57 A 112/2013

Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 8. 2013, čj. ČOI 66410/13/O100/2200/13/Hy/Št (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo změněno rozhodnutí České obchodní inspekce, Inspektorátu Plzeňského a Karlovarského (dále jen „prvostupňový správní orgán“) ze dne 10. 5. 2013, čj. ČOI 56198/13/2200 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým byla žalobci uložena pokuta 1.500.000 Kč pro porušení § 3 odst. 1 zákona č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách a čerpacích stanicích pohonných hmot a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZPH“ nebo „zákon o pohonných hmotách“) a tím naplnění skutkové podstaty § 9 odst. 1 písm. b) ZPH. Změna výroku prvostupňového rozhodnutí spočívala ve snížení pokuty na 1.400.000 Kč, ve zbytku bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Žalobce navrhoval zrušení i prvostupňového rozhodnutí a přiznání mu práva na náhradu nákladů řízení. Současně žalobce navrhoval, pokud soud neshledá důvody pro zrušení rozhodnutí, aby rozhodl o upuštění od uloženého trestu, popř. o jeho snížení, neboť podle žalobce je uložená pokuta nepřiměřená

V žalobě žalobce pod bodem III. uvedl průběh správního řízení. Pod bodem IV. žaloby nazvané „Procesní pochybení“ v části „1. Porušení povinnosti přesně a úplně zjistit skutečný stav věci“ žalobce namítal, že žalovaný nerespektoval povinnost stanovenou v § 32 odst. 1 správního řádu zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem opatřit potřebné doklady. Sice formálně zahájil a vedl správní řízení, fakticky však vyšel pouze ze zjištění učiněných v rámci provedené kontroly, která nebyla úplná. Zejména nezjišťoval důvody kontaminace pohonné hmoty, jak výslovně uvedl v napadeném rozhodnutí. Vycházel z toho, že hodnota oktanového čísla není obvykle ovlivněna běžnou manipulací. Přesto své nepodložené podezření na neoprávněný zásah do složení pohonné hmoty zohlednil při ukládání sankce.

Žalobce souhlasil, že důvody kontaminace pohonné hmoty jsou zásadní z hlediska ukládání sankce za správní delikt týkající se prodeje nejakostních pohonných hmot. Výše ukládané pokuty by však měla odrážet povahu zjištěného pochybení, aby tak bylo možno hovořit o přiměřeném trestu. Dle žalobce proto měl žalovaný tyto skutečnosti zjišťovat a prokazovat. V žádném případě nebyl oprávněn výši pokuty určovat na základě svých podezření, ač založených na obvyklosti. Za paradoxní žalobce považoval, že mu bylo přičítáno k tíži podezření z neoprávněného zásahu do pohonné hmoty za situace, kdy upozorňoval, že ke kontaminaci pohonné hmoty došlo pravděpodobně vinou provozní nekázně dopravce při rozvozu paliv a jejich stáčení do nádrže čerpací stanice Černošín. Své tvrzení žalobce ve správním řízení dokládal mj. rozbory vzorků nevyhovujícího benzínu BA 95, když v rozhodné době odebíral benzin BA 95, který vyhovoval jakostním normám. Tuto skutečnost lze prokázat dodacími listy z 5.2.2013, 20.2.2013 a 5.3.2013 potvrzenými plničem dopravce společnosti KLACSKA s.r.o. K dodacím listům byl vždy připojen atest jakosti zboží vystavený společností ČEPRO, a.s., v němž byly uvedeny konkrétní parametry jakosti dodávané pohonné hmoty. Současně s benzínem BA 95 byla dodávána motorová nafta. Výsledky kontrolních laboratorních rozborů přitom prokázaly, že nejakostní benzín BA 95 byl kontaminován produktem motorová nafta. Kontaminace benzínu byla proto způsobena motorovou naftou přepravovanou společně s benzínem. Žalobce si nechal posoudit stav technologie čerpací stanice Černošín, aby zjistil, zda ke kontaminaci nemohlo dojít v průběhu prodeje či stáčení na této čerpací stanici. Akreditovaná servisní organizace ACIS, CTS, s. r. o. vyhodnotila, že stav stáčecího, sacího a rekuperačního potrubí je bez závad a jeho vlivem nemohlo dojít ke smíchání produktů PHM na čerpací stanici Černošín. Z uvedeného plyne, že ke kontaminaci prodávaného benzínu nemohlo dojít v rámci technologie stáčení a prodeje pohonných látek na čerpací stanici Černošín. Žalovaný tvrzení žalobce v tom směru dále neprověřoval a neprováděl žádné dokazování. Vyšel ze zjištění učiněných při kontrole, aniž by tyto jakkoli dále rozvedl či ověřil. Takový postup je podle žalobce v rozporu se zásadou materiální pravdy zakotvenou v § 3 správního řádu a § 50 odst. 3 správního řádu, podle něhož platí, že v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena.

Dle žalobce je třeba považovat za nezákonný postup, při kterém správní orgán nezjišťuje skutečný skutkový stav věci a tvrzení účastníka řízení dále neprověřuje ani z vlastní iniciativy neshromažďuje důkazy a další podklady pro meritorní rozhodnutí a následně, dokonce při určování výše pokuty, zohledňuje svá podezření. V té souvislosti žalobce citoval: „...výsledky kontroly, provedené podle zákona ČNR č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, mohou být podkladem pro zahájení správního řízení o uložení pokuty vůči odpovědnému subjektu a jedním z důkazů, kterým je prokazováno protiprávní jednání odpovědného subjektu, avšak samy o sobě nenahrazují ani nemohou nahradit dokazování provedené postupem stanoveným správním řádem v rámci následně vedeného správního řízení o uložení správní sankce. Skutečnost, že správní řízení o uložení pokuty navazovalo na kontrolní činnost podle zákona ČNR č. 9/1991 Sb. a zákona ČNR č. 552/1991 Sb., nezbavuje správní orgán povinnosti vycházet při rozhodování ze skutečného stavu věci (...), a nikoli pouze ze zjištění učiněných v rámci provedené kontroly...“(pod čarou uveden odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 7 A 59/99-45). Dle žalobce bylo povinností žalovaného zjistit skutkový stav věci přesně a úplně. A to zvláště v situaci, kdy byla uložena pokuta přesahující milion korun, tedy ve výši, která není obvykle ukládána. Ačkoli je odpovědnost za správní delikt podle § 9 odst. 1 písm. b) ZPH stanovena jako objektivní, nelze připustit zneužití této konstrukce v situaci, kdy se pochybení prokazatelně dopustila osoba odlišná. Podle právní teorie je konstrukce odpovědnosti bez zavinění odůvodňována teoretickými i praktickými důvody. Objektivní odpovědnost umožňuje snadný postih toho, kdo je pravděpodobně pachatelem, bez zjišťování a dokazování zavinění, které by mohlo být problematické. V situaci, kdy skutečný pachatel zjistitelný bude, však nelze mechanicky ukládat sankci bez toho, aby se tato skutečnost odrazila minimálně ve výši uložené pokuty. Objektivní odpovědnost nelze zneužít k trestání osob, o kterých lze prokázat, že se reálného pochybení nedopustily. Opačný formalistický přístup nelze připustit.

S ohledem na uvedené žalobce shrnul, že důvody kontaminace žalovaný nezjišťoval a neprokazoval, na základě obvyklosti si je domýšlel a zohlednil je při ukládání sankce. K tvrzením žalobce nepřihlížel. Žalovaný tím porušil povinnosti stanovené v § 3 a § 50 odst. 2 a 3 správního řádu. Pokud chtěl žalovaný při ukládání sankce přihlížet k důvodnému podezření na neoprávněnou manipulaci s pohonnou hmotou, bylo jeho povinností tuto prokázat. V opačném případě má tato skutečnost vliv na přiměřenost uložené sankce a zákonnost rozhodnutí jako celku.

