50 A 2/2020

Dne 29. 6. 2018 Policie České republiky (dále jen „Policie ČR“) oznámila Městskému úřadu Kutná Hora (dále jen „správní orgán I. stupně“) podezření ze spáchání přestupku, kterého se měli dopustit žalobce a J. S. coby účastníci dopravní nehody, ke které došlo dne 1. 6. 2018 ve 12:45 hodin v U. J. v ulici S. na silnici III. třídy č. X v kilometru 10,688. Dle obsahu oznámení i navazujícího protokolu o nehodě sepsaného Policií ČR byl průběh nehody takový, že žalobce coby řidič vozidla Š. O. odbočoval vlevo do areálu provozovaném společností Z. P. a. s. (dále jen „Z.“), v ten samý okamžik jej z levého jízdného pruhu předjíždělo vozidlo P. X řízené J. S., které se s vozidlem žalobce střetlo. Žalobce byl nezraněn, podrobil se dechové zkoušce na přítomnost alkoholu, a to s negativním výsledkem. J. S. se podrobil dechové zkoušce s výsledkem 2,30‰ alkoholu v dechu, při opakování dechové zkoušky mu bylo naměřeno 2,27‰ alkoholu v dechu. J. S. utrpěl řeznou ránu na levé paži a levém obličeji, byl vozidlem záchranné služby převezen do nemocnice v Kutné hoře k ošetření. Ve vozidle P. X řízeného J. S. seděl jako spolujezdec na předním sedadle nezletilý (t. č. čtrnáctiletý) J. B., který z místa nehody utekl. Vozidlo žalobce mělo v důsledku nehody poškozen přední nárazník, levé přední světlo, deformovaný levý přední blatník a levý přední disk, dále levé přední zrcátko a promáčklé levé přední dveře. Vozidlo J. S. mělo poškozenou mřížku chladiče, přední nárazník, přední držák registrační značky, přední víko motoru, levé přední světlo, čelní sklo, střechu, pravé přední světlo, deformovaný levý i pravý přední blatník, promáčklé levé přední dveře a otevřen přední i boční airbag u řidiče i spolujezdce. Kromě škod na automobilu došlo dále k poškození 12 metrů drátěného oplocení, tří kovových sloupků a betonového mostku, vše ve vlastnictví Z.. Na základě ohledání místa dopravní nehody bylo vyhodnoceno, že v daném úseku byla dobrá viditelnost, šlo o přehledný úsek, v místě nehody se nenacházela žádná kovová svodidla, ani dopravní značení nebo zařízení, povrch vozovky byl v dobrém stavu, povětrnostní podmínky byly vyhodnoceny jako příznivé. Současně byly pořízeny fotografie místa nehody i obou vozidel po nehodě a byl vyhotoven plánek místa nehody.

Policie ČR vyhodnotila, že zavinění dopravní nehody lze spatřovat především v jednání žalobce, kterého shledala podezřelého ze spáchání přestupku spočívajícího v porušení ustanovení § 4 písm. a) a písm. b) a § 21 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění zákona č. 183/2017 Sb. (dále jen „zákon o silničním provozu“). Policie ČR dále vyhodnotila, že J. S. je podezřelý ze spáchání přestupku spočívajícího v porušení § 3 odst. 3 písm. a), § 4 písm. a) a b), § 5 odst. 1 a odst. 2 a písm. b) a § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu, a současně též podezřelý ze spáchání trestného činu (přečinu) ohrožení pod vlivem návykové látky dle § 274 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. S tímto byla věc předána správnímu orgánu I. stupně k případnému zahájení přestupkového řízení, vůči J. S. byly paralelně zahájeny úkony trestního řízení.

Z úředního záznamu Policie ČR ze dne 1. 6. 2018 vyplývá, že nezletilý J. B., který v době dopravní nehody seděl na předním sedadle spolujezdce ve vozidle řízeného J. S., byl po svém útěku z místa dopravní nehody nalezen policejní hlídkou na náměstí v U. J., kde se snažil hlídce schovat, načež i on byl podroben dechové zkoušce s výsledkem 1,28‰ alkoholu v dechu. Přiznal, že požil víno. Poté byl nezletilý odvezen k místu nehody, prohlédnut lékařem a bylo doporučeno jeho vyšetření v nemocnici. V návaznosti na to byli vyrozuměni jeho rodiče a orgán sociálně-právní ochrany dětí.

Dne 5. 6. 2018 byl J. S. vyslechnut jako podezřelý na protokol v rámci zkráceného trestního řízení. Vypověděl, že dne 1. 6. 2018 v době od 10:00 do 12:00 vypil větší množství piv, poté šel na koupaliště, kde potkal svého známého nezletilého J. B., kterého krátce pozval k sobě a posléze mu nabídl, že ho odveze domů do C., s čímž nezletilý B. souhlasil. V průběhu cesty J. S. viděl, jak před ním jede nějaké osobní vozidlo, které se dle jeho mínění pohybovalo velmi pomalu, a protože neviděl žádný blinkr ani žádná brzdová světla, podřadil na čtvrtý rychlostní stupeň, najel do levého pruhu a začal prudce zrychlovat na z dosavadních 40-50 km/h na cca 70-80 km/h, přičemž ani v tomto okamžiku si nevzpomíná, že by u vozidla před sebou viděl nějaký blikač vlevo. Pak uviděl, jak vozidlo před ním najíždí do jeho pruhu, tak začal brzdit a prudce strhl řízení vlevo, i tak ale došlo k tomu, že pravou částí svého vozidla narazil do levé části vozidla před sebou. Poté si vybavil pouze to, že vystupuje z vozidla a krvácí na tváři a na levé ruce. Připustil, že skutečně požil alkohol, výsledek dechové zkoušky nerozporoval. Prohlásil, že se cítí být viníkem nehody, spoluúčast řidiče druhého vozidla (žalobce) nedovedl zhodnotit. Dále uvedl, že není držitelem řidičského oprávnění, neboť o něj přišel před cca osmi až devíti lety, když byl odsouzen za řízení vozidla v opilosti, a poté si nový řidičský průkaz si nevyzvedl. Nad celou událostí vyjádřil lítost a současně přislíbil, že se vynasnaží jednat s pojišťovnou a škodu nahradit.

Trestním příkazem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 27. 6. 2018, č. j. 2 T 56/2018 – 30, byl J. S. uznán vinným tím, že dne 1. 6. 2018 kolem 12:40 hodin v U. J. řídil v podnapilém stavu s nejméně 2,30%0 alkoholu v dechu motorové vozidlo P. X bez přidělené registrační značky a v ulici S. před vjezdem do areálu Z. předjížděl odbočující vozidlo řízení žalobcem, přitom došlo ke střetu obou vozidel a následně k vyjetí jeho vozidla mimo komunikaci a náraz do oplocení pozemku a do stromu. Tím spáchal přečin řízení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců s podmíněným odkladem na dobu jednoho roku a zákaz činnosti řízení motorových vozidel na dobu 18 měsíců. V návaznosti na toto trestní odsouzení správní orgán I. stupně odložil věc podezření spáchání přestupku vůči J. S. a nadále činil úkony jen vůči žalobci.

Správní orgán I. stupně dne 17. 7. 2018 vydal pod č. j. MKH/051313/2018 rozhodl ve zkráceném řízení podle § 62 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“) vydáním příkazu, kterým uznal žalobce vinného ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, za což mu byla uložena pokuta ve výši 2 000 Kč. Proti tomuto příkazu podal žalobce odpor, následně mu bylo správním orgánem I. stupně oznámeno zahájení přestupkového řízení a sděleno obvinění.

