10 Azs 438/2021 — Nejvyšší správní soud

43 A 41/2021- 52 - text 15 43 A 41/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Jana Čížka a soudců Mgr. Ing. Lenky Bursíkové a JUDr. Bc. Kryštofa Horna ve věci žalobkyně: N. T. H., narozená X státní příslušnice X ubytování zajištěno na adrese X zastoupená advokátem Mgr. Petrem Václavkem sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 30. 4. 2021, č. j. MV-52111-4/SO-2021, takto: I. Rozhodnutí žalované ze dne 30. 4. 2021, č. j. MV-52111-4/SO-2021, se ve výroku I ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. V části směřující proti výroku II rozhodnutí žalované ze dne 30. 4. 2021, č. j. MV521114/SO-2021, se žaloba odmítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 11 228 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Petra Václavka, advokáta. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobkyně požádala dne 9. 7. 2019 prostřednictvím Velvyslanectví České republiky v Hanoji o vydání zaměstnanecké karty podle § 42g odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 16/2019 Sb. (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Poté, co Ministerstvo vnitra (dále jen „ministerstvo“) její žádost dvakrát zamítlo, přičemž obě zamítavá rozhodnutí žalovaná zrušila, požádala žalobkyně o změnu obsahu podání spočívající ve změně zaměstnavatele a pracovního místa. Ministerstvo usnesením ze dne 23. 2. 2021, č. j. OAM-49725-47/ZM-2019 (dále jen „usnesení ministerstva“), nepovolilo změnu obsahu podané žádosti o vydání zaměstnanecké karty a později rozhodnutím ze dne 2. 3. 2021, č. j. OAM-49725-47/ZM-2019 (dále jen „rozhodnutí ministerstva“), zamítlo podle § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců i samotnou žádost o vydání zaměstnanecké karty, neboť pobyt žalobkyně na území není v zájmu České republiky. 2. Žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítla žalobkyní podaná odvolání a potvrdila rozhodnutí ministerstva (výrok I) i usnesení ministerstva (výrok II). 3. Žalobkyně se žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalované k dalšímu řízení. Obsah žaloby 4. Žalobkyně v prvé řadě namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Žalovaná totiž v odvolacím řízení doplnila spis o utajovanou informaci poskytnutou Národní centrálou proti organizovanému zločinu (dále jen „NCOZ“), přičemž žalobkyně o tom nebyla informována a nebylo jí umožněno se k doplněné utajované informaci vyjádřit. Důvod nepřezkoumatelnosti dále spatřuje žalobkyně v tom, že se žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí zabývala argumentací, kterou v odvolání jako námitku neuplatnila. 5. Žalobkyně dále namítá, že ji ministerstvo ani žalovaná neseznámily s utajovanými informacemi, které byly podkladem pro vydání zamítavého rozhodnutí. V této souvislosti odkazuje na rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 15. 10. 2022, Muhammad a Muhammad proti Rumunsku, jehož závěry lze dle jejího názoru aplikovat i v projednávané věci, byť se týkal výkladu čl. 1 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), který upravuje procesní práva cizince, proti němuž je vedeno řízení o vyhoštění. Rozhodnutí týkající se vstupu, pobytu a vyhoštění cizince nespadají pod rozsah čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a proto se v případě neudělení pobytového oprávnění musí uplatnit čl. 1 protokolu č. 7 k Úmluvě. I v případě ochrany národní bezpečnosti je třeba cizinci umožnit účinné uplatnění námitek proti negativnímu rozhodnutí a vyloučit tak svévoli správního orgánu. Žalobkyni nebyly sděleny žádné relevantní skutkové okolnosti, které by odůvodňovaly závěr o tom, že její pobyt není v zájmu České republiky. V této souvislosti odkazuje žalobkyně též na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 4. 6. 2013, ZZ, C-300/11. 