V bodu IV. žaloby v části označené „2. Porušení povinnosti umožnit účastníku řízení vyjádřit se k podkladům rozhodnutí“ žalobce namítal, že bylo správní řízení zahájeno 17.4.2013, kdy mu bylo doručeno oznámení o zahájení řízení, a téhož dne mu bylo doručeno také usnesení, kterým mu byla stanovena lhůta deseti dnů k navržení důkazů a učinění návrhů k předmětu řízení a k podkladům pro rozhodnutí. V usnesení se výslovně uvádí, že může správní orgán prohlásit, do kdy může účastník činit své návrhy. Dle žalobce je tento postup v rozporu s požadavky správního řádu na spravedlivý proces, když byla spojena výzva k návrhům na doplnění dokazování s výzvou k návrhům týkajícím se podkladů pro rozhodnutí. Z logiky věci vyplývá, že žalobce v okamžiku, kdy navrhoval provedení dalších důkazů, neznal a nemohl znát rozsah podkladů pro rozhodnutí, k nimž by se měl vyjádřit. K tomu žalobce argumentoval důvodovou zprávou ke správnímu řádu, že tento institut slouží k tomu, aby se účastníci měli možnost vyjádřit k jakémusi „konceptu“ rozhodnutí po provedení všech důkazů a po jejich předběžném vyhodnocení správním orgánem. Uvedl, že také Nejvyšší správní soud opakovaně konstatoval, že musí být účastníku řízení umožněno vyjádřit se ke všem podkladům rozhodnutí a v případě, že tyto budou doplněny, je povinností správního orgánu znovu vyzvat účastníka řízení k seznámení se s nimi a k využití práva vyjádřit se k jejich obsahu. Tato práva žalobce žalovaný vyloučil, když stanovil desetidenní lhůtu k navržení důkazů a vyjádření se k podkladům rozhodnutí s tím, že správní orgán může prohlásit, dokdy účastník může činit své návrhy, a že bude po uplynutí lhůty ve věci vydáno rozhodnutí. Přitom je ve správním trestání koncentrace nepřípustná, neboť podle odborné literatury „...koncentraci nelze použít ve správním trestání, protože, jak patrno z následné judikatury, zde nepřichází zásadně v úvahu, a to ani v souvislosti s odvolacím řízením...“ (pod čarou uveden odkaz: Mates, P. Koncentrační zásada ve správním řízení. Právní rádce, r. 2012, dostupný na http://pravniradce.ihned.cz/cl-55114680-koncentracni-zasada-ve-správnim-rizeni.). Dle žalobce lze spekulovat, že správní orgán, který takto kombinuje výzvy, předem počítá s tím, že důkazním návrhům účastníka řízení nevyhoví. V tom smyslu se vyjádřila i judikatura (citováno z rozsudku Nejvyššího správního soudu 4 As 71/2008-123). Stanovením společné lhůty k navržení důkazů, k doplnění důkazního návrhu a k vyjádření se k podkladům rozhodnutí postupoval žalovaný v rozporu se zákonem. Nedovoleně navíc omezil další návrhy žalobce stanovením koncentrace. Postupem žalovaného tak bylo žalobci upřeno právo zakotvené v § 36 odst. 3 správního řádu a garantované v § 4 odst. 4 správního řádu.

Pro popsané vady (bod IV. žaloby část 1. a 2.) by napadené rozhodnutí a prvostupňové rozhodnutí mělo být zrušeno v souladu s § 76 s.ř.s., neboť skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu se spisy a vyžaduje zásadní doplnění. Žalovaný se navíc dopustil několika podstatných porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, která mohla mít a podle žalobce i měla za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.

V bodě V. žaloby označeném “Přítomnost liberačního důvodu podle ustanovení § 10 odst. 1 zákona o pohonných hmotách“ žalobce uvedl, že vynaložil veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení povinnosti zabránil. S odkazem na § 10 odst. 1 ZPH namítal, že v rámci svého podnikání uplatňuje řadu opatření, která mají zabránit případnému prodeji nejakostních pohonných hmot. Výhradním dodavatelem pohonných látek do jeho sítě čerpacích stanic je společnost Slovnaft Česká republika, spol. s r.o. se sídlem Praha 4, Olbrachtova 9, PSČ 140 00, IČ 494 50 301, která každoročně potvrzuje kvalitu svých služeb a interních procesů při certifikaci systému managementu kvality dle ISO 9001. Značka SLOVNAFT je garancí motorových paliv špičkové kvality, přičemž důkazem je i množství zákazníků v zemích, ve kterých skupina SLOVNAFT působí. Pohonné hmoty dodávané žalobci společností Slovnaft Česká republika, spol. s r.o. pochází od společnosti ČEPRO, a.s. se sídlem Dělnická 213/12, 170 04 Praha 7 - Holešovice, IČO: 60193531. Společnost ČEPRO, a.s. dodává výrobky, které splňují požadavky jakostních norem, přičemž kvalita pohonných hmot je monitorována akreditovaným inspekčním orgánem SGS Czech Republic, s. r.o., Divize paliv a maziv, ev. č. 4015. Distributorem veškerých žalobcem prodávaných produktů je mezinárodní společnost KLACSKA s.r.o. se sídlem Praha 9, Českobrodská 1174, PSČ 198 00, IČ 629 67 924, jejíž soupravy přepraví ročně více než miliardu litrů kvalitních pohonných hmot. Společnost KLACSKA s.r.o. byla založena v roce 1996 jako 100% dceřiná společnost firmy Paul Klacska GmbH ve Vídni a je členem skupiny Klacska Group (sesterské společnosti působí v Rakousku, Polsku, Slovensku, Maďarsku, Rumunsku, Bulharsku, Srbsku). Firemní skupina nabízí více než 30 let zkušeností v dopravě pohonných hmot. Celé skupině Klacska Group byl udělen certifikát jakosti podle ISO 9001 a 14001. K zákazníkům skupiny Klacska patří společnosti Agip, Aral, BP, Conoco, OMV, Shell, Total a několik dalších. Klacska s.r.o. zaváží čerpací stanice firem OMV Česká republika, Agip, Slovnaft a rozhodující většinu zákazníků těchto společností. Skutečnost, že žalobce na základě odběratelských smluv nakoupil jakostní pohonné hmoty splňující předepsané parametry lze prokázat dodacími listy z 5.2.2013, 20.2.2013 a 5.3.2013 vystavenými plniči dopravce společnosti KLACSKA s.r.o., které byly opatřeny atestem jakosti potvrzeným společností ČEPRO, a.s. Technologie čerpacích stanic žalobce je v souladu s právními předpisy pravidelně každý rok kontrolována servisními organizacemi v rámci technologické prohlídky čerpacích stanic. Při prohlídce je prováděn široký rozsah úkonů např. ve vztahu k šachtám nádrží, stáčecím šachtám, odvětrání nádrží, výstražným orientačním tabulkám, potrubním rozvodům, stojanům, rozvaděči, uzemňovacímu bodu atd. Protokoly o kontrolách provedených v roce 2013 žalobce přiložil. V roce 2011 (17.11.2011) odebrala ČOI na čerpací stanici Černošín vzorky MN a BA 95 Natural s výsledkem, že vzorky splňují předpisy pro prodej v České republice.