Při jednání dne 15. 8. 2018 byl žalobce vyslechnut jako obviněný, přičemž k průběhu nehody vypověděl, že řídil vozidlo Š. O., a když byl ve vzdálenosti asi 150 metrů před odbočením, podíval se za sebe, a kdy neviděl, že by za ním jelo nějaké vozidlo, dal blinkr doleva a zpomalil asi na 20 km/h a počal odbočovat. Když byl přední částí svého auta v levém pruhu, najednou do něj narazilo vozidlo, které jelo zřejmě v jeho směru jízdy. Tím nárazem bylo jeho vozidlo odraženo v jeho původním přímém směru jízdy, přitom viděl, jak to druhé vozidlo pokračuje v jízdě jakoby mírně doleva, přičemž zbouralo několik sloupků s plotem, škrtlo o strom a zastavilo se. Pak žalobce vnímal, jak k němu přišli cestující z druhého vozidla a nějací jiní lidé. Jako svědky označil R. F. a M. B.. Žalobce vyslovil názor, že za viníka nehody považuje J. S., protože byl pod vlivem alkoholu a navíc jel rychle, jeho spolucestujícímu J. B. navíc nebylo ani 15 let a byl také pod vlivem alkoholu. Žalobce dále uvedl, že je držitelem řidičského oprávnění již 17 let, velkou dopravní nehodu nikdy neměl.

Dne 5. 9. 2018 byl jako svědek vyslechnut R. F., který vypověděl, že dne 1. 6. 2018 byl v zaměstnání v provozovně společnosti K. s. r. o. (dále jen „K.“), po obědě šel ze skladu směrem k hlavní budově ve S. ulici a v jednu chvíli ho upoutal zvuk velmi rychle jedoucího auta směrem z centra obce k obci C.. Když se podíval ke S. ulici, tak viděl, jak kolem vjezdu do provozovny K. projelo vysokou rychlostí auto zřejmě stříbrné barvy, vzápětí uslyšel ránu jakoby při střetu vozidel. Svědek předpokládal, že došlo k dopravní nehodě, proto vběhl do prodejny v hlavní budově a křikl na kolegyni, aby volala záchranku a následně spolu s touto kolegyní vyběhli na ulici. Na ulici svědek viděl, jak ono rychle jedoucí auto následně narazilo do jiného osobního auta, které jelo stejným směrem, on sám jej však kolem vjezdu do jejich prodejny jet neviděl, protože v tu chvíli se tam ještě nedíval. Na ulici tedy viděl obě vozidla stát v konečném postavení. To rychle jedoucí bylo naraženo do velkého stromu mimo vozovku vlevo v jeho směru a to druhé bylo někde za vjezdem Z.. Jak svědek dále uvedl, později slyšel, že jeho řidič měl odbočovat do Z.. Svědek neviděl a neuvědomoval si, že by některé z obou aut mělo zapnutá světla. Svědek dále řekl, že na objektu jejich provozovny je umístěna kamera, na jejíž záznam se díval spolu se správcem PC sítě a viděli, že je tam nahráno, jak kolem kamery projela obě vozidla účastná na nehodě.

Dne 5. 9. 2018 byl jako svědek dále vyslechnut M. B., který vypověděl, že dne 1. 6. 2018 kolem 12té hodiny byl v zaměstnání v podniku Z., tou dobou se nacházel na dvoře u vjezdových vrat z ulice S.. V jednu chvíli ho upoutal zvuk rychle jedoucího auta směrem z centra na C.. Pak slyšel, jak řidič toho auta podřadil a následoval silný zvuk nárazu střetnutích aut. V tu chvíli se svědek začal dívat do vrat areálu, v nichž viděl osobní auto žalobce, které mělo zajet k nim do Z., a proto v tu chvíli dávalo světelné znamení o změně směru jízdy doleva v jeho směru jízdy. Současně viděl auto tmavší barvy, které narazilo do auta žalobce a posléze narazilo o hranu betonového mostku a pokračovalo v jízdě, pak slyšel rolování pletiva a jakoby náraz do stromu, kam měl ale směrem z areálu výhled znemožněn. Náraz do stromu svědek viděl až poté, co vyběhl s kolegy z vrat areálu. Pak pochopil, že to vozidlo, které narazilo do stromu, napřed narazilo do vozidla řízeného žalobce, o němž svědek prohlásil, že jej zná, řidiče druhého vozidla však nezná. Svědek dále prohlásil, že se na dvoře areálu Z. pohybuje často a tedy často slýchává jezdit po S. ulici jiná vozidla, ale předpokládá, že tato jezdívají povolenou rychlostí, a tak má tedy zafixovanou rychlost zvuku těch normálně jedoucích aut. Proto se domníval, že auto, co narazilo do stromu, jelo velmi rychle, dle svědkova odhadu nejméně 100 km/h. V závěru svědek uvedl, že samotný střet aut a to, co tomu předcházelo, neviděl.

Dne 12. 10. 2018 byl vyslechnut jako svědek J. S., a to u Magistrátu Karlovy Vary v rámci správního dožádání. J. S. zčásti odkázal na obsah své dříve podané výpovědi do protokolu policie (viz odstavec 4 výše), přičemž opět vypověděl, že dne 1. 6. 2018 v době od 10:00 vypil větší množství piv a že kolem 12:45 hodin řídil vozidlo P. X bez registrační značky. Jízda započala tím, že vyjel ze dvora svého domu, protože odvážel kamaráda domů do C.. Zhruba po 1 km, na křižovatce odbočil vlevo a jel za vozidlem Š. O. šedivé barvy, které jelo asi 30 km/h a on jel touto rychlostí za ním, a když se dostal na rovný a přehledný úsek silnice, rozhodl se, že vozidlo před sebou předjede, přičemž toto vozidlo sledoval a neviděl, že by dával znamení o změně směru jízdy, ani v zadní části vozidla neviděl svítit žádné směrové světlo. Proto přeřadil na čtvrtý rychlostní stupeň a začal předjíždět, v tom okamžiku mohl jen rychlostí 60-70 km/h, byť přesně nevěděl, avšak byl již najetý v levém jízdním pruhu. Když byl přední částí vozidla na úrovni zadní části vozidla jedoucího před ním, začalo toto vozidlo náhle zabočovat do objektu Z., na což svědek reagoval tak, že zmáčkl brzdový pedál a v tom okamžiku došlo k nárazu. Samotný náraz si svědek nepamatoval. Pamatoval si jen, že vystoupil z vozidla a pak se k němu seběhlo několik lidí, dorazila policie a jeho odvezla sanitka. K dotazu dožádaného orgánu, proč řídil motorové vozidlo bez řidičského oprávnění, svědek uvedl, že po předchozím požití alkoholu si neuvědomoval, že nevlastní řidičské oprávnění, neboť v minulosti jej vlastnil, šlo tedy o zkratkovité jednání. K dotazu dožádaného orgánu, proč řídil vozidlo bez registračních značek, svědek opět uvedl, že se jednalo o zkratkovité jednání pod vlivem alkoholu, které by ve střízlivém stavu neudělal. K absenci registrační značky uvedl, že počátkem roku 2018 zakoupil vozidlo od jistého pana M., na kterého bylo nadále vedeno, neboť nebyl hotový přepis, a poněvadž na vozidle bylo nutné provádět opravy, dal pan M. registrační značku do depozita. K dotazu dožádaného orgánu, kdo mu řízení vozidla P. X svěřil, svědek uvedl, že toto vozidlo bylo zaparkováno na dvoře u domu, kde bydlel, klíčky od vozidla měl normálně u sebe, tedy mu jízdu nikdo nesvěřil.

Dne 18. 12. 2018 byl jako svědek vyslechnut nezletilý J. B.. Ten vypověděl, že téhož roku v létě jel jako spolujezdec na předním sedadle v osobním automobilu řízeném J. S., který je známým jeho nevlastního otce. Svědek připustil, že předtím vypil nějaký alkohol a že při dechové zkoušce později měl skutečně alkohol v dechu, nepovažoval to však za překážku pro vnímání nehodové událostí. Současně zdůraznil, že není zvyklý na pravidelné požívání alkoholu, jednalo se o úplnou výjimečnost. Svědek dále uvedl, že když jeli směrem na C., tak sice nejeli do 50 km/h, ale zase nijak výrazně rychle, svůj odhad svědek vysvětlil tím, že mají v rodině auto a dovede odhadnout rychlost v obcích. Svědek dále zdůraznil, že vcelku sledoval jízdu, díval se kolem a nevěnoval se např. mobilnímu telefonu. V průběhu jízdy se přiblížili k osobnímu vozidlu, které jelo před nimi. Dle svědka jelo toto vozidlo podstatně pomaleji než to jejich, současně však opětovně zdůraznil, že oni sami nejeli nijak zvlášť rychle. Jak svědek dále uvedl, později pochopil, že vozidlo před nimi jelo pomalu asi proto, že jeho řidič měl v úmyslu odbočit doleva do nějakého průmyslového objektu, a proto se J. S. asi rozhodl, že auto předjedou. Svědek zdůraznil, že před jejich předjížděním ani v jeho průběhu neviděl, že by vozidlo před nimi dávalo znamení o změně směru jízdy. Svědek proto vyslovil přesvědčení, že to vozidlo na silnici těsně před nárazem do nich stálo a že se pak rozjelo a začalo odbočovat doleva a křížit jejich dráhu, proto asi ani nemohl vidět, že by tomu autu svítila brzdová světla, či že by řidič před odbočováním doleva zpomalil. Pak následoval náraz obou vozidel, kdy oni tím svým narazili do levé boční části druhého vozidla. Jejich vozidlo bylo odraženo, vyjelo mimo silnici a levým bokem narazilo do stromu. Svědek prohlásil, že po nárazu utrpěl šok, a proto z místa nehody utekl, později jej policie našla v centru, tekla mu krev z nosu a bolela jej hlava, proto byl ošetřen záchrankou. Následky zranění žádné neměl, k nehodě došlo v pátek a v pondělí šel normálně do školy.