6. Žalobkyně odmítá, že by mohla být hrozbou pro bezpečnost České republiky. Jak uvedlo samo ministerstvo, z utajovaných informací nevyplývá, že by byla členkou organizované či zločinecké skupiny. Tím spíše by měla mít žalobkyně možnost vyjádřit se k nevěrohodným zjištěním správních orgánů. Pokud by snad byla spojována s některou ze stíhaných osob z kauzy, o které hovoří výroční zpráva BIS a novinové články obsažené ve správním spise, zdůrazňuje, že podala žádost u zastupitelského úřadu legálním a legitimním způsobem za pomoci právního zástupce. Argumentace správních orgánů týkající se těchto podkladů je rozporná, neboť ministerstvo sdělilo, že z nich nečerpalo, avšak žalovaná oproti tomu uvedla, že právě obsah těchto listin ve spojení s obsahem utajovaných informací ji vedl k zamítnutí odvolání. Žalobkyni současně není zřejmé, z jakého důvodu žalovaná při třetím projednání věci akceptovala postup ministerstva, ačkoliv v předchozích dvou případech jeho argumentaci odmítla. Žalobkyně pochybuje, že pokud žalovaná v předchozích případech odmítla utajované informace pro jejich obecnost a nepřezkoumatelnost, tak by jedna utajovaná informace dodatečně vytvořená samotným ministerstvem dokázala tento závěr zvrátit. Žalobkyně odmítá jakoukoliv účast na nezákonném či ohrožujícím jednání, a pokud je její jméno vedeno v souvislosti s vyšetřováním vedeným NCOZ, stalo se tak zřejmě v důsledku pochybení či nejasné souvislosti s vyšetřováním. Je nepravděpodobné i to, že by do popsaných praktik byl „namočen“ zaměstnavatel žalobkyně. V opačném případě by mělo ministerstvo podniknout kroky směřující i k ochraně ostatních zaměstnanců, kteří již jsou držiteli zaměstnanecké karty. 7. Ve vztahu k výroku, jímž bylo potvrzeno usnesení ministerstva, žalobkyně namítá, že se žalovaná jeho přezkumem vůbec nezabývala, což činí rovněž napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným. Žalobkyně na důvodech odvolání proti usnesení ministerstva trvá. Pokud by ministerstvo postupovalo podle zákona a rozhodlo v zákonné lhůtě, bylo by její žádosti vyhověno již v září 2019. Nemohla předpokládat, že řízení bude do doby vydání napadeného rozhodnutí trvat téměř dva roky. Ke skutečnosti, že již nemůže být zaměstnaná u zaměstnavatele uvedeného v žádosti, došlo z důvodů objektivních a na její vůli nezávislých. Zájem žalobkyně o vydání zaměstnanecké karty nadále trvá a nechce, aby její úsilí, finanční prostředky a čas přišli vniveč. Hrozící vážnou újmu spatřuje v nemožnosti podat případnou novou žádost o zaměstnaneckou kartu lidsky důstojným způsobem v přiměřené době. Pokud by tedy podané žádosti nebylo vyhověno, ztratila by žalobkyně natrvalo možnost převést její více než dva roky trvající snahu v realitu. V této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 13. 5. 2020, č. j. 1 Azs 7/202039, týkající se obdobné věci. Na rozdíl od věci posuzované NSS přitom podle žalobkyně v projednávaném případě vůbec neexistovala možnost podat novou žádost jakýmkoliv způsobem. K nemožnosti podání došlo až dva roky poté, co žalobkyně podala původní žádost. Je tedy naplněna podmínka hrozící vážné újmy v případě nepovolení změny podání. Žalobkyně nesouhlasí s argumentací ministerstva, podle něhož nemohla očekávat úspěch žádosti, pokud jí byla známa existence usnesení vlády č. 474 ze dne 18. 7. 2018 (dále jen „usnesení č. 474“). NSS v rozsudku ze dne 25. 4. 2019, č. j. 1 Azs 2/2019-54, konstatoval, že aplikace tohoto aktu interní povahy namísto obecného právního předpisu je neústavní. Teprve následně byl záměr vlády vtělen do zákona o pobytu cizinců zákonem č. 176/2019 Sb. a do nařízení vlády č. 220/2019 Sb., o maximálním počtu žádostí o vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání, žádostí o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem investování a žádostí o zaměstnaneckou kartu, které lze podat na zastupitelském úřadu (dále jen „nařízení č. 220/2019 Sb.“). Tímto nařízením bylo zcela pozastaveno podávání žádostí o zaměstnanecké karty na zastupitelském úřadu v Hanoji, a žalobkyně tedy očekávala úspěšnost žádosti (míněna patrně žádost o povolení změny obsahu podání – pozn. soudu) zcela legitimně. Závěrem žalobkyně poukázala na některé skutkově obdobné případy, v nichž ministerstvo žádostem o povolení změny podání vyhovělo. Došlo proto i k porušení legitimního očekávání žalobkyně. Vyjádření žalované 8. Žalovaná ve vyjádření k žalobě navrhla její zamítnutí. Rozsudek ESLP ve věci Muhammad a Muhammad proti Rumunsku se týká vyhoštění cizince, což není tento případ, přičemž poukázala i na rozsudek ESLP ze dne 26. 11. 2015 ve věci Regner proti České republice, dle něhož je omezení přístupu k utajovaným skutečnostem v českém právu dostatečně vyváženo tím, že jsou utajované informace poskytnuty soudu, který může s ohledem na jejich