57 A 33/2018

Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 1. 2018, č.j. MSMT-5832/2017-4 (dále též jen „napadené rozhodnutí“ či „Napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Západočeské univerzity v Plzni (dále též jen „ZČU“ či „prvoinstanční orgán“) ze dne 14. 5. 2015, č.j. ZCU 006039/2015 (dále též jen „prvoinstanční rozhodnutí“ či „Rozhodnutí ZČU“), a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvoinstančním rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobkyně ze dne 19. 6. 2008 o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice v odborně vzdělávacím programu pro přípravu magistra se zaměřením přípravy 0601 Právo obor 8.060101 Právní věda získané studiem na Zakarpatské státní univerzitě v Užhorodě, Ukrajina (dále též jen „Žádost“). Žalobkyně požadovala též zrušení prvoinstančního rozhodnutí.

Žalobkyně v žalobě nejprve zrekapitulovala dosavadní průběh věci a poté v části III. žaloby vymezila „Žalobní důvody“.

Žalobkyně uvedla, že se domnívá, že napadené rozhodnutí je nezákonné, a to obdobně jako rozhodnutí žalovaného č.j. MSMT-26077/2015 (dále jen „Předchozí rozhodnutí žalovaného“) zejména z důvodu nesprávného právního posouzení týkajícího se splnění požadavků pro uznání zahraničního (ukrajinského) vysokoškolského vzdělání a kvalifikace žalobkyně v České republice, které vedlo k zamítnutí Žádosti žalobkyně. Žalobkyně se dále domnívá, že pro posouzení týkající se splnění požadavků pro uznání vysokoškolské kvalifikace žalobkyně žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav. V důsledku nesprávného právního posouzení a postupu žalovaného tak došlo dle žalobkyně rovněž k neoprávněnému zásahu do jejích práv. Tím, že se žalovaný v Napadeném rozhodnutí dále dostatečně nevypořádal se všemi námitkami a argumenty žalobkyně uvedenými v odvolání, zatížil Napadené rozhodnutí navíc i nepřezkoumatelností.

V části žaloby označené jako „IV. K nesprávnému právnímu posouzení splnění požadavků pro uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání žalobkyně v České republice a k nedostatečnému zjištění skutkového stavu, potřebného pro toto posouzení“ se žalobkyně vyjádřila k následujícím skutečnostem: i. (Nedostatečné) posouzení studia na Zakarpatské státní univerzitě v Užhorodě, Ukrajina (dále též jen „Zakarpatská univerzita“), jako studia na zahraniční vysoké škole, uznatelného v České republice ii. Nedostatečně zjištěný skutkový stav a nepřezkoumatelnost iii. Ochrana dobré víry a legitimního očekávání žalobkyně iv. Absence důvodů pro zamítnutí Žádosti v. Dílčí závěr

K (nedostatečnému) posouzení studia na Zakarpatské univerzitě jako studia na zahraniční vysoké škole, uznatelného v České republice žalobkyně v kapitole „Právní východiska“ uvedla, že právní úprava uznávání zahraničního vzdělání je obsažena jednak v Úmluvě o uznávání kvalifikací týkajících se vysokoškolského vzdělávání v evropském regionu, podepsané dne 11. 4. 1997 v Lisabonu, sdělení č. 60/2000 Sb.m.s. (dále též jen „Úmluva“), jednak v § 89 až § 90 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ZoVŠ“). Uznávání zahraničního vzdělání je proces, při kterém dochází k porovnávání studijních plánů a programů uskutečňovaných zahraniční vysokou školou za účelem určení, zda absolvované zahraniční vysokoškolské vzdělání je rovnocenné s příslušným českým vysokoškolským vzděláním. Podkladem pro uznání je originál nebo úředně ověřená kopie diplomu, vysvědčení nebo obdobný doklad vydaný zahraniční vysokou školou, případně originál nebo úředně ověřená kopie dodatku k diplomu a doplňující informace o tom, že studijní program uskutečňovala instituce oprávněná poskytovat vzdělání srovnatelné s vysokoškolským vzděláním podle ZoVŠ, a o náplni vysokoškolského studia v zahraničí.

Z informace žalovaného o vzdělávacích institucích uskutečňujících vysokoškolské studijní programy zahraničních vysokých škol na území České republice a zařazených do přílohy č. 3 k vyhlášce č. 322/2005 Sb., o dalším studiu, popřípadě výuce, které se pro účely státní sociální podpory a důchodového pojištění považují za studium na středních nebo vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů (aktuální k 1. 9. 2009) (dále jen „Informace o vzdělávacích institucích“ - dostupné z http://www.msmt.cz/file/8861_1_1/) vyplývá následující: „Na území České republiky působí právnické osoby se sídlem v České republice (dále jen „vzdělávací instituce“), které jsou zmocněny zahraničními vysokými školami k výuce jejich studijních programů příslušné zahraniční vysoké školy. Těmito vzdělávacími institucemi jsou nejen některé soukromé vysoké školy, kterým byl udělen Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy (dále „ministerstvo“) státní souhlas k působení jako soukromá vysoká škola podle zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů, ale i instituce, které nejsou soukromými vysokými školami, ale jsou např. obchodními společnostmi zřízenými podle obchodního zákoníku nebo obecně prospěšnými společnostmi zřízenými podle zákona o obecně prospěšných společnostech s různými předměty činnosti. Tyto společnosti nejsou součástí vysokoškolského vzdělávacího systému České republiky a jejich činnost nepodléhá zákonu o vysokých školách. Účastníci zahraničních studijních programů vzdělávacích institucí proto nejsou studenty podle zákona o vysokých školách, ale mají postavení studentů zahraničních vysokých škol, jejichž studijní programy jsou na území České republiky uskutečňovány, vztahují se na ně předpisy zahraničních vysokých škol (přijímání ke studiu, průběh a ukončení studia se řídí předpisy státu, v němž má zahraniční vysoká škola sídlo). Vzdělávací instituce se podílejí na jejich uskutečňování v České republice na základě zmocnění zahraničních vysokých škol a smluv o spolupráci. Odpovědnost a garanci za vzdělávací činnost vzdělávacích institucí mají zahraniční vysoké školy. Po absolvování vzdělání obdrží účastníci vzdělávání vysokoškolský diplom zahraniční vysoké školy.“

Pro účely poskytování podpory plynoucí z práva sociálního zabezpečení vydává žalovaný vyhlášku obsahující v příloze č. 3 seznam zahraničních vysokých škol, jejichž studium se považuje za studium na středních nebo vysokých školách, jejímž účelem je, aby studenti s českým občanstvím nebo s občanstvím ostatních zemí Evropské unie (EU), kteří studují programy zahraničních vysokých škol uskutečňované na území České republiky [jak tomu bylo právě v případě žalobkyně, pokud jde o Zakarpatskou univerzitu a Mezinárodní institut podnikatelství a práva, s.r.o. (dále též jen „MIPP s.r.o.“)] sídlící v České republice), byli v průběhu tohoto studia pojištěni zdravotně a důchodově (sirotčí důchod) a mohli žádat o dávky státní sociální podpory podobně jako studenti s českým občanstvím nebo s občanstvím ostatní zemí EU studující vysokou školu v zahraničí, kteří jsou pojištěni na základě rozhodnutí ministerstva o uznání studia v zahraničí za postavené na roveň studiu na vysoké škole v České republice. Ačkoli tato vyhláška nenahrazuje akreditaci studijních programů či státní souhlas udělovaný ministerstvem ZoVŠ, musí vysoké školy tam zařazené splňovat poměrně přísné podmínky.

Informace o vzdělávacích institucích dále stanoví: „Do přílohy č. 3 vyhlášky jsou zařazovány výhradně zahraniční studijní programy akreditované nebo jinak příslušným státem uznané v zahraničí a pouze ty zahraniční vysoké školy, které jsou součástí vzdělávacího systému země, kde mají své sídlo. Příkaz ministra je přístupný na webové stránce ministerstva v oddíle „Dokumenty“ - „Věstníky MŠMT“ a „2008/2“. Ministerstvo každoročně (koncem kalendářního roku) ověřuje, zda vzdělávací instituce zařazené ve vyhlášce splňují podmínky pro jejich setrvávání na následující akademický rok. V případě neaktuálních dat či nesrovnaností požaduje aktualizaci údajů a dokumentů, zejména platnost zahraničních akreditací.“ (srov. Informace o vzdělávacích institucích - pozn. zvýraznění textu provedeno žalobkyní).

