6 Ads 66/2009 — Nejvyšší správní soud

47 Af 19/2012- 61 - text - 8 - Číslo jednací: 47Af 19/2012 – 61 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudců Mgr. Jitky Zavřelové a Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D., ve věci žalobců: a) F. R., zemřelý dne ..., naposledy bytem x. a b) M. R., bytem x, společně zastoupeni JUDr. Bedri Tomáškem, advokátem se sídlem Politických vězňů 27, Kolín IV., proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobách proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze ze dne 8. 8. 2012, č. j. 4044/12-1400-203243 a č. j. 4045/12-1400-203243, takto: I. Žaloba žalobce a) proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 8. 8. 2012, č. j. 4044/12-1400-203243, se odmítá. II. Žádný z účastníků ve věci žaloby žalobce a) nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 8. 8. 2012, č. j. 4045/12-1400-203243, a rozhodnutí Finančního úřadu v Kolíně ze dne ze dne 27. 3. 2012, č. j. 55262/12/034962204537, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. IV. Žádný z účastníků ve věci žaloby žalobkyně b) nemá právo na náhradu nákladů řízení. V. Ustanovenému zástupci JUDr. Bedri Tomáškovi, advokátovi, se určuje odměna za zastupování ve výši 16.456,- Kč, která mu bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Praze do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Žalobci a) a b) se samostatně podanými žalobami, vedenými pod sp. zn. 47 A 19/2012 a sp. zn. 47 A 20/2012, které soud usnesením ze dne 6. 6. 2014, č. j. 47 A 19/2012 – 32, spojil ke společnému projednání, domáhali zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 8. 8. 2012, č. j. 4044/12-1400-203243 [vydaného ohledně žalobce a)] a č. j. 4045/12-1400-203243 [vydaného ohledně žalobkyně b)], kterými byla zamítnuta odvolání žalobců a současně potvrzena rozhodnutí Finančního úřadu v Kolíně (dále jen „finanční úřad“) ze dne 27. 3. 2012, č. j. 54554/12/034962204537, a č. j. 55262/12/034962204537, jimiž byla zastavena řízení o žádostech žalobců o prominutí nedoplatku na dani z převodu nemovitostí ve výši 11.592,- Kč stanoveného na základě platebních výměrů finančního úřadu ze dne 3. 11. 2009, č. j. 117848/09/034962204537 a č. j. 117855/09/034962204537. Žalobci shodně namítli nesprávné posouzení věci, když žalovaný potvrdil rozhodnutí finančního úřadu, kterým bylo řízení zastaveno, s odůvodněním, že žádost o prominutí daňového nedoplatku byla podána po skončení platnosti zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSDP“), tedy za účinnosti zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), který správci daně pravomoc k prominutí daňového nedoplatku nestanoví, a proto finanční úřad posoudil žádosti jako zjevně neúčinná právní podání. Žalovaný rovněž nepřihlédl ke skutečnosti, že pohledávka, k jejímuž zajištění byla smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva uzavřena, byla z části uhrazena. Oba žalobci shodně požádali o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta JUDr. Bedri Tomáška jejich zástupcem. Usneseními ze dne 19. 2. 2014, č. j. 47 Af 19/2012 – 19, a č. j. 47 Af 20/2012 – 14, byli žalobci osvobozeni od placení soudních poplatků a ustanoven jim zástupce JUDr. Bedri Tomášek, advokát. Žalovaný ve vyjádření k žalobám odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí a namítl s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, že žaloby neobsahují žalobní body dle § 71 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), z nichž by bylo patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považují žalobci rozhodnutí za nezákonná. Proto navrhl, aby soud žaloby odmítl. Dále uvedl, že přechodné ustanovení § 264 odst. 6 daňového řádu umožňuje žádosti o prominutí daňového nedoplatku podané podle dosavadních právních předpisů a nevyřízené do dne nabytí účinnosti daňového řádu posoudit podle podmínek obsažených v dosavadních právních předpisech, tedy ZSDP. V případě, že žádost byla podána až po dni nabytí účinnosti daňového řádu, je nutné postupovat podle tohoto nového právního předpisu, a to nezávisle na tom, zda daňový nedoplatek vznikl přede dnem nabytí účinnosti daňového řádu, nebo až po tomto dni. Daňový řád upravuje institut prominutí daně v § 259 a § 260. Dle § 259 lze na základě žádosti daňového subjektu nebo z moci úřední zcela nebo částečně prominout daň nebo příslušenství daně, pokud