9 Afs 28/2009 — Nejvyšší správní soud

48 Af 10/2016- 102 - text 15 48 Af 10/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Milana Podhrázkého a soudců Mgr. Ing. Petra Šuránka a Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D., ve věci žalobce: R. K. bytem V., K. H. – S. zastoupen advokátem JUDr. Jiřím Vaníčkem sídlem Šaldova 34/466, 186 00 Praha 8 proti žalovanému: Celní úřad pro Středočeský kraj sídlem Washingtonova 11, Praha 1 o žalobách proti rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 1. 2016, č. j. 11374/2016-610000-42.3, a ze dne 31. 5. 2016, č. j. 80866/2016-610000-42.3, takto: I. Žaloby se zamítají. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce napadl samostatnou žalobou podanou ke zdejšímu soudu (a vedenou zde pod sp. zn. 48 Af 10/2016) shora označené rozhodnutí (exekuční příkaz) žalovaného ze dne 19. 1. 2016 nařizující daňovou exekuci žalobce prodejem cenných papírů v tomto příkazu specifikovaných pro vymáhaný nedoplatek ve výši 22 634 859,17 Kč zvýšený o exekuční náklady ve výši 905 388 Kč (celkově tedy 23 540 283,17 Kč). 2. Samostatnou žalobou podanou ke zdejšímu soudu (a vedenou zde pod sp. zn. 48 Af 26/2016) pak žalobce napadl shora označené rozhodnutí ze dne 31. 5. 2016, kterým žalovaný zamítl jeho návrh na zastavení daňové exekuce nařízené vydáním výše označeného exekučního příkazu. 3. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 2. 10. 2017, č. j. 48 Af 10/2016-93, spojil obě žaloby ke společnému projednání. 4. Žalobce v žalobě proti exekučnímu příkazu předně namítá, že vykonatelná rozhodnutí dle exekučního příkazu (tj. rozhodnutí Celního úřadu Kolín o celním deliktu ze dne 18. 10. 2004, č. j. 9129/04, č. j. 9176/04,č. j. 9182/04 a č. j. 9185/04, dodatečné platební výměry Celního úřadu Kolín ze dne 2. 2. 2006, č. j. 1356/06 a č. j. 1357/06, a platební výměry na úrok z prodlení ze dne 26. 6. 2014, č. j. 104168/2014-610000-42.3, ze dne 26. 6. 2014, č. j. 104186/2014-610000-42.3, ze dne 13. 1. 2016, č. j 7248/2016-610000-42.3, a ze dne 13. 1. 2016, č. j 7281/2016-610000-42.3), nejsou způsobilými exekučními tituly ve smyslu § 176 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). 5. Žalobce poukázal na to, že dne 10. 2. 2003 učinil celní prohlášení ref. č. 01003 s návrhem na propuštění zboží do volného oběhu a zboží bylo následně propuštěno do volného oběhu rozhodnutím Celního úřadu Kutná hora č. 11704033-00252-1. Dodatečným platebním výměrem ze dne 2. 2. 2006, č. j. 1356/06, Celní úřad Kolín rozhodl, že zboží dovezené žalobcem v roce 2003 byl tabákový odpad a doměřil žalobci daňovou povinnost (včetně cla) ve výši 4 113 900 Kč. Toto rozhodnutí bylo odůvodněno pouze informací dožádanou od chorvatské celní správy, a dále tím, že v případě dovozu identického zboží žalobcem bylo po zkoumání vzorků zjištěno, že se jedná o tabákový odpad, což však bylo v následných řízeních vyvráceno. Podobně tomu bylo i v případě dodatečného platebního výměru z téhož dne č. j. 1357/06, jímž uvedený celní úřad rozhodl, že žalobce dovezl tabákový odpad a doměřil žalobci daňovou povinnost (včetně cla) ve výši 8 696 160 Kč. Rovněž odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo založeno pouze na dožádané informaci od řecké celní správy a dále na tom, že se v případě dovozu identického zboží žalobcem po prozkoumání vzorků zjistilo, že se jedná o tabákový odpad, což bylo později vyvráceno. Všechna celní prohlášení, na nichž jsou postaveny dodatečné platební výměry, byla později prohlášena za nezákonná. Tato prohlášení byla vydána v řízeních, v nichž byla žalobci doměřena daňová povinnost za dovoz totožného zboží jako v případě dodatečných platebních výměrů. Dodatečné platební výměry stojí na předběžné otázce ve smyslu § 99 daňového řádu, že v případě celních prohlášení orgány celní správy stanovily, že se jedná o tabákový odpad. Tato předběžná otázka však byla změněna rozhodnutími Celního ředitelství Praha ze dne 7. 5. 2008, č. j. 9046/08-1701-21, a Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2007, č. j. 8 Ca 290/2007-142, podle kterých celní prohlášení nemohou být podkladem pro dodatečné platební výměry, dle nichž žalobce v roce 2003 dovezl zboží, které je tabákovým odpadem. Došlo tak k naplnění skutečnosti předvídané § 117 odst. 1 daňového řádu, neboť rozhodnutí záviselo na předběžné otázce, o níž bylo příslušným orgánem dodatečně rozhodnuto jinak. Nebyla-li obnova řízení nařízena z moci úřední, je potřeba ji zohlednit při exekuci. 