2 As 88/2019 — Nejvyšší správní soud

51 A 26/2019- 100 - text 19 51 A 26/2019 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudců Mgr. Ing. Petra Šuránka a Mgr. Jana Čížka ve věci žalobkyně: ZO VOS fakulta biomedicínského inženýrství ČVUT v Praze (FBMI ČVUT v Praze), IČO 04463471 sídlem náměstí Sítná 3105, 272 01 Kladno proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů sídlem Pplk. Sochora 27, 170 00 Praha 7 za účasti: České vysoké učení technické v Praze sídlem Jugoslávských partyzánů 1580/3, 160 00 Praha 6 zastoupeno advokátem JUDr. Karlem Zuskou sídlem Radlická 3185/1c, 150 00 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí rektora Českého vysokého učení technického v Praze ze dne 10. 4. 2019, č. j. 9/19/51937, takto: I. Rozhodnutí rektora Českého vysokého učení technického v Praze ze dne 10. 4. 2019, č. j. 9/19/51937, a rozhodnutí děkana Fakulty biomedicínského inženýrství Českého vysokého učení technického v Praze ze dne 28. 1. 2019, č. j. 62/19/17911/Trous, se ruší. II. České vysoké učení technické v Praze, se sídlem Jugoslávských partyzánů 3, Praha, je povinno ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku poskytnout žalobkyni informace o výši celkových mzdových prostředků vyplacených děkanovi a tajemníkovi Fakulty biomedicínského inženýrství Českého vysokého učení technického v Praze za období od 1. ledna 2015 do 31. prosince 2015. III. České vysoké učení technické v Praze je povinno zaplatit do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 3 000 Kč. IV. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci a obsah podání účastníků 1. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) podanou osobně dne 19. 6. 2019 domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž rektor Českého vysokého učení technického v Praze (dále jen „původní žalovaný“) zamítl její odvolání proti rozhodnutí děkana Fakulty biomedicínského inženýrství Českého vysokého učení technického v Praze (dále jen „FBMI“ a „ČVUT“) ze dne 28. 1. 2019, č. j. 62/19/17911/Trous (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), a toto rozhodnutí potvrdil. Prvostupňovým rozhodnutím FBMI ČVUT jako povinný subjekt podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění účinném do 23. 4. 2019 (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“) odmítl žádost žalobkyně ze dne 11. 3. 2016 o poskytnutí informace v rozsahu, ve kterém žalobkyně požadovala informace o výši celkových vyplacených mzdových prostředků děkanovi a tajemníkovi FBMI ČVUT v období od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2015. Současně se žalobkyně domáhá, aby soud povinnému subjektu nařídil, aby požadované informace žalobkyni poskytl. 2. Žalobkyně úvodem připomíná, že Krajský soud v Praze již ve věci rozhodoval rozsudkem ze dne 19. 12. 2018, č. j. 45 A 96/2016-95 (dále jen „předchozí rozsudek“), jímž zrušil rozhodnutí původního žalovaného ze dne 17. 6. 2016, č. j. 595/16/17911/Trous (dále jen „předchozí rozhodnutí rektora“), jakož i jemu předcházející rozhodnutí děkana ze dne 6. 5. 2016, č. j. 312/16/17911/Trous (dále jen „předchozí rozhodnutí děkana“), a věc vrátil původnímu žalovanému v rozsahu, v němž žalobkyně žádala informace o výši celkových vyplacených mzdových prostředků děkanovi a tajemníkovi FBMI ČVUT v období od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2015 (výrok I). Ve zbývajícím rozsahu požadovaných informací soud povinnému subjektu uložil, aby je žalobkyni poskytl (výrok II). V dalším řízení původní žalovaný vydal napadené rozhodnutí. 3. Žalobkyně, která má postavení základní organizace Vysokoškolského odborového svazu (dále jen „VOS“) a podle jeho stanov (čl. 2.6 a 10.1) disponuje plnou právní osobností a svéprávností jakožto odborová organizace, namítá, že napadené i prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno po uplynutí zákonných lhůt. Důvody odmítnutí žádosti o informace jsou přitom jen zástupné, původní žalovaný jimi zakrývá nechuť požadované informace poskytnout. Tím však zneužívá právní úpravu – neboť nesprávně interpretuje a aplikuje zákon o svobodném přístupu k informacím – i relevantní judikaturu. Napadené rozhodnutí tak žalobkyně považuje za nezákonné, a to konkrétně proto, že původní žalovaný: i) vycházel z vyjádření „dotčených osob“, čímž se dopustil nesprávného hodnocení skutkového stavu věci, ii) zpochybňoval působení žalobkyně jako odborové organizace u ČVUT, a dovodil iii) absenci prvku ochrany veřejného zájmu a iv) kolizi s právní úpravou ochrany osobních údajů podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) ze dne 27. 