Další podrobnější požadavky pro zařazení zahraničního studijního programu a zahraniční vzdělávací instituce do přílohy č. 3 vyhlášky č. 322/2005 Sb. stanovily příkaz ministryně školství, mládeže a tělovýchovy č. 1/2004 a příkaz ministra školství, mládeže a tělovýchovy č. 43/2007. Výčet těchto požadavků je podrobně vyjmenován v odvolání. Nicméně žalobkyně považuje za důležité zmínit je i v této žalobě [stejně jako byly uvedeny již také v předchozí žalobě vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp.zn. 30 A 142/2015 (dále jen „Předchozí žaloba“)], neboť mají význam pro závěr formulovaný níže ohledně nesprávného právního posouzení daného případu provedeného žalovaným. Jedná se zejména o následující požadavky (zestručněno žalobkyní): (i) vyjádření veřejné vysoké školy (škol) v České republice o srovnatelnosti zahraničního studijního programu uskutečňovaného vzdělávací institucí s akreditovaným studijním programem této veřejné vysoké školy v České republice a o předpokladu této veřejné vysoké školy, že bude vydávat absolventům zahraniční vysoké školy, kteří absolvovali studium v zahraničním studijním programu, uskutečňovaném vzdělávací institucí v České republice, osvědčení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání podle § 89 a 90 ZoVŠ, (ii) potvrzení příslušného zahraničního státního orgánu nebo instituce (např. ministerstva školství nebo instituce oprávněné udělovat akreditace vysokoškolským studijním programům) státu, v němž sídlí zahraniční vzdělávací zařízení, o tom, že - zahraniční vzdělávací zařízení, jehož studijní program bude uskutečňován na území České republiky, je součástí vysokoškolského systému daného státu - příslušný zahraniční studijní program má ve státě, v němž sídlí zahraniční vzdělávací zařízení, akreditaci platnou minimálně na standardní dobu studia, podléhají-li v daném státě vysokoškolské studijní programy akreditaci - diplomy absolventů daného zahraničního vzdělávacího zařízení a/nebo daného zahraničního studijního programu jsou v daném státu státem považovány za vysokoškolské diplomy (iii) zahraniční studijní program obsahující - název studijního programu - názvy a charakteristiky studijních oborů - formu studia a standardní dobu studijního programu nebo studijních oborů - cíle studia společné pro celý studijní program a specifické pro jeho jednotlivé studijní obory - profil absolventa studijního programu nebo studijních oborů - podmínky, které musí student splnit v průběhu studia a při jeho řádném ukončení - charakteristiky povinných a povinně volitelných studijních předmětů (název studijního předmětu; celkový hodinový rozsah studijního předmětu s rozdělením podle způsobu výuky anebo jiné vyjádření k rozsahu studijního předmětu; seznam odborné literatury; u distanční a kombinované formy studia navíc vymezení rozsahu konzultací; rozsah a obsahové zaměření individuálních prací studentů) - pravidla a podmínky pro vytváření studijních plánů (vymezení období výuky a přípravy na zkoušky; období zkoušek, odborných praxí a prázdnin v jednotlivých akademických rocích po standardní dobu studia vyjádřené v týdnech) - návrh témat bakalářských nebo diplomových prací, jsou-li součástí státních zkoušek - informace o legislativním stavu platném v příslušném státě, zahrnující odkazy na příslušné právní předpisy daného státu a týkající se právního statusu daného studijního programu a absolventa studia v daném studijním programu v daném státě, včetně údaje, zda a jak bude v daném státě studium uznáváno - informaci o akreditaci studijního programu v příslušném státě s uvedením data udělení akreditace a doby platnosti akreditace, pokud studijní program v příslušném státě podléhá akreditaci a byl v něm akreditován ještě před podáním žádosti (o zařazení do přílohy č. 3 vyhlášky č. 322/2005 Sb. – pozn. žalobkyně), (iv) doklady o prostorovém, materiálním, personálním a informačním zajištění činnosti, zejména údaje o - budově, v níž bude probíhat výuka a v níž bude administrativní zázemí školy - odborné kvalifikaci akademických pracovníků, kteří se budou podílet na uskutečňování zahraničního studijního programu, zejména přehled předmětů, jejichž výuku bude akademický pracovník zajišťovat, údaje o působení v zahraničí a o praxi od ukončení studia na vysoké škole - vybavení studijní literaturou a knihovně, včetně zajištění konzultací studentům, (v) dohodu žadatele (o zařazení do přílohy č. 3 vyhlášky č. 322/2005 Sb.) se zahraniční vysokou školou o uskutečňování zahraničního studijního programu, která musí obsahovat zejména - přehled zahraničních studijních programů a jejich oborů, které bude žadatel (o zařazení do přílohy č. 3 vyhlášky č. 322/2005 Sb.) uskutečňovat, s jejich bližší charakteristikou (viz výše) a údaje o případném zahraničním titulu, který bude udělován absolventům příslušných zahraničních studijních programů podle legislativního stavu platného v příslušném státě, pokud má být udělován - vymezení právního postavení studentů v zahraničním studijním programu uskutečňovaném žadatelem (o zařazení do přílohy č. 3 vyhlášky č. 322/2005 Sb.) ve vztahu k zahraniční vysoké škole a právní podmínky jejich studia - vzor diplomu a dalších případných dokladů o studiu, jež jsou nebo budou vydávány absolventům příslušného zahraničního studijního programu - vymezení právních vztahů mezi zahraniční vysokou školou a žadatelem (o zařazení do přílohy č. 3 vyhlášky č. 322/2005 Sb.) - vymezení podmínek stanovených pro personální, finanční a informační zajištění uskutečňování příslušného zahraničního studijního programu - dobu platnosti dohody a podmínky jejího ukončení.

V kapitole „Žalobní důvod“ k tomu žalobkyně dále uvedla, že studovala od roku 2006 na Zakarpatské univerzitě, která jako zahraniční vysoká škola poskytovala možnost studia prostřednictvím MIPP s.r.o., a studium ukončila v roce 2008. Po dobu jejího studia byly platné a účinné vyhláška č. 249/2003 Sb., o změně vyhlášky č. 183/1998 Sb., jíž se stanoví, které další studium, popřípadě výuka se pro účely státní sociální podpory a důchodového pojištění považuje za studium na středních nebo vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů, a vyhláška č. 322/2005 Sb., o dalším studiu, popřípadě výuce, které se pro účely státní sociální podpory a důchodového pojištění považují za studium na středních nebo vysokých školách (společně dále jen „Vyhlášky“). Vyhlášky v sobě zahrnovaly přílohu č. 3, jíž se stanoví seznam vzdělávacích institucí uskutečňujících vysokoškolské studijní programy zahraničních vysokých škol v České republice, kam po celou dobu, kdy žalobkyně studovala, patřil rovněž MIPP s.r.o. s výslovným uvedením, že uskutečňuje studijní program v oboru právo - bakalářský i magisterský studijní program Zakarpatské univerzity a dále Moskevského institutu podnikatelství a práva. Z výše uvedeného je tedy zcela zřejmé, že pokud žalobkyně absolvovala své studium na Zakarpatské univerzitě spolupracující s MIPP s.r.o., dosáhla vysokoškolského vzdělání na zahraniční vysoké škole ve smyslu výše uvedených Vyhlášek a výše citovaného vyjádření žalovaného plynoucího z Informace o vzdělávacích institucích. Jinými slovy, žalobkyně dosáhla vysokoškolského vzdělání na zahraniční vysoké škole, které může být uznáno ve smyslu Úmluvy a §§ 89 a 90 ZoVŠ. Žalovaný naopak dospěl v Napadeném rozhodnutí k závěru, že „Diplom předložený Žadatelkou není platný, když Žadatelka neabsolvovala studium, které by bylo možno považovat za vysokoškolské (v souladu s udělenou zahraniční licencí), a nezískala ukrajinské vysokoškolské vzdělání, které by mohlo být uznané postupem dle § 89 a násl. zákona o vysokých školách“ (viz str. 9, čl. III/10 odůvodnění Napadeného rozhodnutí). Tento právní závěr opírá žalovaný kromě tzv. „rozhodného e-mailu“ ENIC UKRAINE (k tomuto důkazu se žalobkyně vyjadřuje dále v tomto bodě žaloby) rovněž o hodnocení listin [mj. „Diplomu magistra“, DP č. x, reg. Č. M. č. x (dále jen „Diplom“), licencí a akreditace Zakarpatské univerzity, listin vydaných Ministerstvem školství a vědy Ukrajiny ze dne 14. 8. 2007, předloženého znění výňatku zákona Ukrajiny o vysokém školství č. 2984-III ze dne 17. 2. 2002, příslušných vyhlášek č. 249/2003 Sb. a č. 322/2005 Sb., resp. Informací o vzdělávacích institucích), s nímž se žalobkyně neztotožňuje, neboť neodpovídá skutečnosti.