Žalobce v této souvislosti poukázat na to, že možnosti, kterými by bylo možno zabránit porušení dané povinnosti, jsou omezené. Vzhledem ke specifikům předmětu podnikání, nákladům a době trvání není možné zajistit provádění rozboru pohonných hmot při každém závozu, popř. jiné manipulaci a např. odkládat prodej do doby získání výsledků. V takovém případě by muselo dojít k pravidelnému přerušení provozu čerpací stanice vždy až na několik dní, což by bylo neudržitelné. Podle informací žalobce takto rozsáhlé rozbory nejsou standardně prováděny žádným prodejcem. V reálném provozu čerpacích stanic není možné zajistit kontinuální prodej paliva z nádrže a současně před každou dodávkou testovat kvalitu. Rozbor kvality může provádět pouze autorizovaná laboratoř. Ani správní orgán není schopen na základě odebraného vzorku posoudit kvalitu přímo na místě odběru, ale musí zaslat odebrané vzorky do laboratoře. Také žalovaný v napadeném rozhodnutí uvádí, že má účastník řízení omezenou možnost zjistit, že dodaná pohonná hmota splňuje stanovené požadavky na jakost a složení. Podle žalovaného je na účastníkovi řízení, aby si zajistil takový zdroj dodávek PHM, který by minimalizoval riziko jeho případného protiprávního jednání. Žalobce je přitom přesvědčen, že si kvalitního dodavatele i dopravce pohonných hmot zajistil. Není mu zřejmé, jaká další opatření by mohl přijmout, když i žalovaný omezenou možnost kontroly připouští. Žalovaný se nezabýval upozorněním žalobce na svého kvalitního dodavatele i dopravce pohonných hmot. V případě správního deliktu podle § 9 odst. 1 písm. b) ZPH se nejedná o odpovědnost za zavinění, ale nejde také o odpovědnost absolutní. Odpovědnost za správní delikt není dána v případě, kdy je naplněn liberační důvod podle § 10 odst. 1 ZPH. Vzhledem k tomu, že má žalobce omezenou možnost kontroly jakosti a složení prodávaných pohonných hmot, cíleně spolupracuje s renomovaným dodavatelem pohonných hmot, využívá služeb mezinárodního dopravce prodávaných produktů, vynaložil veškeré úsilí, které bylo možné požadovat, aby porušení povinnosti zabránil, proto za správní delikt neodpovídá.

V bodě VI. žaloby nazvaném „Přiměřenost uložené pokuty“ žalobce namítal, že uložená pokuta ve výši 1.400.000 Kč není přiměřená, za přiměřenou by považoval pokutu řádově nižší. V části „i. Údajné spáchání dvou skutků“ uvádí, že se podle napadeného rozhodnutí na výši uložené sankce významně podílí skutečnost, že se jedná o vícenásobné porušení zákona. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvádí, že se žalobce správního deliktu dopustil dvěma skutky, a to prodejem nejakostního benzínu dne 26.2.2013 a dne 6.3.2013 a tato skutečnost byla hodnocena jako přitěžující. Žalobce nesouhlasil s tím, že se dopustil dvou skutků, neboť nejakostní benzín se v nádrži nacházel pouze v důsledku jedné kontaminace při závozu. Žalovaný sice tento kontaminovaný benzín ke vzorkům odebral dvakrát, tato skutečnost však může svědčit právě jen o počtu provedených kontrol, ale nikoli o tom, kolikrát došlo ke spáchání deliktu. Žalobce již v předchozích podáních upozorňoval, že 6.3.2013, kdy byl odebrán druhý kontrolní vzorek, byl v nádrži s pohonnou hmotou stále benzín, který se tam nacházel v době první kontroly dne 26.2.2013. Uvedené lze prokázat tím, že stav v nádrži v době první kontroly byl 10.030 litrů PHM - BA 95 Super - Natural 95. V době druhé kontroly byl stav v nádrži 12.785 litrů PHM. Dne 5.3.2013 proběhla dodávka PHM v objemu 7.081 litrů PHM, a je tedy zřejmé, že v době druhé kontroly musel být v nádrži nejen benzín z dodávky provedené dne 5.3.2013, ale také benzín, který se tam nacházel v době první kontroly. Výsledky z druhé kontroly byly zřetelně lepší než výsledky kontroly druhé, což svědčí o tom, že kontaminován byl benzín z předchozího závozu PHM. Žalobce se ohradil proti závěru žalovaného, že je sice pravděpodobné, že se v nádrži nacházel zbylý benzín z předchozího závozu, to však nic nemění na skutečnosti, že byl takto údajně zjištěn prodej nejakostní pohonné hmoty dvakrát. Podle žalobce nelze dovozovat, že opakovaným odebíráním vzorků z kontaminované pohonné hmoty dochází k opakovanému spáchání správního deliktu, popř. že by se jednalo o další skutky. Dle žalobce došlo k jednomu vadnému závozu, kdy benzin z tohoto závozu zůstal v nádrži do té doby, než žalobce zjistil, že nesplňuje předepsané parametry. Žalobce byl o nesplnění parametrů prvního vzorku informován ústně bezprostředně před provedením druhé kontroly dne 6.3.2013. Písemně mu byly výsledky rozboru prvního vzorku sděleny až 8.4.2013. Pokud by byl žalobce informován dříve, výsledky druhého vzorku by byly zcela v pořádku. Je proto zjevné, že žalobce nemohl dříve reagovat a kontaminovanou PHM odstranit. Závěr správního orgánu, že tím, že došlo k více kontrolním odběrům kontaminovaného PHM, se dopustil účastník více skutků, považoval žalobce za absurdní. Závažnost skutku by se odvíjela od počtu odebraných vzorků z nádrže s pohonnou hmotou. Žalovaný nepostupoval správně, když za významný faktor pro stanovení výše pokuty považoval skutečnost, že údajně došlo k vícenásobnému porušení. S ohledem na to by pokuta měla být snížena.

V bodě VI. žaloby v části „ii. Údajná recidiva“ žalobce uváděl, že byla podle napadeného rozhodnutí velmi významným faktorem, který pokutu zvýšil, skutečnost, že se jednalo o recidivní jednání, a to v případě skutku ze dne 6.3.2013, když toho dne nastala právní moc rozhodnutí Inspektorátu Ústeckého a Libereckého, čj. ČOI 15838/13/2500/0008/RZ/BL, kterým byla žalobci uložena pokuta za porušení jakostních parametrů na jiných čerpacích stanicích. Dle žalobce nelze v tomto případě hovořit o recidivě, tedy o případu, kdy podle teorie trestního práva pachatel, který byl pravomocně odsouzen, spáchá nový trestný čin. Ačkoli obecně je vhodné institutů trestního práva ve správním řízení využívat, u recidivy je ve správním řízení třeba důsledně zohlednit odlišnosti správních deliktů a trestných činů. K přísnějšímu postihu při recidivě v trestním právu se přistupuje ze zcela jasného důvodu, že ani předchozí pravomocné odsouzení pachatele nevedlo k jeho nápravě (pod čarou uveden odkaz: Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné, obecná část, zvláštní část. Leges 2009, s. 415) a z téhož zdroje je citováno: „byl-li pachatelem vykonán dříve uložený trest, pak zpravidla nelze učinit závěr, že splnil účel. V těchto okolnostech se projevuje větší závažnost recidivy...“. Podle žalobce nelze dávat do souvislosti pokutu pravomocně mu uloženou dne 6.3.2013 (a vykonatelnou dne 6.4.2013) a odběry benzínu dne 26.2.2013 a dne 6.3.2013, při kterých byla zjištěna kontaminace PHM. V situaci, kdy je žalobce trestán, nelze, aniž by mu bylo prokázáno zavinění, hovořit o možném nesplnění účelu trestu, popř. o tom, že nedošlo k nápravě pachatele. Žalobce může být shledán odpovědným za spáchání správního deliktu bez ohledu na zavinění, z čehož zároveň vyplývá, že k dalšímu naplnění skutkové podstaty může dojít opět nezaviněně. Účelem recidivy je přitom zostření trestu nenapraveným pachatelům. Žalobce opakovaně prokazoval, že se snažil možnému porušení svých právních povinností zabránit. Správní orgán dokonce připustil omezenou možnost spáchání správního deliktu zabránit, přesto žalobci trest zostřil. Ve správním trestání je zpřísňování trestů s přihlédnutím k recidivě značně problematické a v situacích, kdy nebylo prokázáno zavinění účastníkem řízení, by mělo být zcela vyloučeno. Pokud totiž účastník řízení nemůže efektivně zamezit porušení právních povinností, bude trestán až do doby, kdy bude nucen svoji činnost ukončit. I v trestním právu je přitom zdůrazňována materiální povaha recidivy: „… ustanovení, že soud je oprávněn podle povahy předchozího odsouzení nepokládat za přitěžující okolnost, že pachatel byl již pro trestný čin dříve odsouzen, zabraňuje pouhému formálnímu posuzování této přitěžující okolnosti a vyjadřuje materiální pojímání recidivy...“. Žalovaný pochybil, když při ukládání trestu zohlednil údajnou recidivu.

