1 As 76/2009 — Nejvyšší správní soud

30 A 97/2013- 72 - text 14 pokračování 30A 97/2013 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Roučky a soudců JUDr. Petra Kuchynky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobkyně: KRPA INVESTMENT, a.s., IČ 280 14 111, se sídlem Plzeň, Zahradní 173/2, proti žalovanému: Magistrát města Plzně, se sídlem Plzeň, Škroupova 5, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Ing. V.B., v řízení o žalobě proti rozhodnutí Magistrátu města Plzně, odboru dopravy, ze dne 2. 10. 2013, čj. MMP/205314/13, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení . III. Osoba zúčastněná na řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení . O d ů v o d n ě n í [I] Předmět řízení Žalobou ze dne 6. 12. 2013 se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí Magistrátu města Plzně, odboru dopravy, ze dne 2. 10. 2013, čj. MMP/205314/13 (dále též jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Úřadu městského obvodu Plzeň 2 - Slovany (dále též jen „prvoinstanční správní orgán“ nebo „silniční správní úřad“) čj. UMO2/07623/13 vypravené dne 24. 5. 2013 (dále též jen „prvoinstanční rozhodnutí“). Prvoinstančním rozhodnutím bylo ve věci určení, zda je pozemek p. č. 5249/7 v k. ú. Plzeň účelovou komunikací a zda je tato komunikace veřejně přístupná či nikoliv, rozhodnuto ve smyslu § 142 správního řádu tak, že na pozemku p. č. 5249/7, k. ú. Plzeň, v obci Plzeň, se nachází veřejně přístupná účelová komunikace a tento právní stav trvá přibližně od roku 1967 (první etapa výstavby garáží). Prvoinstanční správní orgán dále specifikoval, kudy účelová komunikace po daném pozemku vede a co naopak není její součástí. Žalobkyně se proti prvoinstančnímu rozhodnutí odvolala. Žalovaný správní orgán napadeným rozhodnutím odvolání zamítl a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. Problematika pozemních komunikací byla upravena zákonem č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o pozemních komunikacích“). Správní řízení bylo upraveno zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „správní řád“). [II] Žaloba Žalobkyně se domnívala, že žalovaný věc nesprávné právně posoudil a neúplně zjistil skutkový stav věci. Žalobkyně se bránila tomu, že žalovaný prohlásil pozemek č. 5249/7 v k. ú. Plzeň, resp. jeho části, za účelovou komunikaci. Žalobkyně dále tvrdila, že pokud tak žalovaný učinil, měl účelovou komunikaci dostatečně vymezit, což však neprovedl. Žalobkyně rovněž tvrdila, že pokud by se o účelovou komunikaci opravdu jednalo, není přístupná veřejně, ale ve smyslu § 7 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích v rozsahu a způsobem, který stanoví žalobkyně. [1] Žalobkyně konstatovala, že ač správní orgán vydal v předmětné věci již druhé rozhodnutí, tak toto rozhodnutí se ve svém konečném důsledku pro žalobkyni v ničem neliší od rozhodnutí prvého. Úřad městského obvodu Plzeň 2 – Slovany vydal v předmětné věci prvé rozhodnutí již dne 5. 10. 2011, čj. UMO2/2191/11 (potvrzeno rozhodnutím žalovaného ze dne 6. 2. 2012, čj. MMP/029764/2), kterým prohlásil za účelovou komunikaci celý pozemek č. 5249/7 v k. ú. Plzeň (dále též jen „předmětný pozemek”); již proti tomuto prvému odvolacímu orgánem potvrzenému rozhodnutí žalobkyně podala správní žalobu vedenou krajským soudem pod sp. zn. 57A 27/2012. Toto soudní řízení bylo zastaveno, neboť žalovaný po podání žaloby sdělil soudu svůj záměr uspokojit žalobkyni postupem dle § 62 s. ř. s., s čímž žalobkyně souhlasila. Prvoinstanční správní orgán poté sice vydal druhé rozhodnutí (rozhodnutí Úřadu městského obvodu Plzeň 2 – Slovany ze dne 23. 5. 2013, čj. UMO2/07623/13), které bylo odvolacím orgánem potvrzeno napadeným rozhodnutím, nicméně i tímto druhým rozhodnutím bylo deklarováno, že předmětný pozemek je ze své podstatné části účelovou komunikací, když správní orgán vymezil, jaké jeho malé části účelovou komunikací nejsou. Žalobkyni je jedno, že malé kousíčky předmětného pozemku nejsou prohlášeny za účelovou komunikaci, když tyto jsou účelovou komunikací „obklopeny“, přičemž navíc správní orgán posoudil tuto komunikaci jako veřejně přístupnou. Pro žalobkyni má smysl pouze vyřešení právního stavu celého předmětného pozemku. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že pro posouzení otázky, zda se jedná o účelovou komunikaci, je stěžejní otázka, zda předmětná „cesta” naplňuje znaky účelové komunikace (str. 14 rozhodnutí). Žalovaný specifikuje čtyři zákonné znaky účelové komunikace, a to 1) plnění účelu dle zákona o pozemních komunikacích, 2) stálost a patrnost v terénu, 3) souhlas vlastníka s obecným užíváním cesty veřejností, a 4) nutná komunikační potřeba, a dospěl k závěru, že všechny znaky jsou v daném případě beze zbytku naplněny. Žalobkyně se však domnívala, že v daném případě není naplněn třetí znak účelové komunikace, a to souhlas vlastníka s obecným užíváním cesty veřejností. Žalobkyně již ve svém odvolání upozorňovala na skutečnost, že konkludentní souhlas musí být k obecnému užívání cesty širokou veřejností (tento znak ostatně takto vymezuje i sám žalovaný). V daném případě se však nedá hovořit o souhlasu k obecnému užívání pro nejširší veřejnost, ale pouze pro omezený okruh osob. Jak již žalobkyně ve svých předchozích podáních uváděla, v rámci „budování socialismu” bylo umožněno zaměstnancům národního podniku Západočeské papírny, neboli pouze omezenému okruhu osob, postavit si na pozemcích národního podniku garáže. Předmětný pozemek v době, kdy jej vlastnil národní podnik, patřil bezpochyby do areálu tohoto podniku a ten určitě neměl zájem na tom, aby do prostoru garáží vstupovali kromě zaměstnanců, kteří zde vlastnili garáže, i další osoby. Právě z důvodu, že se jednalo o zaměstnance národního podniku, dostaly tyto osoby možnost postavit si zde garáž a s tím přináležející právo přístupu ke garážím po pozemku ve vlastnictví národního podniku. Ostatní veřejnosti tyto výhody nepřináležely, což je v dané věci podstatné, když judikatura dovodila, že konkludentní souhlas musí být dát k obecnému užívání (tj. nikoliv jen pro omezenou skupinu osob). Žalovaný v napadeném rozhodnutí (str. 17) k tomuto argumentu žalobkyně uvedl: „Tvrzení, že konkludentní souhlas byl udělen pouze omezenému okruhu osob, je nesprávné, protože tím, že právní předchůdci odvolatele tento pozemek nechali veřejnému užívání, šlo dle našeho názoru o konkludentní souhlas s veřejným užíváním.“. Žalobkyni nebylo jasné, z čeho správní orgán dovodil, že došlo k souhlasu s veřejným užíváním. Pokud nedošlo k tomuto prvotnímu souhlasu k veřejnému užívání zřizovatelem předmětné komunikace, tak nemohlo dojít ani k jeho přechodu, resp. následným přechodům na další vlastníky této komunikace, když tento souhlas na počátku vůbec nebyl. V rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2011 ve věci sp. zn. 2 As 44/2011 se uvádí: „Není-li tento souhlas dán nebo jsou-li o něm důvodné pochybnosti, je možné k deklaraci existence účelové pozemní komunikace přistoupit výhradně za splnění následujících podmínek: naplnění zákonných znaků veřejně přístupné účelové pozemní komunikace, existence nezbytné komunikační potřeby a poskytnutí odpovídající náhrady za omezení vlastnického práva (čl. 11 odst. 4 Listiny).“. Žalobkyně již ve svém odvolání namítala, že i pokud by správní orgán existenci konkludentního souhlasu s obecným užíváním dovodil, tak princip „automatického“ přechodu tohoto souhlasu na další vlastníky nemůže platit zcela absolutně a do nekonečna, tj. existují z něho výjimky, které zohledňují individuální a specifické okolnosti konkrétního případu (odkaz např. na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 268/06 ze dne 9. 1. 2008; rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011ve věci sp. zn. 22 Cdo 5213/2009, ze dne 20. 9. 2011 ve věci sp. zn. 22 Cdo 4003/2009, ze dne 17. 10. 2012 ve věci sp. zn. 22 Cdo 766/2011, ze dne 16. 5. 2013 ve věci sp. zn. 22 Cdo 2178/2012, ze dne 20. 9. 2011 ve věci sp. zn. Cdo 4003/2009; rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2008 ve věci sp. zn. 6 As 80/2006). Žalobkyně se domnívala, že v jejím případě se právě o výjimku jedná, neboť v daném případě je nutné přihlédnout k níže uvedeným okolnostem: a) Žalobkyně předmětný pozemek nabyla specifickým způsobem, a to koupí z konkurzní podstaty. Kupní smlouva, kterou se převáděl majetek úpadce (tj. jeho věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které sloužily k provozování úpadcova podniku) na žalobkyni, má totiž specifickou povahu v tom, že majetek úpadce se převedl na nového vlastníka jednou smlouvou (ve smyslu § 27a zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání), tedy jako věc hromadná. Žalobkyně si u tohoto způsobu nabytí majetku nemohla vybrat, jaký majetek úpadce do vlastnictví chce přijmout a jaký ne, neboť s podnikem úpadce přechází na nového vlastníka (žalobkyně) všechen majetek úpadce, tj. i předmětný pozemek. Je pochopitelné, že žalobkyně n