5 As 104/2013 — Nejvyšší správní soud

46 Af 8/2016- 23 - text 9 46 Af 8/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Olgy Stránské a soudců Mgr. Jitky Zavřelové a Mgr. Jana Čížka ve věci žalobkyně: F. S. s. r. o. sídlem M., B. n. L. zastoupená advokátem Mgr. Alexanderem Klimešem sídlem Ve Vinicích 553, 276 01 Mělník proti žalovanému: Generální ředitelství cel sídlem Budějovická 1387/7, 140 96 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 1. 2016, č. j. 58/2016-900000-304.7, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 1. 2016, č. j. 58/2016-900000-304.7, a rozhodnutí Celního úřadu pro Středočeský kraj ze dne 11. 9. 2015, č. j. 126296-6/2015-610000-12, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 11 228 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám právního zástupce žalobkyně, Mgr. Alexandera Klimeše, advokáta. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou zdejšímu soudu dne 14. 3. 2016 se žalobkyně domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Celního úřadu pro Středočeský kraj (dále jen „celní úřad“) ze dne 11. 9. 2015, č. j. 126296-6/2015-610000-12, kterým celní úřad uložil žalobkyni podle § 62 odst. 2 písm. c) zákona č. 307/2013 Sb., o povinném značení lihu, ve znění zákona č. 344/2013 Sb. (dále jen „zákon o povinném značení lihu“) pokutu ve výši 115 344 Kč, neboť dospěl k závěru, že se žalobkyně nevrácením 500 kusů nepoužitých kontrolních pásek ev. č. B01929I40357, 296 kusů nepoužitých kontrolních pásek ev. č. B01929I40322 a 347 kusů nepoužitých kontrolních pásek ev. č. B01929I40350 v zákonné lhůtě (do 9 měsíců od jejich převzetí) správci daně (celnímu úřadu; pozn. soudu) dopustila správního deliktu podle § 62 odst. 1 písm. l) zákona o povinném značení lihu, in eventum upuštění od uložené pokuty. 2. Žalobkyně v předmětné věci uvedla, že nepoužité kontrolní pásky byla podle § 39 odst. 2 zákona o povinném značení lihu povinna vrátit do 13. 7. 2015, avšak kvůli pochybení jejího zaměstnance, který si nesprávně poznamenal konec lhůty k vrácení pásek, došlo k jejich vrácení až dne 16. 7. 2015 (přibližně 62 hodin po uplynutí lhůty), kdy žalobkyně pochybení svého zaměstnance odhalila. Žalobkyně tedy neprodleně po zjištění pochybení bez jakékoliv výzvy ze strany celního úřadu vrátila předmětné pásky, a proto její jednání nenaplnilo znak společenské nebezpečnosti, respektive škodlivosti, který je obligatorním znakem správního deliktu. 3. Žalobkyně v této souvislosti namítla, že podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2008, č. j. 7 Afs 27/2008-46: „[k]ategorie správních deliktů je kategorií trestního práva v širším slova smyslu, tudíž se i pro správní delikty uplatní povinnost správního orgánu zkoumat nejen naplnění formálních znaků správního deliktu, ale také, zda jednání vykazuje daný stupeň společenské škodlivosti, tudíž materiální stránku správního deliktu“, přičemž Nejvyšší správní soud zároveň dodal, že „zpravidla nelze považovat jednání pachatele deliktu za nebezpečné již jen proto, že je protiprávní, neboť typová nebezpečnost vyjádřená v zákonem stanovené skutkové podstatě nepostačí a je třeba věc konkretizovat a zkoumat, zda charakter a stupeň konkrétní nebezpečnosti daného jednání se vůbec nachází v hranicích typové nebezpečnosti dané ve znacích jeho skutkové podstaty. Lze si totiž představit případy, kdy porušení veřejného zájmu je zcela minimální a jedná se o jednání, které vzhledem ke konkrétním okolnostem nevykazuje daný stupeň společenské nebezpečnosti (materiální stránku deliktu). Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je přitom určován zejména závažností správního deliktu, kterou lze posoudit zejména s ohledem na způsob jeho spáchání a jeho následky, okolnosti, za nichž byl spáchán, na formu a míru zavinění za předpokladu, že zavinění je zákonným znakem deliktu, a v neposlední řadě též s ohledem na osobu pachatele a případné pohnutky, které jej ke spáchání vedly“. V předmětné věci však dle žalobkyně došlo k uložení velmi citelné sankce pouze na základě naplnění formálních znaků deliktu, což dle jejího mínění odporuje principu subsidiarity trestní represe, zásadě přiměřenosti a účelu správního trestání. 4. Mimo to se žalobkyně domnívá, že měl žalovaný zohlednit její dosavadní bezúhonnost, příčinu neodevzdání pásek ve lhůtě, jakož i bezprostřední napravení pochybení, které nezpůsobilo žádné závažnější negativní následky. 