V bodě VI. žaloby v části označené „iii. Předvídatelnost, kontinuita správního rozhodování“ žalobce poukázal na předchozí rozhodovací praxi žalovaného, kdy žalovaný ukládal za srovnatelná porušení pokuty výrazně nižší, než je pokuta uložená žalobci. Konkrétně žalobce uvedl rozhodnutí čj. ČOI 26718/12/2400/R0014/2012/Vr/Št, jímž byla společnosti INTEGRAZ, spol. s r. o. uložena pokuta za prokázaný prodej dvou druhů pohonných hmot, které nesplňovaly požadavky na jakost (benzin Super BA-9510, který nevyhověl limitním hodnotám ČSN EN 228 ve třech ukazatelích jakosti a motorová nafta, která nesplňovala limitní hodnoty ČSN EN 590 ve dvou ukazatelích jakosti) ve výši 300.000 Kč, přičemž závažnost pochybení hodnotil správní orgán jako vysokou. Benzin Super BA-95 prodávaný společností INTEGRAZ vykazoval výrazně horší jakost oproti kontaminovanému benzinu Super BA-95, za který byl postižen žalobce. Společnost INTEGRAZ navíc prodávala i nejakostní naftu. I při zohlednění toho, že správní orgán při ukládání pokuty společnosti INTEGRAZ přihlédl k polehčujícím okolnostem (zejména k nepříznivé ekonomické situaci účastníka řízení), mezi výší pokuty uloženou společnosti INTEGRAZ a žalobci je hrubý nepoměr. Dalším příkladem je rozhodnutí čj. ČOI 151136/12/2000/PR1527/PHM/Bo, kterým byla společnosti STARKON Nová Říše, spol. s r. o. uložena pokuta za spáchání správního deliktu podle § 9 odst. 1 písm. b) ZPH, kterého se dopustila tím, že prodávala motorový benzin BA 95 se závažnějšími odchylkami od jakostních norem, než jaké byly zjištěny u žalobce. Správní delikt byl i s přihlédnutím k tomu, že šlo o prvý případ a malou čerpací stanici, hodnocen jako více závažný, pokuta činila 450.000 Kč, tj. výrazně nižší než pokuta uložená žalobci. Dalším příkladem je rozhodnutí čj. ČOI 77382/1 O/Ol 00/2400/10/Tu/Št, kterým byla snížena společnosti HZ Plus spol. s r. o. uložená pokuta na částku 200.000 Kč. Pokuta byla uložena za to, že tato společnost prodávala pohonnou hmotu BA 95 Super, která nesplňovala jakostní požadavky ve třech ukazatelích. Ve všech těchto ukazatelích byly zjištěné hodnoty horší než u žalobce (podle správního orgánu šlo o hrubé a závažné porušení) a společnost se tohoto správního deliktu dopustila opakovaně.

Dle žalobce správní orgán při rozhodování o výši pokuty nerespektoval princip předvídatelností, legitimního očekávání a kontinuity správního rozhodování, který je třeba zohlednit i v rámci správního řízení, což dokládá i judikatura (pod čarou uveden odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 8 Afs 84/2007-49). Neodůvodněné odchýlení se od praxe užívané v předchozích případech přitom může porušit princip rovnosti zakotvený ústavním pořádkem. Podle judikatury „....jestliže se takováto praxe vytvořila, správní orgán se od ní nemůže v jednotlivém případě odchýlit, neboť takový jeho postup by byl libovůlí, která je v právním státě (viz čl. 1 odst. 1 Ústavy) nepřípustná. Ze zásady zákazu libovůle a neodůvodněně nerovného zacházení (viz čl. 1 věta první Listiny základních práv a svobod) vyplývá princip vázanosti správního orgánu vlastní správní praxí v případě, že mu zákon dává prostor pro uvážení, pokud se taková praxe vytvořila...“. (Pod čarou uveden odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 2 Ans 1/2005-57.) Dle žalobce nebyl důvod, pro který by se žalovaný mohl odchýlit od své zavedené správní praxe. Žalovaný tak neodůvodněně uložil žalobci pokutu ve výši, která neodpovídá principu kontinuity a legitimního očekávání. Za přiměřenou by žalobce považoval sankci řádově nižší, která by odrážela i další okolnosti věci.

V bodě VI. žaloby v části označené „iv. Nesprávné zohlednění některých principů pro ukládání sankcí“ žalobce uvedl, že se domnívá, že je sankce uložena v rozporu se základními principy pro ukládání peněžitých sankcí stanovenými v § 10 odst. 2 ZPH. Ve vztahu k závažnosti jednání žalovaný uvedl, že docházelo k opakovanému prodeji nejakostních pohonných hmot, kdy spotřebitel byl poškozen tím, že očekával kvalitní výrobek. Dále přihlédl k opakovanému prodeji pohonných hmot nesplňujících požadavky na jakost. Ve vztahu k následku protiprávního jednání bylo mj. uvedeno, že se jedná o důvodné podezření na manipulaci s palivem, protože takové palivo se nevyrábí. V uvedených případech se však nejedná o skutečnosti, které by měly být hodnoceny při ukládání sankce (výjimku by mohla představovat údajná opakovanost jednání), neboť jde o skutečnosti plynoucí ze skutkové podstaty správního deliktu jako takového. Žalovaný postupoval vadně, když se při úvaze o závažnosti, způsobu spáchání a následku jednání zabýval tím, čím žalobce údajně naplnil skutkové podstaty, tj. prodejem nejakostního benzinu. Podle judikatury platí, že „...jednotlivé logické kroky, které vedly správní orgán ke stanovení konkrétní výše pokuty, je přitom třeba formulovat precizně a jednoznačně, aby odůvodnění stanovené výše pokuty bylo přezkoumatelné. Rozhodně nelze výši pokuty odůvodňovat poukazem na splnění zákonných podmínek skutkové podstaty správního deliktu, tedy skutkových podstat správních deliktů uvedených ve výše označených zákonných ustanoveních...“. (Pod čarou uveden odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 4 As 22/2008-121.) Dle žalobce, když žalovaný hodnotil při úvaze o závažnosti a následku jednání naplnění znaků skutkové podstaty, porušil zásadu zákazu dvojího přičítání.

Obě napadená rozhodnutí označil žalobce za nepřezkoumatelná, neboť z jejich odůvodnění nelze jednoznačně zjistit, jaké skutečnosti naplnili skutkovou podstatu správního deliktu a jaké skutečnosti byly zohledněny při samotném ukládání sankce. Žalovaný navíc nedostatečně přihlédl k polehčujícím okolnostem. Jako lehce polehčující okolnost vyhodnotil provedení nápravných opatření žalobcem. Dle žalobce mělo být dále přihlédnuto k tomu, že se snažil o zjištění příčin nedostatků, k porušení došlo z jeho strany nezaviněně a přihlédnuto mělo být také k opatřením, která uplatňuje, aby zabránil porušením (renomovaný dodavatel pohonných hmot, přeprava). Úvahy o uložení a výši sankce v napadeném rozhodnutí opírající se o závěry prvostupňového rozhodnutí nebyly z hlediska zákonných požadavků dostatečné. Žalobce byl nadto přesvědčen, že pokuta byla uložena ve zjevně nepřiměřené výši.