Předně v otázce licence Zakarpatské univerzity žalovaný v Napadeném rozhodnutí uvádí, že rozhodná licence se prý vztahuje pouze na část období, ve kterém žadatelka byla studentkou zahraniční univerzity, resp. MIPP s.r.o. Její obsah údajně nekoresponduje se sdělením v dopise Ministerstva školství a vědy Ukrajiny ze dne 14. 8. 2007, adresovaném žalovanému. Není v ní dále údajně uvedeno, o jaké cizí státní příslušníky se jedná, zda jsou to státní příslušníci České republiky nebo jiného státu, obsahuje prý jejich nejvyšší počet, přičemž počet studentů – státních příslušníků České republiky – v MIPP s.r.o. byl údajně rozhodně vyšší než 50 na jeden akademický rok, a příprava má být zaměřena na české právo (viz str. 13, čl. IV/2 odůvodnění Napadaného rozhodnutí). K tomuto lze z obsahu správního spisu nepochybně dovodit, že Zakarpatská univerzita získala požadovanou akreditaci na základě rozhodnutí Státní akreditační komise ze dne 19. 10. 2004, kdy jí byla udělena akreditace IV. stupně a byla prohlášena za akreditovanou podle statutu vysokoškolské vzdělávací instituce do 1. 7. 2009, jak vyplývá z Certifikátu o akreditaci série RD-IV číslo 071346 ze dne 4. 1. 2005, neboli byla řádně akreditovanou po celou dobu předmětného studia žalobkyně. Pokud se potom týká udělených licencí, tak Zakarpatské univerzitě byly uděleny dvě licence s tím, že první licence série AV č. x, vydaná Ukrajinským ministerstvem dne 10. 1. 2005 byla sice omezena na období od 24. 12. 2002 do 31. 12. 2007, nicméně druhá licence série AV č. x byla vydána dne 10. 5. 2006 s dobou platnosti do 1. 7. 2011, neboli taktéž po celou dobu studia předmětného studijního programu žalobkyní měla Zakarpatská univerzita také příslušnou licenci. Na shora uvedeném nemůže nic změnit a ani s ním není v rozporu tvrzení žalovaného, že v dotyčném „dopise Ukrajinského ministerstva“ ze dne 14. 8. 2007 je navíc ještě v souvislosti se Zakarpatskou univerzitou zmíněn i Certifikát o akreditaci série ND-IV číslo 074607 s dobou platnosti do 1. 7. 2012, ani že tam není zmíněna druhá tvrzená licence série AV č. x, resp. jsou irelevantní námitky žalovaného ohledně obsahu licencí, neboť i kdyby obě licence výslovně neobsahovaly žalovaným uváděné údaje, tak to nemůže bez dalšího znamenat, že studijní program žalobkyně nelze považovat za akreditovaný. Navíc žalovaným zmíněná absence oprávnění k vyučování českých státních příslušníků na území České republiky v licenci je irelevantní (tudíž není ani důvod, aby licence tento údaj obsahovala, jak mylně dovozuje žalovaný – viz. str. 8, čl. III/5, bod 4 odůvodnění Napadaného rozhodnutí), neboť Zakarpatská univerzita je institucí státu Ukrajina a vzdělání na území ČR proto poskytovala jako zahraniční univerzita pro své studenty (lhostejno jaké státní příslušností) pomocí jiné právnické osoby na základě smlouvy a dle práva svého domovského státu, kde měla udělenu platnou akreditaci (jinak by musela žádat Zakarpatská univerzita o akreditaci na území ČR, k čemuž však na základě shora uvedeného neměla důvod – viz shora citované „Informace o vzdělávacích institucích“).

Z pohledu obsahu zmiňovaného „dopisu Ukrajinského ministerstva“ ze dne 14. 8. 2007 je pak dále podstatný závěr žalovaného, že „současně pak rozhodný studijní program dle právního řádu Ukrajiny neumožňuje, aby Vědecká rada Zahraniční univerzity mohla provádět změny ve studijních plánech rozhodného programu a oboru pro výuku českých státních příslušníků na území České republiky“ (viz taktéž str. 8, čl. III/5, bod 4 odůvodnění Napadaného rozhodnutí). Tento závěr (obdobně jako většinu dalších) opírá žalovaný toliko o tzv. rozhodný e-mail ENIC Ukraine, přičemž je však v rozporu nejenom s předmětným dopisem ukrajinského ministerstva (viz jeho část textu: „Podle normativně právních aktů, týkajících se vysokoškolského vzdělání platných na Ukrajině je Vědecká rada ZakSU oprávněna při přípravě státních příslušníků České republiky provádět změny ve studijních plánech a pracovních programech zařazením bloků disciplín dle volby vzdělávací instituce a dle volby studentů za účelem prohloubení studia právního systému České republiky, mezinárodního práva, Evropského práva aj., a to v rozsahu nezbytném pro dosažení souladu magisterského studijního programu akreditovaného v ZakSU s magisterským studijním programem Právo a právní věda, které uskutečňují akreditované vysoké školy v České republice.“), ale taktéž s mnoha dalšími listinami z období let 2003-2007 (viz např. výňatek z protokolu číslo 11 ze dne 17. 11. 2003 zasedání vědecké rady Užhorodského státního institutu informatiky, ekonomiky a práva, dále dopis děkana Fakulty právnické Západočeské univerzity v Plzni JUDr. M. K., CSc., ze dne 14. 4. 2004, dopis Užhorodského státního institutu informatiky, ekonomiky a práva ze dne 28. 5. 2004, memorandum o spolupráci ze dne 21. 9. 2006, dopis Zakarpatské státní univerzity ze dne 28. 5. 2007). Ačkoliv žalovaný byl v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 9. 2016, č.j. 30 A 142/2015-95 (dále jen „Předchozím rozhodnutí Krajského soudu“), obecně poučen, že měl „možnost obstarat si z Ukrajiny naprosto jednoznačné podklady pro učinění závěru…“, resp. že „oficiální vyjádření podepřené konkrétními listinami z ukrajinské strany neobstaral“ (viz str. 21, část B odůvodnění Předchozího rozhodnutí krajského soudu), žalovaný daným způsobem nepostupoval a spokojil se opět pouze s vyjádřením ENIC Ukraine, byť sice byl zároveň do spisu za účelem prokázání jiného závěru žalovaného vložen výňatek zákona Ukrajiny o vysokém školství č. 2984-III ze dne 17. 2. 2002 (konkrétně jeho čl. 8 ), z něhož však k této otázce žádné závěry učinit nelze (žalovaný tak ani nečinil). Žalovaný tak v Napadeném rozhodnutí učinil zásadní závěry ohledně zahraniční vysokoškolské kvalifikace žalobkyně, jejíž posouzení je stěžejní pro aplikaci příslušných ustanovení Úmluvy a ZoVŠ s významným dopadem do práv žalobkyně (uznání, či neuznání jejího zahraniční vzdělání a tím umožnění, či zamezení přístupu žalobkyně k regulovaným povoláním v České republice), v zásadě na základě jednoho emailu, který při formulaci svých závěrů nadřadil všem ostatním skutečnostem zjištěným a důkazům provedeným ve správním řízení (zejména výše uvedeným listinám předloženým v průběhu správního řízení) bez řádného zdůvodnění tohoto svého postupu (zejména bez důkladné a přesvědčivé konfrontace tzv. „rozhodného emailu“ s ostatními listinami, se kterými byly informace v něm obsažené ve zřejmém rozporu – viz zejména dopis Ministerstva školství a vědy Ukrajiny ze dne 14. 8. 2007 a výše vyjmenované doklady požadované pro zařazení vzdělávací instituce do přílohy vyhlášky č. 322/2005 Sb.). Dle názoru žalobkyně tím žalovaný zcela vybočil z mezí zásady volného hodnocení důkazů (když ohledně tzv. rozhodného emailu, kterému žalovaný přisoudil bez bližšího vysvětlení nadřazenou váhu, jako kdyby se řídil zásadou zákonného hodnocení důkazů, kterou však české právo až na modifikovanou výjimku např. v případě veřejných listin nezná), jeho rozhodování tudíž vykazuje prvky libovůle, která pak Napadené rozhodnutí zatěžuje nezákonností.

