30 A 170/2015

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Kuchynky a soudců JUDr. Václava Roučky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobkyně: B.B., bytem …, zastoupené JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem, se sídlem Karlovy Vary, Polská 4, proti žalovanému: Krajský úřad Karlovarského kraje, se sídlem Karlovy Vary, Závodní 353/88, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Mgr. T.T., bytem …, zastoupený Mgr. Romanem Bělohlavým, advokátem, se sídlem Karlovy Vary, Moskevská 1461/66, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 16. 9. 2015, čj. 533/SÚ/15-4,

t a k t o:

O d ů v o d n ě n í

[I] Předmět řízení

Rozhodnutím Městského úřadu Nová Role (dále též jen „prvoinstanční správní orgán“ nebo „stavební úřad“) ze dne 11. 5. 2015, čj. 794/2014/NR/Koh (dále též jen „prvoinstanční rozhodnutí“) bylo k žádosti o dodatečné povolení stavby, kterou dne 27. 4. 2005 podal Mgr. T.T. (…) dle § 88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, a v souladu s § 190 zákona č. 183/2006 Sb., rozhodnuto tak, že se dodatečně povoluje stavba „Rekreační chata ev. č. X, X, obec X“ na pozemku st. p. X, parc. č. X v k. ú. X; stavba byla popsána a byly stanoveny podmínky pro její dokončení.

K odvolání žalobkyně bylo napadeným rozhodnutím dle § 179 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, a dle § 59 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších přepisů, prvoinstanční rozhodnutí dílčím způsobem změněno (změna spočívala v opravě data podání žádosti o dodatečné povolení stavby z 27. 4. 2005 na 19. 9. 2005), ve zbytku bylo prvoinstanční rozhodnutí potvrzeno.

Žalobkyně se žalobou ze dne 24. 11. 2015, Krajskému soudu v Plzni (dále též jen „soud“) doručenou dne 25. 11. 2015, domáhá zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí prvoinstančního.

Správní řízení bylo upraveno zákonem č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších přepisů (dále též jen „starý správní řád“), nyní je upravuje zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších přepisů (dále jen „správní řád“).

Územní a stavební řízení byla upravena zákonem č. 50/1976 Sb. (dále též jen „starý stavební zákon“ nebo „zákon č. 50/1976 Sb.“), aktuálně je upravuje zákon č. 183/2006 Sb.

[II] Žaloba

Žalobkyně je vlastníkem stavby - rekreační chata ev. č. X - postavené na pozemku st. p. č. 208 (zastavěná plocha a nádvoří), pozemku st. p. č. X (zastavěná plocha a nádvoří) a dále pozemku p. č. 851/10 (jiná plocha), to vše v katastrálním území X, obec X, zapsáno u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Karlovy Vary, na LV č. X.

Výše uvedené nemovitosti bezprostředně sousedí se stavbou rekreační chaty vystavěnou na pozemku st. p. č. 176 (zastavěná plocha a nádvoří), a dále s pozemkem p. č. X(jiná plocha), to vše v katastrálním území X, obec X, ve vlastnictví T.T., postavenou bez ohledu na jakékoliv schvalovací řízení.

Žalobkyně má za to, že napadené rozhodnutí žalovaného je z důvodu nedostatečného odůvodnění nepřezkoumatelné, neboť žalovaný se nevypořádal s odvolacími důvody, skutkový stav, který vzal žalovaný za základ pro rozhodnutí, nemá oporu ve spisu, či je přímo v rozporu se spisem, napadenému rozhodnutí předcházelo nesprávné právní posouzení věci a rovněž i nesprávné a účelové vyhodnocení rozhodných skutečností a důkazů. Řízení před správními orgány trpí takovými procesními vadami, které mají vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé.

Žalobkyně popsala důvody své žaloby následovně.

a) Námitka chybného procesního postupu - nečinnosti odvolacího orgánu a stavebního úřadu

Žalobkyně učinila v rámci žaloby přehled všech předchozích rozhodnutí vydaných v rámci předmětného stavebního řízení. Stavební řízení bylo vedeno přes deset let. Stavba byla v současné době dodatečně povolena „na šestý pokus“, veškerá předchozí rozhodnutí stavebního úřadu byla pro nezákonnost zrušena. Žalobkyně je stavebníkem (Mgr. T.) označována za kverulanta, neboť se dle jeho názoru snaží neustále účelově nacházet v rozhodnutí chyby, upozorňovat na ně a tím řízení zdržovat s tím, že stavební úřad a žalovaný nepochybně sdílí se stavebníkem stejný postoj, jak je patrno z tónu napadeného rozhodnutí. Žalobkyně je tedy kárána za uplatňování svých procesních práv, ponechávaje bez komentáře dlouholetá a četná pochybení stavebního úřadu a odvolacího orgánu, která provázela řízení od samého počátku.

Místní šetření na pozemku stavebníka v rámci řízení o odstranění stavby předcházelo pouze rozhodnutí o dodatečném povolení stavby ze dne 29. 6. 2010 (viz str. 14 dole napadeného rozhodnutí žalovaného), a ke všemu se jednalo chybně procesně provedený důkaz, neboť místního šetření se přes svůj nesouhlas a přes svou přítomnost v blízkosti stavebníkova pozemku nemohla žalobkyně účastnit. Stavebník jí vstup na pozemek za účelem místního šetření zakázal, což je v rozporu s právem každého účastníka řízení účastnit se provádění důkazů, jedná o právo osobní účasti - viz protokol o místním šetření ze dne 24. 5. 2010. Od té doby (ačkoliv stavební úřad rozhodoval 2x o dodatečném povolení stavby) se již místní šetření v rámci řízení o odstranění stavby přes námitky žalobkyně nekonalo, tj. nekonalo se po dobu cca 5 let.

Na str. 15 napadeného rozhodnutí je žalobkyni vytýkáno, že měla zadat v rámci stavebního řízení konkrétní návrh na vypracování znaleckého posudku či odborných zpráv, kterých se v řízení domáhá. Žalovaný je toho názoru, že pokud žalobkyně důkazní návrh nespecifikuje, stavební úřad není povinen jej provést. S tímto ale žalobkyně nesouhlasí, stavební řízení není vedeno zásadou dispoziční, nýbrž zásadou vyhledávací.

Stavební úřad měl a mohl z úřední povinnosti zadat vypracování znaleckého posudku z oboru hydrogeologie, aby tak rozptýlil námitky žalobkyně, že v důsledku neoprávněné stavby došlo k zavodnění jejího pozemku, a dále měl a mohl zadat z úřední povinnosti zpracování znaleckého posudku z oboru stavebnictví k posouzení návrhu smírného řešení žalobkyně, aby stavebník odstranil výklenek přiléhající k jejímu pozemku.

Stavební úřad rovněž nenechal z úřední povinnosti zpracovat studii oslunění pozemku žalobkyně navazující na předmětnou stavbu dle normy ČSN 7343301 a rovněž neučinil z úřední povinnosti patřičné kroky k přeměření stavby dle žádosti žalobkyně (stavební úřad totiž naměřil při místním šetření dne 24. 5. 2010 rozměry předmětné stavby odlišné od rozměrů v projektové dokumentaci). Stavební úřad NR ponechal tuto námitku žalobkyně bez reakce, další místní šetření se již nikdy neuskutečnilo.

Stavební úřad žádné z výše uvedených důkazních návrhů neakceptoval a neprovedl, podmáčení pozemku, zastínění rekreačního pozemku a návrh na přeměření předmětné stavby ponechal zcela bez reakce a odstranění výklenku odmítl s odkazem na vyjádření projektanta O.S., který v řízení zastupoval stavebníka (dle tohoto vyjádření by bylo odstranění výklenku příliš pracné a nákladné). Odvolací orgán potvrdil procesní postup (nečinnost) stavebního úřadu jako správný a rovněž žádné z těchto důkazů neprovedl.

Žalobkyně opakovaně vytýkala neprovedení těchto konkrétních důkazů stavebnímu úřadu a žalovanému, naposledy tyto návrhy uvedla v rámci svého odvolání ze dne 31. 5. 2015 proti prvoinstančnímu rozhodnutí stavebního úřadu. Žalovaný navíc vyjádřil nepochopení s tím, že žalobkyně zpochybňuje nepodjatost projektanta O.S., a to „pouze pro to“, že v rámci řízení stavebníka zastupoval. Žalobkyně však tento důvod považuje za dostatečný. Znalecké posudky, které cituje žalovaný na str. 15 napadeného rozhodnutí (tj. hydrogeologický posudek za účelem schválení studny a studie zastínění, které předložil stavebník), nejsou vůbec posudky reagujícími na výše uvedené námitky žalobkyně.

