4 Ads 12/2015 — Nejvyšší správní soud

30 A 154/2014- 90 - text 5 pokračování 30A 154/2014 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Kuchynky a soudců JUDr. Václava Roučky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobkyně: JUDr. K.B., zastoupené Mgr. Petrem Kallou, advokátem se sídlem Jana Zajíce 32, Praha 7, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 9. 2014, čj. 2014/45089-911/1, t a k t o : I. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 10. 9. 2014, čj. 2014/45089-911/1, a rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 13. 6. 2014, čj. SV/1898/14, s e z r u š u j í a věc s e v r a c í k dalšímu řízení žalovanému. II. Účastníkům se náhrada nákladů řízení nepřiznává. O d ů v o d n ě n í I. Vymezení věci Žalobkyně nebyla zařazena do evidence žadatelů o zprostředkování osvojení vedené Krajským úřadem Plzeňského kraje [rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 13. 6. 2014, čj. SV/1898/14, ve spojení s rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 10. 9. 2014, čj. 2014/45089-911/1]. Závažný důvod, pro který nelze žalobkyni zařadit do evidence žadatelů, byl shledán v ust. § 13 odst. 2 zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů [dále jen „zákon o registrovaném partnerství“], podle něhož trvající registrované partnerství brání tomu, aby se některý z partnerů stal osvojitelem dítěte. Usnesením ze dne 30. 12. 2014, čj. 30A 154/2014-29, Krajský soud v Plzni žalobu odmítl, neboť měl za to, že se jí žalobkyně domáhá přezkoumání rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci. Proti tomuto usnesení zdejšího soudu podala žalobkyně kasační stížnost. Rozsudkem ze dne 20. 3. 2015, čj. 4 Ads 12/2015-46, Nejvyšší správní soud usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 12. 2014, čj. 30A 154/2014-29, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V tomto svém rozsudku došel Nejvyšší správní soud k závěru, že rozhodnutí správních orgánů (příslušného krajského úřadu a Ministerstva práce a sociálních věcí) ve věci zařazení stěžovatelky do (veřejnoprávní) evidence žadatelů vhodných ke zprostředkování osvojení dítěte (§ 22 odst. 6 zákona č. 359/1999 Sb.) je zakončeno vydáním správního aktu, k jehož přezkoumání je dána pravomoc soudů rozhodujících ve správním soudnictví, a současně zde Nejvyšší správní soud uvedl, že nelze dospět k závěru, že nezařazením osoby do evidence žadatelů vhodných ke zprostředkování osvojení se na právním postavení takové osoby ničeho nemění, protože i v takovém případě může dotyčná osoba dosáhnout osvojení za určitých podmínek. Řešení přezkoumávané věci tak spočívá jedině v aplikaci, resp. v existenci ust. § 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství. II. Žaloba Žalobkyně uvedla, že o její žádosti o zařazení do evidence žadatelů o zprostředkování osvojení bylo rozhodnuto, aniž byla zohledněna vhodnost žalobkyně stát se osvojitelem. Správní orgány se nijak nevypořádaly s výsledkem šetření provedeného Městským úřadem Nýřany, který v souvislosti s podanou žádostí žalobkyně navštívil její domácnost a v rozhovoru s ní a její partnerkou podrobně doplňoval osobní a rodinné údaje a informace. Správní orgán tedy přísně formálně vydal rozhodnutí ve věci, aniž by posoudil skutečnou vhodnost žalobkyně k zařazení do evidence osob způsobilých stát se osvojiteli. Správní orgány se přitom odvolaly na zákaz osvojení osobou žijící v registrovaném partnerství stanovený v § 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství. Žalobkyně má za to, že uvedenými správními rozhodnutími došlo k porušení její rovnosti v právech a k zásahu do její důstojnosti, jakož i do soukromého a rodinného života. Podrobně namítala, že již samotným ustanovením § 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství došlo k zásahu do její lidské důstojnosti (část III. žaloby), k porušení rovnosti žalobkyně v právech a rovnosti jejích příležitostí (část IV. žaloby) a k zásahu do jejího soukromého a rodinného života (část V. žaloby). V dalším se odkazuje na plný text žaloby (čl. 1 až 7 soudního spisu). III. Vyjádření žalovaného správního orgánu Ministerstvo práce a sociálních věcí se k žalobě vyjádřilo tak, že správní orgány postupovaly plně v souladu s platnou právní úpravou a za žádných okolností nemohly vyhovět žádosti z důvodu zákonné překážky na straně žalobkyně. Jediným důvodem pro zamítnutí