4 As 2/2005 — Nejvyšší správní soud

17 A 20/2016- 39 - text 12 pokračování 17 A 20/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou v právní věci žalobce: J.H., zastoupený Mgr. Romanem Bělohlavým, advokátem, se sídlem Karlovy Vary, Moskevská 1461/66, proti žalovanému: Krajský úřad Karlovarského kraje, IČ 70891168, Závodní 353 /88, 360 21 Karlovy Vary, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 01. 2016, č. j. 3760/DS/15-3 t a k t o : I. Žaloba se z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á n á r o k na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“) jeho odvolání proti rozhodnutí Magistrátu města Karlovy Vary ze dne 12. 11. 2015, č. j. 18691/OD-P/15, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změně některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), neboť svým jednáním porušil § 7 odst. 1 písm. c) téhož zákona, za což mu byla uložena sankce pokuty vy výši 1.500,-Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1.000,-Kč. V podané žalobě žalobce předně upozorňoval na to, že se nikdy nedoznal ke spáchání přestupku, pro který bylo vedeno přestupkové řízení. Dále namítal, že ani správní orgán prvého stupně, ani žalovaný nedodrželi zásadu zjištění skutkového stavu, o kterém nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu § 3 správního řádu a dále se zásadou řádného provádění důkazů dle § 51 a násl. Správního řádu. Mezi žalobcem a správními orgány obou stupňů, je totiž základní rozpor o průběhu skutkového děje. Zatímco žalovaný tvrdí v napadeném rozhodnutí, že žalobce za jízdy držel mobilní telefon, tak žalobce sám toto popírá. Žalobce naopak od počátku řízení tvrdí, že při jízdě telefonoval za použití handsfree sady, která je pevně zabudována v jeho vozidle, a předmět, který držel během tohoto telefonického hovoru v ruce, nebyl mobilní telefon, ale dálkové ovládání výdejního stojanu, jehož funkci po telefonu řešil se svým zákazníkem. Žalobce dále konstatoval, že žalovaný v napadeném rozhodnutí opakovaně zdůrazňuje, že není s odkazem na § 7 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu důležité, zda žalobce z mobilního telefonu skutečně telefonoval, neboť přestupek je již samotné uchopení mobilního telefonu. Žalovaný se však odkazem na toto zákonné ustanovení není schopen vypořádat s obhajobou žalobce, neboť zatímco žalovaný fakticky tvrdí, že žalobce držel zcela bezdůvodně za jízdy mobilní telefon (výpovědi policistů totiž popírají, že by slyšeli jakýkoliv hovor). Zatímco žalobce toto jednoznačně popírá, neboť má ve vozidle handsfree sadu a zejména poukazuje na to, že skutečně za jízdy telefonoval, ale telefon v ruce nedržel. Pro řádné posouzení skutkového děje je tedy podstatné zjištění, která z výše uvedených verzí je pravdivá, když na dokazování v tomto směru žalovaný zcela rezignoval a následně na tomto neúplném dokazování pak staví veškeré své právní závěry. Žalobce dále poukazoval na tvrzení správních orgánů obou stupňů, že verze žalobce stojí osamoceně, a že jí správní orgány považují za účelovou (viz např. strana 6 odst. 4 napadeného rozhodnutí). Dle názoru žalovaného bylo spáchání přestupku jednoznačně prokázáno výpověďmi policistů, kteří žalobce následně zastavili a kontrolovali. Nicméně správní orgány zamítly veškeré důkazní návrhy žalobce směřující právě k prokázání a potvrzení jeho skutkových tvrzení o odlišném průběhu skutkového děje. Podle žalobce je tedy skutečně zvláštní, když správní orgán následně uvádí, že žalobce svá tvrzení neprokázal. Žalovaný pak toto tvrzení správního orgánu ponechal bez jakéhokoliv přezkumu a pouze obecně konstatoval, že v postupu správního orgánu neshledal žádné vady, tedy fakticky žalovaný zastává stejný právní názor. Žalobce k tomu dále konstatoval, že tvrdí-li, že se skutek, jehož se měl dopustit, odehrál jinak, než je mu kladeno za vinu, a přitom zde nejsou objektivně ověřitelné okolnosti, které by takovou verzi s jistotou vylučovaly (což s ohledem na charakter přestupkového děje není možné vyloučit zřejmě nikdy), měly být pro zachování potřebné rovnováhy provedeny důkazy, které žalobce k prokázání pravdivosti svých tvrzení navrhoval. Zde v důsledku toho, že žalobce využil svého práva navrhovat důkazy na svou obhajobu (a nic nenasvědčuje tomu, že by důkazní