6 As 286/2018 — Nejvyšší správní soud

43 A 35/2023- 59 - text 18 43 A 35/2023 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Lenky Bursíkové, soudkyně Martiny Kotouček Mikoláškové a soudce Richarda Galise ve věci žalobce: O. V. bytem X zastoupen advokátem JUDr. Pavlem Pohorským sídlem Revoluční 767/25, Praha 1 proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje sídlem Zborovská 81/11, Praha 5 za účasti osoby zúčastněné na řízení: J. H. bytem X o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 3. 2023, č. j. 024469/2023/KUSK, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Městský úřad Mnichovice, stavební úřad, vydal dne 10. 11. 2022 pod č. j. MUMN/6972/2022/pats rozhodnutí, jehož výrokem I žalobci podle § 129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu [(stavební zákon); dále „stavební zákon z roku 2006“], nařídil odstranit přístavbu (sestávající z kůlny o rozměrech 1,4 x 3,1 metru a prostoru pro WC o rozměrech 0,8 x 1,0 metru) stavby pro rekreaci ev. č. X, L., a stavbu betonového přístupového schodiště, obojí na pozemcích p. č. XA a XB v katastrálním území L. (stejně jako všechny nemovité věci uváděné dále v tomto rozsudku). Výrokem II uložil žalobci předložit návrh technologického postupu prací při odstraňování stavby podložený závazným stanoviskem orgánu státní správy lesů, výrokem III uložil žalobci nahradit náklady řízení a výrokem IV stanovil podmínky pro odstranění stavby. 2. Žalobce se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolal. Žalovaný je v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) změnil tak, že podstatně přeformuloval jeho výrok. Nově sestává ze tří výroků místo čtyř: do výroku I žalovaný doplnil podrobný popis všech částí stavby, o jejíž odstranění jde, do výroku II doplnil jednak zmocňovací ustanovení, jednak upravil podmínky pro odstranění stavby a výrokem III uložil žalobci nahradit náklady řízení. Ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrdil. 3. Proti napadenému rozhodnutí brojí žalobce žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), a domáhá se, aby je soud zrušil. Žaloba 4. Žalobce tvrdí, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, protože žalovaný nevypořádal všechny jeho námitky. 5. Dále žalobce uvádí, že rekreační chatu ev. č. X koupili manželé V. (žalobcovi rodiče) v roce 2003, a to ve stavu, v němž je dnes, jak potvrzuje znalecký posudek Ing. S. z téhož roku. Oni i žalobce byli v dobré víře, že předchozí vlastník Š. B. provedl stavby, o jejichž odstranění jde, v souladu s právními předpisy. Tuto dobrou víru posiloval i postup řady správních orgánů, které ve vztahu k rekreační chatě vydaly od šedesátých do devadesátých let 20. století různá rozhodnutí (mj. potvrzení o nemovitosti z roku 1995, které zdokumentovalo její současný stav), aniž by v té době proti údajně protiprávnímu stavu (v podobě existence nepovolené přístavby) jakkoli zakročily, ač měly v takovém případě povinnost postupovat z moci úřední. Správní orgány, které žalobcovu dobrou víru zčásti vyvolaly, ji pak v řízení nešetřily, čímž porušily § 2 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Odstranění stavby by žalobci způsobilo nepřiměřenou újmu. 6. Žalobce namítá, že správní orgány nezjistily skutečný stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jak jim ukládá § 3 správního řádu. Žalobce má za to, že stavba byla realizována v souladu s právními předpisy, avšak v archivu stavebního úřadu se o tom nedochovaly žádné dokumenty. Stavební úřad se nesnažil získat informace od stavebníka a původního vlastníka Š. B. Žalobce opatřil jeho čestné prohlášení, z něhož vyplývá, že stavba byla provedena v souladu s tehdy platnými stavebními předpisy. Žalovaný v napadeném rozhodnutí sám konstatuje, že není neobvyklé, pokud se dokumenty vážící se k provedeným stavbám nedochovají. Současně však absencí těchto dokumentů odůvodňuje svůj závěr, že stavba nebyla povolena. To je podle žalobce vnitřně rozporné a nesmyslné. Chatu vzniklou v šedesátých letech nelze poměřovat optikou současných právních předpisů. S ohledem na okolnosti dané věci by to měl být stavební úřad, potažmo žalovaný, kdo bude prokazovat, že stavba byla vybudována v rozporu s právními předpisy. Podle žalobce nebyly naplněny důvody pro odstranění stavby podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona z roku 2006. 7. Dále žalobce podotýká, že je mu známo, že ve správním obvodu stavebního úřadu je více podobných staveb se srovnatelnými úpravami, které rovněž nesplňují požadavky stávajících stavebních předpisů. Jejich odstranění však stavební úřad nenařídil. Žalobce tak s ohledem i na tuto správní praxi oprávněně očekával, že ani jeho stavba odstraněna nebude, a to ani v případě, že by se ukázalo, že skutečně vznikla bez povolení. 8. Konečně žalobce namítá, že jej žalovaný změnou rozhodnutí podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu připravil o možnost se odvolat. Ve výroku II doplnil zákonné zmocnění odkazem na § 130 odst. 1 stavebního zákona z roku 2006. Pokud by ovšem tento odkaz byl již v prvostupňovém rozhodnutí, mohl by si žalobce ověřit, že stavební úřad uložil povinnost předložit návrh technologického postupu prací při odstranění stavby nad rámec nutného, a odvolat se proti tomu. Nyní se v důsledku zvoleného procesního postupu odvolat nemůže. Tím žalovaný zasáhl do jeho procesních práv. Podmínky pro odstranění stavby navíc stavební úřad ani žalovaný dostatečně neodůvodnili. Konkrétně není jasné, proč správní orgány v dané věci pokládaly za vhodné uložit žalobci povinnost předložit jim návrh technologického postupu prací při odstranění stavby. V tomto směru je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Postupem podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu také došlo k tomu, že žalovaný nepřevzal do výroku II povinnost vyžádat si závazné stanovisko orgánu státní správy lesů, aniž současně adekvátně upravil odůvodnění. Prvostupňové rozhodnutí tvoří s napadeným rozhodnutím jeden celek, který se tímto stal vnitřně rozporným. Vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení 9. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvádí, že napadené rozhodnutí považuje za přezkoumatelné. Nepřezkoumatelnost stíhá jen rozhodnutí, jejichž nesrozumitelnost nebo nedostatečné odůvodnění brání soudnímu přezkumu. To však není případ napadeného rozhodnutí. Námitka nepřezkoumatelnosti je velmi obecná, konkrétní je pouze ve vztahu ke stanovení podmínek pro odstranění stavby ve smyslu § 130 odst. 1 stavebního zákona z roku 2006. Podle něj může stavební úřad uložit povinnost předložit technologický postup prací při odstraňování stavby, jehož smyslem je vyloučit či vykompenzovat případné negativní důsledky odstraňování stavby na životní prostředí. Z kontextu je zřejmé, že důvodem pro uložení uvedené povinnosti je ochrana lesa, k jehož ochraně ostatně stavební úřad v prvostupňovém rozhodnutí (nesprávně) požadoval stanovisko orgánu státní správy lesů. 10. Dále žalovaný uvádí, že postup podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu je přípustný a odbornou literaturou dokonce preferovaný před zrušením rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Žalovaný neprovedl v prvostupňovém rozhodnutí žádnou zásadní změnu, která by tento postup vylučovala. Prvostupňové rozhodnutí pouze redukoval a korigoval. Po seznámení se s doplněnými podklady v odvolacím řízení to nemohlo být pro žalobce překvapivé. Žalobce má pravdu, že prvostupňové rozhodnutí a rozhodnutí o odvolání tvoří jeden celek. Změna rozhodnutí provedená odvolacím orgánem však vždy spočívá pouze ve změně výroku, protože pouze ten je závazný a vykonatelný. Případné vady v úvahách správního orgánu I. stupně se napraví v odůvodnění rozhodnutí odvolacího orgánu. 11. Žalovaný dále uvádí, že v napadeném rozhodnutí zkoumal, zda jsou naplněny podmínky § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona z roku 2006 a požadavky vyplývající z judikatury. O dodatečné povolení stavby žalobce nepožádal. Žalovaný tedy zkoumal a) zda je pro stavbu zapotřebí veřejnoprávní povolení, b) zda bylo vydáno a c) zda byla stavba provedena v souladu s ním. Není pravda, že by žalovaný stavbu posuzoval optikou aktuálně platných a účinných právních předpisů – na str. 7 a 8 napadeného rozhodnutí zkoumal, zda bylo třeba povolení stavby podle právní úpravy účinné v době tvrzeného vzniku stavby. Jelikož stavební úřad dospěl k závěru, že povolení pro stavbu třeba bylo, provedl rešerši, ovšem žádné povolení, jež by odpovídalo současnému stavu stavby, ve svém ani v obecním archivu nedohledal. Podařilo se dohledat pouze rozhodnutí o přípustnosti stavby ze dne 11. 6. 1964 vydané Okresním národním výborem Praha-východ, z něhož nelze dovozovat legálnost stavby rekreační chaty ev. č. X v současné podobě (potvrzuje pouze legálnost terasy-verandy). Chybějící povolení nelze nahradit čestným prohlášením. 12. Žalovaný vylučuje, že by ve vztahu ke stavbě postupoval mechanicky