7 As 43/2009 — Nejvyšší správní soud

30 A 64/2013- 45 - text 16 pokračování 30A 64/2013 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Kuchynky a soudců JUDr. Václava Roučky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobce: LUKR INGENEERING, a.s., se sídlem Pallova 44/12, Plzeň, IČ 252 12 541, zastoupeného JUDr. Pavlem Roubalem, advokátem se sídlem Mikulášská 9, Plzeň, proti žalovanému: Magistrát města Plzně, se sídlem Škroupova 4, Plzeň, zastoupenému JUDr. Ivanou Čadkovou, advokátkou se sídlem Modřínová 2, Plzeň, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. SZ MMP/079029/13/KUC, čj. MMP/137107/13, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í I. Předmět řízení Žalobou doručenou soudu dne 9. 9. 2013 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí Magistrátu města Plzně, odboru stavebně správního, ze dne 3. 7. 2013, čj. MMP/137107/13, a rozhodnutí Úřadu městského obvodu Plzeň 8 – Černice, odboru výstavby, dopravy a životního prostředí, ze dne 20. 2. 2013, čj. ÚMO8/0234/13, a vrácení věci tomuto orgánu k dalšímu řízení. V daném případě bylo o žádosti žalobce o vydání stavebního povolení vydáno závazné stanovisko Magistrátu města Plzně, odboru památkové péče [dále též jen „orgán památkové péče“], které znemožnilo žádosti vyhovět (§ 149 odst. 3 správního řádu). Věci stavebního řádu jsou upraveny zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů [dále též jen „zákon č. 183/2006 Sb.“ nebo „stavební zákon“]. Péče státu o kulturní památky (dále jen „státní památková péče“) je upravena zákonem č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů [dále též jen „zákon č. 20/1987 Sb.“ nebo „zákon o státní památkové péči“]. II. Předchozí řízení Nařízením vlády č. 127/1995 Sb. bylo podle § 5 odst. 1 zákona o státní památkové péči území ucelené části Plzně 8 - Černice s dochovanými soubory lidové architektury prohlášeno za památkovou rezervaci. Dne 9. 1. 2013 pod čj. MMP/254648/12 Magistrát města Plzně, odbor památkové péče, na základě žádosti vlastníka nemovitosti společnosti LUKR INGENEERING, a.s., vydal podle § 149 odst. 1 správního řádu toto závazné stanovisko: Provedení stavby „Černice – Selská náves čp. 21 PIVNÍ SLUNEČNÍ LÁZNĚ“, změny víceúčelové stavby čp. 21, Selská náves 2, na pozemku parc. č. 298, k.ú. Černice, v památkově chráněném území Vesnické památkové rezervace Černice, v rozsahu nástavby pivních slunečních lázní v objektu A. Školicí středisko, části A II, novostavby na místě původně hospodářské stavby stájí, je z hlediska zájmů státní památkové péče, podle § 14 odst. 3 zákona o státní památkové péči, nepřípustné. Dne 7. 2. 2013 podala společnost LUKR INGENEERING, a.s. [= stavebník], Úřadu městského obvodu Plzeň 8 - Černice žádost o vydání stavebního povolení na stavbu Pivní sluneční lázně ve víceúčelové stavbě Černice – Selská náves čp. 21, A. Školicí středisko, B. Sportovně relaxační centrum, na pozemku parc. č. 298 v k.ú. Černice. Rozhodnutím ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. SZ ÚMO8/0184/13/PRA, čj. ÚMO8/0234/13, Úřad městského obvodu Plzeň 8 – Černice, odbor výstavby, dopravy a životního prostředí (dále též jen „stavební úřad“), žádost o stavební povolení na uvedenou stavbu podle § 149 odst. 3 správního řádu zamítl z toho důvodu, že podle výše uvedeného závazného stanoviska orgánu památkové péče je požadovaná změna stavby nepřípustná. Proti tomuto rozhodnutí stavebního úřadu se žalobce odvolal. K rozhodnutí o odvolání byl příslušný Magistrát města Plzně, odbor stavebně správní (dále též jen „odvolací správní orgán“). Jelikož odvolání směřovalo proti obsahu závazného stanoviska, vyžádal odvolací správní orgán potvrzení nebo změnu závazného stanoviska od Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru kultury, památkové péče a cestovního ruchu, jako správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska. Dne 7. 6. 2013 pod zn. KPP/1678/13, sp. zn. ZN/117/KPP/13, Krajský úřad Plzeňského kraje, odbor kultury, památkové péče a cestovního ruchu (dále též jen „krajský úřad“), závazné stanovisko Magistrátu města Plzně, odboru památkové péče, ze dne 9. 1. 