2 Afs 62/2004 — Nejvyšší správní soud

52 A 8/2019- 27 - text 9 52 A 8/2019 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl soudkyní Olgou Stránskou ve věci žalobce: M. P. narozený X, státní příslušník Ukrajiny zastoupený obecným zmocněncem T. Š. bytem B. 537, V. proti žalovanému: Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 5. 2019, č. j. CPR-12563-14/ČJ-2018-930310-V238, o vyhoštění, a ze dne 28. 5. 2019, č. j. CPR-12563-18/ČJ-2018-930310-V238, o paušální náhradě nákladů řízení, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou dne 23. 6. 2019 se žalobce domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadená rozhodnutí“), jimiž žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítl jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „orgán I. stupně“) ze dne 15. 3. 2018, č. j. KRPS-81121-44/ČJ-2017-010022, o správním vyhoštění žalobce podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), jímž bylo rovněž stanoveno, že žalobci nelze po dobu 6 měsíců umožnit vstup na území členských států Evropské unie a rozhodnutí orgánu I stupně ze dne 15. 3. 2018, č. j. KRPS-81121-45/ČJ-2017-010022, jímž byla žalobci uložena povinnost nahradit náklady spojené s řízením zaplacením paušální částky 1 000 Kč. 2. Žalobce namítl, že mu bylo upřeno právo seznámit se se všemi podklady napadeného rozhodnutí o správním vyhoštění a vyjádřit se k nim. Orgán I. stupně sice žalobce přípisem ze dne 5. 2. 2018 vyrozuměl o právu seznámit se s podklady napadeného rozhodnutí a vyjádřit se k nim, čehož žalobce dne 27. 2. 2018 využil a orgánu I. stupně podal písemné vyjádření, avšak následně byl žalobci zaslán totožný přípis ze dne 1. 3. 2018 o možnosti seznámit se s podklady rozhodnutí a vyjádřit se k nim, který se od přípisu ze dne 5. 2. 2018 lišil pouze číslem jednacím a lhůtou k vyjádření (5 dní místo původních 10 dní). Žalobce na vyrozumění reagoval námitkou nesmyslnosti postupu orgánu I. stupně, neboť se s podklady již seznámil. Orgán I. stupně sice druhé vyrozumění vydal po doplnění dokazování, avšak to se nijak nepromítlo do jeho přípisu. Sdělením ze dne 12. 3. 2018 bylo sice žalobci vysvětleno, že důvodem nového vyrozumění bylo doplnění závazného stanoviska ze dne 28. 2. 2017, č. ZS40464, avšak toto sdělení bylo žalobci doručeno až spolu s rozhodnutím orgánu I. stupně, a proto se již nemohl vyjádřit. 3. Žalobce dále namítl, že se ztotožňuje s názorem správních orgánů, že protokol o výslechu nelze použít jako podklad pro vydání rozhodnutí kvůli absenci náležitostí, avšak na rozdíl od nich má za to, že z ostatních podkladů neplyne, že na území České republiky vykonával nelegální práci. Proto dle žalobce nebyly splněny podmínky pro uložení správního vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců. V této souvislosti poukázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 1 A 85/2017 (pozn. soud: žádný rozsudek této spisové značky nebyl nalezen a žádný dostupný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2017 se nevěnuje otázce zaměstnávání cizinců). Podle žalobce činnost, jejíž výkon mu je kladen za vinu, nenese znaky závislé práce ve smyslu § 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů a § 10 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“). K tomu žalobce poukázal na právní názor Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2004, č. j. 5 Afs 22/2003-55 a rozsudek ze dne 24. 2. 2004, č. j. 2 Afs 62/2004-70. 4. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že vzhledem k totožné argumentaci žalobce plně odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí a odůvodnění rozhodnutí orgánu I. stupně. Dodal, že nepovažuje žalobu za důvodnou, a proto navrhl, aby ji soud zamítl. Soud ze správního spisu zjistil následující skutečnosti: 5. Dne 11. 3. 2017 byl žalobce zajištěn při policejní kontrole na adrese X, kde v zašpiněném oblečení pracoval ve vnitřních prostorách rodinného domu na přípravě a měření obvodových zdí k položení sádrokartonu. Při kontrole se prokázal platným cestovním pasem č. X s vylepeným polským vízem č. X typu D platným od 16. 2. 2017 do 29. 9. 2017. S žalobcem bylo téhož dne zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění a byl vyslechnut. 6. Protokol o výslechu žalobce soud nezkoumal, neboť nebyl podkladem napadeného rozhodnutí. 