3 Ads 95/2018 — Nejvyšší správní soud

51 A 48/2019- 130 - text 17 51 A 48/2019 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Jana Čížka a soudců Mgr. Ing. Lenky Bursíkové a JUDr. Bc. Kryštofa Horna ve věci žalobkyně: H. J. K. bytem X zastoupena advokátkou Mgr. Zuzanou Candigliotou sídlem Burešova 6, Brno proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví sídlem Palackého náměstí 4, Praha 2 za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) I. S. bytem X 2) D. S. bytem X 3) Š. K. bytem X 4) A. H. bytem X 5) Š. S. bytem X 6) M. S. bytem X všechny zastoupené zmocněnkyní P. L. bytem X 7) P. L. bytem X o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 8. 2019, č. j. MZDR 34678/2019-2/PRO, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci Řízení před správními orgány a soudem 1. Žalobkyně podala dne 17. 12. 2014 u Krajského úřadu Středočeského kraje žádost o udělení oprávnění k poskytování zdravotních služeb. Dne 12. 1. 2015 vydal krajský úřad rozhodnutí č. j. 170819/2014/KUSK, jímž žalobkyni udělil oprávnění k poskytování zdravotních služeb - forma zdravotní péče: zdravotní péče poskytovaná ve vlastním sociálním prostředí pacienta – domácí péče a návštěvní služba, obor zdravotní péče: porodní asistentka (vyjma fyziologického porodu), druh zdravotní péče: ošetřovatelská péče v souvislosti s těhotenstvím a porodem. Ve výroku dále krajský úřad uvedl, že v rámci zdravotní péče poskytované ve vlastním sociálním prostředí pacienta lze vykonávat pouze takové zdravotní výkony, jejichž poskytnutí není podmíněno technickým a věcným vybavením nutným k jejich provedení ve zdravotnickém zařízení. Proti rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, a to v rozsahu omezení oboru zdravotní péče „vyjma fyziologického porodu“. Namítala, že jí bylo uděleno oprávnění k poskytování zdravotních služeb v oboru porodní asistentka s výjimkou fyziologického porodu, aniž by žádala o oprávnění s tímto omezením. Rozhodnutím ze dne 3. 3. 2015, č. j. MZDR 9712/2015-2/PRO, žalovaný zamítl odvolání žalobkyně s odůvodněním, že vedení fyziologického porodu dle § 5 odst. 1 písm. f) vyhlášky č. 55/2011 Sb., o činnostech zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků, ve znění vyhlášky č. 391/2017 Sb. (dále jen „vyhláška č. 55/2011 Sb.“), nelze podřadit pod takový druh zdravotní péče, kterou lze poskytovat ve vlastním sociálním prostředí pacienta podle § 10 ve spojení s § 5 odst. 2 písm. f) až h) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (o zdravotních službách), ve znění zákona č. 111/2019 Sb. (dále jen „zákon o zdravotních službách“). Omezení zdravotní péče, kterou na základě rozhodnutí o udělení oprávnění k poskytování zdravotnických služeb může žalobkyně poskytovat, je dáno přímo zákonem o zdravotních službách a krajský úřad toto omezení ve svém rozhodnutí uvedl toliko pro ujasnění a z důvodu opatrnosti, aby předešel případnému protiprávnímu jednání ze strany žalobkyně. 2. Následně žalobkyně podala dne 27. 5. 2015 žádost o udělení, respektive rozšíření oprávnění k poskytování zdravotnických služeb, a to pro formu zdravotní péče ve vlastním sociálním prostředí pacienta, druh zdravotní péče ošetřovatelská péče, a pro obor porodní asistentka – vedení fyziologického porodu, neboť tato část kompetencí jí byla bez zákonného důvodu vyjmuta z dříve vydaného oprávnění k poskytování zdravotních služeb. 3. Krajský úřad usnesením ze dne 16. 2. 2016, č. j. 021589/2016/KUSK, řízení o žádosti ze dne 27. 5. 2015 zastavil s odůvodněním, že o žádosti žalobkyně o udělení oprávnění k poskytování zdravotních služeb v oboru porodní asistentka, pro druh zdravotní péče ošetřovatelská péče v souvislosti s těhotenstvím a porodem, poskytovaných ve vlastním sociálním prostředí pacienta, již bylo dříve rozhodnuto. V řízení proto nastala překážka věci rozhodnuté ve smyslu § 48 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Žalobkynino odvolání zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne 4. 4. 2016, č. j. MZDR 20858/2016-2/PRO, a rozhodnutí krajského úřadu ze dne 16. 2. 2016 potvrdil. 4. Rozsudkem ze dne 24. 4. 2019, č. j. 48 A 62/2016 – 33, zdejší soud zrušil jak rozhodnutí žalovaného, tak usnesení krajského úřadu. Soud žalobkyni přisvědčil, že krajský úřad rozhodnutím ze dne 12. 1. 2015 vyhověl žádosti žalobkyně pouze částečně (v tomto rozsahu tak existovala překážka věci pravomocně rozhodnuté). Žádost ze dne 27. 5. 