54 A 30/2023 – Krajský soud v Praze

54 A 30/2023- 67 - text 13 54 A 30/2023 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Mgr. Lenky Oulíkové, soudkyně Mgr. Věry Pazderové, LL.M., M.A., a soudce JUDr. Davida Krysky ve věci žalobce: V. V. T., narozen X státní příslušnost Vietnamská socialistická republika bytem X zastoupen advokátem Mgr. Markem Eichlerem sídlem Nekázanka 888/20, Nové Město, Praha 1 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Nusle, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 21. 3. 2023, č. j. MV-39449-4/SO-2023, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci a obsah podání účastníků 1. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaná zamítla jeho odvolání a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“) ze dne 23. 12. 2022, č. j. OAM-2625-25/ZR-2019 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím ministerstvo podle § 87l odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 6. 2023 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zrušilo platnost žalobcova povolení k trvalému pobytu, protože žalobce nepobýval na území ČR déle než 2 po sobě jdoucí roky, a stanovilo mu lhůtu k vycestování z území ČR v délce 30 dnů. 2. Žalobce v žalobě zaprvé namítá, že žalovaná v rozporu se zásadou materiální pravdy nerozhodovala na základě skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Závěr, že žalobce v ČR nepobýval po dobu delší než 2 po sobě jdoucí roky, žalovaná fakticky opírá pouze o informaci Velvyslanectví České republiky ve Vietnamské socialistické republice (dále jen „zastupitelský úřad“). Tato informace nemá oporu v protokolu o výslechu, o podaném vysvětlení ani v jiném obdobném podkladu, a tak jde jen o nepodloženou domněnku. Ani další důkazní materiály, na něž žalovaná odkazuje, nevytvářejí ve svém souhrnu dostatečný podklad pro vydání napadeného rozhodnutí. 3. Úřední záznamy o podaném vysvětlení v trestním řízení nejsou pro účely zákona o pobytu cizinců použitelné, a to ani jako podpůrné materiály. Tyto úřední záznamy mají totiž sloužit pouze jako podklad pro další postup ve věci. Činit z nich závěry ohledně skutkového stavu není přípustné. Žalobce již v odvolání upozornil, že úřední záznam o podání vysvětlení nelze použít jako důkazní prostředek. Na úřední záznam pořízený podle § 158 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“) je nutné klást stejné požadavky, protože plní obdobnou funkci jako úřední záznam podle § 137 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řádu“): poskytnout dostatečné informace pro další postup ve věci. Tento úřední záznam má sloužit k předběžnému vyhodnocení relevance případné svědecké výpovědi, ale nelze jím nahrazovat svědeckou výpověď. Úřední záznam tedy nelze použít jako důkazní prostředek ani v řízení podle zákona o pobytu cizinců. S touto odvolací námitkou se žalovaná nevypořádala a úřední záznamy označila za podpůrné materiály. 4. Neobstojí ani argument absencí vstupního razítka v cestovním dokladu žalobce. Žalobce namítl, že jako držitel průkazu o povolení k trvalému pobytu se nemusel při vstupu na území prokazovat pouze cestovním pasem. Žalovaná uvádí, že po uplynutí doby platnosti průkazu o povolení k trvalému pobytu nemohl žalobce přicestovat do ČR bez vstupního víza. Žalobce odkazuje na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále jen „pobytová směrnice“). Podle čl. 20 odst. 1 věty druhé pobytové směrnice se platnost trvalého pobytu automaticky prodlužuje vždy po deseti letech, a to narozdíl od pobytových karet (čl. 11 pobytové směrnice). Je lhostejné, že vnitrostátní úprava časově omezuje platnost dokladu, který osvědčuje existující pobytové právo. Platnost tohoto dokladu se podle unijního práva bez dalšího prodlužuje, aniž by žalobce musel před uplynutím platnosti žádat o jeho prodloužení. Žalobci nelze klást k tíži, že si nechal vylepit vstupní vízum, aby se vyhnul komplikacím při vstupu do ČR. Žalobce by mohl na území ČR vstoupit i bez něj. 5. Žalovaná tedy hrubě porušila zásadu materiální pravdy, neboť nezákonně vycházela z úředních záznamů o podaném vysvětlení a nezohlednila nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/399 ze dne 9. 3. 