2013, čj. MMP/254648/12, v souladu s § 149 odst. 4 správního řádu potvrdil. Rozhodnutím ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. SZ MMP/079029/13/KUC, čj. MMP/137107/13, Magistrát města Plzně, odbor stavebně správní, odvolání žalobce zamítl a odvoláním napadené rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. SZ ÚMO8/0184/13/PRA, čj. ÚMO8/0234/13, potvrdil. III. Žaloba V bodě III. žaloby žalobce konstatuje, že nově vybudoval komplex tzv. Pivovarského dvora na základě celkové rekonstrukce původních staveb a zprovoznil jej v roce 2007. Komplex se nachází ve Vesnické památkové zóně (správně: rezervaci) Černice. Žalobce komplex vybudoval na místě, kde původní budovy byly v havarijním stavu, konkrétně budova A – dnešní školicí středisko byla de facto před demolicí a jen stěží si lze představit, že by mohla být předmětem zájmu veřejnosti. Nebýt žalobce, tak by předmětná budova dnes již nebyla zachována. Žalobce se souhlasem příslušného orgánu státní správy vybudoval moderní komplex spojený s vlastní výrobou piva – minipivovarem. Řešení bylo kompromisem mezi požadavky žalobce a požadavky orgánu státní správy. Místo se stalo centrem kultury a Černice konečně „oživly“ a dnes jsou díky právě tomuto komplexu předmětem zájmu široké veřejnosti. Nelze zapomenout, že stávající stavba se díky provedené adaptaci do stávající podoby stala centrem pro relaxaci, jakož i pro společenské vyžití celých Černic. V bodě III. žaloby se dále konstatuje, že s ohledem na současnou celosvětovou ekonomickou krizi přišel žalobce s myšlenkou, jak komplex více zatraktivnit a přivést k ekonomické prosperitě a městu Plzni přidat na atraktivitě, a to vybudováním prvních pivních lázní v Plzni v jedné z částí komplexu, v budově A dnešního školicího střediska, čímž by došlo pouze ke zvýšení hřebene a sklonu střechy jedné z budov. Optická seznatelnost změny je naprosto minimální, jak dokládají i srovnávací fotografie. A to jak z pohledu z návsi, tak i z pohledu tzv. záhumního., který navíc do budoucna nebude ani viditelný, když na sousedním pozemku mohou v souladu se stávající územní koncepcí stát domy a již za tím účelem se pozemek nabízí k prodeji. Uvažovaný rozdíl před a po provedení zamýšleného záměru, který byl shledán jako nepřípustný, z pohledu z návsi či „záhumního“ je naprosto nevýznamný a zcela mimo rozlišovací schopnost člověka. Žalobce proto požádal příslušný správní orgán o vydání závazného stanoviska v souvislosti se záměrem provést stavební úpravu při budování pivních slunečních lázní v budově A komplexu tzv. Pivovarského dvora a předpokládal vydání kladného stanoviska. Sub IV./1) žaloby žalobce namítá, že žalovaný v napadeném rozhodnutí sice cituje všechny námitky žalobce uvedené v odvolání, ale žádné bližší důvody či argumentaci, proč jim nevyhověl, již neuvádí, v závěru jen konstatuje či uvede, že má prostě jiný názor či že dospěl k jinému závěru, převážně je odkazuje na závazné stanovisko. Sub IV./2) žaloby se uvádí, že není dostatečně zřejmé, jak by případné provedení požadované změny stavby zasahovalo či narušovalo stávající stav památkové zóny (správně: rezervace), když změna spočívající v zásadě pouze ve zvýšení hřebene střechy je minimální, z hlediska nárůstu hmotové změny se jedná o nárůst ve výši cca 2,6 %, maximálně do 3 %, přičemž tento výpočet provedl stavebník a ze strany správního orgánu nebyl proveden ani podrobně vypočten. Správní orgán obecně v napadeném rozhodnutí uvádí, že hmotové a tvarové změny předmětné stavby nerespektují místně tradiční řešení staveb. V čem konkrétně se již v napadeném rozhodnutí nerozebírá. Dále stavba nemá být v kontextu s okolními stavbami, neumožňuje příznivé začlenění stavby do prostředí Vesnické památkové rezervace Černice, realizace stavby by narušila historický charakter území. V tomto směru je napadené rozhodnutí i nepřezkoumatelné. Sub IV./3) žaloby žalobce zdůrazňuje, že vedle zájmu na památkové ochraně dané nemovitosti zde stojí také zcela legitimní zájem vlastníka nemovitosti na jejím ekonomicky udržitelném a dlouhodobě životaschopném využití, jakož i veřejný zájem na účelném uspořádání měst, v nichž se památková rezervace nachází, z hledisek např. dostupnosti různých služeb, dopravní obslužnosti, přiměřeného pohodlí a obvyklých civilizačních vymožeností obytných budov a jiných aspektů vytvářejících komfortní životní podmínky. Památková ochrana tedy nesmí volit extrémní řešení nezohledňující v potřebné míře i jiné konkurující legitimní zájmy, práva či hodnoty a musí usilovat o co nejmenší omezení vlastnických práv dotčených vlastníků nemovitostí, která ještě vedou k dosažení cíle této ochrany. Za zásadní považuje žalobce, že správní orgán nedostatečně zvážil, jak zasáhne rozhodnutím do vlastnického práva vlastníka ne