V bodě VI. žaloby v části označené „Majetkové poměry žalobce“ je uvedeno, že je výše uložené pokuty nepřiměřená i s ohledem na majetkové poměry žalobce. Již v průběhu správního řízení žalobce poukazoval, že v roce 2012 zaznamenal ztrátu ve výši - 34,6 mil. Kč a za první čtvrtletí roku 2013 ztrátu ve výši - 10,7 mil. Kč. Základní vlastní jmění žalobce bylo záporné (- 21 mil. Kč), jak plyne z účetní závěrky za rok 2012. Přesto byla žalobci uložena pokuta 1.500.000 Kč. Žalovaný argumentaci žalobce odmítl s tím, že je žalobce v dlouhodobém horizontu stabilní společností s tržbami více než 4,5 mld. Kč ročně. Poznámku o tom, že hlavním společníkem žalobce se stala společnost MOL Magyar Olaj- és Gázipari Nyilvánosan Müködö Részvénytársaság, nepovažoval žalobce za relevantní, neboť tato skutečnost neměla přímý vliv na finanční situaci žalobce a ani na zmírnění případných likvidačních účinků uložené sankce. Z hlediska aktuální schopnosti žalobce unést následky uložené finanční sankce rovněž nebyl relevantní dlouhodobý stav jeho tržeb. Podobně také nebylo možné považovat pokutu za přiměřenou, pokud by k jejímu uhrazení bylo nezbytné, aby žalobce rozprodal část svého majetku, zásob apod., jejichž údajnou velikostí žalovaný argumentoval. Dle žalobce žalovaný vadně posoudil přiměřenost pokuty k majetkovým poměrům žalobce v rozhodné době. Výše pokuty navíc nemůže být odvíjena od majetkových poměrů celé společnosti bez zřetele k velikosti a majetkovým poměrům konkrétní čerpací stanice. Čerpací stanice Černošín má jeden z nejmenších prodejů PHM v síti čerpacích stanic žalobce. Tato skutečnost samozřejmě znamená, že následky správního deliktu (a to i v případě, že by skutečně mohlo dojít k poškození spotřebitelů) jsou omezené. Případná způsobená škoda by tedy byla vždy relativně malá s tím, že pokud by výše pokuty byla určována dle majetku celé společnosti, dospěli bychom k paradoxním závěrům. Při určení výše pokuty mělo být přihlédnuto také k hospodaření konkrétní čerpací stanice. Hospodaření čerpací stanice Černošín skončilo v roce 2012 ztrátou - 273 010 Kč (bylo prodáno 448 368 litrů pohonných látek) a v období 01 - 04 roku 2013 pak ztrátou -97 857 Kč (prodáno bylo 116 269 litrů pohonných látek). Výše uložené pokuty přesahuje cca čtyřikrát až pětkrát hodnotu zásob benzínu na dané čerpací stanici. Podle Ústavního soudu je „...vyloučen takový zásah do majetku, v důsledku kterého by byla "zničena" majetková základna pro další podnikatelskou činnost. Jinými slovy řečeno, nepřípustné jsou takové pokuty, jež mají likvidační charakter. Je třeba upozornit, že pokuta v likvidační výši představuje v zásadě "nejtvrdší" případ zásahu do majetkových poměrů, jenž ostatně může současně vést i k porušení cl. 26 odst. 1 Listiny; přitom není vyloučeno vztáhnout závěr o značné intenzitě zásahu do vlastnického práva i na takové případy, v nichž pokuta natolik přesáhne možné výnosy, že se podnikatelská činnost v podstatě stává "bezúčelnou" (tj. směrující pouze k úhradě uložené pokuty po značné časové období)... „. (Pod čarou uveden odkaz na nález pléna ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 38/02). Dle žalobce je uložená pokuta nepřiměřená i s ohledem na jeho majetkové poměry.

Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Uvedla, že nebyl trestán subjekt, který se žádného reálného pochybení nedopustil. Žalobce na své čerpací stanici prokazatelně prodával spotřebitelům pohonnou hmotu nevyhovující kvality, čímž naplnil skutkovou podstatu správního deliktu podle § 9 odst. 1 písm. b) ZPH. Přestože žalovaný na základě objektivní odpovědnosti za tento správní delikt nezkoumal původce zjištěných odchylek, nic mu nebrání v tom, aby při rozhodování o výši pokuty hodnotil kromě výše odchylek také jejich povahu, která v tomto případě zvýšila závažnost deliktu. Objektivní odpovědnost za správní delikt podle § 9 odst. 1 písm. b) ZPH byla stanovena proto, že by v rámci dodavatelského řetězce bylo velmi obtížné až nemožné jednoznačně prokázat, který z jeho článků zavinil jakostní odchylku pohonné hmoty, v mnoha případech by byl prodej nekvalitní pohonné hmoty zcela beztrestný. Ani v tomto případě nelze s jistotou tvrdit, že ke kontaminaci benzinu došlo právě a pouze při přepravě. Žalobce je sankcionován proto, že byl u něj, a nikoliv u jeho dodavatelů, zjištěn prodej nejakostního benzinu. Toto zjištění nebylo v průběhu správního řízení žalobcem nijak zpochybněno.

K námitce procesních pochybení žalovaná uvedla, že neshledala nezákonným postup, kdy byl žalobce v rámci rychlosti a hospodárnosti řízení poučen o všech procesních právech a k jejich využití mu byla stanovena lhůta. Žalobcem citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se vztahuje k situaci, kdy správní orgán poté, co poučil účastníka řízení o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, tyto podklady dále doplňoval, aniž by byla účastníku dána možnost se s doplněnými podklady dodatečně seznámit. Prvostupňový správní orgán však poučil žalobce o jeho procesních právech ve chvíli, kdy měl zároveň za to, že má k dispozici dostatečné podklady pro rozhodnutí, přičemž tyto podklady již nebyly dále doplňovány o nic jiného, než právě o následné vyjádření žalobce, s nímž přirozeně seznamován být nemusel. Žalobce tedy nebyl nijak zkrácen na svých právech dle § 36 správního řádu, byl seznámen se všemi podklady pro rozhodnutí a měl možnost se k nim vyjádřit.

K námitce, že žalobce naplnil podmínky liberace, žalovaná uvedla, že žalobce sice vynakládá určitou snahu k zajištění předepsané jakosti pohonných hmot, ta však není dostatečným důvodem pro aplikaci liberačního ustanovení. Liberační ustanovení je na místě použít pouze ve zcela výjimečných situacích, kdy by např. teoreticky v důsledku zásahu vyšší moci došlo k výdeji pohonných hmot, aniž by předtím měl jejich prodávající vůbec možnost zjistit a ovlivnit jejich kvalitu. Při zcela běžném a ničím nerušeném provozu čerpací stanice však žalovaný důvod pro aplikaci liberačního ustanovení neshledal. Nic na tom nemění ani skutečnost, že se žalobce spoléhal na deklarovanou kvalitu pohonných hmot a důvěřoval svým dodavatelům. V té souvislostí žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9.2.2011, čj. 1As 112/2010 – 52, kde je uvedeno: „ani skutečnost, že subjekt, který se dopustil protiprávního jednání, jednal v dobré víře, nemůže být v těchto případech důvodem zproštění z této sankční odpovědnosti “. K omezeným možnostem žalobce zjistit, zda dodaná pohonná hmota splňuje stanovené požadavky, žalovaný uvedl, že žalobce opomíjí, že spotřebitelé, kterým pohonnou hmotu prodává a kterým je proto za jejich kvalitu odpovědný, již skutečně nemají žádnou reálnou šanci před nákupem její kvalitu ověřit a jsou tak zcela odkázáni na solidnost prodávajícího. Žalovaná také nesouhlasila s tím, že by se vůbec nezabývala tvrzením žalobce ve vyjádření k oznámení o zahájení správního řízení, že odebírá pohonné hmoty od renomovaných dodavatelů, když se prvostupňový správní orgán odpovědnosti žalobce věnoval na str. 5 svého rozhodnutí a v podaném odvolání žalobce žádný důvod pro zvažování aplikace liberačního ustanovení žalovaným nezavdal.