V průběhu řízení se Z. přihlásilo do řízení jako poškozený s nárokem na náhradu škody ve výši 24 490 Kč.

Správní orgán I. stupně rozhodnutím ze dne 24. 4. 2019, č. j. MKH/0002080/2019 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) uznal žalobce vinným, že dne 1. 6. 2018 kolem 12:45 hodin řídil vozidlo Š. O. reg, zn. X v obci U. J. po ulici S. směrem z centra obce k obci C. a u objektu Z. počal odbočovat vlevo do objektu Z., přičemž ohrozil řidiče J. S., který při jízdě stejným směrem svým vozidlem P. X bez registrační značky předjížděl vozidlo žalobce, když následně došlo ke střetu obou vozidel a jejich hmotnému poškození a k lehkému zranění J. S. a jeho spolujezdce J. B., přičemž tímto jednáním žalobce porušil § 4 písm. b) a § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu, tedy jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až j) § 125c odst. 1 zákona o silničním provozu, nesplnil nebo porušil povinnost v hlavě II zákona o silničním provozu, čímž spáchal z nedbalosti přestupek podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu. Za to žalobci uložil pokutu ve výši 2 000 Kč, vedle toho mu uložil paušální náhradu nákladů řízení ve výši 1 000 Kč a dále povinnost zaplatit poškozené Z. částku ve výši 26 490 Kč jako náhradu škody způsobenou přestupkem. Jak plyne z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, správní orgán I. stupně při zjištění skutkového stavu vycházel především z obsahu podkladů shromážděných Policií ČR a z výpovědí vyslechnutých svědků, které vyhodnotil jako věrohodné a neshledal v nich zásadní rozdíly, byť se z nich nepodařilo jednoznačně zjistit, zda žalobce skutečně dával znamení o změně směru jízdy či nikoliv. I bez jednoznačného prokázání otázky dávání znamení při změně směru jízdy však pro žalobce platila povinnost plynoucí z § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu, tj. že při odbočování nesměl ohrozit řidiče jedoucího za ním a musel dbát zvýšené opatrnosti, což však dle názoru správního orgánu I. stupně nedodržel. Zde správní orgán I. stupně vycházel především z obsahu žalobcovy výpovědi, ve které žalobce uváděl, že ve vzdálenosti asi 150 metrů před odbočením se podíval za sebe, pak dal blinkr, zpomalil a začal odbočovat. Z toho správní orgán I. stupně dovodil, že se žalobce vlastně sám přiznal k tomu, že během ujetí 150 metrů k místu odbočení provoz za sebou nesledoval. Na základě toho vzal správní orgán I. stupně za prokázané, že se žalobce před početím odbočování nepodíval do zpětného zrcátka, a tedy si počínal tak, že nedbal zvýšené opatrnosti a ohrozil řidiče jedoucího za ním. Své závěry správní orgán I. stupně opřel o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2005, č. j. 4 As 10/2004 – 65, z něhož obsáhle citoval. Správní orgán I. stupně dospěl k závěru, že byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty přestupku dle § 125 c odst. 1 písm. k) o silničním provozu. Zabýval se též otázkou společenské škodlivosti (materiální stránky), kterou spatřoval v tom, že následkem jednání žalobce došlo ke vzniku dopravní nehody, míru závažnosti pak spatřoval v tom, že žalobce je jakožto řidič vozidla povinen znát všechny povinnosti ukládané zákonem o silničním provozu. Správní orgán I. stupně dále kvalifikoval zavinění na straně žalobce ve formě vědomé nedbalosti, neboť žalobce se před získáním řidičského oprávnění a průkazu musel podrobit přezkoušení odborné způsobilosti a v rámci toho prokázat i znalost pravidel silničního provozu dle platné úpravy, a tedy musel vědět, že svým jednáním porušuje pravidla silničního provozu. Pokutu ve výši 2 000 Kč vyhodnotil jako přiměřenou, respektující zákonná ustanovení a za žádoucí a nutnou k nápravě obviněného a ochraně společnosti. Škodu uplatněnou poškozenou společností Z. vzal za přesně vyčíslenou a dostatečně prokázanou, čímž zdůvodnil výrok o náhradě škody.

Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce odvolání. V něm orgánu I. stupně vytýkal především nezohlednění některých podstatných skutečností. Konkrétně namítal absenci znaleckého posudku za účelem zjištění rychlosti obou vozidel před střetem a absenci kamerových záznamů, zejména však vozidla P. řízeného J. S.. Žalobce dále nesouhlasil s vyhodnocením svědeckých výpovědí, poukázal především na nevěrohodnost některých svědků, které správní orgán I. stupně hodnotil pouze kritériem jejich chování při výslechu. Dle žalobce byla nevěrohodnost dána především u osoby J. S., který řídil v silné opilosti a navíc bez řidičského oprávnění, stejně tak na osobu jeho nezletilého spolujezdce J. B., který již ve čtrnácti letech byl pod vlivem alkoholu. Oba navíc vypovídali odlišně ohledně rychlosti jimi řízeného vozidla. Naopak nebylo dostatečně přihlédnuto k tomu, že svědci F. i B. hovořili o vysoké rychlosti, navíc svědek B. se výslovně zmiňoval i tom, že u vozidla žalobce viděl při odbočování blinkr. Žalobce rovněž nesouhlasil s aplikací závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2005, č. j. 4 As 10/2004 – 65, neboť ten neřešil situaci, kdy byl odbočující řidič současně předjížděn motorovým vozidlem řízeným řidičem pod vlivem návykové látky. Dle žalobce měly být aplikovány spíše závěry závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2012, č. j. 2 As 67/2011 – 89. Žalobce byl proto přesvědčen, že dal-li znamení o směru jízdy, což považoval za svědecky potvrzené, pak jeho jednání není v příčinné souvislosti s porušením povinnosti § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu. Žalobce ke svému odvolání připojil CD se záznamem z bezpečnostní kamery z provozovny K..

Žalovaný rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“) odvolání žalobce zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Žalovaný se zcela ztotožnil se závěry správního orgánu I. stupně, že pro splnění povinnosti plynoucí z § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu nestačí pouze dát znamení o změně směru jízdy, neboť směrové světlo je jen technické znamení a řidič si nemůže být jistý jeho funkčností, navíc jeho viditelnost může být ovlivněna povětrnostními podmínkami. Proto si řidič kromě dávání znamení o změně směru jízdy musí být také jistý, a to před odbočením i při jeho realizaci, že neohrozí řidiče jedoucího za ním. Navíc odbočující řidič musí mít na paměti, že předjíždějící řidič jede vždy větší rychlostí, aby mohl předjíždění realizovat. Žalovaný se zabýval též kamerovým záznamem a shledal, že z něj vyplývá, že v době, kdy žalobce projížděl před vjezdem do provozovny K. a zpomaloval, je za jeho vozidlem vidět jedoucí vozidlo řidiče S., jak bylo zjištěno z dosavadního dokazování. Proto pokud žalobce tvrdí, že asi 150 metrů před odbočením se podíval za sebe a neviděl za sebou žádné vozidlo a následně již situaci nesledoval, pak to dle žalovaného bylo nedostatečné z hlediska požadavků § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu. Žalovaný dále neshledal za důvodnou odvolací námitku, že svědek B. viděl, jak vozidlo žalobce dávalo řádné světelné znamení. Zde žalovaný poukázal na rozpory ve výpovědi svědka B., který na jednu stranu tvrdil, že ho upoutal zvuk rychle jdoucího auta a pak slyšel podřazení a následně silný zvuk nárazu střetu aut, a až pak začal popisovat, že viděl vozidlo žalobce zajíždějící k nim do provozovny. Pokud se ale začal dívat do vrat areálu až po střetu, tak nemohl vidět, že vozidlo žalobce dávalo znamení o změně směru jízdy a navíc včas, proto žalovaný tuto část výpovědi vyhodnotil jako nevěrohodnou. Žalovaný rovněž nepovažoval za pochybení, nebylo-li ve spisové dokumentaci uvedeno číslo trestního rozsudku od odsouzení řidiče J. S. za řízení pod vlivem návykové látky. Odvolání žalobce tedy shledal za nedůvodné.