žádosti byla skutečnost, že platné znění § 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství výslovně vylučovalo osoby žijící v registrovaném partnerství z možnosti osvojení dítěte. Jednalo se o obdobnou situaci, jako když jsou na straně žadatele zjištěny jiné zákonné překážky, které automaticky brání tomu, aby se žadatel stal osvojitelem dítěte. Ministerstvo práce a sociálních věcí není věcným gestorem zákona o registrovaném partnerství a na jeho znění nemá podstatný vliv. Ve správním řízení nemohly správní orgány postupovat jinak, než zamítnout žádost žalobkyně o zařazení do evidence žadatelů o zprostředkování osvojení s odkazem na platné znění ust. § 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství. V dalším se odkazuje na plný text vyjádření žalovaného k žalobě (čl. 63 až 66 soudního spisu). IV. Nález Ústavního soudu Dne 5. 3. 2015 Ústavní soud přijal a pod sp. zn. Pl. ÚS 7/15 zapsal návrh Městského soudu v Praze na zrušení ust. § 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky a ust. § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Nálezem ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 7/15 (ústně vyhlášeným dne 28. 6. 2016), Ústavní soud ustanovení § 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství zrušil dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů. Ústavní soud shledal napadené zákonné ustanovení rozporným s právem na lidskou důstojnost, s právem na soukromý život a se zákazem diskriminace zakotvenými v čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 8 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 7/15 (ústně vyhlášený dne 28. 6. 2016), byl ve Sbírce zákonů vyhlášen dne 22. 8. 2016 pod č. 234/2016 Sb. V. Posouzení věci krajským soudem Zrušující nález Ústavního soudu nevyvolává automaticky žádné důsledky v oblasti individuálních právních aktů vydaných na základě zrušeného zákonného ustanovení. Za této situace ovšem došel Nejvyšší správní soud k tomuto závěru: „Zruší-li Ústavní soud některé ustanovení zákona pro jeho neústavnost, odpovídá principu oprávněného očekávání, aby soud v přezkumném řízení zrušil rozhodnutí správního orgánu, které se o ně opírá. Při přezkoumání zákonnosti rozhodnutí proto správní soud není vázán ustanovením takto zrušeného zákonného ustanovení, ale musí dbát nálezu Ústavního soudu; v takovém případě není rozhodující, že napadené rozhodnutí správního orgánu bylo vydáno ještě před tím, než Ústavní soud zákonné ustanovení zrušil. Nezákonnost napadeného rozhodnutí pak správní soud zpravidla shledá v rozporu s předpisem vyšší právní síly, totiž s Ústavou.“ (rozsudek ze dne 13. 5. 2003, čj. 7A 146/2001-29, publikovaný pod č. 2/2003 Sb. NSS). Z odůvodnění předmětného nálezu Ústavního soudu plyne, že neústavnost ustanovení § 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství tu byla po celou dobu jeho účinnosti. Ačkoli zdejší soud sám řízení o zrušení předmětného ustanovení nevyvolal, nemohl pominout tuto zásadní změnu právního stavu a trvat na formálním naplnění procesního předpisu (§ 75 odst. 1 s. ř. s) při vědomí, že tím sice koná podle jeho textu, nikoli však smyslu. Zákon vnímá procesní nástroje, jimiž disponuje, nepochybně toliko jako prostředek vedoucí ke zjednání spravedlnosti. Nastala-li situace, pro niž je typický rozpor mezi rozumným řešením, na něž však není norma beze zbytku připravena, a řešením, jež sice lze pod text právního předpisu zahrnout, avšak jež vede toliko k nadbytečnému zatížení účastníků řízení novými řízeními (zde ústavní stížností), je třeba zvolit řešení, které by odpovídalo principu oprávněného očekávání, jež je součástí moderního pojímání práva. V daném případě byl prostor pro nápravu otevřen podáním žaloby a jde tak o situaci odlišnou od té, kdy by žaloba podána nebyla, co se týče právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu. Potvrzovat zákonnost rozhodnutí žalovaného při vědomí o neústavnosti celého postupu soud za rozumné řešení nepovažuje. Z těchto důvodů soud pro nezákonnost, která spočívá v rozporu aplikovaného zákonného ustanovení s Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, podle § 78 odst. 1 věty prvé s. ř. s. zrušil napadené rozhodnutí a ze stejného důvodu podle § 78 odst. 3 s. ř. s. zrušil i rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně, které mu předcházelo, a podle § 78 odst. 4 s. ř. s. vyslovil současně,