K námitce vůči vícenásobnému porušení, které bylo významným faktorem pro stanovení výše pokuty, když došlo na čerpací stanici k jednomu vadnému závozu, z něhož benzín zůstal v nádrži do té doby, než žalobce zjistil, že nesplňuje předepsané parametry, žalovaný uvedl, že je správním orgánem, jemuž je kontrola kvality pohonných hmot uložena zákonem. Zdůraznil, že žádným právním předpisem není zakázáno provádět kontrolu opakovaně a to i předtím, než je provozovateli čerpací stanice sdělen výsledek předchozí kontroly. Mezi první a druhou kontrolou měl žalobce časový prostor, ve kterém mohl, např. díky vlastním kontrolním mechanismům, jakostní nedostatky pohonné hmoty sám odhalit. V tomto období také proběhl na čerpací stanici další závoz; pokud si tedy byl správní orgán něčím jist, byla to skutečnost, že neodebírá totožnou pohonnou hmotu jako při první kontrole. Z argumentace užité v žalobě je však zjevné, že žalobce v mezidobí žádná vlastní opatření neprováděl a pouze čekal na výsledky kontroly provedené správním orgánem. Vzhledem k objektivní odpovědnosti za správní delikt podle § 9 odst. 1 písm. b) ZPH, nezjišťoval žalovaný, jaká byla příčina snížené jakosti benzinu a nemohl proto ani s jistotou konstatovat, že na vině byl jeden vadný závoz. Žalovaný vycházel pouze ze spolehlivě prokázaných skutečností, tedy z toho, že na čerpací stanici žalobce byl dvakrát zjištěn prodej nejakostního benzinu, tato skutečnost se následně také logicky promítla do výše uložené sankce.

K námitce, že žalovaná pochybila, když při ukládání trestu zohlednila údajnou recidivu v situacích, kdy nebylo prokázáno zavinění účastníka, žalovaná uvedla, že by zjištění žalobce, že na jedné z jeho čerpacích stanic dochází k prodeji nejakostní pohonné hmoty, měla logicky okamžitě vést k větší ostražitosti a přijetí dalších opatření i na dalších jeho čerpacích stanicích. Zavinění se u správních deliktů obvykle neprokazuje, proto by naopak bylo absurdní, pokud by vůbec nebylo možné při ukládání pokuty přihlédnout k tomu, že některý subjekt byl již v minulosti za tentýž správní delikt trestán.

K námitce, že žalovaná neodůvodněně uložila žalobci pokutu ve výši, která neodpovídá principu kontinuity a legitimního očekávání a že by žalobce za přiměřenou považoval sankci řádově nižší, která by odrážela i další okolnosti, žalovaná uvedla, že i přes jistou míru podobnosti jednotlivých případů uložení sankcí pro porušení zákona o pohonných hmotách vykazuje každý z nich značnou individualitu a jedinečnost okolností. Z tohoto důvodu tak lze jednotlivé případy jen těžko srovnávat; případné srovnání je pak vždy určitým způsobem zjednodušené. Je tomu tak i při srovnání nyní řešeného případu s těmi, na něž odkazuje žalobce: Rozhodnutím č.j. 26718/12/2400/R 0014/2012/Vr/Št byla společnosti INTERGRAZ, spol. s r.o., uložena pokuta za odchylky zjištěné při jedné kontrole, jednalo se o první porušení zákona ze strany pokutovaného subjektu, který prokazatelně ukončil prodej pohonných hmot. Rozhodnutím č.j. ČOI 151136/12/2000/PR1527/PHM/BÓ byla společnosti STARKON Nová Říše, spol. s r.o., uložena pokuta za odchylky zjištěné při jedné kontrole, jednalo se o první porušení zákona ze strany pokutovaného subjektu. Rozhodnutím č.j. ČOI 77382/1 O/Ol00/2400/10/Tu/Št byla společnosti HZ Plus spol. s r.o., uložena pokuta za odchylky zjištěné při jedné kontrole, jedná se o starší případ, výše pokut ukládaných ČOI se v čase vyvíjí. Dle žalované byla uložena pokuta adekvátní všem relevantním okolnostem, která byla vyčerpávajícím způsobem odůvodněna a nemůže být označena za nepřiměřenou jen proto, že je vyšší než ve shora uvedených případech, jejichž okolnosti byly odlišné

K námitkám, že byla sankce uložena v rozporu se základními principy pro ukládání peněžitých sankcí, když je odůvodněna poukazem na splnění zákonných podmínek skutkové podstaty, že při úvaze o závažnosti a následku jednání žalovaný hodnotil naplnění znaků zákonné podstaty, čímž porušil zásadu zákazu dvojího přičítání a že jsou obě rozhodnutí nepřezkoumatelná, neboť z jejich odůvodnění nelze jednoznačně zjistit, jaké skutečnosti naplnily skutkovou podstatu správního deliktu a jaké byly zohledněny při ukládání sankce, žalovaný uvedl, že výše sankce byla v prvostupňovém rozhodnutí zevrubně odůvodněna, úvahy prvostupňového orgánu byly následně částečně korigovány v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalovaná se nedopustila při ukládání sankce dvojího přičítání, když obecné znaky skutkové podstaty správního deliktu (prodej pohonné hmoty nesplňující stanovené parametry) sice byly při hodnocení jednotlivých zákonných kritérií zmíněny a to proto, že se jim nelze při popisu těchto hledisek zcela vyhnout, avšak byly k nim zároveň přiřazeny specifické atributy konkrétního případu a nebyly rozhodně hodnoceny k tíži žalobce.

K námitce, že je výše uložené pokuty nepřiměřená i s ohledem na majetkové poměry žalobce a výše pokuty nemůže být odvíjena od majetkových poměrů celé obchodní společnosti bez zřetele k velikosti a majetkovým poměrům konkrétní čerpací stanice, žalovaná uvedla, že si je vědoma ustálené judikatury věnující se otázce hodnocení majetkových poměrů účastníka řízení, zejména usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20.4.2010, čj. 1 As 9/2008-133, kde tento soud dovodil, že v případech, kdy hrozí uložení pokuty v likvidační výši nelze od osobních a majetkových poměrů pachatele jiného správního deliktu zcela odhlédnout i přesto, že je příslušný zákon neřadí mezi taxativně určená kritéria pro výměru pokuty. Toto usnesení však také dovozuje, že „tam, kde zákon s poměry pachatele jako se zvláštním hlediskem pro určení výše pokuty nepočítá, měla by informace o majetkové situaci pachatele působit jako „ záchranná brzda“, tedy zmíněný korektiv, který vstupuje do hry spíše výjimečně, a to až ve chvíli, kdy hrozí natolik vysoká pokuta, že by mohla mít pro pachatele správního deliktu z ústavního hlediska nepřípustný likvidační charakter. Správní orgán se tedy nebude muset při ukládání pokuty za jiné správní delikty, u nichž zákon neupravuje zvláštní kritérium v podobě osobních a majetkových poměrů pachatele, zabývat podrobným zjišťováním těchto poměru tam, kde bude s ohledem na výši do úvahy přicházející pokuty a na základní poznatky o osobě pachatele, které vyplynuly z dosavadního průběhu správního řízeni\ zřejmé, že nehrozí existenční ohrožení pachatele či jeho podnikání“. V tomto případě žalovaný na základě dostupných podkladů dospěl k závěru, že by pokuta v uložené výši neměla mít pro podnikání žalobce likvidační důsledky. Žalobce byl také informován o možnosti požádat o rozložení pokuty do splátek, této možnosti však nevyžil a sankci v plné výši uhradil. I z toho je zřejmé, že uložená pokuta neměla pro podnikání žalobce likvidační důsledky. S ohledem na citované usnesení je třeba v případě ukládání sankce podle zákona o pohonných hmotách, který majetkové poměry mezi kritérii pro uložení pokuty výslovně neuvádí, na prvním místě hodnotit závažnost zjištěného porušení na základě způsobu spáchání deliktu a jeho následků s přihlédnutím k rozhodovací činnosti správního orgánu v obdobných případech a teprve následně hodnotit velikost zásahu sankce do majetkových poměrů účastníka a vyhnout se likvidačnímu účinku. Vzhledem k tomu, že se jedná o poslední „záchrannou brzdu“, není důvod k tomu, aby byl likvidační účinek řešen pouze ve vztahu k hospodaření samotné čerpací stanice, na které byl zjištěn prodej nejakostního benzinu.