K další listině, o kterou žalovaný opírá své závěry při posuzování zahraniční kvalifikace žalobkyně (výňatek zákona Ukrajiny o vysokém školství č. 2984-III ze dne 17. 2. 2002), lze obecně uvést, že její důkazní hodnotu ovlivňuje skutečnost, že z ní výslovně nevyplývá údaj o účinnosti zákona, resp. v jakém období byl tento zákon platným (byť dle vyjádření žalovaného byla vysokoškolská kvalifikace v rámci ukrajinského právního řádu upravena v článku 8 tohoto zákona „v období studia Žadatelky“, což mělo být potvrzeno i vyjádřením ENIC Ukraine - viz str. 10, čl. III/12 odůvodnění Napadaného rozhodnutí), a jedná se o prostý překlad textu, tudíž ani k závěru žalovaného ohledně obsahu diplomu žalobkyně není z pohledu průkaznosti tato listina dostačující, když navíc i z pohledu věcného se tento výňatek týká pouze definice vysokoškolského kvalifikace, ve které je obsažen popis schopností jednotlivce, který získal určitý kvalifikační stupeň, tudíž závěry žalovaného ohledně přiznaného titulu v diplomu žalobkyně z něho bezprostředně dovozovat nelze, přičemž dle jednoho článku zákona (dle žalobkyně vytrženého z kontextu), aniž by bylo reflektováno jeho úplné znění, ani nelze obsáhnout celou potřebnou právní úpravu vysokého školství státu Ukrajina v době předmětného studia žalobkyně.

Pokud se týká výkladu příslušných Vyhlášek (tzn. vyhlášky č. 249/2003 Sb., o změně vyhlášky č. 183/1998 Sb., jíž se stanoví, které další studium, popřípadě výuka se pro účely státní sociální podpory a důchodového pojištění považuje za studium na středních nebo vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů, a vyhlášky č. 322/2005 Sb., o dalším studiu, popřípadě výuce, které se pro účely státní sociální podpory a důchodového pojištění považují za studium na středních nebo vysokých školách) ze strany žalovaného, tak dle jeho závěru k vyhl. č. 322/2005 Sb. „nelze na základě skutečnosti, že rozhodný studijní program i Mezinárodní institut byl obsažen v příloze této vyhlášky, dojít k závěru, že sama tato skutečnost stačí k uznání Žadatelčiny žádosti“ (viz str. 13, čl. IV/4 odůvodnění Napadeného rozhodnutí). Žalobkyně však nikdy netvrdila a netvrdí, že samotná skutečnost, že byl MIPP s.r.o. zařazen do předmětné vyhlášky, by měla postačovat k uznání žádosti žalobkyně, nicméně se ztotožňuje s hodnocením obsaženým v Předchozím rozhodnutí krajského soudu, že „pokud jde o námitky žalobkyně týkající se obsahu vyhlášky č. 322/2005 Sb., o dalším studiu, popřípadě výuce, které se pro účely státní sociální podpory a důchodového pojištění považují za studium na středních nebo vysokých školách, resp. její přílohy č. 3, je nezbytné uvést, že její obsah svědčí pro skutečnosti tvrzené žalobkyní“ (viz str. 26, část D odůvodnění Předchozího rozhodnutí krajského soudu). Žalovaný měl nicméně podklady předložené žadatelem o zařazení do přílohy předmětné vyhlášky ve spojení s ostatními důkazy provedenými ve správním řízení přezkoumat a zhodnotit i vzhledem k tvrzením žalobkyně ve správním řízení v této souvislosti a zejména vzhledem k téměř jedinému důkazu (e-mail ENIC Ukraine), o nějž žalovaný opřel své právní závěry. Žalobkyně považuje dále v této souvislosti za nesprávný závěr žalovaného, že „citovaná vyhláška sledovala zcela jiný účel, tedy není pro posouzení vlastní žádosti rozhodná“ (taktéž viz str. 13, čl. IV/4 odůvodnění Napadeného rozhodnutí), a nelze se tak z jejího pohledu spokojit pouze s dalším závěrem žalovaného, že „v rámci zařazení studijního programu do přílohy vyhlášky nebyla vlastní povaha studijního programu posuzována, tedy nebyla ani posuzována skutečnost, zda je studijní program realizován v souladu s právním řádem Ukrajiny“ (taktéž viz str. 13, čl. IV/4 odůvodnění Napadeného rozhodnutí). Žalobkyně opakovaně upozorňuje na listiny (resp. jejich obsah), které bylo nezbytné žalovaným posoudit před tím, než vydal souhlasné stanovisko k zařazení vzdělávací instituce MIPP s.r.o. do přílohy č. 3 předmětné přihlášky (viz shora citovaný obsah příkazu ministryně školství, mládeže a tělovýchovy č.1/2004 Sb. a příkazu ministra školství, mládeže a tělovýchovy č. 43/2007). Další takovou listinou je např. dopis ředitele odboru vysokých škol Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy doc. Ing. V. V., CSc., ze dne 10. 6. 2008, dle něhož „Ministerstvo po právním posouzení podnětu České advokátní komory odborem legislativním a právním dospělo k závěru, že důvody k prohlášení nicotnosti napadených rozhodnutí vydaných rektorem Západočeské univerzity v Plzni nebyly shledány“. V obdobném duchu se nese i další dopis ze dne 19. 9. 2008. Žalobkyně nikdy netvrdila ani netvrdí, že tyto listiny, resp. skutečnosti jsou rozhodující pro posouzení její Žádosti z hmotněprávního hlediska. Žalobkyně tím pouze poukazuje na procesní skutečnost, že se v duchu zásady materiální pravdy jedná o stěžejní důkazy k prokázání skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, kterými se však žalovaný z hlediska hodnocení důkazů dostatečně (příp. vůbec) nezabýval a z nichž vyplývají odlišné skutečnosti, než jak byly zjištěny v řízení žalovaným. Ze všech těchto důvodů se žalobkyně domnívá, že řízení a tudíž i rozhodování žalovaného byly zatíženy nezákonností.