Proti shora specifikovanému rozhodnutí žalovaného nyní žalobce brojí žalobou podle § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)

Žalobce předně odkazuje na obsah svého odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí a v této souvislosti vytýká správním orgánům nedostatečně zjištěný skutkový stav, nezohlednění či chybné hodnocení relevantních důkazů, nesprávné právní posouzení a zneužití správního uvážení.

Žalobce především namítá, že správní orgány nevzaly dostatečně v potaz faktor rychlosti, který byl v případě posuzované nehody klíčový, neboť řidič druhého vozidla J. S. zjevně povolenou rychlost překročil. V této souvislosti žalobce poukazuje na absenci znaleckého posudku, kterým by byla rychlost obou vozidel zjištěna. Dále správním orgánům vytýká nezohlednění skutečnosti, že žalobce již před střetem započal s odbočováním, neboť pokud by J. S. dbal povinnosti plynoucí z § 21 odst. 3 zákona o silničním provozu, a tedy vzal v potaz nízkou rychlost před sebou jedoucího žalobcova vozidla a jeho přiblížení se k levému okraji, pak by tuto situaci vyhodnotil tak, že vepředu jedoucí vozidlo chce odbočovat, a tedy by jej nepředjížděl zleva. Žalobce se domnívá, že dalli řidič najevo úmysl odbočit doleva, pak i kdyby porušil své povinnosti, tak nadále platí zákaz předjíždění, k čemuž odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 1953, sp. zn. 1 TZ 20/53, jež považuje za dosud nepřekonané.

Žalobce dále brojí proti závěru správních orgánů, že pokud se 150 metrů před odbočením podíval za sebe, žádné vozidlo za sebou a poté již situaci nesledoval, tak tímto nejednal dostatečně obezřetně. S tímto hodnocením žalobce nesouhlasí. Předně rozporuje údaj o 150 metrech, neboť tento údaj sice sdělil ve své výpovědi, ale ve skutečnosti to mohlo být výrazně méně, čemuž vypovídá i obsah jeho výpovědi na úřední záznam policie, kde se zmiňoval o pohledu do zrcátka bez bližšího určení. Žalobce se dále domnívá, že po řidiči motorového vozidla nelze požadovat, aby se při odbočování vlevo měl nepřetržitě či průběžně díval za sebe a nevěnoval se samotnému odbočovacímu manévru či nesledoval co se děje ve směru jízdy, k čemuž cituje závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 5 Tdo 10/2008. Žalobce považuje za neadekvátní, je-li po něm požadováno, aby v každém okamžiku jízdy reagoval na opilého řidiče jedoucího nedovolenou rychlostí v obci, což byl i případ J. S., který byl pod silným vlivem alkoholu a zcela určitě nemohl jet předepsanou rychlostí. V této souvislosti žalobce poukázal na princip omezené důvěry, že po účastníkovi silničního provozu spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal veškerá možná porušení pravidel silničního provozu ostatními účastníky, k čemuž citoval z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2008, č. j. 5 As 32/2008-51.

Žalobce dále nesouhlasí s hodnocením žalovaného ohledně vnitřní rozpornosti výpovědi svědka M. B.. Dle žalobce si žalovaný pouze účelově vybral určitou část a nehodnotil ji jako celek v rozsahu relevantním pro posouzení. V návaznosti na to žalobce cituje relevantní část výpovědi M. B., načež namítá, že narazil-li v této výpovědi na protichůdná sdělení, měl tento rozpor odstranit, třeba i dalším výslechem, a nikoliv prohlásit výpověď za nevěrohodnou. Žalovaný se navíc vůbec nezaobíral úvahou, že žalobci fungoval zadní levý blinkr, který mohl svědek vidět jak před srážkou, tak po ní. Žalobce přitom považuje svědka B. za důvěryhodnou osobu, která s ním není nijak spojena, přičemž jeho výpověď spolu s výpovědí svědka F. a kamerovým záznamem tvoří ucelenou a vnitřně konzistentní informaci o průběhu děje.

Žalobce naproti tomu namítá nedůvěryhodnost svědeckých výpovědí J. S. a nezletilého J. B.. V případě J. S. žalobce poukazuje zejména na zjištěnou přítomnost alkoholu v době nehody v hodnotě 2,3g/kg při prvním a 2,27 g/kg při druhém měření, jakož i na to, že v době nehody nedisponoval platným řidičským oprávněním a byl trestně odsouzen k zákazu činnosti řízení motorových vozidel. Nemůže proto být důvěryhodná jeho výpověď ohledně toho, kdy a zda žalobce dal znamení o změně směru jízdy. V případě nezletilého J. B. žalobce poukazuje na to, že mu jakožto čtrnáctiletému bylo naměřeno 1,28‰ v alkoholu v dechu, navíc jím podané vylíčení událostí je naprosto odlišné než u ostatních svědků, neboť podle něj auto žalobce stálo na silnici a těsně před střetem se rozjelo a začalo odbočovat doleva, čili vůbec neviděl automobil žalobce před jejich vozidlem. Žalobce dále poukazuje na rozpory ve výpovědích S. a nezletilého B. pokud jde o údaje o rychlosti, kdy oba uvádí různé hodnoty. Naproti tomu svědci B. i F. hovoří o velmi vysoké rychlosti, přičemž dle žalobce určitě neměli na mysli rychlost do 70 km/h, neboť takové rychlosti neodpovídají ani deformace vozů a jejich konečná poloha, a to i za předpokladu, že S. nebyl schopen kvůli své opilosti na blížící střet reagovat, čemuž nasvědčuje i plánek dopravní nehody neobsahující brzdné nebo smykové stopy vozidla P..

Žalobce rovněž namítá nedostatečné prokázání materiální stránky přestupku, který oba správní orgány dovodily jen na základě formálního aspektu. Naplnění materiálního znaku musí být nadevší pochybnost prokázáno a nikoliv jen dovozováno.

V závěru žaloby jsou shrnuta namítaná pochybení na straně správních orgánů, na základě čehož žalobce dovozuje, že žalovaný nemohl mít nadevší pochybnost za prokázané, že by žalobce v čase před srážkou nedával najevo znamení ukazatelem směru jízdy. Žalobce rovněž spatřuje porušení zásady rovnosti, neboť má za to, že po něm bylo požadováno, aby prokázal, že se přestupku nedopustil. Žalovaný naopak musí dostát zásadě in dubio pro reo, k čemuž žalobce cituje z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2005, č. j. 2 As 46/200555.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě zdůrazňuje, že žalobcem spáchaný přestupek spočívá v porušení povinností daných ustanoveními 4 písm. b) a § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu, přičemž druhé ze zmiňovaných ustanovení mj. ukládá řidiči, že při odbočování nesmí ohrozit řidiče jedoucího za ním a musí dbát zvýšené opatrnosti. Žalovaný následně cituje část odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve které rozebírá kamerový záznam z provozovny K. a jednotlivé časové úseky, načež dovozuje, že za dvě sekundy ujede vozidlo při rychlosti 70 km/h celkem 38,8 metrů, tedy pokud se žalobce podíval do zpětného zrcátka 150 metrů před místem, kde chtěl odbočit, pak tuto vzdálenost předjíždějící vozidlo ujelo za 7,73 sekund. Na základě toho žalovaný usuzuje, že žalobce musel předjíždějící vozidlo vidět nejen pro jeho rychlost, kterou se přibližovalo, ale i proto, že se jedná o dlouhý rovný úsek komunikace s dobrou viditelností do velké vzdálenosti.

