1 As 120/2017 — Nejvyšší správní soud

43 A 14/2021- 43 - text 13 43 A 14/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Jana Čížka a soudců Mgr. Ing. Lenky Bursíkové a JUDr. Bc. Kryštofa Horna ve věci žalobce: Mgr. T. M. bytem X proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje sídlem Zborovská 81/11, Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 12. 2020, č. j. 174198/2020/KUSK, takto: I. Výrok II rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 12. 2020, č. j. 174198/2020/KUSK, se ruší v části, kterou bylo zamítnuto odvolání a potvrzen výrok III rozhodnutí Městského úřadu Příbram ze dne 10. 11. 2020, č. j. MeUPB 99079/2020, v rozsahu týkajícím se odmítnutí bodů 1), 3.3) a 3.7) žalobcovy žádosti o informace ze dne 4. 9. 2020 doplněné dne 7. 9. 2020. II. Výrok III rozhodnutí Městského úřadu Příbram ze dne 10. 11. 2020, č. j. MeUPB 99079/2020, se ruší v rozsahu týkajícím se odmítnutí bodů 1), 3.3) a 3.7) žalobcovy žádosti o informace ze dne 4. 9. 2020 doplněné dne 7. 9. 2020. III. Městskému úřadu Příbram se ukládá povinnost poskytnout žalobci ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku informace: a) personální složení stálé hodnotící komise pro veřejné zakázky malého rozsahu, b) seznam členů hodnotící komise, kteří se podíleli na hodnocení nabídek v rámci veřejných zakázek „Automatické výsuvné sloupky (2)“ a „Zastávkové přístřešky 2019“, c) podklad zpracovaný Městským úřadem Příbram, na jehož základě projednala hodnotící komise splnění technických kvalifikačních předpokladů ze strany budoucího vítězného dodavatele veřejné zakázky „Automatické výsuvné sloupky (2)“. IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 3 000 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Vymezení věci a žaloba 1. Městský úřad Příbram (dále jen „povinný subjekt“) rozhodnutím ze dne 10. 11. 2020, č. j. MěUPB 99079/2020, částečně odmítl žalobcovu žádost o informace podle § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění zákona č. 12/2020 Sb. (dále jen „informační zákon“), neboť povinnost poskytovat informace se netýká vytváření nových informací (výrok II prvostupňového rozhodnutí), a částečně odmítl podle § 11 odst. 1 písm. a) informačního zákona, neboť požadované informace se vztahují k vnitřním pokynům povinného subjektu (výrok III). Výrokem I povinný subjekt žalobci část požadovaných informací poskytl. 2. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) rozhodnutí povinného subjektu ve výroku II zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu zpět povinnému subjektu. Odvolání proti výroku I a III žalovaný zamítl a rozhodnutí povinného subjektu v tomto rozsahu potvrdil. 3. Žalobce se žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), domáhá zrušení napadeného rozhodnutí v části zamítající odvolání a potvrzují výrok III rozhodnutí povinného subjektu. 4. Žalobce předně upřesňuje, že žádal v obecné rovině sdělení personálního složení stále hodnotící komise pro veřejné zakázky malého rozsahu zadávané povinným subjektem (bod 1 žádosti), dále seznam členů hodnotící komise ve vztahu ke dvěma konkrétním zakázkám (bod 3.3 žádosti) a podklad zpracovaný povinným subjektem, na jehož základě projednala hodnotící komise splnění technických kvalifikačních předpokladů ze strany budoucí vítězného dodavatele (bod 3.7 žádosti). Body 1 a 3.3 mohou na první pohled působit duplicitně, ale není tomu tak, neboť žalobce v době podání žádosti nevěděl, zda bylo složení komise stejné jako v době, kdy se rozhodovalo o obou dotčených zakázkách. 5. K otázce poskytnutí informace o členech stále hodnotící komise žalobce nesouhlasí s argumentací, podle které by hodnotící komise měla výlučně vnitřní působnost bez přesahu „navenek“. Komise má podle směrnice č. 1/2019 – Zásady a postupy při zadávání veřejných zakázek malého rozsahu – vydané dne 25. 7. 2019 povinným subjektem (dál jen „směrnice č. 1/2019“) pravomoc podílet se na procesu rozhodování o veřejných zakázkách, byť nečiní konečné rozhodnutí o tom, s kým bude uzavřena smlouva. Informace o složení komise proto nemůže být podle žalobce výhradně vnitřním pokynem. Z jiné informace poskytnuté povinným subjektem žalobci vyplývá, že členy stále hodnotící komise jsou zaměstnanec města a tři volení zástupci města. I z této skutečnosti je tedy patrný veřejný charakter komise. Tato okolnost nadto posiluje požadavek transparentnosti a veřejné kontroly, neboť určití členové komise mohou následně u téže zakázky činit – ve své úřední či volené funkci – v rámci další fáze téhož zadávacího řízení další úkony či rozhodnutí (na rozdíl od situace, kdy by se jednalo např. o externí odborníky). Nemůže obstát ani argument, že složení stále hodnotící komise představuje vnitřní dokument. Žalobce nepožadoval kopii určité „jmenovací listiny“, která by takovým dokumentem (či pokynem) mohla být, ale informaci o tom, které osoby jsou členy komise. Nadto na vnitřní dokumenty se § 11 odst. 1 písm. a) informačního zákona nevztahuje. 