Žalobkyně se dále vyjádřila k jednotlivým bodům odvolání, které žalovaný posoudil jako nedůvodné.

b) Nezákonné povolení výjimky z odstupové vzdálenosti, tudíž absence jednoho z požadavků pro rozhodnutí o dodatečné povoleni předmětné stavby

Žalobkyně podala správní žalobu již proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 5. 2014, čj. 280/SÚ/14-4, a rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 30. 12. 2013, čj. 1226/2013/NR/Koh, o povolení výjimky z odstupové vzdálenosti.

Žaloba byla odmítnuta (viz usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 10. 2014, čj. 57 A 57/2014-70), s odůvodněním, že rozhodování o dodatečném povolení výjimky z odstupové vzdálenosti je vyloučeno ze soudního přezkumu, neboť není způsobilé zasáhnout do práv jednotlivce. Takovým rozhodnutím je až dodatečné stavební povolení u nepovolené stavby, které tedy podléhá soudnímu přezkumu a v rámci něhož bude soudem znovu posuzována i otázka výjimky z odstupové vzdálenosti.

Z tohoto důvodu tedy žalobkyně brojí proti již vydanému a pravomocnému rozhodnutí o povolení výjimky z odstupové vzdálenosti v rámci tohoto řízení, jehož předmětem je přezkum rozhodnutí o dodatečném povolení stavby, neboť otázka odstupové vzdálenosti se stane předmětem soudního přezkumu až teprve v rámci tohoto soudního přezkumu rozhodnutí o dodatečném povolení stavby.

Rozhodnutí stavebního úřadu o povolení výjimky z odstupové vzdálenosti ze dne 30. 12. 2013, čj. 1226/2013/NR/Koh., potvrzené rozhodnutím žalovaného ze dne 16. 5. 2014, čj. 280/SÚ/14-4, a též i napadené rozhodnutí o dodatečném povoleni stavby nejsou v souladu s veřejným zájmem.

Je zřejmé, že jak rozhodnutí o povolení výjimky z odstupové vzdálenosti, tak i samotné rozhodnutí o dodatečném povolení stavby je rozhodnutím nezákonným, neboť obě tato rozhodnutí nejsou v souladu s veřejným zájmem, odráží se v nich pouze převaha zájmu jednotlivce (stavebníka) ignorujícího veškerá pravidla stavebního řízení nad zájmem dalšího jednotlivce (žalobkyně), kterému tím vzniká újma na jeho právech.

Žalobkyně je toho názoru, že veřejný zájem nelze vykládat tak, jak dovozuje žalovaný, tj. že stačí, aby bylo dodatečně (a navíc chybně) konstatováno, že stavba je v souladu s územně plánovací dokumentací, cíli a záměry územního plánování, obecnými technickými požadavky na výstavbu a zájmy chráněnými zvláštními předpisy. Již v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (dále též jen „NSS“) ze dne 23. 10. 2003, 2 As 11/2003, se uvádí, že veřejný zájem lze definovat jako zájem obecný či veřejně prospěšný či zájem společnosti jako celku a jako takový nesmí být tento zájem pochopitelně ani v rozporu s výše uvedenou územně plánovací dokumentací apod. To samé by však platilo i u zájmu soukromého.

Veřejný zájem je dále zpřesňován v rozhodnutí NSS ČR sp. zn. 6 As 65/2012, v němž NSS odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ČR, konkrétně nález ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 24/04): „Veřejný zájem v konkrétní věci by měl být zjišťován v průběhu správního řízení na základě poměřování nejrůznějších partikulárních zájmů, po zvážení všech rozporů a připomínek. Z odůvodnění správního rozhodnutí pak musí zřetelně vyplynout, proč veřejný zájem převážil nad řadou jiných partikulárních zájmů. Veřejný zájem je třeba nalézt v procesu rozhodování…“. A dále uvádí: „V posuzované věci žalovaný dostatečně nevysvětlil, zda se vůbec v daném případě jedná o veřejný zájem, který je předmětnou výstavbou uspokojován. I odborná literatura přitom upozorňuje, jak již bylo zmíněno výše, že ‚veřejný zájem především nelze zaměňovat za soukromý‘ (Hendrych. D. a kol.: Správní právo: obecná část. 8. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 82).“

Nejvyšší správní soud ovšem zdůrazňuje, že i kdyby žalovaný přesvědčivě odůvodnil, že stavební činnost osoby zúčastněné na řízení ad 1) je skutečně prováděna ve veřejném zájmu, bylo by třeba vycházet z toho, že veřejný zájem je kategorie, „která má u každého rozhodnutí svůj konkrétní obsah, jenž je spojen s okolnostmi řešeného případu“. Je proto nezbytné, „aby veřejný zájem byl správním orgánem výslovně formulován ve vztahu ke konkrétně řešené záležitosti. Je třeba jej vyvodit z právní úpravy a jejich dílů, z právní politiky a posouzením různých hodnotových hledisek podle úkolů správy v příslušných oblastech (sociální, kulturní, ochrany životního prostředí apod. (Hendrych. D„ citováno výše s. 83 a s. 3581).“

Žalovaný v napadeném rozhodnutí nevysvětlil svůj závěr, že na dodatečném povolení předmětné stavby výrazně převažuje veřejný zájem a jaký veřejný zájem. Veřejným zájmem ve věci je zájem, který má především sociální a kulturní rozměr. Jedná se o zájem na zachování klidu a oddechu a zájem na soukromí v poměrně stísněných podmínkách pozemků určených k rekreaci, neboť se jedná o oblast rekreačního bydlení dle územního plánu. Tato rekreační oblast nebyla plánována jako oblast určená pro výstavbu rodinných domků, měly zde stát menší chatky (jako má i žalobkyně). Má-li každý rekreant jen omezený prostor k rekreaci, potom je zřejmé, že stavby vystavené na těchto malých pozemcích by neměly v rekreování omezovat sousedy. Je nepochybně krok chybným směrem akceptovat současný trend zastavování malých pozemků stavbami, které svou kapacitou omezují sousedy a činí tak jejich pozemek nezpůsobilý k rekreaci. Takovýto trend zastavování „zahrádek“ je zřejmý všude kolem nás, ale v souladu s veřejným zájmem to zcela jistě není. Je to jen důsledek chybného rozhodování stavebních úřadů /anebo rezignace sousedů.

Nejen, že tedy nebyl v rámci odvolacího řízení definován veřejný zájem na schválení výjimky z odstupové vzdálenosti a na dodatečném povolení stavby, ale nadto bylo chybně konstatováno, že výjimka z odstupové vzdálenosti a dodatečné povolení stavby je v souladu s územně plánovací dokumentací, cíli a záměry územního plánování, obecnými technickými požadavky na výstavbu a zájmy chráněnými zvláštními předpisy - to rozhodně není, viz další argumentace.

Rozhodnutí o výjimce z odstupové vzdálenosti nemůže být zákonné, když je zcela zřejmé, že před tímto rozhodnutím nedošlo k povolení přiměřené vyššího koeficientu zastavění pozemku stavebníka. Stavební úřad a stejně tak i žalovaný v rámci svých rozhodnutí plně uznávají, že stavebník svou stavbou překročil o 2 % povolenou zastavěnost pozemku. Odkazují sice na možnost povolit vyšší koeficient zastavěnosti pozemku dle čl. 29 vyhlášky o závazných částech ÚP SÚ X č. 10/2005, nicméně rozhodnutí o povolení vyššího koeficientu zastavěnosti nikdy nebylo vydáno (povolení vyššího koeficientu zastavěnosti není součástí žádného výroku rozhodnutí stavebního úřadu).

Žalobkyně je přesvědčena, že takové povolení musí mít formu rozhodnutí (viz např. rozhodnutí Městské části Praha 20 ze dne 10. 6. 2010, které povoluje překročení limitu zastavěnosti o 3 %), a musí jí být v rámci povolení výjimky zachována práva účastníka řízení. Pakliže je zřejmé, že není zachován soulad udělení výjimky z odstupové vzdálenosti s územně plánovací dokumentací, neboť je překročen koeficient zastavěnosti plochy, potom zcela zřejmě absentuje i veřejný zájem pro povolení výjimky z odstupové vzdálenosti a rozhodnutí o povolení výjimky z odstupové vzdálenosti by mělo být zrušeno, resp. konstatována jeho nicotnost.