V replice žalobce zopakoval a rozvedl svoji argumentaci z žaloby.

Při prvním soudním jednání účastníci setrvali na svých dosavadních tvrzeních.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 17. 2. 2015, č. j. 57 A 112/2013 - 117, snížil uloženou pokutu na částku 800 000 Kč a ve zbývající části žalobu zamítl. Tento rozsudek byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2015, č. j. 8 As 48/2015 - 69 (dále jen „první zrušující rozsudek“).

Žalobce předložil krajskému soudu (obdobně jako ve vyjádření ke kasační stížnosti Nejvyššímu správnímu soudu) rozsáhlou argumentaci ohledně nepřiměřenosti uložené pokuty, kde dokládal konkrétními rozhodnutími, že žalovaný ukládal za srovnatelná porušení pokuty výrazně nižší, popř. v obdobné výši za mnohem závažnější porušení. Mezi jinými argumentoval i rozhodnutím žalovaného týkajícím se společnosti ALIMEX NEZVĚSTICE a.s. (které krajský soud zmínil v předchozím rozsudku jako případ obdobný) s tím, že porušení zjištěná u této společnosti považuje za řádově závažnější, než jaká byla vytýkána žalobci a dokonce i žalovaný v kasační stížnosti připustil, že jsou oba případy srovnatelné co do počtu, výše a charakteru zjištěných odchylek, proto se nepochybně jedná o srovnatelné případy. Žalobce navrhoval snížení pokuty na 200.000 Kč s odkazem na pokutu uloženou společnosti HZ plus při recidivním jednání, ke kterému v případě žalobce nedošlo. Ohledně dalších žalobních bodů argumentoval shodně jako v žalobě.

Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Ke své předchozí rozhodovací praxi uvedla, že se případy s takto vysokými odchylkami ve výši první a druhé pokuty nevyskytují často. Před vydáním napadeného rozhodnutí se jednalo pouze o několik případů vyjmenovaných žalobcem. Je proto otázkou, zda lze vůbec hovořit o ustálené dlouhodobé správní praxi. Z těchto případů byl skutečně nejpodobnějším případ společnosti ALIMEX NEZVĚSTICE a.s., se kterým srovnával tento případ i soud v předchozím rozsudku. Jednalo se však o podnikatelský subjekt odlišný od žalobce, o společnost, která se primárně věnuje zemědělské výrobě a na jediné čerpací stanici byla zhruba polovina dodaných pohonných hmot využívána pro jejich vlastní spotřebu, pouze zbytek byl prodáván veřejnosti. O rozdílné situaci obou společností svědčí mimo jiné i skutečnost, že podle výkazu zisku a ztráty měla společnost ALIMEX NEZVĚSTICE v roce 2012 tržby za prodej zboží ve výši necelých 14 milionů korun, zatímco žalobce vykázal v tomto roce tržby za prodej zboží ve výši více než 4,5 miliardy korun, jak je možno ověřit ze sbírky listin veřejné části obchodního rejstříku. Žalobce je subjekt, který se specializuje na prodej pohonných hmot, provozuje rozsáhlou síť čerpacích stanic a lze u něho důvodně očekávat vyšší profesionalitu, lepší postavení pro jednání s dodavateli. Lze očekávat, že zákazníci znají jeho síť čerpacích stanic a budou k ní mít vyšší důvěru, než k čerpací stanici subjektu, který se primárně věnuje zcela jiné činnosti. Žalované se jevilo neadekvátní až nespravedlivé uložit zcela totožnou pokutu subjektům, které mají takto rozdílné postavení. Rovněž v rozdílu ve výši prvé a druhé pokuty uložené žalobci neshledával žalovaný nic skandálního, neboť s přihlédnutím ke všem okolnostem obou případů byly pokuty uloženy adekvátně situaci a závažnosti jednotlivých deliktů. Pokud by soud přesto dospěl k závěru, že pokuta nebyla adekvátní, navrhovala žalovaná, aby soud přistoupil k jejímu snížení, neboť pokud by bylo soudem zrušeno napadené rozhodnutí, nebylo by již možné pokutu uložit, neboť společnost, která se dopustila předmětného správního deliktu, již zanikla.

Žalobce doplnil, že v prvostupňovém rozhodnutí není při stanovování výše sankce zmínka o odlišnosti žalobce jako pokutovaného subjektu oproti společnosti ALIMEX NEZVĚSTICE. V případě společnosti HZ plus byly odchylky od jakostních parametrů závažnější než v případě žalobce a šlo dokonce o opakované spáchání správního deliktu, a to ne v situaci, jak tomu bylo u žalobce, že došlo 2x k odběru z jedné kontaminované nádrže, ale v delším období, tedy opakovaně. Ohledně majetkových poměrů žalobce zaznamenal v roce 2012 ztrátu 34,6 milionů korun a za první čtvrtletí roku 2013 ztrátu 10,7 milionů korun, kdy vlastní jmění žalobce bylo v té době záporné 21 milionů korun, což plyne z účetní uzávěrky. Stanice Černošín, kde byla kontrola provedena, je jedním z nejmenších prodejců pohonných hmot a tato skutečnost nebyla při posuzování sankce hodnocena. Pokud žalovaný argumentuje rozdílnou výši uložené pokuty v závislosti na konkrétním případu, žalobce namítal, že v případě společnosti Čepro, které byla uložena pokuta 200.000 Kč, správní orgán uváděl, že jde o závažné nedodržení požadavků jakostní normy a následky hodnotil jako potencionálně fatální. V dalším případě dokonce správní orgán obdržel 2 desítky podnětů spotřebitelů na nekvalitní pohonné hmoty, k čemuž v případě žalobce vůbec nedošlo, protože rozdíl v kvalitě nebyl takový jako v uvedeném případě.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 17. 2. 2016, č. j. 57 A 112/2013 - 236, zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Tento rozsudek byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2019, č. j. 8 As 100/2016 - 93 (dále jen „druhý zrušující rozsudek“).

Účastníci setrvali na svých tvrzeních.

Při přezkoumání napadeného rozhodnutí soud vycházel podle § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“) ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, podle § 75 odst. 2 s.ř.s. přezkoumal napadený výrok rozhodnutí v mezích žalobou včas uplatněných žalobních bodů, neshledal při tom vady podle § 76 odst. 2 s.ř.s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

S ohledem na skutečnost, že předchozí rozsudky Krajského soudu v Plzni byly zrušeny rozsudky Nejvyššího správního soudu, byl soud na základě ustanovení § 110 odst. 4 s.ř.s. současně vázán právními názory vyslovenými Nejvyšším správním soudem ve zrušovacích rozhodnutích.