K závěrům žalovaného ohledně obsahu předloženého Diplomu žalobkyně (viz str. 8, čl. III/5, bod 3, str. 9, čl. III/5, bod 6, str. 14, čl. IV/5 a čl. IV/6 odůvodnění Napadeného rozhodnutí) lze uvést toliko, že se s nimi žalobkyně neztotožňuje. V této souvislosti je nutné konstatovat, že samotný Diplom vydala veřejná vysoká škola státu Ukrajina (tzn. orgán veřejné moci) a je tudíž cizí veřejnou listinou (viz § 12 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení se sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 45/1999 Sb., o přístupu České republiky k Úmluvě o zrušení požadavku ověřování cizích veřejných listin), jejíž pravost nebyla v řízení doposud nijak zpochybněna, neboli dle § 134 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), ve spojení s § 64 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), platí v takovém případě nejenom, že taková listina potvrzuje, že „jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, který listinu vydal“, ale také skutečnost, že „není-li prokázán opak, i pravdivost toho, co je v ní obsaženo, nebo potvrzeno“ (neboli správnost takové listiny). Žalobkyně je přesvědčena, že důkazy provedenými v řízení žalovaným nemohlo dojít k prokázání opaku, neboli na předmětnou listinu je nutné nahlížet nejenom jako pravou, ale co do obsahu i jako správnou (zejména s ohledem na shora vytýkaný nedostatečně zjištěný skutkový stav a nedostatečné hodnocení důkazů ze strany žalovaného). Navíc případný závěr o neplatnosti předmětného Diplomu žalobkyně by byl dle názoru žalobkyně v pravomoci ukrajinského orgánu veřejné moci. Pokud se týká konkrétního závěru žalovaného, že „držitele diplomu nepovažuje ENIC UKRAINE dle právního řádu Ukrajiny za absolventa s vysokoškolským vzděláním a tento názor je pro posouzení odvolání Žadatelky ministerstvem stěžejní“ (viz str. 14, čl. IV/5 odůvodnění Napadeného rozhodnutí), tak žalobkyně k tomuto uvádí, že dle § 90 odst. 2 ZoVŠ sice platí, že „podkladem pro uznání je originál nebo úředně ověřená kopie diplomu, vysvědčení nebo obdobného dokladu vydaného zahraniční vysokou školou…“, nicméně dále dle § 46 odst. 3 ZoVŠ také platí, že „studium se řádně ukončuje státní závěrečnou zkouškou, jejíž součástí je obhajoba diplomové práce“, když dle judikatury soudů (resp. také i dle informací na internetových stránkách ENIC Ukraine) je zastáván výklad, že „za absolventa v obecném i právním smyslu je běžně považován ten, kdo splnil studijní povinnosti, předepsané studijním programem, včetně státní závěrečné zkoušky, a to právě tím okamžikem, kdy tak učinil. Naopak vydání vysokoškolského diplomu, vysvědčení o státní závěrečné zkoušce a dodatku diplomu následuje s určitým časovým zpožděním…. Na základě posledně uvedeného nelze dospět k závěru, že by vysokoškolský diplom měl účinky správního rozhodnutí v materiálním slova smyslu, neboť se jím ve vztahu k jeho adresátu nezakládají práva ani neukládají povinnosti, příp. nejsou jím práva ani povinnosti deklarovány“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2016, č.j. 1 As 154/2015-52, resp. obdobně již předtím rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2015, sp. zn. 30 A 33/2011). Nejvyšší správní soud tímto vyslovil názor, že dle příslušné právní úpravy (ZoVŠ) ve spojení se zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), lze sice zrušit diplom, ale nikoliv absolutorium vzdělání a jelikož žalobkyně zároveň do správního spisu založila kopii „Výkazu o studiu na vysoké škole – Mezinárodní vysoké škole podnikatelství a práva v Praze“ a „Protokolu o vykonaných státních závěrečných magisterských zkouškách č. 20“, tak žalobkyni lze dle jejího názoru považovat i dle právního řádu Ukrajiny za absolventa s vysokoškolským vzděláním.

Za zásadní nedostatek z hlediska hodnocení důkazů, jak již žalobkyně uvedla výše, považuje skutečnost, že žalovaný opírá své závěry o zamítnutí Žádosti žalobkyně opětovně jako ve svém předchozím rozhodnutí (zrušeném odvolacím soudem) v podstatě pouze o vyjádření ENIC Ukraine a v něm uvedené informace (tzv. „rozhodný e-mail“ ze dne 29. 3. 2017, resp. vyjádření ze dne 5. 4. 2017), ačkoliv byl poučen v rámci Předchozího rozhodnutí krajského soudu v tom směru, že i v případě získání oficiálního vyjádření z ENIC Ukraine je třeba toto podepřít dalšími konkrétními listinami z ukrajinské strany (viz již také shora v tomto bodě žaloby). Žalobkyně v této souvislosti nerozporuje, že ENIC Ukraine je příslušným orgánem podle čl. IX. 2 Úmluvy zřízeným k tomu, aby dle čl. IX. 2 odst. 2 písm. c) Úmluvy mj. poskytoval radu nebo informace v záležitostech uznávání a hodnocení kvalifikací v souladu s vnitrostátními zákony a podzákonnými orgány, nicméně dle přesvědčení žalobkyně nelze při hodnocení důkazů vycházet především z jeho závěrů, pokud jsou tyto v rozporu s dalšími předloženými důkazy, a to navíc mj. s důkazy pocházejícími od stejného subjektu (ENIC Ukraine je součástí Ministerstva školství a vědy Ukrajiny, tzn. stejného subjektu, od něhož pochází např. listina ze dne 14. 8. 2007). Organizační pravidla stanovená Úmluvou nemohou dle názoru žalobkyně v žádném případě suplovat principy, na nichž je postaveno správní řízení v ČR. Navíc v této souvislosti ani nelze přehlédnout obsah a formu předmětné odpovědi ENIC Ukraine, když uvedená mailová korespondence má opětovně spíše podobu jakéhosi neformálního dopisování, kde se odpovědi na položené dotazy redukují často do jednoduché formy „ano-ne“ bez potřebných souvislostí a znalostí poměrů dřívějšího období a v němž navíc ani není přeložen veškerý text (viz začátek tzv. rozhodného e-mailu ENIC Ukraine ze dne 29. 3. 2017) a do žalovaným vznesených otázek (viz mailová žádost žalovaného ze dne 26. 1. 2017) jsou již předem vpisovány odpovědi. Žalobkyně je přesvědčena, že za daného procesního stavu měl správní orgán povinnost shora popsaný rozpor v tvrzeních a důkazech odstranit vyžádáním dalších naprosto jednoznačných důkazů, což žalovaný neučinil.

K nedostatečně zjištěnému skutkovému stav a nepřezkoumatelnosti žalobkyně uvedla, že z Napadeného rozhodnutí dále vyplývá, že za účelem odstranění údajných nejasností souvisejících se získáním příslušné kvalifikace, které se v souvislosti s uznáváním vzdělání žalobkyně získaného na Zakarpatské univerzitě vyskytly, vznesl žalovaný v roce 2014 dotaz k ENIC Ukraine, v němž se dotazoval, zda předložená vysokoškolská kvalifikace byla vydána vysokou školou, která je součástí ukrajinského vysokoškolského vzdělávacího systému, zda ji lze dle zásad Úmluvy považovat za vysokoškolskou kvalifikaci uznatelnou na Ukrajině a zda daná kvalifikace garantuje na Ukrajině svým držitelům odpovídající profesní a akademická práva. Následně se žalovaný dotázal, zda MIPP s.r.o. představuje součást ukrajinského vysokoškolského vzdělávacího systému. E-mailová odpověď, kterou žalobce údajně obdržel dne 25. 11. 2014, měla být negativní. K tomuto původnímu dotazu žalovaného, položenému ENIC Ukraine (dále jen „Původní dotaz“), uvedla žalobkyně již v Předchozí žalobě, že tento byl formulován nesprávně a že tato nesprávnost v důsledku založila nepoužitelnost odpovědi na Původní dotaz pro posuzování Žádosti, neboť jednak je dle žalobkyně Původní dotaz, jakož i odpověď na něj pro posuzování Žádosti právně irelevantní i z časového hlediska. Pokud jde o věcnou nesprávnost Původního dotazu, jeho část týkající se „uznatelnosti vysokoškolské kvalifikace získané žalobkyní na Ukrajině dle Úmluvy tamtéž“ nedává z pohledu Úmluvy smysl, neboť uznatelnost dle Úmluvy se týká přeshraničního uznávání kvalifikací, nikoli vnitrostátního. Navíc není zřejmé, proč by vzdělání získané na ukrajinské univerzitě mělo být na Ukrajině uznáváno, jak lze dovodit z Původního dotazu. Aspekt Původního dotazu týkající se vyjádření, zda MIPP s.r.o. představuje součást ukrajinského vysokoškolského vzdělávacího systému, je jednak zavádějící, jednak bez právního významu pro posouzení uznatelnosti získané zahraniční vysokoškolské kvalifikace žalobkyně postupem dle Úmluvy a příslušných ustanovení ZoVŠ. V rámci probíhajícího řízení o uznání získané zahraniční vysokoškolské kvalifikace žalobkyně nebylo zpochybňováno (ani pro to nebyl důvod), že MIPP s.r.o. je českým subjektem, který na základě dohody se Zakarpatskou univerzitou, která je ukrajinským subjektem, v České republice organizačně-materiálně zajišťuje vzdělávací aktivity Zakarpatské univerzity. Je tedy zřejmé, že MIPP s.r.o. není a z povahy věci zřejmě ani nemůže být součástí vzdělávacího systému Ukrajiny. Původní dotaz byl tak v tomto ohledu relevantní pouze u Zakarpatské univerzity, nikoli u MIPP s.r.o. Pokud jde o časový prvek, Původní dotaz byl vznesen v roce 2013 a směřoval ke statusu Zakarpatské univerzity jako součásti vzdělávacího systému Ukrajiny. Tento přístup žalovaného nicméně zcela pomíjí fakt, že žalobkyně ukončila své studium na Zakarpatské univerzitě v roce 2008, tedy ca před 5 lety (počítáno nazpět od vznesení Původní dotazu). Odpověď na Původní dotaz z roku 2013, zda Zakarpatská univerzita je součástí vzdělávacího systému Ukrajiny, je tak pro posouzení vysokoškolské kvalifikace získané žalobkyní na této univerzitě v roce 2008 právně zcela bezvýznamná.