6. Podle žalobce neobstojí ani odkaz na § 218 odst. 2 písm. a) zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“). Povinný subjekt i žalovaný toto ustanovení interpretují chybně, pokud dovozují, že omezení poskytnutí informací o složení komise by mělo platit po celou dobu existence komise, nikoli pouze po dobu jednotlivého zadávacího řízení. Obě zadávací řízení byla v době podání žádosti o informace ukončená. Povinný subjekt ani žalovaný nemohou dovozovat vyšší ochranu jmen členů komise nad rámec zákona. Touto námitkou se žalovaný nezabýval, pouze zopakoval závěr povinného subjektu o ochraně jmen členů komise a zmínil neukončení její činnosti. Žalobce pak poznamenává, že podle jednotlivých zadávacích dokumentací povinný subjekt při vyhlašování veřejných zakázek malého rozsahu nevyužívá právo na postup podle zákona o veřejných zakázkách. V takovém případě se nemůže dovolávat (ani podpůrně) ochrany členů komise dle téhož zákona. Nadto odkaz na § 218 zákona o veřejných zakázkách nebyl uveden ve výroku, ale toliko v odůvodnění rozhodnutí povinného subjektu. Žalobce dále připomíná, že omezení poskytnutí informací podle § 11 odst. 1 písm. a) informačního zákona je fakultativní, nikoli povinné. Žalovaný se dostatečně nevypořádal s poukazem na rozsudek NSS ze dne 20. 4. 2017, č. j. 1 As 120/2017 – 37, č. 3584/2017 Sb. NSS. Daný rozsudek se sice netýká veřejných zakázek a žalobce si je vědom rozdílu mezi škodní a hodnotící komisí. Obě komise se však shodně podílí na rozhodování o hospodaření s veřejnými prostředky. Z uvedeného rozsudku pak také vyplývá, že personální složení komise není vnitřním pokynem ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a) informačního zákona. Co se týče složení stále hodnotící komise, to vůbec nemůže podléhat (byť nepřímé) ochraně podle § 218 zákona o veřejných zakázkách. 7. K poskytnutí podkladu zpracovaného povinným subjektem, na jehož základu projednala hodnotící komise splnění technických a kvalifikačních předpokladů, žalobce uvádí, že nebylo-li povinnému subjektu zřejmé, co je v této části žádosti požadováno, měl žalobce vyzvat k upřesnění žádosti. Tuto námitku žalovaný nijak nereflektoval. Žalovaný k podkladům obecně uvedl, že se jedná o nezávazné, doporučující dokumenty. To ovšem k aplikaci § 11 odst. 1 písm. a) informačního zákona nepostačuje. Na podklad se na rozdíl od pokynu případná možnost ochrany dle tohoto ustanovení nevztahuje. Žalobce dále poukazuje na rozpornost jednotlivých tvrzení povinného subjektu. Pokud komise posuzovala nabídku, nemůže povinný subjekt tvrdit, že neexistuje dokument o posouzení (neboť podle směrnice se o posouzení vytváří zápis), resp. naopak, pokud neexistuje dokument o posouzení, nelze tvrdit, že komise nabídku posoudila a rada města schválila závěry komise. Tento rozpor nemusí nutně představovat pochybení při aplikaci informačního zákona, ale může podle žalobce poukazovat na nedostatky při správní činnosti města Příbram. Vyjádření žalovaného 8. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že nesdílí názor, podle kterého má hodnotící komise pravomoc podílet se na procesu rozhodování. Dokumenty, které jsou určené jako podklady pro rozhodování ve věcech zakázek malého rozsahu, nejsou pro radu závazné, jejich charakter je pouze doporučující a rada není v žádném případě povinna se jimi řídit. Pokud se jedná o složení jednotlivých komisí, jde o vnitřní dokument, jehož obsah je určen pouze pro členy rady. Podle žalovaného tato informace požívá ochrany podle § 11 odst. 1 písm. a) informačního zákona. Ochrana informace o členech stálé hodnotící komise je jednoznačně dána § 218 zákona o veřejných zakázkách, neboť se jedná o informace o osobách, které se podílejí na průběhu zadávacího řízení, a to do jeho ukončení. Základním znakem stálé hodnotící komise je její trvalost, její činnost tedy nekončí ukončením jednoho zadávacího řízení, ale týká