2015 zjevně přesahovala rozsah oprávnění, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto. Krajský úřad tedy měl žádost meritorně projednat a posoudit, zda žalobkyni lze oprávnění k poskytování zdravotnických služeb v požadovaném rozsahu udělit (rozšířit). Soud se nezabýval námitkami, jimiž žalobkyně brojila proti části odůvodnění rozhodnutí žalovaného, v němž se zabýval odvolacími námitkami zpochybňujícími stanovisko správních orgánů, podle něhož relevantní právní předpisy neumožňovaly porodním asistentkám poskytování zdravotních služeb v rozsahu vedení fyziologického porodu v domácím prostředí pacientek, neboť předmětem soudního přezkumu v projednávané věci mohla být toliko zákonnost důvodů, které krajský úřad vedly k zastavení řízení, nikoli meritorní posouzení oprávněnosti žalobkyní podané žádosti. Řízení po vydání zrušujícího rozsudku 5. Krajský úřad následně usnesením ze dne 26. 6. 2019, č. j. 087660/2019/KUSK (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), zastavil řízení o žádosti ze dne 27. 5. 2015 podle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu, neboť dospěl k závěru, že žádost o rozšíření oprávnění k poskytování zdravotních služeb v rozsahu: obor porodní asistentka – vedení fyziologického porodu, formou péče poskytované ve vlastním sociálním prostředí pacienta, druh ošetřovatelské péče v souvislosti s těhotenstvím a porodem, je zjevně právně nepřípustná, neboť porodní asistentka poskytující zdravotní služby pouze ve vlastním sociálním prostředí pacienta podle zákona o zdravotních službách a souvisejících prováděcích předpisů není oprávněna vést fyziologické porody. 6. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) potvrdil prvostupňové rozhodnutí a zamítl žalobkynino odvolání. Uvedl, že pokud jde o rozšíření oprávnění k vedení fyziologických porodů porodní asistentkou ve vlastním sociálním prostředí pacientky, shledal krajský úřad správně, že právní předpisy upravující podmínky poskytování zdravotních služeb ve vlastním sociálním prostředí pacienta neumožňují takové oprávnění vydat. Podle žalovaného krajský úřad správně poukázal na § 10 odst. 3 zákona o zdravotních službách ve spojení s prováděcí vyhláškou č. 92/2012 Sb., o požadavcích na minimální technické a věcné vybavení zdravotnických zařízení a kontaktních pracovišť domácí péče, ve znění vyhlášky č. 284/2017 Sb. (dále jen vyhláška č. 92/2012 Sb.“), a vyhláškou č. 99/2012 Sb., o požadavcích na minimální personální zabezpečení zdravotních služeb, ve znění vyhlášky č. 285/2017 Sb. (dále jen „vyhláška č. 99/2012“), které jasně deklarují, že péče spočívající ve vedení porodu je podmíněna existencí zdravotnického zařízení s personálním a věcným vybavením. Vyhláška č. 92/2012 Sb. sice upravuje i podmínky vybavení porodní asistentky, která poskytuje péči pouze ve vlastním sociálním prostředí rodičky. Pokud ale tatáž vyhláška předpokládá pro vedení porodů nezbytné vybavení spojené s existencí zdravotnického zařízení, je naplněno omezení pro domácí péči podle § 10 odst. 3 zákona o zdravotních službách. Domácnost rodičky není zdravotnickým zařízením, které by splňovalo požadavky podle vyhlášky č. 92/2012 Sb. V tomto názoru je žalovaný i krajský úřad konzistentní, svůj názor takto vyjadřují opakovaně. Jestliže soud vyložil žádost tak, že se žalobkyně domáhá právě a jen rozšíření oprávnění o tuto činnost, pak správní orgány bez nutnosti provádět jakékoli dokazování, při znalosti právních předpisů a vlastní dlouhodobě zastávané správní praxe nemohou jinak než řízení o žádosti zastavit pro zjevnou právní nepřípustnost. Žalovaný poukázal na rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ze dne 15. 11. 2016, č. stížnosti 28859/11 a 28473/12, věc Dubská a Krejzová proti České republice (dále jen „rozsudek ESLP“), který se týkal zákona o zdravotních službách a který v tomto smyslu, pokud jde o poskytování péče porodních asistentek, zůstal beze změn. 7. K námitce rozdílnosti v rozhodování mezi jednotlivými krajskými úřady žalovaný uvedl, že není relevantní, neboť směřuje proti údajné praxi správních orgánů při udělování oprávnění k poskytování zdravotní péče ve vlastním sociálním prostředí pacienta, tj. v tomto případě žalobkyně brojí v podstatě proti rozhodnutí krajského úřadu ze dne 12. 1. 2015, které je již pravomocné a není předmětem odvolacího přezkumu. K poukazu na článek prof. JUDr. Iva Telce, CSc. včetně jeho názoru na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn.