7 As 63/2015 — Nejvyšší správní soud

55 Ad 3/2023- 31 - text 17 55 Ad 3/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Janem Peroutkou ve věci žalobce: M. K. bytem X zastoupený advokátem Mgr. Ing. Markem Němcem sídlem Nádražní 106, Sedlčany proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 5. 2023, č. j. MPSV-2023/109140-912, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 5. 2023, č. j. MPSV-2023/109140-912, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 158 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), podanou k poštovní přepravě dne 21. 7. 2023, se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 5. 2023, č. j. MPSV-2023/109140-912 (dále jen „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl žalobcovo odvolání a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce – krajské pobočky v Příbrami (dále jen „úřad práce“) ze dne 11. 11. 2021, č. j. 4757/2021/VOT (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím úřad práce rozhodl podle § 21 a § 51 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“), o vzniku povinnosti žalobce a společně posuzované osoby M. K. (dále jen „společně posuzovaná osoba“ nebo „syn“) vrátit přeplatek dávky příspěvku na živobytí za měsíce 6/2017, 10/2017, 11/2017, 12/2017, 12/2017, 1/2018, 2/2018, 3/2018, 4/2018, 5/2018, 6/2018, 7/2018, 8/2018, 9/2018, 10/2018, 11/2018, 12/2018, 1/2019, 3/2019, 4/2019, 5/2019, 6/2019, 7/2019 a 8/2019 v celkové výši 30 188 Kč. Způsob vrácení přeplatku úřad práce stanovil tak, že přeplatek ve výši 19 977 Kč musí uhradit žalobce a přeplatek ve výši 10 211 Kč musí uhradit žalobce a jeho syn společně a nerozdílně. Obsah podání účastníků 2. Žalobce v žalobě namítl, že žalovaný vzal v potaz okolnosti, které žalobce nemohl nijak ovlivnit. V napadeném rozhodnutí žalovaný uvedl, že podle rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 13. 6. 2018, č. j. 0 P 258/2012-135 (dále jen „rozsudek o změně výživného“), žalobce „věděl“ o bankovním účtu nezletilého syna. Žalobce však nemohl zodpovídat za to, že nedostal od nezletilého syna informace o jeho příjmu. Žalobci ani nebylo nikdy doloženo, že nějaký synův účet skutečně existuje. Z pozice rodiče se o to nemusel starat, neboť jeho odpovědnost byla soudním rozhodnutím přesunuta na opatrovníka (město Votice). Od okamžiku, kdy byl nezletilému synovi jmenován opatrovník pro spravování jeho financí, se žalobce přestal o synovo výživné starat (plnil pouze svou část), protože mu byla tato povinnost soudním rozhodnutím odebrána. Skutečnosti týkající se plnění výživného ze strany matky, výše výživného a účely plateb šly zcela mimo žalobce. S penězi žalobcova syna nakládal opatrovník (město Votice), který se zodpovídal pouze soudu a neměl směrem k rodičům žádnou informační povinnost. Žalobce poukázal na odůvodnění usnesení ze dne 5. 6. 2015, č. j. 0 P 258/2012-130 (dále jen „usnesení o jmenování opatrovníka“), kterým Okresní soud v Benešově jmenoval žalobcovu synovi jako opatrovníka město Votice, aby dohlížel na synovy finance. Okresní soud v Benešově v tomto usnesení uvedl, že jde o obdobu výkonu opatrovnictví u osob omezených ve svéprávnosti. To žalobce vnímal jako absolutní zákaz angažovat se v záležitostech souvisejících se synovými penězi. Žalobce také citoval výrokovou část unesení o jmenování opatrovníka, z níž má plynout, že výživné bylo poukazováno na (nějaký) účet města Votice a nikdo z rodiny neměl k informacím o synově výživném přístup. Bylo na poskytovateli dávky, aby si vyžádal dokumenty prokazující, že dávka byla vyplacena v nesprávné výši. Tuto povinnost nelze obejít tvrzením, že žadatel i společně posuzovaná osoba byli „poučeni.“ Podle žalobce úřad práce nepostupoval v souladu s § 72 odst. 3 písm. i) zákona o pomoci v hmotné nouzi. Jestliže úřad práce neměl při posuzování nároku na dávku všechny potřebné podklady vyžadované zákonem, měl žalobce vyzvat k jejich doplnění, případně žalobcovu žádost o dávku zamítnout. Žalobce žádal o dávky státní sociální podpory ve Voticích, kde se také nachází kontaktní pracoviště úřadu práce. Podle § 72 odst. 5 zákona o pomoci v hmotné nouzi tak musely být úřadu práce rozhodné skutečnosti známy a úřad práce si je mohl sám snadno ověřit. V napadeném rozhodnutí je uvedeno, že společně posuzovaná osoba byla dne 4. 3. 