57 Af 15/2018

Žalobkyně se žalobou ze dne 27. 6. 2018, Krajskému soudu v Plzni (dále jen „soud“) doručenou dne 28. 6. 2018, domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 4. 2018, č.j. 19000/18/5300-21444-711869 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí – platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty – vydanému Finančním úřadem pro Plzeňský kraj dne 16. 1. 2017 pod č.j. 43261/17/2301-51522-404827 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvoinstančním rozhodnutím byl žalobkyni za zdaňovací období měsíce prosinec 2014 vyměřen nadměrný odpočet ve výši 172 102 Kč. Žalobkyně požadovala rovněž zrušení prvoinstančního rozhodnutí.

Žalobkyně pod bodem III. žaloby uvedla, že na základě pochybností o správnosti údajů uvedených v jejím daňovém přiznání za zdaňovací období měsíce prosince roku 2014 zahájil správce daně u žalobkyně postup k odstranění pochybností za toto zdaňovací období a následně daňovou kontrolu. V rámci daňové kontroly správce daně prověřoval žalobkyní uplatněný nárok na odpočet DPH z přijatých zdanitelných plnění od dodavatelů REALIS.CZ s.r.o. a J. V. - VDK. Na základě provedeného dokazování správce daně dospěl k závěru, že v případě plnění od dodavatele REALIS žalobkyně neprokázala přijetí předmětných plnění od tohoto dodavatele a v uvedeném rozsahu a nárok na odpočet DPH tak uplatnila neoprávněně. V případě plnění od dodavatele J. V. správce daně dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala přijetí předmětných plnění tak, jak bylo deklarováno na daňových dokladech, a současně konstatoval, že žalobkyně je zapojena do řetězce společností účastnících se podvodného jednání na DPH, o kterém žalobkyně vědět mohla a měla. Z těchto důvodů správce daně nepřiznal žalobkyni uplatněný nárok na odpočet daně. Žalovaný se s těmito závěry ztotožnil. Následně správce daně vydal prvoinstanční rozhodnutí, kterým žalobkyni vyměřil nadměrný odpočet ve výši 172 102 Kč oproti žalobkyní tvrzenému nadměrnému odpočtu ve výši 445 030 Kč. Proti tomuto rozhodnutí žalobkyně podala odvolání, které žalovaný zamítl a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil, neboť se ztotožnil se závěry správce daně, byť ve vztahu k plněním J. V. došlo k částečné změně právního závěru.

K „plnění od dodavatele REALIS.CZ s.r.o.“ uvedla žalobkyně následující.

