ve smyslu § 23 odst. 7 písm. b) bodu 2 z. d. p. Obsah žaloby, vyjádření k žalobě a replika V prvním žalobním bodě žalobkyně namítla, že jí byla odepřena možnost vyjádřit se ke zprávě o daňové kontrole, která byla správcem daně v průběhu řízení opakovaně přepracována. Správce daně předložil pozměněnou zprávu o daňové kontrole s rozsahem navýšeným z 18 stran na 23 stran, přičemž v místě projednání nebylo možné zjistit, zda se jednalo pouze o rozšíření, či zda došlo k přepracování některých pasáží. Striktní požadavek ze strany správce daně na okamžité projednání fakticky znamenal odnětí práva na projednání zprávy o daňové kontrole. Protokol o kontrole (správně patrně zprávu o kontrole – pozn. soudu) tak nebylo možné použít jako důkazní prostředek pro vyměření daně dodatečným platebním výměrem. Ve druhém žalobním bodě žalobkyně poukázala na nesprávné závěry správce daně ohledně daňové uplatnitelnosti škody, kterou žalobkyně utrpěla. Správce daně v případě stavebního stroje a vozidla Tatra odmítl uznat náklady uplatněné žalobkyní v důsledku okolnosti, že tyto věci evidované v jejím účetnictví byly zabaveny policií jako věci původně odcizené třetím osobám. Přes rozsáhlé námitky žalobkyně žalovaný v rámci odvolacího řízení na tyto námitky nereagoval a namísto toho uvedl rozsáhlý výklad problematiky účtování a daňové uznatelnosti škody. Zásadním bodem sporu je formalistický a restriktivní výklad § 24 odst. 2 písm. l) z. d. p., kterým je upravena problematika škody jako daňového nákladu. Toto ustanovení označuje jako daňově uznatelný výdaj mj. i škodu způsobenou podle potvrzení policie neznámým pachatelem. Správce daně při hodnocení důkazů postupoval extrémně formalisticky a nelogicky tak, že to hraničilo s jeho svévolí. Správce daně i žalovaný (str. 14 napadeného rozhodnutí) dovozují, že majetek vyřazený v důsledku škody musí být v okamžiku vzniku škody ve vlastnictví poplatníka, aniž by vysvětlili, z jakého ustanovení, případně na základě jaké výkladové metody k takovému závěru došli. Naopak závěr prezentovaný správcem daně i žalovaným je v rozporu s gramatickým výkladem příslušného ustanovení a odlišný výklad nelze dovodit ani při analýze jeho účelu. Je zřejmé, že účelem existence institutu daňově uznatelné škody je postižení situace, kdy dojde ke snížení majetku poplatníka v důsledku vyřazení části majetku, přičemž tato škoda je omezena výší případné náhrady. Musí se přitom jednat o škodu způsobenou neznámým pachatelem, což musí být potvrzeno kvalifikovaným způsobem – potvrzením policie. Z uvedeného nevyplývá, že by se nutně muselo jednat o majetek, který v okamžiku vzniku škodní události byl ve vlastnictví daňového poplatníka. Žalobkyně evidovala ve svém majetku stavební stroj a automobil zakoupené od třetích osob. Je přitom zřejmé a správcem daně ani nebylo zpochybněno, že k tomuto zařazení do evidence došlo oproti reálně vynaloženému nákladu na pořízení. K vyřazení obou věcí z evidence pak došlo v důsledku trestné činnosti neznámého pachatele. Tyto věci byly policií odebrány a navráceny původním vlastníkům. Důvodem, proč se příslušné věci nestaly vlastnictvím žalobkyně a proč byly následně zabaveny, byla právě trestná činnost neznámého pachatele. Všechny znaky požadované předmětným ustanovením zákona o daních z příjmů pro daňově uplatnitelnou škodu tak byly splněny. V dané situaci ani neexistuje důvod, proč by měla být daňová uplatnitelnost