7. Součástí spisu je Umowa zlecenia (dohoda o pracovní činnosti) v polském jazyce ze dne 6. 3. 2017 mezi žalobcem a společností G. S. Z. o. o. na dobu 1 měsíce od 8. 3. 2017 do 7. 4. 2017, na základě které má žalobce za odměnu 8 zlotých za hodinu konat práce ve výstavbě. 8. Podle dohody ze dne 6. 3. 2017 (v českém jazyce) o dočasném přidělení k výkonu práce mimo místo stanovené pracovní smlouvou byl žalobce od 8. 3. 2017 do 7. 4. 2017 přidělen družstvu A., sídlem X, jehož pokyny je žalobce povinen se řídit. 9. Podle přípisu Úřadu práce České republiky, Krajské pobočky v Příbrami ze dne 20. 3. 2017, č. j. UPCR-PB-2017/9806, žalobce nemá vydané povolení k zaměstnání. 10. Dne 5. 2. 2018 poučil orgán I. stupně žalobce o jeho právu seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí a o možnosti vyjádřit se k nim. Zmocněnec žalobce nahlédl do spisu a ve vyjádření ze dne 28. 2. 2018 uvedl, že úřední záznam není podle rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2011, č. j. 7 As 83/2010-63, a ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008-115, Sb. NSS 1856/2009, důkazním prostředkem, nýbrž prostředkem ke zvážení dalšího procesního postupu. Poukázal rovněž na nález Ústavního soud ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. II. ÚS 788/02, podle kterého úřední záznam není veřejnou listinou, a proto nepotvrzuje pravdivost svého obsahu. Žalobce dále namítl, že byl donucen vypovídat a že protokol o výslechu byl pořízen v rozporu se zákonem, nebyl až na první dvě strany žalobcem podepsán, a proto z něj nelze vycházet. Poukázal na absenci závazného stanoviska podle § 120a zákona o pobytu cizinců, které podmiňuje rozhodnutí ve věci. Na závěr namítl, že odpověď na vyžádanou „prověrku společnosti A. z. G. S. Z. o. o.“ se týká zcela jiných osob a řízení, a tudíž na žalobce vůbec nedopadá. 11. Dne 28. 2. 2018 vydalo Ministerstvo vnitra závazné stanovisko, podle nějž je vycestování žalobce na Ukrajinu možné. Žalobce neuvedl žádnou překážku, která by mu ve vycestování bránila, ani taková překážka nevyplynula z jeho výpovědi, přičemž z informací o zemi jeho původu bylo zjištěno, že ozbrojený konflikt se dlouhodobě omezuje na Doněckou a Luhanskou oblast. Žalobce pochází ze Z. oblasti, kde je situace zcela poklidná. 12. Dne 1. 3. 2018 poučil orgán I. stupně žalobce o jeho právu seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí a o možnosti vyjádřit se k nim. Zmocněnec žalobce v podání ze dne 5. 3. 2018 uvedl, že považuje postup správního orgánu za nelogický, neboť již možnosti seznámit se s podklady rozhodnutí, na niž byl upozorněn vyrozuměním ze dne 5. 2. 2018, využil. Výzva ze dne 1. 3. 2018 se přitom vyjma jednacího čísla a stanovené lhůty k vyjádření ničím neliší. Žalobce uzavřel, že má za to, že dokazování bylo dne 5. 2. 2018 skončeno, a že se s podklady seznámil. 13. Sdělením ze dne 12. 3. 2018 orgán I. stupně v reakci na přípis žalobce ze dne 5. 3. 2018 uvedl, že vyrozumění ze dne 1. 3. 2018 bylo odesláno proto, že ve spise přibylo závazné stanovisko ze dne 28. 2. 2018, č. ZS40464. 14. Rozhodnutím ze dne 15. 3. 2018 orgán I. stupně podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců uložil žalobci správní vyhoštění a stanovil dobu, po níž mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie na 6 měsíců, přičemž podle § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovil žalobci dobu k vycestování do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. V odůvodnění podrobně shrnul dosavadní průběh řízení a konstatoval, že na základě toho, co bylo v řízení zjištěno, shledal podmínky pro vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců. Žalobce na území nevybudoval žádné pevné společenské a kulturní vazby. Jeho zdravotní stav a věk vyhoštění nebrání, stejně jako vazby na osoby pobývající na území České republiky. Orgán I. stupně uzavřel, že žalobci ve vycestování nic nebrání, což potvrzuje také stanovisko Ministerstva vnitra ze dne 28. 2. 2018. Dobu k vycestování tedy určil v délce 30 dnů. 15. V odvolání ze dne 26. 4. 2018 žalobce namítl, že je rozhodnutí orgánu I. stupně nepřezkoumatelné, neboť není uvedeno, jaká zjištění orgán učinil na základě kterých důkazů. Žalobce dále považuje rozhodnutí za vnitřně rozporné v části týkající se neuplatnění výjimky