Ve světle shora uvedených skutečností nemohl Původní dotaz jako stěžejní argument odůvodnění výroků o zamítnutí Žádosti v Rozhodnutí ZČU, jakož i v Předchozím rozhodnutí žalovaného obstát. Nejenže Předchozí dotaz byl naformulován pro účely řízení o Žádosti nesprávně, takže odpověď na něj byla pro toto řízení nepoužitelná, Předchozí dotaz spíše vytvářel dojem o snaze správního orgánu „opatřit si oficiální podklad“, o který by se mohla jak ZČU, tak žalovaný opřít při zamítnutí Žádosti. Celé správní řízení po vynesení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2011, sp.zn. 57 A 40/2010 (dále jen „Rozsudek krajského soudu“), tak spíše dle názoru žalobkyně představuje jakousi snahu správních orgánů za každou cenu prosadit přesvědčivost důkazů v neprospěch žalobkyně a zcela popřít (opomenout) důkazy svědčící eventuálně v její prospěch. Takový přístup dle názoru žalobkyně pak zcela popírá zásadu materiální pravdy a požadavek na zjištění skutkového stavu, o němž nepanují důvodné pochybnosti, a to bez ohledu na případný následek řízení v podobě vyhovujícího či zamítavého rozhodnutí, opřeného však o správně a úplně zjištěný skutkový stav, o němž by nepanovaly důvodné pochybnosti, což však není dle názoru žalobkyně případ posuzovaného správního řízení.

Pokud se týká dalšího postupu žalovaného směrem k ENIC Ukraine, tak tento se sice na základě právního názoru obsaženého v Předchozím rozhodnutí krajského soudu o nedostatečnosti předchozího postupu žalovaného opětovně obrátil na ENIC Ukraine (viz shora zmiňovaná odpověď ENIC Ukraine, tzv. rozhodný e-mail ze dne 29. 3. 2017, resp. ze dne 5. 4. 2017), nicméně toto následné vyjádření ENIC Ukraine žalovaný dalšími konkrétními listinami z ukrajinské strany nepodepřel, resp. takové listiny ani nevyžádal, když dle žalobkyně toto vyjádření (viz výše hodnocení tohoto předmětného důkazu žalobkyní) samo o sobě nemůže obdobně jako Původní dotaz postačovat k odůvodnění výroků o zamítnutí Žádosti v Rozhodnutí ZČU, jakož i v Napadaném rozhodnutí.

Žalovaný, jakož i ZČU v této souvislosti dále pominuli skutečnost, že MIPP s.r.o. byl od počátku platnosti a účinnosti Vyhlášek uveden v jejich příloze č. 3 a musel tudíž doložit akreditace a další požadavky (viz výše) týkající se Zakarpatské univerzity, jejíž vzdělávací činnost MIPP s.r.o. v České republice organizačně a materiálně zajišťoval, a to navíc v rozhodném období relevantním pro období studia žalobkyně na Zakarpatské univerzitě. Správní orgány jak v Rozhodnutí ZČU, tak v Napadeném rozhodnutí tuto skutečnost, která má pro posuzovanou věc zásadní význam, nedostatečně posoudily, ačkoli žalobkyně ji v odvolání podrobně rozvedla. Namísto toho se správní orgány spokojily pouze s dalším emailem ENIC Ukraine z roku 2018.

Navíc správní orgány přesunuly neoprávněně odpovědnost za úplné a správné zjištění skutkového stavu na žalobkyni s odkazem na čl. II.3 odst. 2. Úmluvy, když tak učinily v rozporu s § 3 správního řádu.

Nejen, že správní orgány svým pochybením nedostatečně zjistily skutkový stav, a to ohledně nejzásadnější skutečnosti v celém řízení, žalovaný navíc své Napadené rozhodnutí (nejen) v této souvislosti zatížil nepřezkoumatelností, když dostatečně nereagoval na zásadní skutečnosti předestřené žalobkyní v odvolání, že MIPP s.r.o. v souladu s tehdejšími pokyny a instrukcemi žalovaného musel v rozhodném období studia žalobkyně na Zakarpatské univerzitě předložit relevantní podklady týkající se zejména Zakarpatské univerzity a jejích studijních programů uskutečňovaných MIPP s.r.o. v jejím zastoupení v České republice, poněvadž jinak by MIPP s.r.o. nemohl být v souladu s tehdy platnými požadavky žalovaného zanesen do přílohy č. 3 Vyhlášek.

Přitom požadavek na přezkoumatelnost správních rozhodnutí je jedním ze základních záruk zákonnosti správního rozhodnutí. Podle názoru žalobkyně pak správní rozhodnutí (a obzvlášť druhostupňové) musí splňovat v zásadě stejné požadavky na přezkoumatelnost jako rozhodnutí soudní. Jak např. judikoval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 14. 9. 2006, č.j. 2 As 68/2005 - 48: „Jedním z principů, představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, je povinnost soudů své rozsudky odůvodnit. Není pochyb o tom, že stejnou povinnost mají i správní orgány za situace, kdy autoritativně rozhodují o právech a povinnostech soukromých osob. Jak odůvodnění soudních rozhodnutí, tak odůvodnění správních rozhodnutí mají totiž shodný základní smysl a účel – je jím zajištění přezkoumatelnosti rozhodování o právech a povinnostech účastníků řízení či jiných dotčených osob a vyloučení justiční či administrativní libovůle. … K tomu, aby bylo rozhodnutí přezkoumatelné, musí po obsahové stránce vyhovovat určitým základním požadavkům. K nim patří povinnost vypořádat se se všemi argumenty účastníků, které byly v řízení přípustně uplatněny, příp. – u argumentů uplatněných nepřípustně – odůvodnit, proč je má rozhodující orgán za nepřípustné. Argumentem, který účastník uplatní, je samozřejmě ve správním řízení i odvolací námitka.“ (pozn. – zvýraznění textu provedeno žalobkyní). Nejen optikou těchto principů pak Napadené rozhodnutí nemůže obstát.