Žalobkyně přitom po celou poukazuje na to, že povolený koeficient zastavěnosti byl překročen, a je zde tudíž nesoulad s územně plánovací dokumentací. Žalovaný však tomuto argumentu vůbec nevěnoval náležitou pozornost, pouze bagatelizuje procento překročení limitu a snaží se odkazovat na okolní nemovitosti, o které v tomto řízení vůbec nejde, s odkazem, že u několika málo z nich došlo rovněž k překročení limitu. To však pro žalobkyni není žádný argument.

Pochybnosti ohledně povolení vyššího koeficientu zastavěnosti vyjádřil ve shodné věci již nadepsaný soud v rámci rozsudku Krajského soudu v Plzni pod čj. 30 A 8/2010-114, kde argumentaci žalovaného stran povolení vyššího koeficientu zastavěnosti plochy z důvodu stísněnosti pozemku stavebníka, považuje ve vztahu k veřejným subjektivním právům žalobkyně za „jemně řečeno troufalou“.

c) Rozhodnutí o povolování výjimky z odstupové vzdálenosti a rovněž i rozhodnutí o dodatečném povolení stavby má mít „sankční charakter“, tj. šetřit zejména zájmy vlastníků dotčených nemovitostí, a to i na úkor stavebníka, který při samotné realizaci stavby nerespektoval dotčené zájmy sousedů.

Žalobkyně se neztotožňuje s názory správních orgánů v rozhodnutí o dodatečném povolení výjimky z odstupové vzdálenosti a shodně též i rozhodnutí o dodatečném povolení stavby. Žalobkyně dále zdůrazňuje, že s ohledem na rozhodnutí NSS sp. zn. 1 As 69/2011 setrvává na právním názoru, že rozhodování o dodatečném povolení výjimky z odstupové vzdálenosti a shodně též i rozhodnutí o dodatečném povolení stavby má mít „sankční charakter“ v tom smyslu, že mají být šetřena zejména práva dotčených vlastníků sousedních nemovitostí (právo stavět na svém pozemku, právo na soukromí, právo na rekreaci a oddech). Žalobkyně tím nemá na mysli automatické odstranění stavby jakožto sankci, která by se dala připodobnit k pokutě. Má tím na mysli stejně tak jako Nejvyšší správní soud v nadepsaném rozhodnutí, aby stavební úřad kladl větší důraz na zájmy okolních sousedu dotčených nepovolenou stavbou a v případě, že sousedé navrhují možné smírné řešení, aby stavebníka přiměl k provedení takových opatření i za cenu vyšších nákladu pro stavebníka. Stavební úřad má mít na zřeteli hlavně jejich zájem a v tomto ohledu apelovat na stavebníka, aby provedl takové stavební úpravy, které by újmu na právech vlastníků okolních staveb co nejvíce eliminovaly.

Žalobkyně v rámci jednání dne 28. 8. 2013 vznesla konstruktivní návrh - požadovala, aby stavebník odstranil část stavby (výklenek - viz přiložený plánek). Žalobkyně podotýká, že onen výklenek sousedí s jejím pozemkem natolik intenzivně, že jej od plotu žalobkyně dělí pouhých 30 cm, a to za současného stavu, kdy je dům neomítnut. Je zřejmé, že jakékoliv úpravy a opravy této části stavby budou vyžadovat vstup na pozemek žalobkyně a tomu by žalobkyně ráda z logiky věci předešla, neboť jak opakovaně uvádí, M.T. fyzicky a slovně atakuje jí a jejího manžela – viz přiložená obžaloba M.T. pro trestný čin ublížení na zdraví spáchaný na M.B. - manželovi žalobkyně. Stavební úřad a následně též žalovaný naložily s návrhem na řešení předloženým žalobkyní tak, že se na žalobkyni snesla vlna kritiky za to, že její návrh na odstranění výklenku je šikanózní, spáchaný trestný čin nikoho nezajímá a podkladem pro tento závěr správních orgánů bylo písemné stanovisko Ing. O.S., který není nestranným a nezávislým znalcem v oboru stavebnictví, nýbrž se jedná o zástupce stavebníka v rámci předmětného řízení. Stačilo jeho pár řádek o tom, že výklenek odstranit nelze, protože by to bylo pro stavebníka nákladné a snad by hrozila i destrukce stavby (bez bližšího odůvodnění těchto obav). Správní orgány se s tímto sdělením naprosto ztotožnily, aniž by umožnily nezávislému znalci prozkoumat návrhy žalobkyně na úpravy stavby. Namísto toho rozhodl stavební úřad a žalovaný, že návrh žalobkyně není konstruktivní a způsobil by zcela jistě destrukci objektu. Jistou destrukci objektu nevyjádřil ve své zprávě ani O.S. Nebyl přizván žádný nezávislý znalec. K tomuto viz rozhodnutí NSS sp. zn. 1 As 69/2011: „Požádá-li v rámci řízení o dodatečném povolení stavby stavebník o udělení výjimky z obecných požadavků na výstavbu, je stavební úřad povinen zohlednit především charakter vedeného řízení (zde: prováděni stavby v rozporu se stavebním povoleními a pokusit se o dohodu mezi účastníky řízení. Nebude-li taková dohoda uzavřena, stavební úřad, s respektem k vlastnickému právu a k právu na ochranu soukromí dotčených osob, zváží jejich požadavky na provedení stavebně technických úprav, zejména pokud budou požadavky konstruktivně vyjádřeny (např. stanovením podmínek pro udělení výjimky), včlení je jako podmínky do rozhodnutí o udělení výjimky, příp. přezkoumatelným způsobem odůvodní, proč takovému požadavku vlastníka sousední nemovitosti nebylo možné vyhovět.“

Odůvodnění žalovaného spočívá na jeho spekulaci o destrukci objektu v důsledku navržených změn žalobkyní, bez toho aniž by si zajistil podklad nezávislého znalce v oboru stavebnictví. Konstruktivní návrh žalobkyně tak byl bez bližšího zájmu žalovaným „shozen ze stolu“.

d) Zásahy do vlastnických práv žalobkyně v důsledku existence nepovolené stavby

Žalobkyně má trvale zastíněn pozemek mezi nepovolenou stavbou a její chatou. Studie

zastínění Ing. Z., ze které vychází stavební úřad, je nedostatečná, neřeší oslunění dotčeného pozemku žalobkyně určeného k rekreaci, ačkoliv to norma ČSN 734301 upravuje. Pakliže studie Ing. Z. řeší pouze oslunění fasády domu žalobkyně (215 minut denně), potom žalobkyně nesouhlasí s již prezentovaným názorem stavebního úřadu a žalovaného, že i pozemek bude osluněn po stejnou dobu, tj. po dobu 215 min. a tudíž bude splněn požadavek normy ČSN 734301, aby byl osluněn min 180 min. denně.

Naopak, i laikovi musí být na první pohled zřejmé, že pozemek bude osluněn méně než 180 minut denně (s ohledem na směr dopadu slunečních paprsků a polohu pozemku žalobkyně bezprostředně u nepovolené stavby), a tudíž nesplňuje požadavky čl. 4.3.5. normy ČSN 734301. I když stavební úřad a stejně tak i žalovaný několikrát zopakovali své přesvědčení, že ze studie Ing. Z. vyplývá, že rekreační pozemek mezi stavbami je osluněn více než 3 hodiny denně, není tomu tak. Ze studie Ing. Z. lze vyčíst pouze oslunění stavby ve vlastnictví žalobkyně. K oslunění pozemku žalobkyně nebyla tato studie zpracována. Pokud by žalovaný měl tuto námitku posoudit skutečně objektivně, musel by nechat zpracovat studii k oslunění dotyčného pozemku. Pokud žalovaný tvrdí, že norma ČSN 734301 nedopadá na rekreační pozemky u staveb pro rekreaci, ale pouze na rekreační pozemky u obytných budov, potom tuto absenci považuje žalobkyně za mezeru v tomto právním předpisu, neboť kde jinde, než právě u rekreačních objektů mají přiléhající pozemky plnit rekreační funkci. Nadepsaný soud by měl analogicky tuto normu aplikovat i na posuzovaný případ.