Soud dospěl k závěru, že je žaloba důvodná v části zpochybňující výši pokuty.

Soud má ve shodě s odůvodněním napadeného rozhodnutí za to, že ve vztahu ke skutku spáchaném dne 6. 3. 2013 nejsou dány žádné pochybnosti ohledně recidivního charakteru jednání žalobce, když rozhodnutí, k němuž je opakování protiprávního jednání vztahováno, bylo v okamžiku spáchání skutku pravomocné (nabylo právní moci téhož dne, tj. 6. 3. 2013). Pokud se jedná o samotné vzetí v potaz recidivy při ukládání trestu, pak soud v plném rozsahu aprobuje vnímání této okolnosti jako významně přitěžující a považuje za zcela legitimní její zohlednění při ukládání trestu. Recidiva může velmi podstatně ovlivnit druh a výměru trestu, protože zpravidla svědčí o tom, že ani dřívější potrestání za správní delikt a ani výkon uloženého trestu nevedly k tomu, aby žalobce přijal příslušná opatření vedoucí k zajištění prodeje pohonných hmot ve stanovené kvalitě. Soud nesouhlasí se žalobcem v tom směru, že institut recidivy je aplikovatelný pouze v případě deliktů, u nichž je k naplnění skutkové podstaty vyžadováno zavinění (subjektivní stránka). I v případě tzv. objektivní odpovědnosti, tj. odpovědnosti bez ohledu na zavinění, k jejímuž naplnění došlo u žalobce v nyní projednávané věci, lze jistě oprávněně požadovat, aby i u těchto typů protiprávních jednání byla ze strany odpovědného subjektu přijata opatření vylučující opakované porušení povinnosti v budoucnu. Jestliže k tomu nedojde, resp. škodlivý následek (tj. ohrožení zájmu společnosti na prodeji nezávadných pohonných hmot) se při provozní činnosti odpovědného subjektu vyskytne opětovně, je zcela na místě, aby došlo k zostření uloženého trestu. Žalovaná rovněž nepochybila, když při stanovení výše pokuty operovala s tzv. nepravou recidivou. Soud v této souvislosti připomíná závěry trestněprávní doktríny (plně aplikovatelné i na oblast správního trestání), podle nichž „rozsudek (trestní příkaz) se ovšem musí stát pravomocným, protože jinak nelze na pachatele hledět jako na odsouzeného (čl. 40 odst. 2 LPS, § 2 odst. 2 TrŘ). Spáchání trestného činu v době od vyhlášení do právní moci takového rozsudku není ani souběhem, ani recidivou, ale může být jinou, v zákoně neuvedenou přitěžující okolností“ (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, 3614 s). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí v souladu s právě uvedenými závěry doktríny je jasně patrné, že žalovaná řádně korigovala chybnou úvahu prvoinstančního orgánu, když vztáhla institut recidivy toliko ke skutku ze dne 6. 3. 2013, v případě skutku spáchaného dne 26. 2. 2013 pak přesvědčivě odůvodnila, že byť se o recidivu v pravém slova smyslu nejedná, přesto lze spáchání skutku po doručení předchozí rozhodnutí o uložení sankce považovat za jinou přitěžující okolnost, která však co do své intenzity a významu pro uložení sankce nemůže dosahovat úrovně recidivy klasické. Daná úvaha se následně projevila i ve výši pokuty, kterou žalovaná snížila.

Soud má za to, že správní orgány postupovaly v souladu se zákonem při odůvodnění výše uložené sankce ve vztahu k následku a způsobu spáchání správního deliktu. Pokud jde o následek protiprávního jednání, pak z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaná (stejně jako prvoinstanční orgán) jej spatřuje v potenciálním ohrožení majetku spotřebitelů – zákazníků čerpací stanice, jejichž vozidla mohou být nekvalitní pohonnou hmotou negativně ovlivněna a případně i poškozena. Daný závěr je zcela na místě, neboť objektem správního deliktu vymezeného v § 9 zákona o pohonných hmotách je právě ochrana společnosti před uváděním do oběhu nejakostního paliva. Z pohledu soudu jde z hlediska následku o zcela typický, co do charakteru následku nevymykající se, případ naplnění skutkové podstaty daného správního deliktu. Z odůvodnění správních rozhodnutí je dále patrné, že výši sankce nijak nezostřil ani způsob spáchání deliktu. Opět šlo o naprosto běžný případ, který se svými skutkovými okolnostmi nijak neodlišuje od jiných, druhově obdobných protiprávních jednání. Jako faktor zvyšující škodlivost jednání žalobce hodnotily správní orgány počet skutků, jichž se žalobce dopustil. Mnohost protiprávního jednání pachatele (tj. souběh) i podle mínění soudu představuje okolnost, která činí jeho jednání pro společnost škodlivější, než v případě osamoceného porušení povinnosti, proto je v souladu se zákonem, když správní orgány na tuto skutečnost při stanovení výše trestu reagovaly. Soud se neztotožnil s tvrzením žalobce, podle něhož v projednávané věci vůbec ke spáchání dvou skutků nedošlo, neboť nejakostní benzín se v nádrži nacházel pouze v důsledku jedné kontaminace při závozu. Je třeba si uvědomit, že skutková podstata správního deliktu obsažená v § 9 odst. 1 písm. b) zákona o pohonných hmotách zní „právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že prodá nebo vydá pohonnou hmotu, která nesplňuje požadavky na pohonné hmoty podle § 3 odst. 1.“ Právní úprava tak vztahuje naplnění skutkové podstaty deliktu nikoliv k počtu kontaminací při závozu či k nastolení určitého protiprávního stavu spočívajícího v přechovávání nekvalitního paliva, ale ke každému jednotlivému prodeji či vydání pohonné hmoty, správní orgány proto postupovaly zcela správně, když dovodily, že žalobce naplnil skutkovou podstatu správního deliktu opakovaně.

Lze shrnout, že první část argumentace žalobce týkající se volby a naplnění zákonných hledisek při ukládaní pokuty, není důvodná.

Soud proto přistoupil v důsledku vznesené námitky zjevné nepřiměřenosti pokuty ke zkoumání, zda váha, kterou správní orgány jednotlivým zákonným hlediskům přikládaly při stanovení konkrétní výše pokuty, je správná, či zda je v daném případě dán důvod pro moderaci pokuty ze strany soudu. Ve svých úvahách týkajících se otázky přiměřenosti pokuty a její moderace vycházel soud z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 22/2012 – 23, v němž Nejvyšší správní soud vyslovil stěžejní myšlenku stran této otázky, že „smyslem a účelem moderace (§ 78 odst. 2 s. ř. s.) není hledání „ideální“ výše sankce soudem místo správního orgánu, ale její korekce v případech, že by sankce, pohybující se nejen v zákonném rozmezí a odpovídající i všem zásadám pro její ukládání a zohledňující kritéria potřebná pro její individualizaci, zjevně neodpovídala zobecnitelné představě o adekvátnosti a spravedlnosti sankce. V případě sankcí z obecných hledisek méně závažných (zde pokuty ve výši 10 000 Kč) proto bude moderace sankce zpravidla vzácnější než v případě sankcí výrazných.“ Soud proto v souladu se závěry Nejvyššího správního soudu a při respektu k oprávnění (ale i povinnosti) správních orgánů využít zákonem uložené diskrece při ukládání pokuty dospěl k závěru, že výše uložené sankce je s ohledem na konkrétní okolnosti projednávaného případu zjevně nepřiměřená a její výši změnil. Z výše popsaných úvah správních orgánů týkajících se výše pokuty je jednoznačně zřejmé, že klíčovým fakt