2 Afs 210/2004 — Nejvyšší správní soud

51 Af 24/2021- 37 - text 9 51 Af 24/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudců Mgr. Josefa Straky a Mgr. Karla Ulíka ve věci žalobce: Ing. J. K. bytem X zastoupený daňovým poradcem Ing. Josefem Ježkem sídlem Štefánikova 256/34, 150 00 Praha 5 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství se sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 6. 2021, č. j. 25119/21/5100-31462-707633, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a dosavadní průběh vyměřovacího řízení 1. Žalobce a Ing. M. S. byli podílovými spoluvlastníky (s ideálním podílem ve výši ½) bytové jednotky č. X nacházející se v bytovém domě č. p. X na pozemku parc. č. st. X v k. ú. X jakož i podílu na společných částech nemovité věci (dále souhrnně jen „nemovitost“) a současně měli společný závazek z hypotečního úvěru u České spořitelny a. s., k jehož úhradě byli povinni společně a nerozdílně. Dne 27. 9. 2018 žalobce uzavřel s Ing. M. S. dohodu o zrušení spoluvlastnictví a vypořádání společného dluhu (dále jen „dohoda o vypořádání“). Na základě dohody o vypořádání žalobce nabyl spoluvlastnický podíl Ing. M. S. a stal se výlučným vlastníkem nemovitosti a současně převzal její část závazku z hypotečního úvěru, a stal se tak jedinou osobou zavázanou z úvěru. Dohodu o vypořádání žalobce následně připojil jako vkladovou listinu ke svému návrhu na vklad k příslušnému katastru nemovitostí, aby byl zapsán jako výlučný vlastník nemovitosti. Katastrální úřad návrhu vyhověl a zapsal žalobce jako výlučného vlastníka nemovitosti s právními účinky vkladu ke dni 3. 10. 2018, vkladové řízení bylo vedeno pod sp. zn. V-12732/2010. 2. Na základě výsledku zmiňovaného vkladového řízení získal Finanční úřad pro Středočeský kraj (dále jen „správce daně“) poznatek o tom, že se žalobce stal nabyvatelem nemovitosti, a proto jej vyzval k podání daňového přiznání k dani z nabytí nemovitých věcí podle zákonného opatření senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí, účinného do 26. 9. 2020 (dále jen „zákonné opatření senátu“). 3. Žalobce výzvy uposlechl a v rámci podání ze dne 9. 6. 2019 zaslal správci daně vyplněné formuláře daňového přiznání, zároveň mu však sdělil, že jeho výzvu k podání daňového přiznání považuje za nezákonnou, neboť je přesvědčen, že není poplatníkem daně z nabytí nemovitých věcí. Odkazoval přitom na obsah dohody o vypořádání, ve které se sice hovoří o převzetí závazku od Ing. M. S., nicméně z právního hlediska se o převzetí závazku nejedná, neboť žalobce byl tohoto závazku již účasten, takže jej nemůže převzít, když už jej měl. Nejedná se přitom o úplatný převod, neboť Ing. M. S. nevznikl žádný hospodářský prospěch či přírůstek, nic nezískala, pouze pozbyla spoluvlastnický podíl a přestala být dlužníkem v rámci úvěru. Vedle dohody o vypořádání žalobce předložil opisy rozsudků Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 18. 4. 2007, č. j. 1 Afs 10/2007-49, (dále jen „rozsudek NSS 1 Afs 10/2007“) a Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2016, č. j. 11 Af 7/2014-39 (dále jen „rozsudek MS Praha 11 Af 7/2014“) 4. Správce daně vyhodnotil žalobcovo podání ze dne 9. 6. 2019 jako podání přiznání k dani z nabytí nemovitých věcí s tvrzenou daní ve výši 0 Kč. Z tohoto důvodu postupem dle § 89 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, v rozhodném znění (dále jen „daňový řád“) vyzval žalobce k odstranění pochybností, které spatřoval v tom, že dle čl. III dohody o vypořádání se sice spoluvlastnický podíl převádí bezúplatně, nicméně čl. IV téže dohody o převzetí závazku z poskytnutého úvěru žalobcem, což správce daně vyhodnotil jako zánik závazku Ing. M. S. a tedy majetkový prospěch na její straně, který je úplatou ve smyslu § 4 zákonného opatření senátu. Dle správce daně se tudíž jednalo o úplatné nabytí spoluvlastnického podílu dle § 2 odst. 1 písm. c) zákonného opatření senátu, kdy cenou sjednanou je polovina nesplaceného hypotečního úvěru, a tudíž podléhá dani z nabytí nemovitých věcí. Proto žalobce vyzval k doplnění přílohy č. 1 daňového přiznání o údaje z tabulky č. 1 včetně vyčíslení zálohy ve výši 4% sjednané ceny. 5. Na uvedenou výzvu k odstranění pochybností žalobce reagoval sdělením, v němž vyslovil nesouhlas s hodnocením správce daně. Trval na tom, že na předmětnou věc nelze nahlížet jako na úplatný převod podléhající dani z nabytí nemovitých věcí. Rovněž správci daně vytkl, že se neřídil základními zásadami správy daní dle § 8 daňového řádu a že nezohlednil judikaturu připomínanou v žalobcově předchozím podání. Dalším samostatným přípisem žalobce podal stížnost podle § 261 daňového řádu na postup správce daně, který spatřoval v porušení zásad správy daní, neboť správce daně se nijak nevyjádřil k předloženým listinám, konkrétně k rozsudkům NSS 1 Afs 10/2007 a MS Praha 11 Af 7/2014, které jednoznačně potvrzují, že se nemůže jednat o úplatný převod nemovitostí, a proto není prostor pro vyměření daně. Rovněž nesouhlasil s tím, že jeho předchozí podání ze dne 9. 