Dále žalobkyně nesouhlasí s argumentem odvolacího orgánu, že studií zastínění Ing. Z. bylo prokázáno oslunění rekreačního pozemku. Studie se totiž osluněním pozemku vůbec nezabývala, týkala se pouze oslunění objektu ve vlastnictví žalobkyně. Pokud jde o oslunění pozemku, toto je pouze spekulace odvolacího orgánu, bez toho aniž by toto své

tvrzení měl žalovaný podepřen závěry odborníka. K tomuto viz rozhodnutí NSS čj. 7 As 13/2010 - 145, z něhož se podává: „Nejvyšší správní soud konečně dospěl k závěru o nedůvodnosti námitky stěžovatelů týkající se zastínění domu a pozemku. V průběhu řízení byly opatřeny příslušné modelové situace o pohybu stínu a ty byly posouzeny ve vztahu k čl. 4.3.5 ČSN 734301. Podle tohoto článku, venkovní zařízení a pozemky v okolí obytných budov sloužící k rekreaci jejich obyvatel, mají mít alespoň polovinu plochy osluněnou nejméně 3 hodiny dne 1. března‘. Vzhledem k tomuto kritériu bude zastínění zahrady stěžovatelů zamýšlenou stavbou rovněž zanedbatelné, jak je rozvedeno v odůvodnění správního rozhodnutí 1 stupně.“

Žalobkyně již v podstatě nemůže na svém pozemku sousedícím s nepovolenou stavbou nic stavět. Podle vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území č. 501/2006 Sb. platí, že stavby se umísťují tak, aby stavba ani její část nepřesahovala na sousední pozemek. Umístěním stavby nebo změnou stavby na hranici pozemků nebo v její bezprostřední blízkosti nesmí být znemožněna zástavba sousedního pozemku.

Nepovolená stavba však byla v rozporu s platnými právními předpisy umístěna tak, tj. na samotnou hranici vlastnictví pozemků, že tímto počinem byla žalobkyni znemožněna zástavba jejího pozemku, a bylo tak porušeno její základní právo vyjádřené v čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Pokud by stavebník umístil stavbu tak, jak má, tj. min. 10 metrů od stavby žalobkyně a min 2 metry od společné hranice, byla by zastavitelnost pozemku žalobkyně pochopitelné větší. Tuto připomínku stavební úřad nevzal vůbec v potaz, doslova uvedl, že ji považuje za bezpředmětnou.

Stejně tak i žalovaný považuje tento zásah do vlastnických práv žalobkyně za bezpředmětný a vyvozuje, že by si žalobkyně pro případ stavby v okolí nepovolené stavby mohla požádat o udělení výjimky z odstupové vzdálenosti. Podle žalobkyně už jen tento fakt, že by musela žádat o povolení výjimky z odstupové vzdálenosti, když jinak by o takové povolení žádat nemusela, ji znevýhodňuje. Nad to není těžké odhadnout, jakým způsobem by se k její případné žádosti stavěl stavebník.

Stavebník si navíc v nepovolené stavbě téměř na hranici pozemků vybudoval okno (stavební otvor). Pokud by si tedy žalobkyně hodlala na svém pozemku cokoliv vybudovat, mohla by mít problém, neboť stavebník by pak mohl namítat, že v důsledku toho přijde jeho obytná místnost o zdroj přirozeného osvětlení (viz rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 10 A 138/2010). Tuto připomínku správní orgán nevzal vůbec v potaz, doslova uvedl, že ji považuje za bezpředmětnou. Stejně tak i žalovaný nepovažuje tato námitku za relevantní a nevyjádřil se k ní vůbec.

Dle § 8 vyhlášky č. 137/1998 Sb. platí, že odstupy staveb musí mimo jiné umožňovat údržbu staveb a užívání prostoru mezi stavbami pro technická či jiná vybavení. Vhledem k umístění nepovolené stavby u hranice pozemku vznikl stavebníkovi v nejužším místě prostor 30 cm (bez omítky) pro údržbu stavby. Jedná se o prostor, kde se dospělý člověk neprotáhne. Stavební úřad by se měl zabývat nemožností provádění takovéto údržby (a rovněž tak i k dokončení stavby), dále pak vzít v potaz skutečnost, že pan M.T., otec pana

T.T., již několikrát fyzicky atakoval pana M.B.- viz obžaloba okresního státního zastupitelství ze dne 27. 9. 2006, čj. 1 ZT 225/2006, pro trestný čin ublížení na zdraví a následné usnesení Okresního soudu v Karlových Varech o schváleném narovnání ze dne 30. 11. 2006, čj. 8 T 213/2006. Dle platných právních předpisů totiž umístění staveb a jejich vzájemné odstupy musí umožňovat údržbu staveb a užívaní prostoru mezi stavbami. Správní orgán se s námitkou vypořádal zcela nedostatečně, a to konstatováním, že tak jako tak, žalobkyně bude muset na pozemek stavebníka vpustit, aby si z jejího pozemku dokončil a následně též i opravoval svou stavbu. To, že v minulosti došlo k napadení manžela žalobkyně panem T. starším, nevzal stavební úřad v potaz. Stavební úřad tak svým rozhodnutím zakládá stav, který zcela jistě vyústí v další sousedské konflikty.

K této odvolací námitce žalovaný uvedl pouze to, že žalobkyně předjímá sousedské spory, jejich existenci tedy žalovaný zřejmě považuje za nepravděpodobnou, což je poměrně zvláštní s ohledem na výše uvedené ataky, a dále se k této námitce nevyjadřuje.

Nepovolená stavba kromě porušení odstupových vzdáleností od sousední stavby, nesplňuje ani odstupovou vzdálenost od společné hranice, která je min. 2 metry. Novela stavebního zákona provedená zákonem č. 350/2012 Sb., zakotvila od 1. 1. 2013 pravidlo, že vzdálenost rodinných domů a rekreačních objektů od společné hranice musí být min. 2 m (dříve toto pravidlo výslovně platilo pouze pro rodinné domy). Analogické uplatnění tohoto pravidla na projednávaný případ je dle žalobkyně nezbytné, neboť to vyplývá ze smyslu zákona. Ještě před touto novelou byla podobná úprava obsažena v § 25 vyhlášky č. 501/2006

Sb., která byla použitelná i na rekreační objekty – viz rozhodnutí NSS sp. zn. 1 As 69/2011, v němž se uvádí: „Problematiku vzájemných odstupů staveb upravuje § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů. Z odstavce prvého citovaného ustanovení vyplývá, že vzájemné odstupy staveb musí splňovat požadavky urbanistické, architektonické, životního prostředí, hygienické, veterinární, ochrany povrchových a podzemních vod, státní památkové péče, požární ochrany, bezpečnosti, civilní ochrany, prevence závažných havárií, požadavky na denní osvětlení a oslunění a na zachování kvality prostředí. Odstupy musí dále umožňovat údržbu staveb a užívání prostoru mezi stavbami pro technická či jiná vybavení a činnosti, například technickou infrastrukturu. Z druhého odstavce se dále podává, že pokud je mezi rodinnými domy volný prostor, vzdálenost mezi nimi nesmí být menší než 7 m a jejich vzdálenost od společných hranic pozemků nesmí být menší než 2 m. Ve zvlášť stísněných územních podmínkách může být vzdálenost mezi rodinnými domy snížena až na 4 m, pokud v žádné z protilehlých stěn nejsou okna obytných místností; v takovém případě se odstavec 4 nepoužije. Čtvrtý odstavec citovaného ustanovení pak stanoví, že pokud jsou v některé z protilehlých stěn sousedících staveb pro bydlení okna obytných místností, musí být odstup staveb roven alespoň výšce vyšší z protilehlých stěn, s výjimkou vzájemných odstupů staveb rodinných domů podle odstavce 2. Uvedené odstupy mezi stavbami pro bydlení neplatí pro jednotlivé stavby umisťované v prolukách. Obdobně se určují odstupy od staveb nebytových. Vyhláška představuje vyšší standard ochrany práva na soukromí obou vlastníků sousedících nemovitostí. Stanovení těchto specifických odstupů má bránit především obtěžování vlastníka sousední stavby pohledem nebo hlukem.

V případě, že by se na umístění nemovitosti nevztahovaly požadavky vymezené v § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb., mohly by se vytvářet zjevné nerovnosti mezi sousedními vlastníky nemovitostí. Záleželo by tak toliko na pořadí, v jakém vlastník stavbu postaví. Podle Nejvyššího správního soudu nelze ospravedlnit takovéto neodůvodněně rozdíly pramenící ze skutečnosti, že jeden ze sousedních vlastníků začne stavět dříve na úkor vlastníka druhého. Obtěžování stěžovatele pohledem je při sníženém odstupu sousedních staveb patrné a může představovat zásah do jeho práva na soukromí: to platí současně i obráceně, neboť právě stavebníci se následně mohou cítit obtěžováni pohledy ze stěžovatelova pozemku do jejich obytné místnosti.“.

Stavební úřad pouze bez bližšího odůvodnění uvádí, že výše uvedené právní předpisy, tj. vyhláška č. 501/2006 Sb. a nový stavební zákon, nabyly účinnosti až po zahájení projednávaného stavebního řízení, a proto se na pravidlo zastavitelnosti pozemku od dvou metrů od společné hranice na projednávaný případ nepoužije. Stavební úřad již nedodává, že 2 metrový odstup stavby od společné hranice uvádí i § 8 odst. 2 vyhlášky č. 137/1998 Sb., která je na projednávaný případ aplikovatelná.