zákon stanoví orgánu veřejné moci takovou pravomoc. Vzhledem k tomu, že zákon takovou pravomoc správci daně nestanoví, nebylo možné podle § 259 daňového řádu postupovat. V úvahu nepřipadala ani aplikace § 260 daňového řádu, který neupravuje individuální prominutí na návrh daňového subjektu. Proto byla žádost žalobce posouzena jako zjevně právně nepřípustné podání a ve smyslu § 106 odst. 1 písm. d) daňového řádu bylo řízení zastaveno. Námitku, že žalovaný nepřihlédl ke skutečnosti, že pohledávka, k jejímuž zajištění byla smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva uzavřena, byla z části uhrazena, považuje za zcela irelevantní. Předně nebyla vznesena v průběhu daňového řízení. K aplikaci ustanovení § 25 odst. 4 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o trojdani“), který umožňuje prominutí daně z převodu nemovitostí finančním ředitelstvím, uvedl, že finanční ředitelství promine daňovému subjektu daň z převodu nemovitostí z převodu vlastnického práva k nemovitosti uskutečněného na základě smlouvy o zajišťovacím převodu práva, dojde-li ke zpětnému nabytí nemovitosti původním vlastníkem, který převedl vlastnictví k nemovitosti k zajištění splnění závazku na věřitele. Žádost o prominutí daňového nedoplatku nenasvědčovala tomu, že by žalobci žádali o prominutí daně z převodu nemovitostí ve smyslu ustanovení § 25 odst. 4 zákona o trojdani, ani nijak neprokazovali splnění podmínek uvedených v uvedeném ustanovení. Finanční úřad proto postupoval podle § 8 odst. 3 daňového řádu, když žádosti žalobců posoudil podle jejich skutečného obsahu a vyhodnotil je jako zjevně právně nepřípustná podání. Žalobci v replice nesouhlasili s vyjádřením žalovaného. Domnívají se, že rozhodnutí Finančního úřadu v Praze o vyměření daně byla vydána v rozporu s právními předpisy a že vymáhání úroku z prodlení je třeba hodnotit jako postup odporující dobrým mravům, pokud není protiprávní. Proto rozhodnutí, která jim byla doručeno dne 9. 8. 2012, napadli žalobou, ve které vytkli nesprávné posouzení věci po stránce skutkové i právní. K věci uvedli, že k zajištění závazku, a to půjčky ve výši 408.000,- Kč, uzavřeli smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva k bytu č. x v budově čp. x v Kolíně II. postavené na st. parcelách č. x spoluvlastnického podílu o velikosti 5453/511804 na společných částech této budovy a na st. parcelách č. x, vše v k. ú. Kolín. Nejednalo se tedy o převod vlastnického práva jako takový, ale pouze o poskytnutí záruky věřitelce, že půjčka bude vrácena nebo uspokojena ze záruky. Na pohledávku J. H. uhradili 90.000,- Kč a částku 40.000,- Kč na dani zaplatili formou exekučních srážek z důchodu. I nadále jako vlastníci nemovitost užívají a platí z ní daň z nemovitostí. Žalobci dále namítli, že výše daně z převodu nemovitostí, od níž se odvíjí výše úroků z prodlení, vychází z odhadu, který si opatřil finanční úřad, s nímž nebyli seznámeni, nemohli se k němu vyjádřit ani uplatnit případné námitky, čímž byli zkráceni na svých právech. Pokud jde o právní důvody, pro něž žalobci považují rozhodnutí za nezákonné, spatřují je především v tom, že daň z převodu nemovitosti neměla být vůbec vyměřena. V době uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva nebyl tento převod podle ustanovení § 9 zákona o trojdani zahrnut do zdaňovaných dispozic s majetkem. Podle přechodných ustanovení citovaného zákona (§ 24) se při převodu či přechodu nemovitosti postupuje podle dřívějších předpisů. Pokud nastala před účinností citovaného zákona skutečnost, která byla předmětem poplatkové povinnosti podle dosavadních předpisů, a poplatek nebyl vyměřen a zaplacen, musel finanční úřad dokončit zahájené řízení o vyměření poplatků podle dosavadních předpisů. I když tedy lhůta k podání daňového přiznání o zaplacení daně z převodu nemovitostí, jak se uvádí v odůvodnění napadených rozhodnutí, běžela až do 31. 1. 2008 [§ 18 odst. 2, § 21 odst. 2 písm. a) ZSDP], měl správní orgán postupovat podle zákona o trojdani ve znění platném do 31. 12. 2007, a protože smlouvy o zajišťovacím převodu práva v této době nepodléhaly dani z převodu nemovitostí, neměla být daň vyměřena a vymáhána. Pokud tedy byla daň z převodu nemovitostí vyměřena neprávem, potom není ani úrok z prodlení s její splatností vymáhán po právu. Žalobci dále uvedli, že žalobou podanou u Okresního soudu v Kolíně, vedenou pod