6. 2019 bylo vyhodnoceno jako podání daňového přiznání, jelikož se v něm snažil naopak vysvětlit, že nemůže být osobou povinnou k dani. 6. Správce daně po prošetření podané stížnosti žalobci sdělil, že jeho podání ze dne 9. 6. 2019 vykazovalo znaky daňového přiznání v materiálním smyslu dle závěrů rozsudku NSS ze dne 29. 5. 2015, č. j. 2 Afs 69/2015 - 32, a proto tato podání posuzoval jako daňová přiznání, i když tak nebyla formálně označena. K žalobcem odkazovaným rozsudkům NSS 1 Afs 10/2007 a MS Praha 11 Af 7/2014 sdělil, že na projednávanou věc nedopadají, neboť se týkaly aplikace zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí (dále jen „zákon o trojdani“), který však byl s účinností od 1. 1. 2014 zrušen. V návaznosti na to správce daně zaslal žalobci sdělení o výsledku postupu k odstranění pochybností, v němž setrval na svém závěru, že nabytí spoluvlastnického podílu k nemovitosti představovalo převod úplatný spočívající ve vzniku majetkového prospěchu na straně Ing. M. S. z důvodu zániku jejího závazku z hypotečního úvěru. Následně popsal výpočet srovnávací a nabývací hodnoty nabyté nemovitosti, určil základ daně a následně přistoupil k výpočtu její výše. V návaznosti na to správce daně platebním výměrem ze dne 27. 3. 2020, č. j. 1294200/20/2102-70462-205683 (dále jen „platební výměr“) vyměřil žalobci daň z nabytí nemovitých věcí ve výši 50 243 Kč. 7. Proti platebnímu výměru podal žalobce odvolání, v němž zpochybňoval úvahu správce daně ohledně pojmu „úplatný převod“, jenž byl v někdejším zákoně o trojdani vymezen shodně jako v zákonném opatření senátu, a proto není důvod, aby se neaplikovaly závěry vyslovené rozsudcích NSS 1 Afs 10/2007 a MS Praha 11 Af 7/2014, kdy zejména ve druhém zmiňovaném rozhodnutí byl řešen takřka identický případ. V uvedených rozsudcích soudy konstatovaly, že nemohl vzniknout majetkový prospěch převodci, jelikož nic nenabyl, pouze pozbyl spoluvlastnický podíl včetně povinnosti uhradit závazek z titulu hypotečního úvěru. Pokud tedy Ing. S. pozbyla spoluvlastnický podíl ve výši ½ nemovitosti, tak nepochybně majetkový prospěch ztrácí, tedy ji vzniká „majetkový neprospěch“. Dle NSS však musí na straně převodce vzniknout hospodářský prospěch či přírůstek, aby se mohlo jednat o úplatný převod podléhající dani. Dle žalobce však toto správce daně dostatečně nevypořádal, čímž porušil základní zásady správy daní ve smyslu § 8 daňového řádu. 8. Žalovaný rozhodnutím ze dne 28. 6. 2021, č. j. 25119/21/5100-31462-707633 (dále jen „napadené rozhodnutí“) odvolání žalobce zamítl a platební výměr potvrdil. Ztotožnil se s právním hodnocením správce daně, že nabytí spoluvlastnického podílu v daném případě představovalo úplatný převod podléhající dani z nabytí nemovitých věcí. Podrobně vymezil, že je na vůli spoluvlastníků, jakým způsobem si při zrušení spoluvlastnictví vypořádají své podíly, musí pouze respektovat omezení plynoucí zejména z § 1141 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“). V této souvislosti žalovaný poukázal na ujednání v čl. II dohody o vypořádání, v němž se je vymezeno, že žalobce a Ing. M. S. pořídili nemovitost díky finančním prostředků získaných na základě smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru, z něhož jsou zavázání společně a nerozdílně, přičemž dle čl. III téže dohody Ing. M. S. svůj podíl bezplatně převedla na žalobce a dle čl. IV téže dohody převzal celý závazek z hypotečního úvěru výlučně žalobce. Z uvedených ujednání je zřejmý jednoznačný projev vůle zrušit podílové spoluvlastnictví a nahradit jej výlučným vlastnictvím k nemovitosti. Podle § 4 zákonného opatření senátu může být úplata poskytnuta i ve formě nepeněžitého plnění, které v řešeném případě představuje převzetí dluhu za spoluvlastníka. K tomu žalovaný poukázal na dikci § 1875 a § 1881 od