Žalovaný opětovně opakuje, že vyhláška č. 501/2006 Sb. se na projednávaný případ nevztahuje, nebere vůbec v potaz argumentaci žalobkyně odkazující na analogickou aplikaci této vyhlášky na rekreační objekty, kterou dovozuje i NSS v rámci rozhodnutí čj. 1 As 69/2011, a dále ignoruje § 8 odst. 2 vyhlášky č. 137/1998 Sb. Žalovaný pouze doporučuje žalobkyni, aby si na svém pozemku vysázela zeleň, příp. zneprůhlednila oplocení. Judikáty citované odvolacím orgánem považuje žalobkyně za nepřiléhavé.

e) Nepovolená stavba je z více než 60 % vystavena na nových základech (nikoliv převážně na starých základech původní chaty, jak tvrdí stavebník), k jejichž podstatnému rozšíření došlo právě v místech, kde předmětná nemovitost sousedí s pozemkem žalobkyně (viz přiložený plánek), dále je i z vyjádření Ch.D. (dalšího souseda stavebníka) ze dne 11. 10. 2013, založeného ve spise, zřejmé, že stavba zasahuje i k jeho pozemku, neboť zde nemá dle jeho slov žádné soukromí.

Dispozice stavebníkova pozemku je pro nepovolenou stavbu naprosto nevhodná - pozemek je příliš úzký a stavba je situována v podstatě od plotu k plotu (tj. ani u jedné společné hranice nedodržel stavebník minimální odstupovou vzdálenost 2 m). Nadto, stavebníkem nepovolené stavby byla vybudována u nepovolené stavby ještě zděná terasa a dalším záměrem stavebníka je u hranic s pozemkem žalobkyně vybudovat i novou žumpu (viz předložená projektová dokumentace), s čímž žalobkyně z pochopitelných důvodů zásadně nesouhlasí. Stavební úřad vychází z údajů v projektové dokumentaci předložené stavebníkem, ačkoliv je ve zřejmém rozporu s údaji naměřenými při místním šetření dne 24. 5. 2010 (viz protokol z tohoto místního šetření). Ačkoliv toto žalobkyně již napadala, stavební úřad při dalším místním šetření konaném dne 14. 8. 2012 neprovedl přeměření a další místní šetření se již nekonalo.

Ani při jednom z místních šetření navíc nebylo žalobkyni umožněno účastnit se provádění tohoto důkazu, ačkoliv na to jako účastník řízení má právo. Není dostatečným argumentem, že vstup na pozemek byl umožněn její právní zástupkyni. Musí být dodržena procesní práva žalobkyně na její osobní účast při místním šetření. Zároveň stavební úřad neprovedl žádné místní šetření.

Žalobkyně udává následující rozměry původní stavby (560 x 590 cm včetně zastřešených schůdků), a dále rozměry současné nepovolené stavby [1068 x 665 cm včetně zděné terasy (tyto údaje vychází z místního šetření provedeného stavebním úřadem dne 24. 5. 2010 a jsou odlišné od rozměrů, se kterými operuje stavební úřad]. Žádné přeměření k námitce žalobkyně se již nekonalo.

Stavební úřad ve svých dřívějších rozhodnutích o dodatečném stavebním povolení vyšel z rozměrů stavby předložených stavebníkem a konstatoval, že rozšíření stavby je pouze z 25 % oproti stávajícím základům a dále, že k rozšíření došlo zejména severním směrem, tudíž toto rozšíření neovlivnilo pozemek žalobkyně.

Stavební úřad však zlehčuje, když uvádí, že k rozšíření stavby došlo zejména severním směrem, což se žalobkyně příliš nedotklo. Žalobkyně odkazuje na předloženou projektovou dokumentaci a též i předložený plánek, kde je evidentní, že místo, kde se původní stavba rozšířila nejvíce směrem k hranici pozemku stavebníka, je právě společná hranice pozemků stavebníka a žalobkyně. Stavebník stavbu rozšířil až téměř na samotnou hranici pozemků. Střešní krokve v současné době zasahují na pozemek žalobkyně. Požárně nebezpečný prostor nepovolené stavby v současné době zasahuje na pozemek žalobkyně. Rozšířením základů původní stavby směrem ke společné hranici s žalobkyní byla žalobkyně dotčena na svých hmotných právech.

Žalobkyně upozornila ve svém odvolání, že sám stavební úřad uvedl v napadeném rozhodnutí, že rozhodně netvrdí, že žalobkyně nebyla stavbou dotčena na svých právech. Tedy, i když stavební úřad dovodil skutečnost, že žalobkyně byla umístěním stavby na samotnou hranici pozemků dotčena na svých právech, nic to nezměnilo na jeho přesvědčení, že žalobkyně jen dokola opakuje tytéž neopodstatněné námitky. V tomto spatřuje žalobkyně jasnou vnitřní rozporuplnost napadeného rozhodnutí.

Žalovaný opětovně poukazuje na správnost projektové dokumentace, pokud jde o rozměry stavby, neboť rozměry byly dodány geodetickou kanceláří. Nijak nerozptýlil pochybnosti žalobkyně, když při jediném místním šetření v rámci řízení o odstranění stavby dne 24. 5. 2010 byly stavebním úřadem naměřeny jiné rozměry stavby. Nepovažuje tedy za nutné tuto námitku žalobkyně nijak prověřit, další místní šetření nebylo po dobu 5 let nařízeno (žalovaný sice zmiňuje místní šetření konané dne 14. 8. 2012, to však bylo konáno v rámci samostatného řízení o povolení výjimky z odstupové vzdálenosti), nepovažuje ani za chybné, že při místním šetření dne 24. 5. 2010 nebyla osobně přítomna žalobkyně (ač o to na místě žádala) jakožto účastník řízení, který má na osobní účast při provádění důkazů právo, a dále nepovažuje za nutné, aby byl rozpor v rozměrech stavby rozptýlen revizní zprávou geodeta.

Povinnost stavebního úřadu konat zejména při řízení o odstranění stavby místní šetření pro zjištění aktuálního stavu zmiňuje např. i Metodická pomoc Ministerstva pro místní rozvoj k postupu v řízení o odstranění stavby (viz příloha).

Žalovaný zopakoval to, že stavební úřad netvrdí, že žalobkyně nebyla stavbou dotčena na svých právech, zlehčuje však, když tvrdí, že střešní krokve předmětné stavby sice v době rozhodování žalovaného zasahují na pozemek žalobkyně, budou však v budoucnu zkráceny. Žalovaný dále zlehčuje, když tvrdí, že požárně nebezpečný prostor předmětné stavby sice v době jeho rozhodování zasahuje na pozemek žalobkyně, stavebník to však v budoucnu napraví. Taková argumentace žalobkyni připadá jako účelová, žalovaný se tak brání konstatovat fakt, že v době projednávání odvolání zasahuje předmětná stavba na pozemek žalobkyně svou střední konstrukcí a svým požárně nebezpečným prostorem, což dle názoru žalobkyně skutečně velmi zasahuje do jejích hmotných práv a tato stavba tedy zároveň není v souladu s obecně technickými požadavky na výstavbu a v souladu s veřejným zájmem na ochranu zdraví.

Dále žalovaný shrnuje, že není podstatné, o kolik procent došlo k výstavbě stavby na původních základech a kolik procent na nových základech, důležité je, zda stavba splňuje koeficient zastavěnosti plochy. Žalobkyně v tomto bodě uvádí, že stavba koeficient zastavěnosti nesplňuje, neboť jej překračuje min. o 2 % a povolení vyššího koeficientu zastavění plochy nebylo stavebním úřadem uděleno.

Změnou závazné části územního plánu sídelního útvaru X č. 10/2005 byly v článku 29 vyhlášky upraveny limity prostorového využití území rekreace „R“. Původní procento zastavění objektu k celkové ploše pozemku ve výši 10 % bylo navýšeno na 20 %. Předmětná nepovolená stavba na pozemku stavebníka toto procento zastavěnosti převyšuje minimálně o 2 %, a tudíž povolené procento zastavěnosti není dodrženo. Nadto, do procenta zastavěnosti je třeba započíst i zděnou terasu, čímž bude povolené procento zastavěnosti ještě více překročeno. Žalobkyně se nedomnívá, že překročení limitu o 2 % je možné bagatelizovat. Naopak, veřejný zájem na navyšování procenta zastavěnosti v rekreační oblasti není.