Žalovaný dále nesouhlasí s žalobní námitkou brojící proti hodnocení nedostatečné obezřetnosti. Žalovaný argumentuje, že pokud by žalobce pohlédl do zpětného zrcátka před započetím odbočování, jak tvrdí, pak by musel vidět jedoucí a přibližující se vozidlo ve vzdálenosti nikoliv desítek, ale jednotek metrů. V této souvislosti žalovaný odkazuje na výpověď J. S., který vypověděl, že vozidlo žalobce viděl, přičemž dle žalovaného zde platí podle zákonů optiky i běžného běhu věcí „pokud mne někdo vidí, pak já vidím jeho“. Z poškození vozidla žalobce, kdy náraz směřoval na levé přední kolo, žalovaný dovozuje, že předjíždějící vozidlo narazilo do žalobce na počátku odbočovacího manévru. Z těchto důvodů považuje žalovaný tvrzení žalobce o pohledu do zpětného zrcátka za nevěrohodné.

Žalovaný dále poukazuje na znění § 21 zákona o silničním provozu a zdůrazňuje povinnosti z něj plynoucí. V návaznosti na to žalovaný cituje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 7 Tdo 918/2013 část odůvodnění, ve které byla hodnocena jako nevěrohodná výpověď obžalovaného v trestním řízení ohledně toho, že ve zpětném zrcátku neviděl předjíždějícího motocyklistu. Žalovaný připouští, že zmiňovaný judikát řešil trochu jiný skutkový stav, zároveň je však názoru, že jeho závěry na nyní posuzovanou věc přiléhají. Žalovaný dále cituje část nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15, konkrétně část hovořící o povinnosti odbočujícího řidiče se přesvědčit se o neexistenci překážky bránící mu pokračovat v odbočovacím manévru. K uvedenému nálezu žalovaný dodává, že s jeho dalšími závěry již nesouhlasí, neboť Ústavní soud naprosto pominul skutečnost, že pouhé stisknutí páčky znamení směru jízdy neznamená, že za odbočujícím vozidlem vznikne betonová stěna, kterou nikdo neprojede. Dle žalovaného Ústavní soud také zcela pominul možnost poruchy vnějších svítidel, která vznikne v průběhu jízdy, nebo odrazů slunce, které může snížit viditelnost znamení o změně směru jízdy, ale i svítících brzdových světel, která mohou snížit viditelnost znamení o změně směru jízdy. Zde žalovaný zdůraznil povinnost dbát zvýšené opatrnosti plynoucí z § 21 zákona o silničním provozu. Na základě uvedeného vyslovuje přesvědčení, že pokud by žalobce pohlédl do zpětného zrcátka těsně před zahájením směru jízdy, spatřil by vozidlo, které je již v protisměrném pruhu několik metrů za ním, k čemuž opět poukazuje na kamerový záznam z provozovny K. a orientační výpočet rychlosti. Tvrzení žalobce proto označuje za nevěrohodná.

S ohledem na uvedené žalovaný navrhuje, aby soud žalobu zamítl.

Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené.

Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť žalobce s rozhodnutím bez nařízení jednání vyslovil souhlas a žalovaný k výzvě soudu na souhlas s rozhodnutím bez nařízení nesdělil ve stanovené lhůtě svůj případný nesouhlas, tedy se má za to, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasil (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Soud přitom nepovažoval za potřebné provádět ve věci dokazování nad rámec obsahu správního spisu.

Soud vycházel při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.], přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.).

Mezi žalobcem a žalovaným není sporné, že došlo k dopravní nehodě, jejíž průběh spočíval v tom, že v okamžiku, kdy vozidlo Š. O. řízené žalobcem odbočovalo doleva směrem do areálu provozovny Z., tak do něj narazilo vozidlo řízené J. S. předjíždějící v levém jízdním pruhu. Jádrem sporu je otázka, zda žalobce při odbočování vlevo skutečně porušil povinnosti, které zákon o silničním provozu ukládá řidičům motorových vozidel při odbočování vlevo.

Podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu „Fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až j), nesplní nebo poruší povinnost stanovenou v hlavě II tohoto zákona.“

Podle § 4 písm. b) zákona o silničním provozu „při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích upravenými tímto zákonem, pokyny policisty, pokyny osob oprávněných k řízení provozu na pozemních komunikacích podle § 75 odst. 5, 8 a 9 a zastavování vozidel podle § 79 odst. 1 a pokyny osob, o nichž to stanoví zvláštní právní předpis, vydanými k zajištění bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích“.

Podle § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu „Při odbočování na křižovatce nebo na místo ležící mimo pozemní komunikaci musí řidič dávat znamení o změně směru jízdy; při odbočování nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a musí dbát zvýšené opatrnosti“.

Z dikce posledně citovaného ustanovení je zřejmé, že po řidiči motorového vozidla zákon vyžaduje současné splnění několika povinností. Řidič je povinen před samotným odbočením dát znamení o změně směru jízdy (povinnost první), současně při samotném manévru odbočování musí dbát zvýšené opatrnosti (povinnost druhá) a počínat si tak, aby neohrozil za ním jedoucí řidiče (povinnost třetí).

Dle judikatury přitom zpravidla není potřebné ani vhodné výrazněji odlišovat povinnost druhou a třetí, tj. neohrozit jiné řidiče a dbát zvýšené opatrnosti, neboť jde o povinnosti skutkově provázané povinnosti, které spolu bezprostředně souvisí (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2012, č. j. 2 As 67/2011-89, nebo ze dne 14. 7. 2016, č. j. 2 As 66/2016-32, body 15 až 17). I v nyní posuzované věci má soud za to, že není vhodné druhou a třetí povinnost výrazněji oddělovat, proto hovoří-li soud v následujících odstavcích o povinnosti řidiče dbát zvýšené opatrnosti, tak tím má současně na mysli i povinnost neohrozit jiného řidiče.

Žalovaný a správní orgán I. stupně sice neměli postaveno zcela najisto, zda žalobce splnil první povinnost (dát znamení o změně směru jízdy), považovali ale za jednoznačně prokázané, že žalobce nesplnil povinnost druhou a třetí (dbát zvýšené opatrnosti a neohrozit za ním jedoucího řidiče). Soud souhlasí se správními orgány potud, že dal-li řidič odbočující vlevo znamení o změně směru jízdy, pak to samo o sobě ještě neznamená, že jednal dostatečně obezřetně a neohrozil řidiče vozidla jedoucího za ním. Čili i kdyby se prokázalo, že žalobce znamení o změně směru jízdy skutečně dal, tak by tím nebyl vyviněn, pokud by zároveň nedbal dostatečné obezřetnosti (jak mu ukládá § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu). Je sice pravdou, že v oblasti dopravních přestupků platí tzv. princip omezené důvěry, podle něhož nelze po účastníkovi silničního provozu spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své počínání (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2005, č. j. 4 As 10/2004 – 65, ze dne 2. 8. 2006, č. j. 3 As 24/2005 – 73, nebo ze dne 30. 1. 2008, č. j. 5 As 41/2006 – 86), tohoto principu se však nemůže dovolávat ten, kdo pravidla provozu na pozemních komunikacích porušil výrazným způsobem. Princip omezené důvěry je totiž výjimkou z obecného pravidla, v tomto případě pravidla spočívajícího v povinnosti řidiče dbát při odbočování vlevo zvýšené obezřetnosti. Žalovaný proto správně připomněl, že řidič dávající světelné znamení o změně směru jízdy nemůže bez dalšího bezpečně spoléhat na to, že všichni ostatní účastníci provozu na pozemních komunikacích budou dodržovat své povinnosti a nikdo jej například nezačne předjíždět zleva. Protiprávnost jednání jiného řidiče sama o sobě nemůže zhojit nedostatek rozumné obezřetnosti řidiče odbočujícího vozidla a tím jej vyvinit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2012, č. j. 2 As 67/2011 – 89). Jinak řečeno, i když řidič vozidla při předjíždění splní svoje povinnosti, musí se přesto před zahájením vybočení vlevo přesvědčit, zda jej někdo (byť protiprávně) nepředjíždí, přičemž rozhodující je otázka reakční doby řidiče, tedy zda takový řidič mohl v konkrétním případě pohledem do zpětného zrcátka zavčasu zjistit, že jej již předjíždí jiné vozidlo (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2020, č. j. 3 As 102/2018 – 29, bod 24). To ve vztahu k nyní posuzované věci znamená, že i když nelze zpochybnit souběh protiprávních jednání J. S. (který nejenže nedisponoval platným řidičským oprávněním a řídil vozidlo bez registrační značky, ale zejména jej řídil pod vlivem alkoholu), tak tato jeho protiprávní jednání ještě automaticky nevylučují paralelní vinu žalobce za případné porušení povinnosti dbát při odbočování vlevo zvýšené obezřetnosti a neohrozit přitom vozidla jedoucí za ním. Potud soud dává žalovanému i správnímu orgánu I. stupně za pravdu.