2019 poučena podle § 49 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Žalobce i jeho syn jsou naprostými právními laiky, proto nemohli nesrozumitelná poučení vyhodnotit. Žalobce nevěděl, jaké skutečnosti si úřad práce zjišťoval, proto nemohl v žádném případě předpokládat, že dávka byla vyplacena ve vyšší výši. Komunikace ze strany úřadu práce je vůči občanům autoritativně diktaturní a nepřátelská, proto žalobce omezil kontakt s úřadem práce na minimum. Musel se tak spoléhat na to, že úřad práce jednal správně. Úřad práce měl zastavit výplatu dávky, pokud při přijetí dávky, v níž figurovala společně posuzovaná nezletilá osoba, nebyl městem Votice doložen stav jejího výživného. 3. Dne 8. 9. 2023 žalobce doplnil žalobu prostřednictvím ustanoveného zástupce. Napadené rozhodnutí potvrdilo prvostupňové rozhodnutí („s součtovou povinností zaplatit 30 180 Kč“), přestože rozhodnutí žalovaného, kterým bylo odkázáno na totéž prvostupňové rozhodnutí, bylo již dříve zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2023, č. j. 47 Ad 15/2022-62. Vady napadeného rozhodnutí nelze zhojit tím, že na konci jeho odůvodnění bude nově zmíněna povinnost zaplatit 25 082,50 Kč. Napadené rozhodnutí je tedy zmatečné a neurčité. Princip vrácení dávek sociální podpory vyplacených v nesprávné výši podléhá témuž logickému principu jako vrácení neoprávněného vyplaceného výživného. Nelze automaticky vynutit vrácení toho, co bylo spotřebováno. Z dikce § 51 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi plyne, že příjemce dávky je povinen neoprávněně vyplacenou dávku vrátit pouze v případech, kdy chtěl způsobit následek zakázaný zákonem – legislativní termín „musel“ je obdobou z trestního práva „zavinění v úmyslu přímém“. To však není žalobcova situace. Ten totiž neustále tvrdil, že nevěděl, že jeho syn má vlastní bankovní účet. Existence rozsudku, ve kterém se o výživném píše, nemusela „se skutečnými příjmy syna (společně posuzované osoby) míti žádného praktického důsledku“. Správní orgány nepostupovaly podle logického myšlení, protože konstatovaly, že v České republice nemůže mít nezletilec vlastní bankovní účet. Žalobce s odkazem na kopii o zřízení účtu tvrdil, že je účet veden nikoli na společně posuzovanou osobu, ale na jeho matku. Tvrzení žalovaného v napadeném rozhodnutí, že žalovaný něco „vědět měl a mohl“ a že „měl předpokládat, že výživné je placeno“ neodpovídá dikci § 51 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi, podle níž „vědět musel“. Úřad práce porušil také zásady vymezené v zákoně č. 500/2004 Sb., správní řád, jestliže nerozhodl podle skutečného stavu věci a nedbal žalobcovy dobré víry. Navíc zanedbal i veřejný zájem podle § 2 odst. 3 a 4 správního řádu. Žalovaný také porušil správní řád, jestliže si závažných vad aplikace zákona o pomoci v hmotné nouzi (případně i ex officio) nevšiml. Podmínka „musel vědět“ nebyla ve správním řízení nijak prokázána ani argumentačně podložena, ale úřadem práce pouze předpokládána, což ve spravedlivém procesu nestačí. Žalovaný tak porušil § 50 odst. 1 správního řádu a další, jestliže nezákonnost prvostupňového rozhodnutí vlastním rozhodnutím nenapravil. 4. Žalovaný ve vyjádření k žalobě zrekapituloval průběh předcházejícího správního řízení. Uvedl, že se k otázce obeznámenosti žalobce s povinností matky platit výživné na bankovní účet syna zdejší soud již vyjádřil v rozsudku č. j. 47 Ad 15/2022-62. V něm soud dospěl k závěru, že žalobce byl s rozsudkem o změně výživného seznámen. Zároveň bylo z rozsudku o změně výživného patrné, že společně posuzovaná osoba disponovala bankovním účtem, přičemž byl v řízení před Okresním soudem v Benešově proveden důkaz výpisem z účtu společně posuzované osoby. Žalobce musel vědět o tom, že je výživné matkou skutečně hrazeno. Při posuzování vzniku povinnosti vrátit přeplatek na dávce nemůže obstát žalobcovo tvrzení, že okamžikem, kdy město Votice bylo ustanoveno opatrovníkem, se žalobce mohl přestat o synovy příjmy starat. Nedoložení synova příjmu v podobě výživného hrazeného matkou je žalobcovou chybou. Zpětné vytýkání procesního postupu správního orgánu je bezpředmětné. Skutečnosti vyplývající ze správního spisu a dosavadní průběh řízení před soudem 5. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobci byl na základě žádosti ze dne 5. 6. 2017 přiznán příspěvek na živobytí ve výši 3 444 Kč měsíčně (příspěvek na živobytí byl žalobci od listopadu 2017 snížen na 3 068 Kč, od prosince 2017 na