K povolení přiměřeně vyššího koeficientu zastavění pozemku stavebníka dle žalobkyně nedošlo. Stavební úřad jakož i žalovaný v rámci svých rozhodnutí plně uznávají, že stavebník svou stavbou překročil o 2 % povolenou zastavěnost pozemku. Odkazují sice na možnost povolit vyšší koeficient zastavěnosti pozemku dle čl. 29 vyhlášky o závazných částech ÚP SÚ X č. 10/2005, nicméně rozhodnutí o povolení vyššího koeficientu zastavěnosti nikdy nebylo vydáno (povolení vyššího koeficientu zastavěnosti není součástí žádného výroku rozhodnutí stavebního úřadu). Žalobkyně je přesvědčena, že takové povolení musí mít formu rozhodnutí (viz např. rozhodnutí Městské části Praha 20 ze dne 10. 6. 2010, které povoluje překročení limitu o 3 %), a musí jí být v rámci povolení výjimky zachována práva účastníka řízení. Pakliže je zřejmé, že není zachován soulad udělení výjimky z odstupové vzdálenosti s územně plánovací dokumentací, neboť je překročen koeficient zastavěnosti plochy, potom zcela zřejmě absentuje veřejný zájem pro dodatečné povolení předmětné stavby, a takové rozhodnutí by mělo být nadepsaným soudem zrušeno, příp. prohlášeno za nicotné. Žalobkyně přitom po celou poukazuje na to, že povolený koeficient zastavěnosti byl překročen, a je zde tudíž nesoulad s územně plánovací dokumentací. Žalovaný tomu však vůbec nevěnoval náležitou pozornost, pouze bagatelizuje procento překročení limitu a snaží se odkazovat na okolní nemovitosti (o které v tomto řízení vůbec nejde), s odkazem, že u několika málo z nich došlo rovněž k překročení limitu. To však pro žalobkyni není žádný argument.

Pochybnosti ohledně povolení vyššího koeficientu zastavěnosti vyjádřil ve shodné věci již nadepsaný soud v rámci rozsudku Krajského soudu v Plzni pod čj. 30 A 8/2010-114, kde argumentaci žalovaného stran tohoto problému, týkajícího se stísněnosti pozemku stavebníka, považuje ve vztahu k veřejným subjektivním právům žalobkyně za „jemně řečeno troufalou“.

Žalobkyně nesouhlasí s prezentovaným názorem žalovaného, že zděnou terasu nelze v souladu s definicí zastavené plochy ve vyhlášce č. 540/2002 Sb. započítat do zastavěné plochy. Odkazuje tímto opětovně na stanoviska Ústavu územního rozvoje, ze kterých vyplývá, že zpevněné plochy stavebně propojené s domem je nutno počítat do zastavěné plochy a dále upozorňuje, že je otázkou, zda by se zmiňovaná vyhláška č. 540/2002 Sb., která v roce 2008 pozbyla účinnosti, na projednávaný případ vztahovala. Navíc žalobkyně nesouhlasí s tvrzením stavebníka, že zděná terasa je provedena bez základů. Terasa bez základů, tj. terasa nespojená se zemí pevným základem, by mohla být např. dřevěná, taková, kterou by stavebník mohl rozebrat na jednotlivé části a přesunout na jiné místo. U zděné terasy si však toto lze představit jen stěží.

Žalovaný poukazuje na skutečnost, že ohledně započítávání zděné terasy do zastavěné

plochy nepanuje v odborných kruzích jistota. Žalobkyně poukazuje, že stavební zákon (zákon č. 183/2006 Sb.) dle znění § 2 odst. 3 za stavbu považuje i například zpevněnou plochu (chodník, cesta, terasa na terénu apod.), za předpokladu, že vznikla stavební nebo montážní technologií, případně je tvořena výrobkem plnícím funkci stavby. Obecně se tedy musí jednat např. o souvrství tvořené dlažbou, podkladními vrstvami apod. Lze předpokládat, že i taková stavba by se měla zahrnovat do součtu ploch jednotlivých staveb pro zjištění celkové zastavěné plochy pozemku. Předmětná stavba o půdorysné ploše 52 m2 bez terasy (původně 31 m2) se nachází na pozemku o výměře 240 m2, což znamená, že by stavba neměla přesahovat plochu 48 m2. Tedy současně zastavěná plocha je vyšší, než připouští současné platné limity prostorového využití (článek 29 bod 6 vyhlášky). Současně však nové znění článku 29 vyhlášky v bodě 9 uvádí, že pro stavby v území rekreace v lokalitě Děpoltovického rybníka na pozemcích s výměrou menší než 250 m2, může stavební úřad v odůvodněných případech v územním nebo stavebním řízení povolit přiměřeně vyšší koeficient zastavění pozemku (tj. více než 20 %).

V případě stavebníka není prostor pro povolení vyššího koeficientu zastavění pozemku, neboť je evidentní, že stavebník vybudoval stavbu o zastavěné ploše 52 m2 ještě v době, kdy povolené procento zastavěnosti bylo pouze 10 %. Ani následné navýšení koeficientu zastavěnosti plochy pozemku na 20 % nepokrylo navýšení zastavěné plochy, které stavebník bez povolení provedl. O dalším navýšení koeficientu zastavěnosti plochy nebylo do dnešní doby rozhodnuto. Není zde veřejný zájem na tom, aby byla překročena i navýšená hranice zastavěnosti pozemků v dané oblasti, takový požadavek není rozumně odůvodnitelný (viz argumentace Krajského soudu v Plzni v rámci rozsudku čj. 30 A 8/2010 – 114). Navíc, původní stavba na pozemku stavebníka byla pouze přízemní. Současná nepovolená stavba je patrová a pochopitelně více stíní.

Žalobkyně shrnuje, že překročení limitu zastavěnosti stavebníkem a posunutí stavby směrem k pozemku žalobkyně zásadně omezuje její hmotná práva, neboť 1) se jedná o zásah do jejího vlastnického práva a do jejího práva na soukromí (viz výše); 2) se jedná o zřejmé porušení obecných regulativ zastavěnosti území, tj. nejen, že stavebník porušil odstupovou vzdálenost mezi rekreačními objekty (min. 10 m), dále odstupovou vzdálenost mezi nepovolenou stavbou a pozemkem žalobkyně (min. 2 m), ale též i povolenou zastavěnost území (max. 20 %), tj. stavebník porušil v podstatě vše, co mu platná legislativa ukládala; 3) předmětná stavba není v souladu s obecně technickými požadavky na výstavbu a v souladu s veřejným zájmem na ochranu zdraví v rekreační zóně, neboť v době rozhodování o odvolání zasahovala stavba a zřejmě zasahuje i dál na pozemek žalobkyně svou střední konstrukcí a svým požárně nebezpečným prostorem. K tomuto shrnutí se odvolací orgán již blíže nevyjadřoval.

Z technické zprávy požární ochrany vypracované Ing. I.Ch. (obsaženo ve správním spise vedeném stavebním úřadem) jednoznačně vyplývá, že za stavu rozhodování o odvolání, stavba zasahovala svým požárně nebezpečným prostorem na pozemek žalobkyně a tento stav pravděpodobně stále trvá. Ačkoliv žalovaný nemůže než uznat tuto námitku žalobkyně, protože to z výše uvedené zprávy skutečně vyplývá, přesto k této námitce uvedl, že se jí nevyhovuje. To je velmi rozporuplný postup. Stavebník porušil požární předpisy, žalobkyně to oprávněně namítá, ale její námitce není vyhověno, neboť stavebník v mezidobí navrhl úpravy, které snad v budoucnu provede a které snad odstraní závadný stav ohrožující bezpečnost žalobkyně. Takovéto počínání žalovaného je v rozporu s veřejným zájmem na ochranu zdraví v rekreační zóně a je zcela zřejmé, že i stavba je v rozporu se zájmem na ochranu zdraví v rekreační zóně a nemohla být tedy žalovaným dodatečně povolena s ohledem na absenci veřejného zájmu.

Je zcela nerozhodné, že stavebník hodlal svá pochybení v oblasti požární bezpečnosti v budoucnu napravit a stavební úřad mu tuto povinnost uložil v rámci rozhodnutí. Z pohledu judikatury NSS je zřejmé, že dodatečné povolení stavby je možné pouze výjimečně a pouze za předpokladu, že stavba mimo jiné nebude v době rozhodování o dodatečném povolení ohrožovat zájmy chráněné zvláštním zákonem. To se v projednávaném případě zcela jistě nestalo a rozhodnutí o dodatečném povolení stavby je i z tohoto důvodu nezákonné.