Soud se však již nemůže ztotožnit s tím, že by na straně žalobce byl nedostatek obezřetnosti dostatečně spolehlivě prokázán.

Závěr správních orgánů o porušení povinnosti dbát zvýšené opatrnosti byl postaven prakticky výhradně na úvaze, že žalobce nejméně po 150 metrů jízdy nesledoval provoz za sebou. V tomto bodě však soud souhlasí s žalobcem, že správní orgány si příslušnou část jeho výpovědi, ve které zmiňoval údaj o 150 metrech, nevyložily zcela správně. Jak plyne z obsahu správního spisu, inkriminovaná část žalobcovy výpovědi z ústního jednání ze dne 15. 8. 2018 byla zaprotokolována takto: „Na konci U. J. jen objekt Z., kam jsem měl v úmyslu odbočit doleva. Když jsem byl ve vzdálenosti asi 150 m před odbočením, podíval jsem se za sebe a neviděl jsem, že by za mnou jelo vozidlo. Dal jsem blinkr doleva, zpomalil jsem na 20 km/h a počal jsem odbočovat. Když jsem byl částí mého auta v levém pruhu, najednou do mne narazilo vozidlo, které zřejmě jelo v mém směru jízdy“ (viz str. Protokolu o ústním jednání ze dne 15. 8. 2018). Ke způsobu hodnocení inkriminované části žalobcovy výpovědi správní orgán I. stupně doslova uvedl: „Z uvedeného plyne, že během ujetí 150 m k místu odbočování obviněný již nesledoval provoz za sebou! Tedy správní orgán bere za prokázané, že obviněný se do zpětného zrcátka před započetím odbočení nepodíval“ (viz str. 5 prvostupňového rozhodnutí; zvýraznění zcela odpovídá originálu a není doplněno soudem), přičemž žalovaný toto hodnocení v zásadě převzal (viz str. 7 napadeného rozhodnutí). S touto interpretací žalobcovy výpovědi však soud nesouhlasí. Předně má za to, že údaj o hodnotě vzdálenosti uváděný osobou v rámci ústní výpovědi (lhostejno zda z pozice obviněného či svědka) nelze zcela nekriticky přebírat, neboť jde o subjektivní odhad vypovídající osoby, a nikoliv o výsledek přesného měření. Nelze proto bez dalšího přijmout kategorický závěr správních orgánů o tom, že žalobce posledních 150 metrů před místem odbočení již vůbec nesledoval provoz za sebou. Soud má dále za to, že zmínil-li se žalobce ve své výpovědi o tom, že se 150 metrů před odbočením „podíval za sebe“, pak toto nelze automaticky interpretovat jako jeho „doznání“ k tomu, že od tohoto okamžiku již provoz za sebou vůbec nekontroloval (přičemž přesně v tomto duchu – tedy jako „přiznání se“ – je neseno hodnocení žalobcovy výpovědi na str. 5 prvostupňového rozhodnutí). Jak žalobce správně namítal, správní orgány mohly tuto část jeho výpovědi porovnat s obsahem jeho vysvětlení podaného dne 2. 6. 2018 Polici ČR na úřední záznam, v němž pouze uváděl, že se podíval se do zpětného zrcátka, nevšiml si za sebou žádného vozidla a začal odbočovat, aniž by zmiňoval konkrétní vzdálenostní údaj (k otázce použití úředních záznamů o podání vysvětlení v přestupkovém řízení srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2010, č. j. 1 As 34/2010-73, publ. pod č. 2208/2011 Sb. NSS).

Nicméně i kdyby soud vyšel z úvahy, že se žalobce v rámci inkriminovaných 150ti metrů již vůbec nepodíval za sebe, pak musí podotknout, že z hlediska času předcházejícímu střetu vozidel by se velmi pravděpodobně jednalo řádově jen o pár desítek vteřin. Pokud by soud (hypoteticky) vyšel z úvahy, že žalobce předtím, než zpomalil na jím zmiňovaných 20 km/h, jel maximální povolenou rychlostí v obci 50 km/h, pak by při této rychlosti urazil 150 metrů přibližně za 11 vteřin. Tedy přibližně takový by byl celkový čas, po který by žalobce provoz za sebou nekontroloval (tedy za předpokladu, že by skutečně během této doby urazil 150 metrů, což však nelze považovat za jednoznačné).

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že povinnost dbát zvýšené opatrnosti (ve smyslu § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu) nelze chápat tak, že by řidič odbočující vlevo musel sledovat provoz za sebou zcela nepřetržitě, jak se patrně domnívali žalovaný a správní orgán I. stupně. Při odbočování vlevo se totiž řidič musí soustředit také na provoz před sebou a na samotný odbočovací manévr, přičemž zcela přirozeně není v lidských silách činit všechno zcela souběžně a bez alespoň chvilkového přenesení pozornosti jen na jednu z těchto činností. V tomto směru žalobce poměrně přiléhavě odkázal na závěry trestní judikatury, konkrétně snesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 5 Tdo 10/2008: „Zjednodušeně řečeno, podle názoru Nejvyššího soudu nelze po řidiči vozidla zejména za popsané situace požadovat, aby se při odbočování nepřetržitě či průběžně, jak uvádí nalézací soud, díval za sebe a nevěnoval se náležitě odbočovacímu manévru, jakož i nesledoval, co se děje ve směru jeho jízdy, což je též velmi podstatné. Přitom je nutné zdůraznit, že vozidla jedoucí za odbočujícím vozidlem, které má řádně zapnutý směrový ukazatel ohlašující změnu směru jízdy, si mají počínat tak, aby na tuto změnu stihly za normálních okolností zareagovat včas (…)“ (zvýraznění doplněno zdejším soudem).

