6 As 39/2009 — Nejvyšší správní soud

30 A 53/2018- 39 - text  8 30A 53/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Václava Roučky a soudců JUDr. Petra Kuchynky a Mgr. Jaroslava Škopka ve věci žalobce: H. N. D., nar. X, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Klikem, Ph.D., advokátem, Karlovarská 87/130, 323 00 Plzeň proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, Kolářská 451/13, 746 01 Opava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 1. 2018, č.j. 8534/1.30/17-4, takto: I. Žaloba se zamítá. II. žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [I] Předmět řízení 1. Žalobou ze dne 12. 3. 2018, doručenou Krajskému soudu v Plzni (dále též jen „soud“) téhož dne, se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 1. 2018, č.j. 8534/1.30/17-4, sp.zn. Q1-2018-16 (dále též jen „napadené rozhodnutí“) a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Plzeňský kraj a Karlovarský kraj se sídlem v Plzni (dále též jen „oblastní inspektorát práce“ nebo „prvoinstanční správní orgán“) ze dne 14. 11. 2017, č.j. 17798/6.30/17-4 (dále též jen „prvoinstanční rozhodnutí“), kterým byla dle § 100 odst. 2 a § 67 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „správní řád“), zamítnuta žalobcova žádost o obnovu řízení sp.zn. 6-2013-1839, č.j. 993/6.72/14/14.3. 2. V řízení vedeném pod sp.zn. 6-2013-1839 byla žalobci rozhodnutím oblastního inspektorátu práce ze dne 29. 1. 2014, č.j. 993/6.72/14/14.3 (dále též jen „rozhodnutí o pokutě“), dle § 140 odst. 4 písm. f) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o zaměstnanosti“), uložena pokuta ve výši 350 000 Kč za správní delikt na úseku zaměstnanosti dle § 140 odst. 1 písm. c) téhož zákona, kterého se žalobce dopustil tím, že v rozhodnutí specifikovaných dnech v průběhu období ledna až května 2013 a v rozhodnutí specifikovaným osobám umožnil výkon nelegální práce ve smyslu § 5 písm. e) bodu 1 téhož zákona; žalobci byla současně uložena povinnost uhradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč. [II] Žaloba 3. Žalobce nejprve stručně shrnul předchozí řízení, k němuž uvedl, že dne 10. 10. 2017 doručil oblastnímu inspektorátu práce žádost o určení neplatnosti doručení nebo okamžiku, kdy byla písemnost doručena, podnět k zahájení přezkumného řízení, event. žádost o obnovu řízení. Důvodem jejího podání bylo, že při své návštěvě Celního úřadu pro Plzeňský kraj dne 28. 9. 2017 zjistil, že tento úřad eviduje za jeho osobou pohledávku ve výši 350 000 Kč. Posléze se zde seznámil s rozhodnutím prvoinstančního správního orgánu ze dne 29. 1. 2014, sp.zn. 6-2013-1839, kterým mu byla uložena pokuta podle § 140 odst. 4 písm. f) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění platném a účinném v době spácháni deliktu ve výši 350 000 Kč, pro spáchání správního deliktu podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti tím, že umožnil osobě specifikované v rozhodnutí a v konkrétní době výkon nelegální práce ve smyslu ustanovení § 5 písm. e) bod 1 zákona o zaměstnanosti. Též mu byla uložena povinnost k paušální náhradě nákladů řízení v částce ve výši 1 000 Kč. 4. Žádost o povolení obnovy řízení byla zamítnuta. Zamítnutí žádosti bylo odůvodněno marným uplynutím objektivní prekluzivní lhůty. Včasné žalobcovo odvolání proti předmětnému rozhodnutí bylo zamítnuto a prvoinstanční rozhodnutí bylo potvrzeno. Žalovaný se přiklonil k právnímu názoru prvoinstančního správního orgánu. 5. Žalobce dále uvedl, že uložená pokuta mu byla nepochybně vyměřena na základě zrušeného, protiústavního § 140 odst. 4 písm. f) zákona o zaměstnanosti, platného a účinného před dnem vyhlášení uvedeného nálezu [pozn. soudu: jde o nález Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2014, sp.zn. Pl. ÚS 52/13]. Protiústavnost ustanovení trvá již od doby jeho začlenění do zákona o zaměstnanosti, tedy i v době rozhodování o výši sankce. Její výše (350 000 Kč) je naprosto nepřiměřená, likvidační a její uložení v této výši bylo v době rozhodování nejen nesprávné a nezákonné, ale i protiústavní v rozporu s Listinou základních práv a svobod, a to zejména s článkem 1, článkem 4 a článkem 11 odst. 1, a dále v rozporu s čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, když výše spodní hranice pokuty omezuje správní orgány přihlédnout ke všem okolnostem případu, osobě pachatele správního deliktu a jeho poměrům. Prvoinstanční správní orgán při posuzování žádosti obhajuje výši uložené