Žalobkyně opakovaně upozorňuje stavební úřad na zavodnění jejího pozemku způsobené vodou odtékající z okapů střechy instalovaných na nepovolené stavbě, která přesahuje na její pozemek. Pozemek žalobkyně je v části sousedící s pozemkem stavebníka silně podmáčen. Při místním šetření dne 24. 5. 2010 bylo konstatováno podmáčení pozemku žalobkyně s tím, že sám stavebník potvrdil, že do vydání stavebního povolení vyřešil odvodnění pouze provizorně. Do celkového zavodnění pozemku se promítá každodenní užívání nepovolené stavby. Stavebník při budování nepovolené stavby zřejmě zcela a bez náhrady odstranil odvodňovací drenáže na svém pozemku, nové základy několikanásobně těžšího objektu rekreační chaty posunul na samou hranici pozemku žalobkyně, čímž došlo ke stlačení podloží a rovněž tak k odklonění odtoku povrchové vody na pozemek žalobkyně. Stavební úřad dosud neprovedl hydrogeologický průzkum (jak žalobkyně již navrhovala), aby vyřešil tyto opakované připomínky žalobkyně, které byly potvrzeny i při místním šetření. Tím je zcela opomíjena vyšetřovací zásada, kterou je ovládáno stavební řízení.

Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu přitom platí: „Posouzení, zda žalobcům hrozí znehodnocení pozemku, je posouzením, které svým významem nepřesahuje pravomoci stavebního úřadu, neboť v podstatě při každém rozhodování ve stavebním řízení musí stavební úřad posoudit vliv stavby na okolí, musí tedy vzít v úvahu i případné znehodnocení sousedního pozemku, a tudíž se nejedná o občanskoprávní námitku ve smyslu § 137 odst. 1 a 2 stavebního zákona a není důvod odkázat účastníka na soudní řízení“.

Tato námitka byla stavebním úřadem i žalovaným vyřešena „od stolu“, bez zpracování hydrogeologického posudku, který žalobkyně navrhovala. Nejde pouze o svod dešťové vody ze střechy nepovolené stavby (který snad v budoucnu stavebník provede), ale jde zejména o stlačení podloží v důsledku velké hmotnosti nepovolené stavby, čímž došlo k zavodnění bezprostředně sousedícího pozemku žalobkyně. Tuto skutečnost stavební úřad zcela pomíjí a zaměřuje se pouze na tvrzení o budoucím svodu dešťových vod. Žalovaný namísto toho, aby zpracování studie zadal, se pouští v rámci rozhodnutí o odvolání do hodnocení směru stékání vod dle vrstevnicového systému, čímž se vyjadřuje k otázkám, ke kterým není kompetentní.

Žalovaný rovněž pro podporu svého stanoviska cituje stanovisko projektanta O.S., což ale není zcela jasně nepodjatá osoba, s ohledem na to, že stavebníka v řízení zastupoval. Dále shrnuje, že žalobkyně nepředložila dostatek důkazů ke svému tvrzení. Žalobkyně však v rámci místního šetření konaného dne 24. 5. 2010 konstatovala podmáčení pozemku a tato skutečnost byla zaznamenána do protokolu. Je sice pravdou, že v závěru protokolu ze dne 24. 5. 2010 je uvedeno, že nebylo prokázáno, že podmáčení pozemku žalobkyně způsobuje spodní voda z pozemku stavebníka a že pozemek žalobkyně nebyl podmáčen i před stavbou, jedná se však o tvrzení stavebníka, což žalovaný neuvedl. I bez toho však tato citace není jakýmkoliv argumentem, neboť není ani možné, aby při místním šetření bylo prokázáno, že spodní voda z pozemku stavebníka způsobuje zavodnění pozemku žalobkyně. K tomu se měl vyjádřit znalec z oboru hydrogeologie, což však žalovaný nepovažoval za nutné.

Žalobkyně v rámci odvolání dále poukázala na to, že předmětná stavba je v rozporu s právními předpisy trvale užívána stavebníkem a jeho rodinou (bez kolaudačního rozhodnutí). Tuto skutečnost sdělují žalobkyni vlastníci okolních nemovitostí. Důkaz předestřený stavebníkem, že v žumpě absentují fekálie, tudíž stavba není užívána, považuje žalobkyně za nepřípadný a nedostatečný. Naopak, žalobkyně poukázala na skutečnost, že Ch. D. si stěžuje na to, že nemůže čerpat ze společné studny se stavebníkem vodu, neboť ji všechnu vyčerpá stavebník, což svědčí o každodenním užívání stavby stavebníkem. Ačkoliv to nyní stavebník popírá, mezi ním a Ch. D. skutečně existovala dohoda o společném čerpání vody ze studny na pozemku stavebníka. V tomto bodě žalobkyně spatřuje další porušení zákonů ze strany stavebníka, které brání konstatování toho, že dodatečné stavební povolení je v souladu s veřejným zájmem. V rámci tohoto bodu žalovaný pouze ocitoval část odůvodnění rozhodnutí stavebního úřadu, se kterou se údajně zcela ztotožňuje a nehodlá k této námitce nic dalšího uvádět s tím, že žalobkyně neprokázala dostatečně, že stavebník stavbu užívá.

K charakteru řízení o dodatečném povoleni stavby, přesně k povinnosti šetřit práva žalobkyně a souladu s veřejným zájmem Nejvyšší správní soud i v rozsudku ze dne 8. 2. 2007, čj. 1 As 46/2006-75, ve vztahu k řízení o dodatečném odstranění stavby uvedl: „Provádí-li stavebník stavbu v rozporu se stavebním povolením a následně požádá stavební úřad o její dodatečné povolení, musí v průběhu řízení o dodatečném povolení prokázat podmínky vyjmenované v § 129 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., snažit se minimalizovat zásahy do práv a oprávněných zájmů dotčených osob a usilovat o dohodu ve sporných otázkách, vědom si svých předešlých pochybení. Podle Nejvyššího správního soudu nelze v obecné rovině připustit, aby byl vlastník sousední nemovitosti krácen na svých ústavně garantovaných právech (právo na ochranu soukromí, nerušený výkon vlastnického práva) postupem stavebníka, který postaví stavbu v rozporu se stavebním povolením.“

Práva žalobkyně (konkrétně její právo vlastnické, právo na soukromí) byla v řízení doposud zcela upozaděna. Její již na první pohled rozumný a konstruktivní návrh na odstranění výklenku nepovolené stavby, čímž by se vytvořil prostor, v rámci něhož by mezi nepovolenou stavbou a plotem žalobkyně mohl člověk alespoň projít, byl s patřičnou hysterií odmítnut a na žalobkyni je pohlíženo s despektem. Dle názoru žalobkyně by měl stavební úřad primárně usilovat o dohodu stavebníka a žalobkyně, a tím minimalizovat zásahy do jejích vlastnických práv (viz i nejnovější judikatura NSS čj. 4 As 171/2013 - 25).

Není pravdou, jak tvrdí stavebník, že stavebník vyšel žalobkyni vstříc tím, že provedl změny, které navrhovala (okapy, zábrany padání sněhu ze střechy, umístnění žumpy 2 m od hranice s pozemkem žalobkyně). Žádnou z těchto změn žalobkyně nenavrhla, naopak, žalobkyně v rámci řízení vyjádřila svůj nesouhlas s umístěním žumpy v tak těsné blízkosti jejího pozemku, neboť se obává zápachu. Veškeré tyto drobné úpravy jsou pouze alibistickou snahou stavebníka o zmírnění stavu cestou „nejmenšího zla a nejnižších nákladů“, snahou, která však neřeší podstatu problému.

Žalobkyně skutečně nic z výše uvedených změn provedených stavebníkem nepožadovala (jak tvrdí žalovaný), což ostatně vyplývá z jejích písemných námitek dodaných při ústním jednání konaném dne 3. 11. 2014, ze kterých vyplývají jiné požadavky žalobkyně. Žalobkyně navrhla technickou úpravu (posunutí) obvodové zdi (pouze část obvodové zdi vedoucí souběžně s pozemkem žalobkyně), která je vzdálena 30 cm od plotu, tak, aby stavebník mohl udržovat svou nemovitost a bylo docíleno souladu s § 8 dost. 2 vyhl. č. 137/98 Sb.; zkrácení krovů ve větším rozsahu, než jak je navrhováno v projektové dokumentaci, a to s ohledem na technickou úpravu obvodové zdi; žumpu umístit co nejdál od hranice pozemku B.B.; okno vedoucí na WC umístit do obvodové zdi vedoucí souběžně s místní komunikací, tak, aby hluk a zápach nepronikaly na pozemek žalobkyně, neboť právě v těchto má žalobkyně vybudováno posezení.