K ochraně dobré víry a legitimního očekávání žalobkyně žalobkyně konstatovala, že jak již shora uvedla, je patrné z Rozhodnutí ZČU, že Zakarpatská univerzita získala požadovanou akreditaci na základě rozhodnutí Státní akreditační komise ze dne 19. 10. 2004, kdy jí byla udělena akreditace IV. stupně a byla prohlášena za akreditovanou podle statutu vysokoškolské vzdělávací instituce do 1. 7. 2009, jak vyplývá z Certifikátu o akreditaci série RD-IV číslo 071346 ze dne 4. 1. 2005. Žalovaný v Napadeném rozhodnutí dále uvádí, že MIPP s.r.o. neuskutečňoval autentický zahraniční program v rozsahu licencí udělených Zakarpatské univerzitě, a proto studium žalobkyně údajně nebylo studiem ve vysokoškolském studijním programu uznaným ukrajinskými orgány a poskytujícím absolventovi vysokoškolskou kvalifikaci uznanou na Ukrajině. Žalobkyně v této souvislosti jednak konstatuje, že žalovaný ani ZČU nepřináší pro tyto závěry žádné relevantní důkazy (ke zpochybnění Předchozího dotazu a odpovědi na něj, resp. následného vyjádření ENIC Ukraine viz výše), jednak žalobkyně odkazuje výše, tj. zejména na to, že studijní program musel být předmětem přezkumu již v rámci udělení akreditace a pak ověřování splnění podmínek pro zařazení MIPP s.r.o. do přílohy č. 3 Vyhlášek. Argumenty žalovaného v této souvislosti tedy dle názoru ve světle shora uvedených skutečností nelze použít v její neprospěch. Žalobkyně má totiž za to, že vedle udělení příslušné akreditace Zakarpatské univerzitě musely být nepochybně splněny i další podmínky uvedené výše, neboť jinak by MIPP s.r.o. nemohl být ohledně uskutečňování studijních programů Zakarpatské univerzity v České republice zařazen do přílohy č. 3 Vyhlášek v rozhodné době, kdy probíhalo studium žalobkyně na Zakarpatské univerzitě. Jestliže totiž Zakarpatská univerzita tyto požadavky nesplňovala, neměla jí být akreditace udělena, nebo pokud podmínky přestala splňovat až později, měla jí být akreditace odebrána; nic takového se ovšem nestalo (resp. nic z toho nebylo prokázáno). A i kdyby na základě informací poskytnutých ENIC Ukraine došel žalovaný v souladu se zákonem ke správnému zjištění (což se ze shora uvedených důvodů nestalo), že Zakarpatská univerzita a MIPP s.r.o., jakož i jimi vydávaná osvědčení o získání vysokoškolského vzdělání nesplňují podmínky pro uznání vysokoškolského vzdělání v České republice, nelze to přičítat k tíži žalobkyně, která na výše uvedených institucích řádně vystudovala v dobré víře, že veškeré požadavky pro uznání jejího vzdělání jsou splněny, neboť tato skutečnost po celou dobu vyplývala z obecně závazných právních předpisů (Vyhlášek), jejichž platnost nebyla nikterak napadána ani zpochybňována. Odpovědnost v této souvislosti má totiž rovněž žalovaný, který má jednak každoročně ověřovat, zda vzdělávací instituce zařazené v přílohách Vyhlášek splňují podmínky pro jejich setrvání tamtéž i v následujících akademických letech. Tuto odpovědnost subjektů veřejné správy nelze v žádném případě dle názoru žalobkyně klást k její tíži. Dobrou víru a nezbytnou míru opatrnosti žalobkyně dále dotvrzuje fakt, že již před podáním přihlášky ke studiu vznesla dotaz na žalovaného, zda je MIPP s.r.o. institucí oprávněnou k výuce zahraničního studijního programu, zda je Zakarpatská univerzita uznanou vysokou školou v místě jejího sídla, tedy zda existují nějaké pochybnosti o řádnosti a zákonnosti studia na Zakarpatské univerzitě, zajišťovaného v České republice MIPP s.r.o., a o možnosti jeho uznání v České republice. Žalobkyně byla v této souvislosti žalovaným ujištěna, že se jedná o uznávanou zahraniční univerzitu a neexistují žádné pochybnosti o zákonnosti a možnosti uznání zde dosaženého vzdělání. Obdobný dotaz žalobkyně vznesla na počátku roku 2008, tj. v době, kdy Česká advokátní komora začala odmítat zápis absolventů MIPP s.r.o. jako advokátních koncipientů do svého seznamu. I tentokrát byla žalobkyně ubezpečena, že je vše v pořádku. Jestliže aktuálně žalovaný odkazuje od 1. 9. 2016 ohledně splnění podmínek pro působení zahraničních vysokých škol nebo jejich poboček na území České republiky z hlediska uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace na těchto školách na obsah zákona č. 137/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů, tak jak v obdobné situaci byla v minulosti žalobkyně, nelze proto ani u ostatních současných studentů vyloučit, že v budoucnosti nedojde u žalovaného ke vzniku pochybností o zákonnosti a možnosti uznání takto dosaženého vzdělání, což dle názoru žalobkyně vnáší značný prvek právní nejistoty do podmínek nastavených v rozhodné době studia žalobkyně.

K absenci důvodů pro zamítnutí Žádosti žalobkyně uvedla, že dle Úmluvy i § 90 odst. 5 ZoVŠ lze žádost o uznání vysokoškolského vzdělání získaného na zahraniční vysoké škole v České republice zamítnout pouze z důvodu, že jsou studijní programy po jejich srovnání v podstatných rysech odlišné. V tomto duchu se vyjádřil i žalovaný ve svém dopise ze dne 10. 6. 2008 adresovaném ZČU (viz dopis ředitele odboru vysokých škol Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, doc. Ing. V. V., CSc.). Z Rozhodnutí ZČU ani z Napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by se studijní program absolvovaný žalobkyní na Zakarpatské univerzitě lišil od studijního programu ZČU, resp. že by tato skutečnost byla v řízení prokázána. Z Rozhodnutí ZČU ani z Napadeného rozhodnutí navíc vyplývá, že se správní orgány ani v jednom stupni rozhodování o Žádosti zjišťováním rozdílnosti studijních programů, jejíž existence by byla zákonným důvodem pro zamítnutí Žádosti, vůbec nezabývaly (žalovaný se v rámci odůvodnění Napadeného rozhodnutí věnoval pouze otázce akreditace studijního programu absolvovaného žalobkyní na Zakarpatské univerzitě, a to ještě navíc dle žalobkyně s nesprávným závěrem (viz výše argumentace žalobkyně k uděleným akreditacím), že „modifikovaný studijní program absolvovaný žadatelkou nedisponuje rozhodnou akreditací“ (viz str. 13, čl. IV/3 odůvodnění Napadeného rozhodnutí). V Rozhodnutí ZČU se pouze uvádí nijak blíže nepodložené domněnky o cílené modifikaci studijního programu Zakarpatské univerzity, resp. MIPP s.r.o. podle studijního programu ZČU. Nicméně taková tvrzená (a i kdyby tomu tak skutečně bylo, dále uvedený závěr by to neovlivnilo) modifikace nejenže není způsobilým důvodem zamítnutí Žádosti, navíc může být zcela legitimní součástí příslušného studijního programu, byl-li tento studijní program vtakové („modifikované“) podobě předepsaným způsobem schválen (obdržel akreditaci). To ostatně vyplývá i z dopisu ukrajinského ministerstva školství ze dne 14. 8. 2007 adresovaného žalovanému. Právní jistotu adresátů veřejnosprávního působení pak ZČU dle názoru žalobkyně oslabuje i tím, že na jedné straně ZČU již v roce 2006 v memorandu o spolupráci vůči Zakarpatské univerzitě deklarovala důležitost vzájemného uznávání studijních plánů a programů, na straně druhé potom stejný subjekt v současnosti studijní programy a plány Zakarpatské univerzity bez opory v platném právu uznávání zahraničních kvalifikací zpochybňuje. Lze tedy uzavřít, že ani ZČU ani žalovaný nezjistily jakékoli odlišnosti mezi porovnávanými studijními programy (neboť je neporovnávaly), natož pak odlišnosti v podstatných rysech odůvodňující zamítnutí podané Žádosti. Správní orgány se totiž tímto zákonným důvodem zamítnutí Žádosti v řízení o ní vůbec nezabývaly. Přitom dle čl. III.3 odst. 5. Úmluvy je orgán, který provádí hodnocení (pozn. – předpokladů pro uznání zahraniční kvalifikace), povinen prokázat, že žádost nesplňuje příslušné požadavky (z tohoto pohledu je tudíž nepostačující již shora citovaný závěr žalovaného, že „nelze na základě skutečnosti, že rozhodný studijní program i Mezinárodní institut byl obsažen v příloze této vyhlášky, dojít k závěru, že sama tato skutečnost stačí k uznání Žadatelčiny žádosti“, neboť to je právě žalovaný, který musí naopak prokázat nesplnění podmínek pro uznání předmětného vysokoškolského vzdělání žalobkyně; navíc žalobkyně ani netvrdila, že její Žádost má být uznána pouze na základě zařazení MIPP s.r.o. do příloh Vyhlášek). Aniž by tedy byl dán zákonem stanovený důvod pro zamítnutí Žádosti, byla Žádost žalobkyně ze strany ZČU zamítnuta, a toto rozhodnutí bylo následně potvrzeno žalovaným, a to bez opory v platném právu, ze shora popsaných důvodů. V řízení o Žádosti pak vůbec nebyla ze strany správních orgánů zkoumána existence zákonného důvodu pro zamítnutí Žádosti, natož aby v tomto řízení byla jakkoli prokazována a prokázána. I z tohoto důvodu (bez ohledu na shora uvedené důvody nezákonnosti) je Napadené rozhodnutí, jakož i jemu předcházející Rozhodnutí ZČU věcně nesprávné a tudíž nezákonné, neboť správní orgány o Žádosti rozhodly v rozporu se zákonem. Takový postup správního orgánu, kdy Žádost zamítl, aniž by pro takové rozhodnutí byly v řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, splněny zákonné důvody, nejenže znamená porušení zásady legitimního očekávání (k tomu viz blíže též bod v. této žaloby níže), což samo o sobě značí jeho nezákonnost, ale navíc porušuje i ústavní zásadu pro výkon státní moci způsoby, které stanoví zákon (secundum et intra legem), vyjádřenou v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

