§ 10 zákon o zaměstnanosti – Právo na zaměstnání jako právo fyzické osoby
Zákon o zaměstnanosti · 435/2004 Sb. · Pracovní právo · neoficiální nadpis
Stručně: Paragraf 10 zákona o zaměstnanosti definuje právo na zaměstnání jako právo fyzické osoby, která chce a může pracovat a hledá práci, na zaměstnání v pracovněprávním vztahu, na zprostředkování zaměstnání a na další služby dle tohoto zákona. Každý, kdo chce a může pracovat a aktivně si hledá práci, má právo na to, aby mu bylo umožněno získat zaměstnání v pracovněprávním vztahu. (§ 10 zákona č. 435/2004 Sb., zákon o zaměstnanosti, stav k 7. 10. 2026)
Klíčová fakta
- Judikatura: na § 10 odkazuje 5 soudních rozhodnutí (NS, ÚS, NSS)
- Znění: aktuální úplné znění podle Sbírky zákonů (e-Sbírka), stav databáze k
- Zdroj: e-Sbírka, 435/2004 Sb.
Právem na zaměstnání je právo fyzické osoby, která chce a může pracovat a o práci se uchází, na zaměstnání v pracovněprávním vztahu15) (dále jen „zaměstnání“), na zprostředkování zaměstnání a na poskytnutí dalších služeb za podmínek stanovených tímto zákonem.
Srozumitelný výklad
Co to znamená v praxi
- Každý, kdo chce a může pracovat a aktivně si hledá práci, má právo na to, aby mu bylo umožněno získat zaměstnání v pracovněprávním vztahu.
- Součástí tohoto práva je i možnost využít služby zprostředkování zaměstnání, které nabízí stát.
- Kromě zprostředkování zaměstnání má fyzická osoba nárok i na další služby, které jsou specifikovány v zákoně o zaměstnanosti.
- Toto právo se vztahuje na zaměstnání v pracovněprávním vztahu, což znamená, že se netýká například práce na základě dohod mimo pracovní poměr, pokud nejsou v zákoně výslovně zmíněny.
Na co si dát pozor
- Právo na zaměstnání není absolutní a je podmíněno tím, že fyzická osoba chce a může pracovat a aktivně se o práci uchází.
- Zákon stanovuje podmínky pro poskytování těchto služeb, což znamená, že ne každá žádost bude automaticky splněna bez dalších požadavků.
Generováno z textu ustanovení, orientační – nenahrazuje radu advokáta.
Judikatura k § 10
Jak soudy aplikují § 10
Na podporu své argumentace v tomto směru stěžovatel poukázal i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2005 č. j. 6 Ads 69/2004-54 a § 10 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti.
Zaměstnáním se rozumí práce v pracovně právním vztahu, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně [srov. § 10 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), § 2 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb. zákoník práce (dále jen „zákoník práce“)].
Podle žalobce činnost, jejíž výkon mu je kladen za vinu, nenese znaky závislé práce ve smyslu § 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů a § 10 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“).
Související
§ 8 Přerušení zaměstnání (Zákon o sociálním zabezpečení)§ 8 Přerušení zaměstnání (Zákon o sociálním zabezpečení)§ 21 Identifikátor zaměstnání (Zákon o jednotném měsíčním hlášení zaměs)§ 32 (Vyhláška Ústřední rady odborů o poskytov)