K limitům povinnosti dbát zvýšené opatrnosti při odbočování vlevo se velmi podrobně vyjádřil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 14. 7. 2016, č. j. 2 As 66/2016 – 32, v němž mj. vyložil, že dostát této povinnosti je samo o sobě poměrně náročnou činností, která zahrnuje hned několik úkonů: Řidič se předně musí přesvědčit o protijedoucích vozidlech, aby se vyvaroval případné čelní srážky, dále musí přiměřeně upravit svou rychlost pro provedení bezpečného odbočení, což v sobě zahrnuje nutnost kontroly vozidel bezprostředně jedoucích za odbočujícím řidičem, a nakonec řidič musí zkontrolovat stav levého jízdního pruhu, aby se ujistil, že není nikým předjížděn. K provedení těchto povinností je objektivně vyžadován určitý minimální čas, proto je třeba při zkoumání případné odpovědnosti řidiče za přestupek důsledně posuzovat, zda měl řidič ke splnění všech těchto úkonů objektivně dostatek času. K problematice dostatku času Nejvyšší správní soud vyložil: „Před faktickým odbočením je totiž řidič povinen kontrolovat nejen vozidla jedoucí za ním, ale zejména vozidla protijedoucí. Tyto činnosti by měl zvládat v zásadě simultánně. Ve skutečnosti to ovšem znamená, že řidič musí v krátkých časových intervalech očima "přeskakovat" ze sledování protisměru ke kontrole toho, co se děje za vozidlem (typicky pohledem do zpětného zrcátka). Je zjevné, že takové "přeskakování" znamená, že po určitou dobu, řekněme zpravidla jedné či dvou sekund, se řidič soustředí na protisměr a nesleduje provoz za sebou, zatímco v další jedné či dvou sekundách dělá pravý opak - kontroluje situaci za vozidlem, avšak nemůže se plně soustředit na provoz v protisměru. Navíc obecně vzato lidská zkušenost ukazuje, že kritické nebezpečí při odbočování vlevo hrozí častěji od protijedoucího vozidla než od vozidla za vozidlem odbočujícím. Je tomu jednak kvůli obvykle vysoké rychlosti, kterou by se odbočující vozidlo mohlo s vozidlem jedoucím v protisměru střetnout, a tedy vyšší pravděpodobnosti vážných následků takového střetu, jednak proto, že obvykle (i když jistě nikoli vždy) si řidiči jedoucí za odbočujícím vozidlem všimnou toho, že vozidlo hodlá odbočit, a nezačnou je předjíždět (případně, jde-li např. o vozidla s právem přednostní jízdy, zvukovým či světelným signálem na svou přítomnost a na předjížděcí manévr upozorní); všimnou si to pak zvláště tehdy, jestliže vozidlo, jež hodlá odbočit vlevo, před započetím odbočovacího manévru plynule zpomaluje za současného dání znamení o změně směru jízdy. Jinak řečeno, jakkoli řidič musí při odbočování vlevo takříkajíc "očekávat nebezpečí" nejen z protisměru, ale i z prostoru za svým vozidlem, je logické, že přece jen o něco více pozornosti věnuje situaci v protisměru. Při hodnocení, zda řidič odbočující vlevo zaviněně přehlédl vozidlo v prostoru za ním, které započalo předjížděcí manévr, tedy je nutno brát v úvahu jednak obvyklý způsob sledování situace v protisměru a za vozidlem odbočujícím řidičem (ono výše zmíněné "přeskakování" pozornosti, a tedy nevěnování pozornosti jednomu z uvedených směrů vždy po určitou krátkou dobu, typicky zhruba jedné či dvou sekund), jednak to, že pozornost daného řidiče je více soustředěna na protisměr než na situaci za vozidlem (…) Pokud tedy za odbočujícím vozidlem zahájí jiné vozidlo předjížděcí manévr, lze dovodit, že při tak složitém úkonu, jakým je odbočování vlevo, nelze po odbočujícím řidiči spravedlivě požadovat, aby stačil zareagovat, pokud by měl před odbočením neúměrně krátký časový okamžik, ve kterém by sice měl teoretickou možnost předjíždějící vozidlo zpozorovat, avšak v praxi by to mohl být zrovna ten časový úsek, v němž sleduje situaci v protisměru. Správní orgány i soudy jsou proto povinny pečlivě zkoumat a objasnit, po jak dlouhou dobu měl odbočující řidič možnost předjíždějící vozidlo spatřit, a na tomto podkladě rozhodnout, zdali se jednalo o dostatečně dlouhý čas, po který mohl řidič adekvátním způsobem zareagovat“ (podle rozsudku Nejvyššího správní soudu ze dne 14. 7. 2016, č. j. 2 As 66/2016 – 32, body 19 až 20; zvýraznění doplněno zdejším soudem).

Podobně v navazující judikatuře Nejvyšší správní soud dovodil „(…) mimořádný význam konkrétních skutkových okolností, zejména časového průběhu nehody, či přesněji časového úseku, během něhož se řidič (obviněný z přestupku) rozhoduje a zjišťuje, zda může provést odbočovací (či v projednávaném případě předjížděcí) manévr. Skutkové odlišnosti, odůvodňující aplikaci či naopak odlišení se od daných judikatorních závěrů, tedy mohou být velice malé a – z hlediska časového – mohou být až v hodnotách jednotek sekund. (…) Podstatné s ohledem na výše citované judikaturní závěry je, že i když řidič vozidla při předjíždění splní svoje povinnosti, musí se přesto před zahájením vybočení vlevo přesvědčit, zda jej někdo (byť protiprávně) nepředjíždí. Rozhodující přitom je, zda takový řidič mohl v konkrétním případě pohledem do zpětného zrcátka zjistit, že jej již předjíždí jiné vozidlo. Rozhodnou otázkou je tak posouzení reakční doby řidiče (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2020, č. j. 3 As 102/2018 – 29, bod 23 až 24; zvýraznění doplněno zdejším soudem).

Nosné závěry výše judikatury citované výše v odstavcích 42 a 43 lze shrnout tak, že povinnost řidiče dbát při odbočování vlevo zvýšené opatrnosti nelze chápat jako nutnost soustavného a nepřetržitého upření pozornosti na provoz za sebou, ale jako průběžné přenášení pozornosti na situaci před sebou, za sebou a vedle sebe. Přitom se objektivně nelze vyhnout určitému (byť třeba krátkému) časovému okamžiku, kdy řidič jeden z těchto směrů sledovat nebude, protože bude svou pozornost upírat na směr jiný. Z hlediska posouzení řidičovy odpovědnosti je klíčové, zda měl v kritickém okamžiku objektivně dostatek času, aby mohl přibližující se vozidlo spatřit a adekvátně zareagovat. Pokud by dostatek času objektivně neměl, pak mu nelze přičítat, že nedbal zvýšené opatrnosti.

V nyní posuzované věci však nebylo správními orgány vůbec zkoumáno, jaká byla skutečná rychlost vozidla řízeného J. S. a zda při jeho přiblížení měl žalobce objektivně dostatečný časový prostor na adekvátní reakci. Soud zcela souhlasí s žalobní námitkou, že zjištění rychlosti obou vozidel před jejich střetem byl v tomto případě důležitý faktor, který správní orgány opomněly zohlednit, ačkoliv řada skutečnosti zjištěných během správního řízení naznačovala, že J. S. kromě jiného (tj. řízení v opilosti, bez řidičského oprávnění a registrační značky) patrně také překročil nejvyšší povolenou rychlost. Nejenže sám žalobce jako obviněný vypovídal, že vozidlo řízené J. S. jelo velkou rychlostí, ale také oba svědci M. B. i R. F. nezávisle na sobě vypověděli, že jejich pozornost upoutal zvuk rychle jedoucího auta, které po spatření místa nehody ztotožnili s vozidlem J. S.. To zcela koresponduje s obsahem kamerového záznamu z provozovny K. (jenž je součástí správního spisu, soud tudíž jeho přehrání nepovažoval za provádění důkazu), na kterém se v čase 11:57:29 objeví vozidlo jedoucí výrazně vyšší rychlostí než ostatní kamerou zaznamenaná vozidla (porovnáním podoby vozidla na kamerovém záznamu s fotografiemi místa nehody lze hodnověrně usuzovat, že šlo právě o vozidlo P. X řízené J. S.; totožnost zmiňovaného vozidla z kamerového záznamu je ostatně mezi účastníky nesporná). Soud proto považuje za vysoce pravděpodobné, že vozidlo řízené J. S. se v osudný okamžik přibližovalo k vozidlu žalobce skutečně velmi velkou rychlostí, a proto nebylo možno vyloučit, že žalobce měl omezený čas na to, aby jej stihl spatřit ještě před odbočením. Připočte-li se k tomu navíc omezená schopnost J. S. ovládat jím řízené vozidlo vzhledem k jeho silné podnapilosti (2,27-2,30‰ alkoholu v dechu), a tím pádem i jeho omezenou schopnost zavčasu vyhodnotit, že se vozidlo před ním chystá odbočovat, pak je zřejmé, že žalobce by i při veškerém dodržení zvýšené opatrnosti čelil značně ztíženým podmínkám.

Z výše uvedeného vyplývá, že zodpovězení otázky, jaká byla rychlost obou vozidel před jejich střetem, bylo naprosto stěžejní a klíčové ve vztahu k posouzení reakční doby žalobce v okamžiku dopravní nehody, od které se přímo odvíjí otázka jeho odpovědnosti za případný nedostatek obezřetnosti při odbočování vlevo. Správní orgány však otázku rychlosti obou vozidel v době jejich střetu - a od toho se odvíjející otázkou reakční doby řidiče odbočujícího vlevo – prakticky vůbec nezkoumaly. Jde přitom o podstatnou skutkovou okolnost, bez jejíhož objasnění nelze považovat zjištěný skutkový stav za úplný.

