8 Afs 27/2018 — Nejvyšší správní soud

55 Af 24/2019- 42 - text 10 55 Af 24/2019 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D., a soudců Mgr. Ing. Petra Šuránka a Mgr. Jana Čížka ve věci žalobkyně: První železářská společnost Kladno, s.r.o., IČO: 49550942 sídlem Huťská 160, Kladno zastoupená daňovým poradcem Ing. Zdeňkem Urbanem sídlem Jungmannova 319, Jičín proti žalovanému: Finanční úřad pro Středočeský kraj sídlem Na Pankráci 1685/17, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 15. 5. 2019, č. j. 2905075/19/2110-00540-204117, č. j. 2906070/19/2110-00540-204117, č. j. 2904827/19/2110-00540-204117, č. j. 2905003/19/2110-00540-204117, č. j. 2906132/19/2110-00540-204117, č. j. 2903441/19/ 2110-00540-204117, č. j. 2904720/19/2110-00540-204117 a č. j. 2904895/19/2110-00540-204117, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) podanou dne 9. 7. 2019 domáhá zrušení osmi v záhlaví označených exekučních příkazů ze dne 15. 5. 2019 (dále jen „exekuční příkazy“), jimiž byla k vymožení daňových nedoplatků žalobkyně a exekučních nákladů v souhrnné výši 5 771 006 Kč a dále též úroku z prodlení nařízena daňová exekuce přikázáním pohledávek z účtů žalobkyně u osmi poskytovatelů platebních služeb podle § 178 odst. 1 a 5 písm. b) a § 190 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění zákona č. 111/2019 Sb. (dále jen „daňový řád“) s použitím zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 111/2019 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). 2. Žalobkyně namítá nesprávnost a nezákonnost exekučních příkazů. Dle žalobkyně měl žalovaný úhradu daňové pohledávky plně zajištěnou zřízením zástavního práva na její veškerý nemovitý majetek, pročež nebyl dán žádný důvod k nařízení bezprostřední daňové exekuce, nadto v tak značném rozsahu. Žalobkyně vlastní movitý a nemovitý majetek v násobně vyšší hodnotě, než činí částka daňového nedoplatku vymáhaná napadenými rozhodnutími, přičemž žalovanému měla být z úřední činnosti známa mj. účetní zůstatková cena pozemků a staveb. Žalobkyně rovněž uvedla, že současně nečiní žádné kroky, které by mohly zapříčinit obavu o snížení jejího majetku a o dobytnost daňových povinností. 3. Žalovaný nezohlednil pravidla směřující k ochraně dlužníka (§ 263 odst. 1 a 2 a § 264 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 177 odst. 1 daňového řádu) a postupoval v rozporu s § 5 odst. 3 daňového řádu. Daňová exekuce byla nepřiměřená a nevhodná. Žalovaný je povinen v souladu se zásadou přiměřenosti a hospodárnosti využít méně invazivní nástroje správy daní a předně se vypořádat v souladu se zásadou součinnosti s případnými návrhy dotčeného daňového subjektu, než přistoupí k nařízení daňové exekuce. Zástavní právo může plnit i uhrazovací funkci, a proto má před exekucí aplikační přednost. Žalobkyně byla nařízením daňové exekuce postižena na vlastnickém právu a právu provozovat podnikatelskou činnost, přičemž tento zásah neobstojí v testu proporcionality. Žalobkyně v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2019, č. j. 2 Afs 392/2017-48. 4. Žalobkyně dodala, že důvod vzniku nedoplatku souvisí se skutečností, že správce daně již několik let v rámci daňové kontroly prověřuje nadměrný odpočet ve výši 8 269 489 Kč za zdaňovací období prosinec 2015. Tato skutečnost má nejen zásadní dopad na její peněžní toky, ale je i jedním z důvodů nepřiměřenosti exekuce. 5. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že na nemovitých věcech ve vlastnictví žalobkyně váznou zástavní práva k zajištění pohledávek peněžních ústavů a pohledávky Okresní správy sociálního zabezpečení, jakož i exekuční příkazy na prodej nemovitostí. Nařídit exekuci prodejem nemovitých věcí by bylo nehospodárné, neboť by výtěžek připadl věřitelům s lepším pořadím a daňová pohledávka zajištěná zástavním právem by nebyla uhrazena. Žalovaný zřídil zástavní právo k nemovitým věcem k zajištění daňové pohledávky s přihlédnutím k lepšímu pořadí v případném exekučním, resp. insolvenčním řízení vedeném na majetek žalobkyně. Dle žalovaného nařízení exekuce bylo logickým postupem a pro žalobkyni nemohlo být něčím neočekávaným. Žalovaný zvolil způsob exekuce přikázáním pohledávky z účtu, který byl vůči žalobkyni šetrnější než exekuce prodejem nemovitých věcí, která by byla exekucí nepřiměřenou, jelikož