prostředky nebyly snadno dostupné), byl na dosah způsob, jak provedením těchto důkazů a jejich následným zhodnocením ověřit či vyvrátit vzájemně korespondující výpovědi obou policistů. Princip „rovnosti zbraní“, tj. že každá strana v řízení musí mít rovnou příležitost předložit svůj případ a žádná z nich nesmí být podstatně zvýhodněna vzhledem ke svému protivníku, platí i v občanskoprávním řízení a rovněž při soudním přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy (čl. 36 a 38 Listiny). Pakliže totiž Správní orgán důkazní návrhy žalobce zamítl, a žalovaný tento postup výslovně odsouhlasil, tak o nich nemohou v rámci správního uvážení činit správní orgány jakékoliv závěry, neboť se nejedná o hodnocení důkazů, ale o pouhé spekulace. Navíc jestli Správní orgán odmítne provést navržené důkazy a následně žalobci vyčte, že jeho tvrzení zůstalo osamocené, a žalovaný takovéto jednání správního orgánu svým vlastním rozhodnutím posoudí jako řádné a v souladu s platným právem, tak se jedná výslovně o důsledek činnosti žalovaného, neboť neumožnil žalobci svá tvrzení prokázat. K tomu žalobce dále uvedl, že správní trestání je trestním řízení svého druhu a podle Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a navazující judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. věci Ötztürk proti Německu, Lauko proti Slovensku, Escoubet proti Belgii a další) se pro něj uplatní stejné zásady jako pro každé jiné trestní řízení. Při něm musí být zachována podle Úmluvy minimální práva, která zaručují spravedlivý proces. Mj. musí mít obviněný přiměřený čas a možnost k přípravě své obhajoby a rovněž možnost „vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě“. Výsledek dokazování nelze bez řádného zdůvodnění předem předjímat a proto jej odmítnout (pro bližší argumentaci viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2006, č. j. 4 As 2/2005 - 62, č. 847 Sb. NSS, www.nssoud.cz). Žalobce namítal, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů se opírají o skutkové závěry, které nejsou součástí spisového materiálu a nemají oporu v provedeném dokazování. Žalobce argumentoval tím, že podle ustanovení § 74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „PřestZ“) se o přestupku obviněného rozhoduje zásadně jen při ústním jednání. I z tohoto důvodu je vyloučené, aby správní orgán I. stupně i žalovaný činili skutkové závěry na základě místní znalosti a vlastní úvahy, bez opory v provedeném dokazování, což žalobce odmítá, neboť je toho právního názoru, že není možné v rámci přestupkového řízení vycházet z ničeho jiného, než z provedených důkazů. Dokazování je pak zapotřebí provádět zásadně jen při ústním jednání. Žalobce v rámci dokazování před správním orgánem navrhl, aby byl proveden vyšetřovací pokus, a to zejména k prokázání nepravdivosti tvrzení policistů, kteří popisovali, jakým způsobem pozorovali vozidlo žalobce, včetně toho, kde stáli a kam směřovali. Žalobce totiž namítal, že policisté nemohli vozidlo spatřit v místě, kde jej údajně měli spatřit, neboť je to mimo zorný úhel lidského oka. Opětovně ani žalovaný se nepozastavil nad skutečností, že správní orgán I. stupně činí závěry na základě své jakési znalosti místa a námitku žalobce, že se jedná o důkaz v rozporu se zákonem, resp. že se vůbec nejedná o důkaz, zcela ignoroval. Dle § 51 odst. 1 správního řádu je možné použít všechny důkazní prostředky, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Jde zejména o listiny, ohledání, svědeckou výpověď a znalecký posudek. Nicméně výčet důkazů uvedený v § 51 odst. 1 správního řádu je pouze demonstrativní a tak správní orgán mohl a měl provést i jiné důkazy k prokázání nevěrohodnosti svědeckých výpovědí policistů. S ohledem na to, že správní řád neupravuje výslovně postup při místním šetření, mohl žalovaný, popř. správní orgán I. stupně postupovat podpůrně dle § 104c zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „TŘ“), popř. mohl provést prověrku na místě dle§ 104e TŘ. Pokud jde o tvrzení správního orgánu, že zná místo, kde mělo dojít k popsanému skutku, a s odkazem na tyto své znalosti hodnotí výpověď policistů, tak je nutné namítnout, že správní orgán fakticky postupoval, jako kdyby provedl prověrku na místě dle § 104e TŘ, ovšem žalobci ani jeho prá