Dle ustálené judikatury je zřejmé, že má-li stavební úřad dodatečně vydat stavebníkovi stavební povolení, stavba musí být v souladu s obecnými požadavky na výstavbu a zároveň musí být v souladu s veřejným zájmem. Ani jedno z kritérií stavba nesplňuje (srov. rozhodnutí NSS ČR sp. zn. 7 As 58/2013). NSS přitom v rámci své aktuální rozhodovací praxe zpřesnil definici veřejného zájmu odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 24/04 se závěrem, že veřejný zájem tedy musí být konkrétně definován a nesmí být zaměněn se zájmem soukromým (srov. rozhodnutí NSS sp. zn. 6 As 65/2012). Co je veřejným zájmem na dodatečném povolení stavby definoval stavební úřad jedinou větou: „aby byla stavba v souladu s územně plánovací dokumentací“. To je samozřejmě zcela nedostatečné, jak vyplývá z výše uvedených rozhodnutí NSS sp. zn. 7 As 58/2013 a sp. zn. 6 As 65/2012. Stavební úřad neustále cituje rozhodnutí NSS sp. zn. 2 As 11/2003, ačkoliv je zřejmé, že další aktuálnější rozhodnutí NSS ČR toto rozhodnutí dále zpřesnila či nahradila. Žalovaný na tyto aktuální a v mnohém i zlomové judikáty zejména judikát NSS sp. zn. 7 As 58/2013 v rámci svého rozhodnutí o odvolání vůbec nereaguje.

Nepovolená stavba není v souladu s obecnými požadavky na výstavbu, není v souladu

s územně plánovací dokumentací, není v souladu s veřejným zájmem na ochranu zdraví, ani veřejným zájmem obecně, zasahuje do subjektivních práv žalobkyně a měla by tak být primárně odstraněna z důvodů výše podrobně popsaných.

Nad rámec definice veřejného zájmu provedené NSS je nutno uvést, že Ústavní soud pod pojmem „veřejný zájem na zachování neoprávněné stavby“ spatřuje pouze „obecně prospěšný zájem“, tj. jeho kritéria jsou nastavena ještě přísněji (viz Nález ÚS ze dne 28. 3. 1996, sp. zn. I. ÚS 198/95, z něhož se podává: „Nelze totiž přehlédnout, že ne každý kolektivní zájem lze označit jako veřejný zájem společnosti na zachování neoprávněné stavby. V této souvislosti je možno dovodit, že pojem „veřejný zájem“ je třeba chápat jako takový zájem, který by bylo možno označit za obecný či obecně prospěšný zájem. Otázkou obecného zájmu se zabývá např. F. A. Hayek v publikaci „Právo, zákonodárství a svoboda“, II. díl, (vydala ACADEMIA Praha 1991), na straně 14. Autor uvádí, že ‚často se mylně naznačuje, že všechny kolektivní zájmy jsou obecnými zájmy společnosti; avšak v mnoha případech může být uspokojování kolektivních zájmů jistých skupin s obecnými zájmy společnosti v naprostém rozporu. Celé dějiny vývoje demokratických institucí jsou dějinami boje za to, aby se jednotlivým skupinám zabránilo ve zneužití vlády ve prospěch kolektivních zájmů těchto skupin.‘ Je proto nutné, aby k omezení vlastnických práv docházelo jen po pečlivém zvážení základní podmínky, zda je omezení nutné ve veřejném zájmu.“

S odkazem na výše uvedené skutečnosti je zcela zřejmé, že žalovaný se při rozhodování opíral o rozporuplná, nepodložená a pravděpodobně i účelová stanoviska a rozhodnutí stavebního úřadu a stavebníka. Z pohledu žalobkyně pak nedostatečně zkoumal jak skutkový stav, tak i správnost napadeného rozhodnutí stavebního úřadu, jakož i řízení, které mu předcházelo. Žalovaný naprosto jednoznačně postupoval v rozporu s § 89 odst. 2 správního řádu, když nepřezkoumal správnost napadeného rozhodnutí v rozsahu námitek.

Žalobkyně dále pokládá za nutné zdůraznit, že postup žalovaného, jakož i stavebního úřadu, je v rozporu s čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jelikož předmětná stavba přesahuje hranice pozemku a zasahuje tak do vlastnictví žalobkyně, byla postavena bez stavebního povolení, k její „legalizaci“ žalovaný i stavební úřad účelově hledali výjimky z platné právní úpravy, nikterak nezkoumali skutečný skutkový stav věci, je nepochybné, zjevné a zcela opodstatněné, proč žalobkyně volí tuto cestu k domožení se svých práv, ale i k dosažení souladu stavu faktického se stavem právním.

[III] Vyjádření žalovaného k žalobě

Žalovaný se k věci vyjádřil v podání ze dne 20. 1. 2016, v němž se vyjádřil k jednotlivým částem žaloby následovně.

Stran námitky na nezákonné povolení výjimky z odstupové vzdálenosti povolené rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 30. 12. 2013, čj. 1226/2013/NR/Koh, a navazujícího rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 5. 2015, čj. 280/SÚ/14-4, uvedl, že s tvrzením žalobkyně nesouhlasí. S obsahově stejnou odvolací námitkou se řádně a vyčerpávajícím způsobem vypořádal v odvolací námitce pod bodem II. napadeného rozhodnutí (Nezákonné povolení výjimky z odstupové vzdálenosti, str. 15- 28). Na učiněných závěrech nadále setrvává.

V souladu s § 138a odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb. je možné výjimky z obecných technických požadavků povolit pouze z těch ustanovení prováděcích právních předpisů, z nichž povolování výjimek tyto předpisy výslovně umožňují a jen pokud se tím neohrozí bezpečnost, ochrana zdraví a života osob a sousední pozemky nebo stavby; řešením podle povolené výjimky musí být dosaženo účelu sledovaného obecnými technickými požadavky.

V souladu s § 61 vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „vyhláška OTP“), lze za podmínek stanovených v § 138a stavebního zákona v odůvodněných případech povolit výjimku z ustanovení § 4 odst. 5, § 8 odst. 2, 3, 4, § 9 odst. 1, § 10 odst. 2, § 14 odst. 3, § 17 odst. 5, § 22 odst. 3, 4, § 23 odst. 6, § 24 odst. 2, § 30 odst. 5, § 42 odst. 2, § 47 písm. a), § 48 odst. 4, § 49 odst. 5, § 50 odst. 2, 5, 8, 9, § 51 odst. 10, § 59 odst. 5 a § 60 odst. 4 této vyhlášky. Žádné výjimkové ustanovení se netýká povolení vyššího koeficientu zastavěnosti dotčeného pozemku stanoveného v územně plánovací dokumentaci, tudíž není zákonné zmocnění na udělení výjimky stavebním úřadem formou rozhodnutí. Ten je stanoven jako závazný limit v závazné části územně plánovací dokumentaci obce (dále též jen „ÚP SÚ X“), schválené v samostatné působnosti zastupitelstvem obce dne 19. 10. 1994, s nabytím účinnosti obecně závazné vyhlášky dne 1. 12. 1994.

Území, na kterém se uvedená stavba s citovanými pozemky nachází, je dále upraveno změnou pod číslem 10/2005, s navýšením koeficientu na 20 % zastavitelnosti pozemku. Dle čl. 29 odst. 9 vyhlášky o závazných částech ÚP SÚ X, může stavební úřad pro stavby v území rekreace v lokalitě Děpoltovického rybníka na pozemcích s výměrou menší než 250 m2 v odůvodněných případech v územním nebo stavebním řízení povolit přiměřeně vyšší koeficient zastavění pozemku (tj. více než 20 %). Toto „povolení“ přiměřeně vyššího koeficientu zastavění pozemku (v daném případě navýšení o 2 %, tj. 4 m2) však není vedeno formou výroku v rozhodnutí, neboť k tomu nemá stavební úřad zákonné zmocnění, ale formou řádného odůvodnění jeho přiměřenosti a zhodnocení všech okolností posuzovaného případu v příslušném rozhodnutí. Žalovaný je toho názoru, že se s uvedeným požadavkem jak stavební úřad, tak žalovaný podrobně zabýval a řádně vypořádal (viz napadené rozhodnutí).

Žalovaný nesouhlasil ani s názorem týkajícím se „sankčního charakteru“ rozhodnutí o povolování výjimky z odstupové vzdálenosti a rozhodnutí o dodatečném povolení stavby, opírajícího se o rozhodnutí NSS, sp. zn. 1 As 69/2011. S identickou odvolací námitkou se řádně a vyčerpávajícím způsob