1 Azs 200/2014 — Nejvyšší správní soud

57 A 58/2015- 52 - text 9 pokračování 57A 58/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Roučky a soudců JUDr. Petra Kuchynky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobce: T.T.D., státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, zastoupeného Mgr. Štěpánem Svátkem, advokátem, se sídlem Praha 4, Na Pankráci 820/45, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4, nám. Hrdinů 1634/3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 24. dubna 2015, čj. MV-4039-5/SO-2015, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í I. Napadené rozhodnutí Žalobou ze dne 4. 5. 2015 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 24. 4. 2015, čj. MV-4039-5/SO-2015 (dále jen „napadené rozhodnutí“) a vrácení věci žalované k dalšímu řízení. Žalobce pobýval v České republice na základě povolení k trvalému pobytu za účelem „ostatní“ od 31.5.2006. Dne 3. září 2014 zahájilo s žalobcem Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, správní řízení ve věci zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu a následně dne 3. prosince 2014 vydalo rozhodnutí, kterým se žalobci ruší povolení k pobytu podle § 77 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“ nebo „zákon č. 326/1999 Sb.“). Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaná pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců napadeným rozhodnutím zamítla a potvrdila rozhodnutí správního orgánu I. stupně. II. Žaloba 1. Žalobce tvrdí, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně je zjevně nezákonné a postupem žalované pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců pak tato nezákonnost nebyla žádným způsobem zhojena. Žalobce je přesvědčen, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě nedostatečně zjištěného stavu věci, v rozporu s ust. § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Dále má za to, že napadené rozhodnutí bylo vydáno výhradně na základě procesně nepoužitelných „důkazů“. Byť takovou povinnost správním orgánům zákon č. 326/1999 Sb. výslovně neukládá, byly povinny vypořádat se s přiměřeností dopadů zrušení povolení k trvalému pobytu do soukromého a rodinného života žalobce, který v rámci povolení k pobytu pobývá na území ČR již od roku 2006. Dále dle názoru žalobce zcela nezákonně přenesly důkazní břemeno v řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu na žalobce. Dále správní orgány neuznaly zákonné závažné a prokázané zdravotní důvody bránící žalobci v návratu do ČR jako závažné důvody ve smyslu § 77 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb. 2. Jediným důkazem, ze kterého žalované správní orgány v napadených rozhodnutích vyšly, byl cestovní doklad žalobce vydaný Vietnamskou socialistickou republikou (dále jen „VSR“). Žalobce uvádí, že správní orgán I. stupně v napadeném rozhodnutí popsal jednotlivá razítka v cestovních dokladech a následně uzavřel, že cestovní doklad žalobce splňuje podmínky § 108 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, a považuje se tedy za veřejnou listinu. U veřejné listiny se má dle § 53 odst. 3 správního řádu za to, že není-li prokázán opak, potvrzuje pravdivost toho, co je v ní uvedeno. Dle názoru žalobce však tento právní názor vychází z nesprávné interpretace § 108 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb. V tomto kontextu je tedy, dle názoru žalobce, nutno poukázat na skutečnost, že § 108 odst. 1 písm. b) zák. č. 326/1999 Sb. specifikuje, co je cestovním dokladem podle zákona č. 326/1999 Sb., a že z tohoto ustanovení nelze uzavřít, že cestovní doklad vydaný třetím státem je veřejnou listinou bez dalšího procesně použitelnou jako důkaz ve správním řízení. V tomto kontextu žalobce poukazuje na § 53 odst. 3 a 4 správního řádu a cituje v žalobě jejich doslovné znění. Oba žalované správní orgány tak, dle názoru žalobce, nesprávně uzavřely, že se v případě cestovních dokladů vydaných VSR jedná o veřejné listiny a bez dalšího dovodily, že potvrzují pravdivost toho, co je v nich uvedeno. Žalobce se domnívá, že jeho cestovní doklad VSR mohl být maximálně skutečností podpůrnou, žalovaný správní orgán ji však označil jako v podstatě jediný důkaz, na základě kterého aplikoval § 77 odst. 1 písm. c) zák. č. 326/1999 Sb. Správní orgán tak nedostatečně zjistil stav věci, dále vydal napadené rozhodnutí na základě procesně nepoužitelného „důkazu“, když vycházel bez dalšího z cestovního dokladu vydaného cizím státem. 