nákladu vyloučena. S ohledem k tomu, že zabavené věci byly navráceny původnímu vlastníkovi, nevznikla daňově uznatelná škoda nikomu jinému, neboť původní vlastník byl povinen navrácenou věc z daňového hlediska zohlednit. Třetí žalobní bod se týkal nesprávného hodnocení důkazů ze strany daňových orgánů ve vztahu ke stavebnímu stroji a vozidlu Tatra. Ze strany správce daně došlo ke zpochybnění identity stavebního stroje, který žalobkyně pořídila na základě kupní smlouvy s M. T. a který byl zabaven policií. Úvahy o tom, že příslušný stavební stroj je odlišný od stroje zabaveného, vycházející jen z toho, že byl v kupní smlouvě uzavřené s panem T. označen výrobním číslem a v policejním usnesení identifikátorem VIN, jsou iracionální za situace, kdy žádný jiný stroj tohoto typu nebyl žalobkyní evidován. Na zařízení tohoto typu je přitom běžně uváděno více identifikátorů, což žalovaný nezpochybňuje. Žalovaný ovšem v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na důkazní břemeno, které měla nést žalobkyně s tím, že je nutné prokázat vynaložení nákladu zaneseného do účetnictví, a to způsobem uvedeným na příslušném účetním dokladu. Žalovaný dále poukázal na možnost předložit osvědčení o stroji, což žalobkyně neučinila. Správce daně vykonstruoval zcela absurdní situaci, kdy žalobkyně byla nucena prokazovat identitu odcizeného a posléze zabaveného stroje vrcholně formalistickým způsobem za situace, kdy o identitě žalobkyní koupeného stroje nebyl důvod pochybovat. Pokud neexistují pochybnosti, že žalobkyni byl policií zabaven stroj určitého typu, přičemž se jedná o jediný žalobkyní evidovaný stroj, jsou jakékoliv pochybnosti o identitě tohoto stroje účelové. Žalobkyně přesto důkazy k prokázání identity stroje navrhla (evidence výrobce, spis trestního soudu). Žalobkyně však nebyla oprávněna ani k nahlížení do soudního spisu ani do příslušné evidence výrobce, protože nebyla účastníkem trestního řízení vedeného s panem T., ani nebyla v době daňové kontroly evidována u výrobce jako vlastník stroje. Naproti tomu správce daně disponuje oprávněním podle § 93 odst. 4 d. ř. a všechny osoby a orgány jsou povinny mu poskytnout důkazní prostředky za účelem správy daní. Požadavek správce daně, aby důkazní prostředky odpovídající důkazním návrhům opatřovala žalobkyně sama, ačkoliv tyto důkazní prostředky mohou být poskytnuty pouze správci daně, je za dané situace projevem svévole, je v rozporu se zásadami rovnosti a spolupráce v daňovém řízení uvedenými v § 6 odst. 1 a 2 d. ř., jakož i s povinností správce daně podle § 92 odst. 2 d. ř. Obdobně správce daně přistoupil k odebrání vozidla Tatra, kdy odmítl usnesení o odebrání vozidla provést k důkazu s tím, že to může svědčit maximálně o způsobení škody panu K. jakožto původnímu vlastníkovi vozidla. Správce daně zřejmě vyšel z chybného předpokladu, že trestnou činností může být poškozen toliko vlastník odcizeného vozidla a nikomu jinému škoda vzniknout nemůže. Právě panu K. byl však automobil navrácen (to vyplývá z usnesení Okresního soudu v Berouně) a škoda mu tedy nevznikla. Naopak žalobkyni škoda vznikla, protože vynaložila náklad na pořízení vozidla, které jí bylo zabaveno. Ve čtvrtém žalobním bodě žalobkyně namítla, že daňové orgány nesprávně posoudily vztah mezi žalobkyní a V. V. starším jako vztah osob spojených ve smyslu § 23 odst. 7 písm. b) z. d. p. V důsledku toho správce daně dovodil, že žalobkyně neo