Žalovaný se otázkou rychlosti přibližujícího se vozidla začal zabývat poprvé až ve vyjádření k žalobě. K tomu je třeba předně zdůraznit, že nedostatky skutkových zjištění o které se opírá správní rozhodnutá obecně nelze zhojit ve vyjádření k žalobě (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2010, č. j. 8 Afs 66/2008 – 71, nebo ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 Afs 1/2010 – 53). Nicméně i kdyby soud toto pominul a na argumentaci ve vyjádření k žalobě nahlížel jako na nedílnou součást napadeného rozhodnutí, tak nemůže jinak než konstatovat, že jde o argumentaci nanejvýš nepřesvědčivou. Soudu předně není zřejmé, z čeho žalovaný dovozuje údaj o rychlosti 70 km/h, s nímž ve svém vyjádření operuje jakožto s rychlostí vozidla řízeného J. S., resp. vozidla objevivšího se na kamerovém záznamu v čase 11:57:29. Z žádného podkladu založeného ve správním spise nevyplývá, že by vozidlo J. S. jelo právě touto rychlostí. Je sice pravdou, že údaj o rychlosti 70 km/h zazněl ve výpovědi J. S., nicméně tento údaj nešlo v žádném případě nekriticky přebírat, a to hned z několika důvodů: Za prvé, jak již bylo řečeno ve vztahu k jiné otázce (viz odstavec 39 výše), zmiňuje-li vypovídající svědek se o hodnotě určité fyzikální veličiny, pak jde zpravidla o jeho subjektivní odhad, který nelze klást na roveň přesnému měření. Za druhé, J. S. nevypovídal o hodnotě rychlosti svého vozidla zcela konzistentně, neboť do protokolu v trestním řízení dne 5. 6. 2018 uváděl, že po najetí do levého pruhu a začal prudce zrychlovat na z dosavadních 40-50 km/h na cca 70-80 km/h (srov. odstavec 4 výše), zatímco při svědecké výpovědi před dožádaným orgánem popisoval, že jel rychlostí asi 30 km/h za vozidlem žalobce a při předjíždění zrychlil asi na 60-70 km/h (srov. odstavec 10 výše). Nejen že jde o odlišné vstupní údaje k získání hodnoty zrychlení vynaloženého na předjetí vozidla žalobce (v tomto ohledu by skutečně šlo již o otázku hodnou znalce), ale navíc druhá z těchto výpovědí nekoresponduje s obsahem kamerového záznamu provozovny K., na něm vozidlo objevivší se v čase 11:57:29 rozhodně nepůsobí dojmem, že by jelo nízkou rychlostí za vozidlem před ním (jak uváděl J. S. ve druhé výpovědi před dožádaným orgánem). A konečně za třetí, J. S. byl v době řízení v silně podnapilém stavu (2,272,30‰ alkoholu v dechu), tedy měl velmi pravděpodobně oslabeny kognitivní schopnosti, což jen umocňuje úvahu o nepřesnosti jím uváděných rychlostních údajů (k tomu srov. též odstavec 53 níže). V tomto kontextu tudíž údaj o 70 km/h, se kterým pracuje žalovaný ve svém vyjádření k žalobě, nemůže v žádném případě představovat „bernou minci“, na základě které bude rekonstruován skutkový stav. Pokud jde o další část vyjádření žalovaného, ve které s odkazem na zákony optiky a běžný stav věcí dovozuje, že žalobce musel vidět S. přibližující se vozidlo ve vzdálenosti nikoliv desítek, ale již jednotek metrů, pak tímto závěrem žalovaný váhu své vlastní argumentace paradoxně spíše oslabuje, neboť nepřímo připouští, že žalobce mohl spatřit S. vozidlo až když bylo těsně u něj, což by ale logicky znamenalo, že žalobce měl objektivně méně času na jeho spatření, a tedy i na adekvátní reakci (a tedy by pravděpodobněji dostál kritériím vymezených judikaturou, viz odstavce 42 a 43 výše).

Lze proto uzavřít, že žalovaný i správní orgán I. stupně pochybili, nezkoumali-li dostatečně otázku rychlosti vozidla žalobce a vozidla J. S. v okamžiku jejich střetu, neboť jde o podstatný údaj k posouzení reakční doby žalobce, tj. k posouzení, zda měl žalobce dostatek času na to, aby před odbočením vlevo stihl spatřit přibližující se S. vozidlo. Jde o podstatný nedostatek zásadních skutkových zjištění, který vzhledem ke svému rozsahu nelze zhojit doplněním dokazování před správním soudem, a proto soud podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. musel rozhodnout o zrušení napadeného rozhodnutí.

Soud netvrdí, že by údaj o rychlosti jednoho či druhého vozidla v době jejich střetu – a od toho se odvíjejícího určení reakční doby řidiče – musel být bezpodmínečně zjišťován znaleckým posudkem, jak požadoval žalobce. Na druhou stranu vzhledem k okolnostem případu je zřejmé, že zodpovězení této otázky bude vyžadovat vyšší míru odbornosti, k čemuž lze součinnost znalce nanejvýš doporučit. Není bez zajímavosti, že judikatura, na kterou odkazovaly oba správní orgány (zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2005, č. j. 4 As 10/2004 – 65, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 7 Tdo 918/2013 a nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15), se týkala případů, v nichž hrály roli právě znalecké posudky vyjadřující se též k otázce rychlosti.

V souvislosti s nedostatky skutkových zjištění však soud musel přisvědčit i dalším žalobním námitkám, které brojí proti způsobu hodnocení svědeckých výpovědí.

Soud dává žalobci za pravdu, že ve výpovědích svědků jsou nikoli zanedbatelné rozpory, a naopak nelze přisvědčit (žalovaným nijak nerozporovaného) závěru správního orgánu I. stupně, že by ve výpovědích vyslechnutých svědků neexistovaly zásadní rozdíly a že by je bylo možno shodně považovat za věrohodné.

Dílčí rozpory jsou patrné při porovnání výpovědí J. S. a nezletilého J. B., pokud jde o jimi uváděné údaje o rychlosti vozidla P. X, v němž oba cestovali (J. S. jako řidič, nezletilý J. B. jako spolujezdec na předním sedadle). Jak soud již uvedl v souvislosti s vyjádřením žalovaného (viz odstavec 47 výše), J. S. v rámci trestního řízení do protokolu dne 5. 6. 2018 vypovídal, že po najetí do levého pruhu začal prudce zrychlovat z dosavadních 40-50 km/h na cca 70-80 km/h (srov. odstavec 4 výše), zatímco při svědecké výpovědi dne 12. 10. 2018 před dožádaným orgánem popisoval, že jel rychlostí asi 30 km/h za vozidlem žalobce a při předjíždění zrychlil asi na 60-70 km/h. Uváděné rozdíly v rychlostech by samy osobě ještě nepředstavovaly zásadní rozpor ve výpovědi, neboť základní příběhová linka – tedy zvýšení rychlosti v okamžiku předjíždění – je zde zachována. Zmiňovaná část výpovědi však koliduje s výpovědí nezletilého J. B. ze dne 18. 12. 2018, který – ač cestoval týmž vozidlem jako řidič S. – uváděl „[m]ám dojem, že před pozdější dopravní nehodou jsme nejeli do 50 km/h, ale to bylo mírně víc, ale nijak zase příliš rychle.“ Tedy výpověď spolujezdce – na rozdíl od výpovědi řidiče – nepřímo připouští, že povolená rychlost před nehodou byla spíše porušována. Byť i zde samozřejmě platí, že jde opět o subjektivní odhad vypovídajících osob, který nelze hodnotit stejně jako objektivní měření, tak při porovnání těchto částí výpovědí řidiče a spolujezdce by správní orgány měly přesto zpozornět. Je totiž přinejmenším překvapivé, jestliže řidič (S.) v trestním řízení (vedenému proti jemu samotnému) uvádí odhad rychlosti v hodnotách těsně pod maximální povolenou rychlostí v obci, o čtvrt roku později jako svědek v přestupkovém řízení (vedeném proti jiné osobě) však již uvádí rychlost v hodnotě výrazně nižší