K této problematice se vyjádřil Ústavního soud již ve svém nálezu ze dne 27. 3. 2003, sp.zn. IV. ÚS 690/01: „Z pohledu ústavněprávního je nutno v zásadě na danou problematiku nahlížet tak, že ministerstvo jako orgán veřejné moci je vázáno obecně vymezeným ústavním limitem činnosti těchto orgánů, jímž je v principu především postulát, dle něhož může a současně je povinno činit pouze to, co stanoví zákon [čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“)]. Ke znakům právního státu a mezi jeho základní hodnoty patří neoddělitelně princip právní jistoty (čl. 1 odst. 1 Ústavy), jehož nepominutelným komponentem je nejen předvídatelnost práva, nýbrž i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky. Tato předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci je vyjádřením maximy, na základě níž se lze v demokratickém právním státě spolehnout na to, že ve své důvěře v platné právo nikdo, tj. fyzická či právnická osoba, nebude zklamán. Pouze takto předvídatelné chování naplňuje v praxi fungování materiálně chápaného demokratického právního státu a vylučuje prostor pro případnou svévoli. … Zatímco čl. 2 odst. 3 Listiny stanoví, že každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, stojí v kontrapozici vůči němu dikce odstavce 2 téhož článku adresovaného státní moci, ze kterého plyne nejen možnost orgánů veřejné moci tuto moc uplatňovat jen v případech, mezích a způsobem, který stanoví zákon, nýbrž je v něm pojmově obsažen i ústavní imperativ v podobě povinnosti orgánů veřejné moci (zcela a bez výhrad) činit, co jí zákon ukládá. Je zde tudíž na ústavní úrovni zabudována jednak garance proti zneužití státní moci, jednak i právní jistota spočívající v záruce faktické realizace státní moci tam, kde zákon tuto realizaci (při naplnění zákonných znaků) předpokládá. …“

Tyto své závěry Ústavní soud v této souvislosti jednak dále rozvedl ve svém nálezu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. IV. ÚS 488/01: „Vychází-li Ústavní soud z maximy, že neznalost zákona neomlouvá, která v plné své tíži dopadá na veškeré subjekty, tedy i na fyzické osoby, musí tím více dopadat na takové subjekty, které s ohledem na své poslání mají povinnost znát právo v oblasti, které se jejich činnost bezprostředně dotýká. Ústavní princip právního státu předpokládá, že se stát vůči občanům chová v souladu s povinnostmi, které sám sobě stanovil, přičemž občan na základě principu právní jistoty má právo se spolehnout na věrohodnost státu při plnění jeho závazků (I. ÚS 535/2000).“, jednak shrnul ve svém nálezu ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. I. ÚS 512/02: „Čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny mají kromě toho i svou druhou dimenzi, a to dimenzi strukturálních principů, podle kterých lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, přičemž povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Tyto principy je třeba chápat jako esenciální náležitost každého demokratického právního státu. Bez jejich dodržení nelze vůbec hovořit o právním státu, neboť vyloučení libovůle při ukládání povinností ze strany státní moci bylo i historicky vzato první podmínkou při úvahách o formování právního státu, dokonce i pouze v jeho formální podobě.“

Stran dílčího závěru pak žalobkyně konstatovala, že vzhledem ke všemu výše uvedenému je závěr žalovaného o nemožnosti uznání vysokoškolského vzdělání dosaženého na Zakarpatské univerzitě žalobkyní nesprávný (pomine-li žalobkyně na tomto místě nedostatečně zjištěný skutkový stav a nepřezkoumatelnost Napadeného rozhodnutí), neboť Zakarpatská univerzita a rovněž MIPP s.r.o. byly po celou dobu považovány žalovaným za akreditované a uznávané zahraniční univerzity. Tato skutečnost pak zcela jednoznačně vyplývala v době zahraničního studia žalobkyně, o jehož uznání v řízení jde, z obecně závazných předpisů (Vyhlášek), přičemž o tom žalovaný několikrát ujistil i samotnou žalobkyni. Žalobkyně tedy od počátku byla v dobré víře (legitimním očekávání), že její studium bude poté, co jej úspěšně ukončí, bez problému uznáno v České republice (k tomu blíže viz čl. V. této žaloby).

V části žaloby označené jako „V. K neoprávněnému zásahu do práv Žalobkyně“ žalobkyně uvedla, že postupem žalovaného došlo k porušení zásady správního práva, a to zásady náležité péče ve smyslu § 3 správního řádu a zejména zásady ochrany dobré víry a zásady legitimního očekávání ve smyslu § 2 odst. 3 a 4 správního řádu, v jehož důsledku bylo zasaženo do práv žalobkyně.

K zásadě náležité péče žalobkyně konstatovala, že jak již bylo uvedeno výše, správní orgány dle názoru žalobkyně přesunuly neoprávněně odpovědnost za úplné a správné zjištění skutkového stavu na žalobkyni v rozporu s § 3 správního řádu, dle kterého platí, že „nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2“ (pozn. – zvýraznění textu provedeno žalobkyní). Ačkoliv v Předchozím rozhodnutí krajského soudu byl žalovaný navíc upozorněn na porušení předmětné zásady, tak v Napadeném rozhodnutí k porušení této zásady dle názoru žalobkyně došlo opětovně, neboť o správnosti zjištěného stavu věci nadále panují důvodné pochybnosti, když žalovaný v průběhu správního řízení neobstaral z ukrajinské strany takové důkazy, které by jednoznačně prokazovaly jeho závěry ohledně nesplnění příslušných požadavků u Žádosti žalobkyně (v tomto ohledu měl žalovaný mj. taktéž obstarávat takové důkazy, které by mohly být hodnoceny nejenom v neprospěch žalobkyně, ale taktéž v její prospěch, na což z jeho strany zcela rezignoval a nelze tak než obdobně jako v případě Předchozího dotazu hovořit o tom, že tento postup žalovaného vytváří dojem o snaze správního orgánu „opatřit si oficiální podklad“, o který by se mohla jak ZČU, tak žalovaný opřít při zamítnutí Žádosti).

K zásadě legitimního očekávání a ochrany dobré víry žalobkyně uvedla, že jak již bylo taktéž uvedeno výše, byla v daném řízení dle názoru žalobkyně rovněž porušena zásada legitimního očekávání, která dle § 2 odst. 4 správního řádu zahrnuje povinnost správního orgánu rozhodovat tak, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Podle zásady ochrany dobré víry má správní orgán šetřit práva nabytá v dobré víře, jakož i oprávněné zájmy osob, jichž se činnost správního orgánu v jednotlivém případě dotýká, a může