2016, kterým se stanoví kodex Unie o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob (Schengenský hraniční kodex), [dále jen „Schengenský hraniční kodex“] a pobytovou směrnici. 6. Zadruhé žalovaná nesprávně posoudila přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života žalobce. Jen konstatovala, že vzhledem k dlouhodobé nepřítomnosti žalobce nelze o takovém zásahu hovořit. Předcházející řízení je řízením, v němž se z moci úřední ukládá povinnost, a proto je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné skutečnosti ve prospěch účastníka řízení. Žalobce namítal, že správní orgány neměly k dispozici žádné relevantní informace, na základě kterých by získaly ucelenou představu o kvalitě jeho soukromého a rodinného života. Namísto toho, aby zjišťovala rozhodné skutečnosti (např. provedením účastnického výslechu), žalovaná bez dalšího provedla hodnocení přiměřenosti, přičemž záměrně vybírala skutečnosti v neprospěch žalobce. Žalobce připomíná, že v ČR pobývá od roku 1995, kdy započal integraci do české společnosti a mimo jiné se oženil s občankou ČR. Manželství trvalo 8 let a manželka mu pomáhala se začleňováním a osvojením místních zvyklostí a společenských norem. Navzdory tomu, že manželství bylo rozvedeno, je zřejmé, že se žalobce plně integroval do zdejší společnosti, což vedlo i k získání trvalého pobytu v roce 2005. V současnosti se žalobce plně zařadil na trhu práce. Brigádně pracuje jako pokladní. Ačkoliv má rodinné příslušníky v zemi původu, je očividné, že díky pobytu od roku 1995 si v ČR vytvořil natolik pevné vazby, že středobodem jeho života je ČR. V zemi původu nemá prakticky žádné vazby. 7. Kromě toho má žalobce v ČR rodinné příslušníky. Je totiž biologickým otcem tří nezletilých občanů ČR: F. (nar. X), D. (nar. X) a K. Z. (nar. X). Přestože tuto skutečnost vznáší poprvé až v soudním řízení, nic soudu nebrání v tom, aby k ní přihlédl. S ohledem na čl. 3 Úmluvy o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.) je při posouzení přiměřenosti třeba zvážit i odloučení žalobce od jeho nezletilých dětí ve vztahu k jejich nejlepšímu zájmu. Vzhledem k jejich věku, faktické závislosti a emočnímu poutu má žalobce za to, že odloučení bude mít zjevně nepřiměřené dopady do psychického stavu dětí. Bude-li nucen opustit ČR, budou všechny tři nezletilé děti ponechány bez právní ochrany a péče, na pospas osudu. 8. Žalovaná ve vyjádření k žalobě navrhla její zamítnutí. Setrvala na závěru, že žalobce na území ČR nepobýval minimálně od 1. 7. 2015 do 26. 9. 2019. Dne 1. 7. 2015 uplynula platnost jeho průkazu o povolení k trvalému pobytu. Od tohoto data tak nemohl bez příslušného víza vstoupit na území schengenského prostoru. Toto vízum mu bylo uděleno až dne 26. 9. 2019. Podklady založené ve správním spisu svědčí o tom, že celková doba pobytu žalobce mimo ČR byla delší, neboť již dne 28. 11. 2013 ČR letecky opustil a podle zprávy policie země původu se žalobce dne 20. 1. 2014 nacházel v zemi původu. Žalobce v odvolání ani v žalobě netvrdil, že by v době od 1. 7. 2015 do 26. 9. 2019 v ČR pobýval. Ani z jeho cestovního dokladu neplyne, že by na území ČR nebo EU vstoupil. Žalovaná se dostatečně vypořádala i s přiměřeností napadeného rozhodnutí. Zohlednila skutečnosti známé ze správního spisu a z její úřední činnosti. Nebylo zjištěno, že by žalobce měl nějaké rodinné či jiné významné vazby. Uvádí-li v žalobě, že je otcem tří nezletilých občanů ČR, měl to prokázat jejich rodnými listy. To v předcházejícím řízení neučinil, ani se o svém otcovství nezmínil. Aby bylo na cizince možno nahlížet jako na rodiče občana EU, musí prokázat splnění podmínek § 15a zákona o pobytu cizinců. Žalobce ale sám uvádí, že v matrice není jako otec žádného z dětí uveden. Žalobce tedy neprokázal otcovství k žádnému dítěti. Žalované se tato tvrzení žalobce uváděná poprvé až v žalobě jeví jako účelová. Jednání 9. Při jednání dne 24. 6. 2025 žalobce setrval na svých dosavadních stanoviscích. Zástupce žalobce odkázal na obsah žaloby a shrnul podstatu v ní obsažených námitek, přičemž zejména zdůraznil, že správní orgány měly v předcházejícím řízení provést výslech žalobce a dále se měly řádně zabývat existencí jeho soukromého a rodinného života na území ČR. Žalovaná se z j