pokuty tím, že při ukládání pokuty rozhodnutí o pokutě vycházel z tehdy stanovené horní hranice pokuty ve výši 10 mil. Kč, bez zřetele ke stanovené dolní hranici ve výši 250 000 Kč; už samotný tento popisovaný způsob výměry sankce bez zřetele ke stanovené spodní hranici je nesprávný a nezákonný a navíc je v rozporu s § 2 odst. 4 správního řádu, když ve skutkově obdobných případech byla správním orgánem ukládána pokuta téměř vždy na spodní hranici, tj. ve výši 250 000 Kč. 6. Žalobce dále namítal, že správní orgány obou instancí při rozhodování o jeho žádosti o obnovu řízení věc hodnotily čistě jen z pohledu správního řádu a nehodnotily ji z pohledu ústavněprávního a dalších právních předpisů, zejména pokud se jedná o § 71 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., zákona o Ústavním soudu (dále též jen „zákon o Ústavním soudu“), dle kterého byl-li na základě právního předpisu, který byl zrušen, vydán soudem v trestním řízení rozsudek, který nabyl právní moci, ale nebyl dosud vykonán, je zrušení takového právního předpisu důvodem pro obnovu řízení podle ustanovení zákona o trestním řízení soudním. Dle § 71 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ustanovení odstavců 1 a 2 platí i v případech, kdy byly zrušeny části právních předpisů, popřípadě některá jejich ustanovení. 7. Dle názoru žalobce je povaha rozhodnutí a uložené sankce velmi podobná rozhodnutí v trestní věci. Rozhodnutí bylo vydáno v oblasti správního trestání, jedná se tedy o trest za deliktní jednání (z hlediska drobného podnikatele ve formě uložení nepřiměřeně vysoké a likvidační peněžité pokuty), bez rozlišení, zda pozitivní právo označuje určité deliktní jednání za trestný čin nebo za správní delikt. Samotný prvoinstanční správní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí o zamítnutí obnovy řízení mj. potvrzuje tento názor a uvádí, že není rozhodné, zda pozitivní právo označuje určité deliktní jednání za trestný čin nebo za správní delikt, tj. jedná se o „jakékoli trestní obvinění“, je třeba tyto záruky v této souvislosti poskytované tomu, kdo je obviněn, poskytnout shodně jak v trestním řízení soudním, tak deliktním řízení správním. 8. Žalobce dále konstatoval, že žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že použití trestního řádu je pro řízení o správních deliktech vyloučeno (řízení o správním deliktu na úseku zaměstnanosti). Lze jistě souhlasit se žalovaným, že na daný případ nelze aplikovat jakoukoliv normu trestního práva, případně její ústavněprávní korekci. Nabízí se tedy otázka, pro jakou oblast správního trestání by se tedy ustanovení zákona o Ústavním soudu s využitím analogie aplikovat mělo a v jakém případě je aplikovat nelze. Odůvodnění rozhodnutí žalovaného na toto odpověď nedává. Žalobci jsou známy odkazy na judikaturu zejména ve smyslu účinků derogačních nálezů Ústavního soudu, ovšem citovaná ustanovení zákona o Ústavním soudu jsou v tomto směru jednoznačná a není zřejmý důvod, proč by se neměla vztahovat na tento případ, a to zejména ve vztahu ke lhůtám a důvodům pro povolení obnovy řízení. Významná je též skutečnost, že rozhodnutí o pokutě nebylo dosud vykonáno a uložená pokuta není dosud vymáhána. Dále též správní orgán nevysvětlil, proč by se aplikace těchto ustanovení neměla vztahovat na správní delikty na úseku zaměstnanosti. Navíc s účinností od 1. 7. 2017 došlo k novelizaci zákona o zaměstnanosti v souvislosti s přijetím zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, když došlo k změně terminologie ze „správního deliktu“ na „přestupek“, čímž zákonodárce vyjadřuje též potřebu jednotného posuzování deliktní odpovědnosti upravené v jednotlivých zákonech správního práva. 9. Žalobce uzavřel, že považuje napadené rozhodnutí z výše uvedených důvodů za nepřezkoumatelné, nesprávné a nezákonné, a navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a aby dále žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení. [III] Vyjádření žalovaného k žalobě 10. Žalovaný se k žalobě vyjádřil v podání ze dne 28. 5. 2018, v němž především odkázal na obě správní rozhodnutí orgánů rozhodujících v tomto případě. K předmětné věci mimo jiné doplnil, že správní delikt byl žalobcem spáchán v době od 8. 1. 2013 do 23. 5. 2013 a rozhodováno o něm bylo v lednu 2014, tj. v době, kdy dle § 140 odst. 4 písm. f) zákona o zaměstnanosti, ve znění platném a účinném v roce 2012, bylo možno za předmětný správní delikt uložit pokutu do výše 1