3. Žalobce žalované resp. správnímu orgánu I. stupně vytýká, že s žalobcem nebyl proveden protokol o vyjádření účastníka řízení, popřípadě jeho výslech dle ust. § 169 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, čímž došlo k porušení ust. § 3 správního řádu. 4. Žalobce dále namítá, že správní orgány nesprávně postupovaly, když odmítly doložené zdravotní důvody ve zdravotní knížce žalobce s tím, že se nejednalo o závažné onemocnění ve smyslu ust. § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Žalobci byla dne 2.5.2011 stanovena diagnóza „herniovaný disk“ a „degenerativní páteř“, přičemž toto onemocnění bylo dle žalobce tak závažné, že mu jeho léčba znemožňovalo návrat do ČR. Dle názoru žalobce lze toto onemocnění podřadit pod důvod pobytu mimo území dle ust. § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Žalobce citoval ust. § 2 a 3 vyhlášky č. 274/2004 Sb., které obsahují seznam nemocí, které by mohly ohrozit veřejné zdraví či závažným způsobem ohrozit veřejný pořádek. Žalobce namítá, že žalovaný dovodil v kontextu shora uvedené vyhlášky souvztažnost s ust. § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, kdy onemocnění z vyhlášky č. 247/2004 Sb., nesprávně podřadil pod pojem závažné onemocnění ve smyslu ust. § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Žalobce s takovým podřazením nesouhlasí, když má za to, že nebylo úmyslem zákonodárce, aby se pojem závažné onemocnění ve smyslu ust. § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, rovnal onemocněním dle vyhlášky č. 274/2004 Sb. Žalovaný postupem uvedeným shora postupoval v rozporu se zásadou legality vyjádřenou v ust. § 2 odst. 1 a 2 správního řádu. Žalobce je dále toho názoru, že správní orgán si nemohl učinit kvalifikovaný závěr ohledně závažnosti žalobcova onemocnění a měl si vzhledem k nedostatku odborných znalostí týkající se této problematiky nechat v rámci správního řízení vypracovat znalecký posudek v souladu s ust. § 56 správního řádu. 5. Žalobce dále uvádí, že žalovaný správní orgán v napadeném rozhodnutí zcela rezignoval na reálné a objektivní zkoumání dopadu napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce a to především v kontextu, kdy žalobci bylo vydáno povolení k trvalému pobytu za účelem sloučení rodiny v roce 2006 a na území České republiky rovněž pobývá žalobcova manželka a jeho nezletilý syn navštěvující základní školu. Podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikována pod č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“) má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. V této souvislosti odkazuje žalobce na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12.01.2012 sp. zn. 7 As 142/2011, ve kterém Nejvyšší správní soud v odůvodnění výroku dovodil: „Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Jakkoli není pojem rodinného života Úmluvou definován, je vykládán poměrně extenzivně, vždy s důrazem na fungující (reálný) rodinný život [srov. např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva (dále jen jako „ESD“) ze dne 28. 5. 1985 ve věci Abdulaziz, Cabales a Balkandali proti Spojenému království (stížnost i č. 9214/80, 9473/81 a 9474/81) a ze dne 13. 6. 1979 ve věci Marckx proti Belgii (stížnost č. 6833/74).“ Správní orgán však zásah do soukromého a rodinného života žalobce odmítl relevantně a objektivně zkoumat a to i přesto, že žalobce již výše uvedenou argumentaci předestřel ve svém vyjádření k podkladům před vydáním rozhodnutí. Opakovaně žalobce zdůrazňuje, že i pokud zák. č. 326/1999 Sb. výslovně takovou povinnost správnímu orgán neukládá, je správní orgán povinen s odkazem na čl. 8 Úmluvy tento dopad zkoumat, i s ohledem na extenzivní výklad ESD týkající se tohoto článku Úmluvy. Žalobce namítá, že žalovaný správní orgán v odůvodnění výroku napadeného rozhodnutí pouze stručně odkázal na neaktuální nález Ústavního soudu ČR sp.zn. III. ÚS 260/04 ze dne 9. 6. 2004, kdy žalobce poukázal na poměrně recentní rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12.01.2012 sp.zn. 7 As 142/2011 a správní orgán se s tímto argumentačně relevantně nevypořádal. Správní orgán dále pochybil, když si právě za účelem zkoumání dopadu napadeného rozhod