hodnota nemovitých věcí značně převyšovala evidovaný daňový nedoplatek. Žalovaný postupoval při exekuci v souladu se žalobkyní citovanými ustanoveními. Exekuce přikázáním pohledávky z účtu nebyla nařízena v nepřiměřeném rozsahu, jelikož ze zůstatků evidovaných na jednotlivých účtech nemohl být uhrazen celý daňový dluh žalobkyně. Poměr výše daňového nedoplatku a součtu zůstatků na jednotlivých účtech nebyl nepřiměřený, takže se dle žalovaného nemůže jednat o zřejmě nevhodný způsob provedení exekuce. Žalobkyně byla v úhradě svého dluhu pasivní. Žalovaný má za to, že se žalobkyně nemůže domáhat zvláštního zacházení, pokud sama neplní daňové povinnosti, přičemž odkázal na protokol o ústním jednání ze dne 16. 5. 2019 a úřední záznam ze dne 5. 6. 2019, jež jsou součástí správního spisu. Skutečnosti vyplývající ze správního spisu 6. Soud ze správního spisu zjistil, že ze souhrnného výtisku dotazů a všech odpovědí poskytovatelů peněžních služeb z období 3. 5. 2019 až 7. 5. 2019 pořízeného z elektronické databáze ADIS dne 14. 10. 2019 vyplynuly zůstatky žalobkyně na účtech ve výši dosahující řádově tisíců korun, přičemž významnější byl pouze zůstatek jednoho účtu ve výši 55 733,51 € (v tehdejším kurzu ekvivalent cca 1 435 000 Kč) doprovázený však současně jiným bankovním účtem u téže banky se záporným saldem ve výši takřka 60 mil. Kč. 7. Exekučním příkazem žalovaného ze dne 10. 5. 2019, č. j. 2836896/19/2110-00540-204117, bylo zřízeno zástavní právo k nemovitým věcem žalobkyně v k. ú. Dubí u Kladna na listu vlastnictví č. 31385, k. ú. Buštěhrad na listu vlastnictví č. 1126, k. ú. Kladno na listu vlastnictví č. 13842 a k. ú. Kročehlavy na listu vlastnictví č. 23164 (jde o pozemky a stavby v počtu necelých čtyřiceti nemovitých věcí). Z výpisu z katastru nemovitostí, který je součástí správního spisu, plyne, že pouze ve vztahu k pěti nemovitým věcem v k. ú. Dubí u Kladna svědčí zástavnímu právu žalovaného nejlepší postavení. Zástavní právo žalovaného ke zbylým pozemkům již přednostní postavení nemá, přičemž tyto nemovité věci jsou zatíženy zástavními právy zajišťujícími pohledávky ve výši převyšující žalobkyní uváděnou hodnotu nemovitých věcí. 8. Dne 15. 5. 2019 žalovaný sestavil výkaz daňových nedoplatků žalobkyně podle stavu ke dni 14. 5. 2019 v souhrnné částce 5 657 850 Kč a potvrdil jejich vykonatelnost. Daňový nedoplatek vznikl především na dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a na dani z příjmů fyzických osob vybírané srážkou podle zvláštní sazby daně. Do výkazu nedoplatků byly zahrnuty vykonatelné nedoplatky, jejichž splatnost nastala v roce 2018, resp. v prvním čtvrtletí roku 2019. Dne 15. 5. 2019 vydal žalovaný exekuční příkazy na přikázání pohledávky z účtů u poskytovatelů platebních služeb podle § 190 odst. 1 daňového řádu. 9. Dle protokolu o místním šetření ze dne 16. 5. 2019 byl jednatel žalobkyně mimo jiné seznámen s evidovanými daňovými nedoplatky, jejichž postupnou úhradu přislíbil (uvedl, že předpokládá uhrazení exekucí z bankovních účtů z došlých tržeb, a to v rozsahu cca 3 500 000 Kč do 10 dnů a zbytek v horizontu přibližně 3 týdnů). Dále jednatel žalobkyně popsal předmět činnosti společnosti a sdělil, že další podrobnosti uvede v prohlášení o majetku, přičemž poskytne žalovanému plnou součinnost Posouzení žaloby soudem 10. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a že splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přitom dospěl k závěru, že je žaloba přípustná, neboť v době vydání napadených rozhodnutí nebylo proti exekučnímu příkazu přípustné odvolání a námitky podle § 159 daňového řádu nebyly považovány za řádný opravný prostředek (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2019, č. j. 1 Afs 271/2016-53, č. 3873/20019 Sb. NSS). Následná změna právní úpravy obsažené v § 159 daňového řádu účinná ode dne 1. 1. 2021 není pro posouzení věci relevantní. 11. Soud přezkoumal napadená rozhodnutí v rozsahu napadených výroků a uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), jimiž je vázán. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Soud shledal žalobu nedůvodnou. 12. Podle § 5 odst. 3 daňového řádu správce daně šetří práva a právem chráněné zájmy daňových subjektů a třetích osob v souladu s právními předpisy a používá při vyžadování plnění jejich povinnos