5. Žalobkyně dále namítla, že výši uložené pokuty považuje za zcela neadekvátní a nespravedlivou a představuje pro ni velmi výrazný zásah do jejích majetkových poměrů i budoucí podnikatelské činnosti a může být i likvidační. Jelikož dolní hranice výše sankce odpovídá částce, kterou by právnická osoba byla povinna uhradit na spotřební dani z lihu v případě uvedení lihu označeného kontrolními páskami do volného oběhu, činí v předmětné věci dolní hranice sazby 115 344 Kč, což by dle mínění žalobkyně mělo vyjadřovat značnou nebezpečnost takového jednání. Vzhledem k okolnostem je však dle žalobkyně sankce nepřiměřená i v minimální výši, a proto požádala soud v případě potvrzení napadeného rozhodnutí o upuštění od trestu podle § 65 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), neboť ve smyslu § 11 odst. 3 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), per analogiam postačí již samotné projednání správního deliktu k nápravě. 6. Na závěr žalobkyně dodala, že považuje stanovení minimální výše pokuty v ustanovení § 62 odst. 2 písm. c) zákona o povinném značení lihu pouze podle počtu neodevzdaných pásek za protiústavní, neboť omezuje správní uvážení příslušného správního orgánu a neumožňuje mu zohlednit závažnost protiprávního jednání. Dle žalobkyně tak i méně závažné porušení právní povinnosti může být trestáno likvidační sankcí, které Ústavní soud v nálezu ze dne 13. 8. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 3/02 označil za nepřípustné. Proto žalobkyně navrhla, aby soud řízení podle § 48 odst. 1 písm. a) s. ř. s. přerušil a předložil Ústavnímu soudu návrh podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky. 7. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že napadené rozhodnutí i rozhodnutí celního úřadu stojí na shodných důvodech vylučujících důvodnost podané žaloby. Skutková podstata ohrožujícího deliktu v ustanovení § 62 odst. 1 písm. l) zákona o povinném značení lihu byla dle žalovaného v předmětné věci jednoznačně naplněna nevrácením celkem 1170 kusů nepoužitých kontrolních pásek ve lhůtě 9 měsíců od jejich převzetí ve smyslu § 39 odst. 2 tohoto zákona. Tento protiprávní stav spolu s ohrožením zájmu státu na řádné kontrole nakládání s kontrolními páskami spojeným s případnými fiskálními i zdravotními dopady trval do 16. 7. 2015, kdy žalobkyně z vlastní iniciativy pásky vrátila. Podle žalovaného tedy byla nepochybně naplněna formální i materiální stránka správního deliktu, přičemž konkrétní důvody porušení zákona nebyly žalobkyní v řízení nijak prokázány. 8. Žalovaný dále k výši pokuty poznamenal, že pokuta byla uložena přesně na spodní hranici zákonného rozpětí, které odvisí od výše spotřební daně připadající na nevrácené kontrolní pásky (v předmětné věci: 115 344 Kč – 1 153 440 Kč), a to právě s přihlédnutím ke krátké době, absenci úmyslu a poruchového následku, přičemž uložení nižší pokuty či upuštění od sankce zákon o povinném značení lihu neumožňuje. S argumentací žalobkyně, že je výše pokuty nepřiměřeně vysoká, žalovaný nesouhlasil, protože výši pokuty především ovlivnil počet kontrolních pásek, které žalobkyně nevrátila. Pokud by žalobkyně nevrátila například 10 ks kontrolních pásek B01929I40350 s absolutním objemem lihu ve spotřebitelském balení 350 ml, činilo by zákonné rozpětí sankce 998 Kč – 9 980 Kč. Zákonodárce konstruoval rozpětí pokuty v závislosti na výši spotřební daně připadající na nevrácenou kontrolní pásku, v důsledku čehož výše pokuty odráží míru společenské nebezpečnosti protiprávního jednání. Spodní hranice přitom vyjadřuje sankci za běžné nevrácení v zákonném termínu, zatímco horní hranice ve výši desetinásobku této částky slouží k postižení za ztrátu či zneužití kontrolních pásek. Proto žalovaný nesouhlasí s argumentací žalobkyně o nesouladu sankce se zásadou spravedlnosti a individualizace trestu. Žalovaný dále poznamenal, že žalobkyni nic nebránilo neodkládat vrácení pásek na poslední den lhůty, když vzhledem k počtu nevrácených pásek si musela být vědoma, že přinejmenším část z nich nevyužije. Zkratkovitá argumentace žalobkyně, že sankce ve výši 115 344 Kč za 3 denní překročení lhůty k vrácení pásek, je tedy dle mínění žalovaného nepřípustná. 9. Žalovaný dále podotkl, že žalobkyně své tvrzení o potenciálně likvidačním charakteru ulo