4. 2016, č. 2016/679, o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES [(obecné nařízení o ochraně osobních údajů), dále jen „GDPR“]. Podrobněji soud argumentaci žalobkyně rozvede až při vypořádání jednotlivých okruhů žalobních námitek. 4. Původní žalovaný (posléze v pozici osoby zúčastněné na řízení) ve vyjádření k žalobě uvedl, že překročení zákonných lhůt pro vydání rozhodnutí není vadou mající vliv na zákonnost, nadto prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno v zachované lhůtě. Dále konstatoval, že žalobkyně svá žalobní tvrzení opírá pouze o nepodloženou domněnku, že není ochotný požadované informace poskytnout – toto subjektivní hodnocení je však irelevantní. Původní žalovaný trvá na tom, že žádost žalobkyně je zjevně zneužitím práva, které nemůže požívat právní ochrany. Rozdíly v odměňování v akademické sféře jsou dány charakterem tohoto prostředí a musí zásadně zůstat na bázi důvěrnosti. Faktické vystupování žalobkyně pro posouzení role „společenského hlídacího psa“ je zcela klíčové, naopak z kolektivního vyjednávání závěr o uznání legitimity žalobkyně učinit nelze. Požadované informace nejsou nutné pro diskuzi ve věci veřejného zájmu a nadto z prostých údajů o odměňování by nebylo možné učinit závěr o tom, zda dochází k hospodárnému nakládání s veřejnými prostředky. Žalobkyně mohla informace získat v rámci sociálního dialogu, pokud by jej vedla, je však nepřijatelné, aby zneužitím zákona o svobodném přístupu k informacím vylákávala důvěrné informace, na jejichž zveřejnění veřejný zájem není. Konečně poskytnutí požadovaných informací by bylo v rozporu s čl. 6 odst. 4 GDPR a jednalo by se o nepřiměřený zásah do soukromí zaměstnanců. Původní žalovaný proto navrhl žalobu zamítnout jako nedůvodnou. 5. V replice a duplice žalobkyně a původní žalovaný víceméně opakovali to, co již zaznělo v jejich předchozích podáních. 6. Žalovaný k žalobě uvedl toliko, že nad rámec vyjádření původního žalovaného není ničeho, co by ve věci doplnil. Poukázal na to, že původní žalovaný nezanikl ani neztratil svůj poměr k projednávané věci, neboť nadále zůstává v postavení povinného subjektu a v soudním řízení vystupuje jako osoba zúčastněná na řízení, přičemž výhradně on by mohl postupovat podle § 62 s. ř. s. Podle žalovaného jsou tak dány okolnosti zvláštního zřetele hodné, které by měl vzít soud v úvahu při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Podstatný obsah správního spisu 7. Ze správního spisu soud zjistil, že dne 8. 3. 2016 podala žalobkyně žádost o poskytnutí následujících informací: 1) o výši vyplacených finančních prostředků na osobní příplatky a odměny zaměstnancům FBMI ČVUT zařazených do katedry přírodovědných oborů a stejnou informaci pro zaměstnance zařazené do katedry biomedicínské techniky za období od 1. 1. 2016 do 31. 1. 2016; 2) o výši celkových mzdových prostředků vyplacených děkanovi a tajemníkovi FBMI ČVUT za období od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2015. Žalobkyně žádost odůvodnila tím, že na základě informací, jimiž disponuje od svých členů, má pochybnosti o hospodárném vynakládání mzdových prostředků. 8. Dne 6. 5. 2016 bylo vydáno předchozí rozhodnutí děkana, jímž byla žádost odmítnuta. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které původní žalovaný předchozím rozhodnutím rektora ze dne 17. 6. 2016 zamítl. O podané žalobě proti tomuto rozhodnutí posléze rozhodl zdejší soud předchozím rozsudkem tak, že obě předchozí rozhodnutí zrušil, a to dílem pro nezákonnost, dílem pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Současně soud povinnému subjektu uložil, aby žalobkyni poskytl požadované informace v rozsahu pod bodem 1 žádosti. Ve zbývajícím rozsahu požadovaných informací, tj. pod bodem 2 žádosti, soud věc toliko vrátil původnímu žalovanému k dalšímu řízení, neboť v této části neshledal podmínky pro postup podle § 16 odst. 4 (nyní odst. 5) zákona o svobodném přístupu k informacím. Původního žalovaného zavázal povinností provést čtyř krokový test proporcionality vymezený Ústavním soudem, v němž je třeba zohlednit jak všechny relevantní skutečnosti týkající se osoby žadatelky a její činnosti, tak intenzitu zájmu na poskytnutí informací a význam osob, jichž se požadované osobní údaje týkají (tedy děkana a tajemníka fakulty). Předchozí rozsudek nabyl právní