6. Další shora zmíněná rozhodnutí se týkají celního deliktu dle § 293 písm. d) zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, ve znění zákona č. 354/2003 Sb. (dále jen „celní zákon“), přičemž pro naplnění předmětné skutkové podstaty je zásadní určení, že skutečnosti uvedené v celním prohlášení byly skutečně nesprávné či nepravdivé a příslušný správce daně předmětné zboží posoudil jinak. Správné zařazení zboží představuje předběžnou otázku ve smyslu § 57 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). V rozhodnutí o správním deliktu č. j. 9182/04 dospěl Celní úřad Kolín k závěru, že žalobce v celním prohlášení ze dne 22. 12. 2003, č. 11704033-02239-8, uvedl nesprávné či klamavé informace. V odůvodnění rozhodnutí ze dne 14. 10. 2009, č. j. 6146-II(1325/05-21)/07-1701-21/R, pak Celní ředitelství Praha uvedlo, že nebylo prokázáno, že se jedná o tabákový odpad, a platí údaje v celním prohlášení ze dne 22. 12. 2003, č. 11704033-02239-8. Rovněž v případě rozhodnutí o celním deliktu č. j. 9185/04 později Generální ředitelství cel v rozhodnutí ze dne 14. 1. 2014, č. j. 1345/2014-900000-304.7, uvedlo, že se žalobce tohoto správního deliktu nemohl dopustit, jelikož nebylo prokázáno, že by jím uvedené sazební údaje byly nesprávné. Rovněž rozhodnutí o celním deliktu č. j. 9176/04 bylo později zpochybněno a zkoušky, z nichž správní orgán vycházel, byly rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2007, č. j. 8 Ca 290/2007-142, prohlášeny za neprůkazné. Od vydání rozhodnutí odvolacích orgánů bylo povinností správce daně nařídit obnovu řízení všech tří rozhodnutí o správních deliktech dle § 100 odst. 3 správního řádu. Pokud obnova nemohla být nařízena pro uplynutí lhůt, je nutno naplnění důvodu pro obnovu zohlednit v exekučním řízení. K tomu žalobce doplnil, že nesprávné jsou pak rovněž platební výměry na úrok z prodlení, jejichž existence je podmíněna shora označenými dodatečnými platebními výměry. K vydání platebních výměrů nemělo dojít, jelikož daňová povinnost, z níž jsou úroky z prodlení stanoveny, je v rozporu se skutkovým stavem. 7. Podle žalobce je žalobou napadený exekuční příkaz nezákonný rovněž z důvodu porušení zásady legitimního očekávání a základních zásad správy daní. Povinností správce daně bylo nařídit obnovu řízení dle § 117 daňového řádu (dodatečné platební výměry a platební výměry) a dle § 100 správního řádu (rozhodnutí o celních deliktech). Nezáleží na tom, zda se rozhodnutí v určité chvíli jevila jako správná. Došlo k vydání rozhodnutí nadřízených orgánů, v jejichž kontextu jsou rozhodnutí věcně nesprávná. Je-li správce daně obeznámen s tím, že je daňová povinnost nesprávně vyměřena, je povinen tuto skutečnost zohlednit. Stanovení úroku z prodlení v případě daňové povinnosti, která neměla být vyměřena, je v rozporu se základními zásadami správy daní. Žalobce dále argumentuje zásadami spravedlnosti, které odmítají právní formalismus, a odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 34/09, sp. zn. IV. ÚS 267/02 a sp. zn. I. ÚS 2219/12. 8. Žalobce pak namítá i nezákonnost určení exekučních nákladů. V exekučním příkazu je uvedeno, že nedoplatek z exekučních titulů je v souladu s § 182 a § 183 daňového řádu navýšen o exekuční náklady za nařízení daňové exekuce a výkon prodeje. Podle § 182 daňového řádu správce daně stanoví výši exekučních nákladů exekučním příkazem či samostatným rozhodnutím, proti němuž se lze odvolat ve lhůtě 15 dnů. Je-li připuštěno odvolání proti samostatnému rozhodnutí o stanovení výše nákladů, a maiori ad minus nutno dovozovat, že odvolatel nemůže být zbaven možnosti odvolat se proti exekučním nákladům pouze proto, že je o nich rozhodnuto exekučním příkazem. Podle žalobou napadeného rozhodnutí však proti exekučnímu příkazu nelze uplatnit opravné prostředky. Odůvodnění je proto nezákonné, jelikož nepřípustně zbavuje žalobce možnosti podat odvolání proti stanovení exekučních nákladů. Porušen byl rovněž § 183 odst. 3 daňového řádu, dle něhož lze exekuční náklady požadovat u téhož nedoplatku pouze jednou. Žalovaný v době podání žaloby vydal k vymožení nedoplatku ještě jeden exekuční příkaz ze dne 11. 2. 2016, č. j. 2742/4/2016-610000-42.3, nařizující exekuci přikázáním pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb. Toto exekuční řízení je tak vedeno na základě stejných vykonatelných rozhodnutí jako žalobou napadené rozhodnutí. V exekučním příkazu ze dne 11. 2. 2016 je uvedeno, že se dlužná částka zvyšuje o exekuční náklady v podobě nákladů za nařízení exekuce a nákladů za výko