Žalobkyně uplatnila nárok na odpočet DPH z přijatých zdanitelných plnění od společnosti REALIS.CZ s.r.o. na základě daňových dokladů. Předmětem plnění bylo poskytnutí služeb - zajištění revizí elektrických rozvaděčů. Žalobkyně dále nárok na odpočet DPH prokazovala zejména svědeckou výpovědí V. K., Ing. M. Ú., Mgr. A. Ú., prohlášením V. K., Smlouvou o provádění revizí, zkoušek a kontrol technických zařízení ze dne 3. 1. 2014, protokoly o profylaxních kontrolách a úhradou předmětných plnění. Žalovaný se však ztotožnil se závěrem správce daně a uzavřel, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ve vztahu k oprávněnosti tohoto nároku, neboť neprokázala splnění podmínek pro uplatnění odpočtu daně ve smyslu § 72 a 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „ZDPH“), když neprokázala přijetí předmětných plnění od dodavatele deklarovaného na předmětných daňových dokladech a v deklarovaném rozsahu. Žalovaný k uvedenému dospěl na základě skutečnosti, že společnost REALIS.CZ podala přiznání k DPH za 4.q 2014, kde na výstupu vykázala nižší základ daně a daň, než byl součet hodnot základů daně u jejich daňových dokladů zjištěných u žalobkyně na vstupu, a že společnost REALIS.CZ účelově podala dodatečné přiznání k DPH za 4.q 2014, kterým původní přiznání upravila o hodnoty shodné s předmětnými daňovými doklady. Žalovaný dále uvedl, že podání dodatečného daňového přiznání samo o sobě neprokazuje faktické uskutečnění předmětných zdanitelných plnění a tento důkazní prostředek proto nelze osvědčit jako důkaz o poskytnutí předmětných plnění žalobkyni dodavatelem REALIS.CZ a v deklarovaném rozsahu. S tímto závěrem se žalobkyně neztotožňuje, neboť žalovaný tento důkaz nevyhodnotil v souvislostech s ostatními důkazy. Žalobkyně má naopak za to, že hodnoceno současně s ostatními důkazy, dodatečné přiznání k DPH je důkazem o uskutečnění předmětných zdanitelných plnění. Žalobkyně má naopak postaveno najisto, že tato společnost z předmětných zdanitelných plnění daň přiznala a že v době uzavření obchodu nebyla nespolehlivým plátcem zveřejněným daňovou správou. Žalovaný dále uvedl, že skutečnost, že daňová povinnost vyplývající z podaného dodatečného přiznání nebyla uhrazena, není kladena žalobkyni k tíži, nicméně přispívá k pochybnostem žalovaného o faktickém přijetí předmětných plnění od dodavatele REALIS.CZ s.r.o. Žalobkyně má za to, že žalovaný si v tomto bodě sám sobě odporuje. Pokud tato skutečnost nemá být kladena žalobkyni k tíži, pak nemůže ani způsobovat pochybnosti žalovaného, neboť na základě pochybností správce daně byla žalobkyně povinna předkládat další důkazy o uskutečnění zdanitelných plnění. Proto je evidentní, že tato skutečnost je žalobkyni k tíži kladena, ačkoliv žalovaný tvrdí, že nikoliv. Žalovaný dále ze svědeckých výpovědí Mgr. A. Ú., Ing. M. Ú. a V. K. dovodil, že společnost REALIS.CZ s.r.o. pro odborné práce, které požadovala žalobkyně na výměníkových stanicích, nemá patřičné oprávnění, neboť ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že pan Ing. Ú. „legalizoval“ tyto revize až svým razítkem pod revizní zprávu. Rovněž uvedl, že společnost REALIS.CZ s.r.o. pro žalobkyni provedla pouze sběr dat jako podklad pro následné vypracování revizních zpráv Ing. M. Ú.. Žalovaný se tak nijak nevypořádal s tvrzením žalobkyně, že předmětem smlouvy mezi žalobkyní a společností REALIS.CZ s.r.o. bylo provádět zjišťování stavu formou zkoušek a revizí el. zařízení prostřednictvím kvalifikovaných a odborně způsobilých osob svých či třetích osob sjednaných. Tato smlouva byla takto dojednána a sepsána prostřednictvím Mgr. Ú. mezi spol. REALIS CZ s.r.o. a žalobkyní. Mgr. Ú. zajistil společnost REALIS.CZ s.r.o. na dokumentační činnost v terénu, Ing. Ú. zpracoval revizní protokoly. Vše fakturovala společnost REALIS.CZ s.r.o. Společnost REALIS.CZ s.r.o. je oprávněna dokumentační činnost dle výpisu RES dle klasifikace 28250 a 43290 vykonávat. Žalobkyně má naopak za to, že výslech všech svědků potvrdil, že takto obchod proběhl, a to, že se někteří aktéři vzájemně neznají, není důvodem pro pochybnosti správce daně, neboť nejde v „obchodním světě“ o nijak neobvyklou věc. Celý obchodní řetězec byl spojen osobou, se kterou komunikovali všichni na obchodu zainteresovaní, a to Mgr. A. Ú. Nositelem zakázky tedy byla společnost REALIS.CZ s.r.o. Ta také vystavila daňové doklady pro žalobkyni. Za vzájemnou fakturaci a vztahy mezi Mgr. Ú., Ing. Ú., Tendido s.r.o. a REALIS.CZ s.r.o. žalobkyně není odpovědná a nemění to nic na tom, že smluvní vztah byl uzavřen mezi žalobkyní a REALIS.CZ s.r.o. Předmět smlouvy byl realizován a byl vyfakturován žalobkyni společností REALIS.CZ s.r.o., přičemž správce daně má protokoly vč. připojeného seznamu k dispozici, a tyto použila zcela prokazatelně pro svou ekonomickou činnost. Žalovaný dále uvedl, že Smlouva o provádění revizí, zkoušek a kontrol technických zařízení ze dne 3. 1. 2014 je koncipována velmi obecně, a proto se jí nepodařilo prokázat, že plnění deklarovaná na předložených daňových dokladech přijala od dodavatele REALIS.CZ s.r.o. v deklarovaném rozsahu. Dle názoru žalobkyně však jde o zcela standardní obchodní smlouvu, kterou žalobkyně typově používá již celá desetiletí a možná nemá touto smlouvou pokryta veškerá podnikatelská rizika, což nelze pokrýt nikdy, ale smlouva je platná, určitá a pro strany, které zavazovala, zcela jasná, smluvními stranami také byla bezvýhradně naplněna. Žalobkyně je dále toho názoru, že tvrzení žalovaného, že jednání žalobkyně nelze označit za péči řádného hospodáře, není nijak a ničím odůvodněno. Žalobkyně nerezignovala na obezřetnost, když revize měla fyzicky v rukou a potvrzené od oprávněné osoby, se kterou dlouhodobě spolupracuje. Žalovaný dále uvedl, že úhrada bankovním převodem má důkazní sílu pouze ve spojení s dalšími důkazy, které nejsou ve vzájemném rozporu. S tímto závěrem se žalobkyně neztotožňuje. Každý důkaz je třeba posoudit zvlášť a dále ve vzájemné souvislosti s ostatními důkazy. Skutečnost, že žalobkyně uskutečněná plnění uhradila bankovním převodem, dle žalobkyně naopak podporuje její tvrzení o tom, že plnění byla uskutečněna společností REALIS.CZ s.r.o. Tento důkaz je tedy důkazem o uskutečnění plnění sám o sobě, ale i ve spojení s ostatními předloženými důkazy. Žalobkyně předložila veškeré důkazní prostředky osvědčující uskutečnění předmětných plnění, které má k dispozici, přitom jde zejména o daňové doklady, správci daně bylo předloženo dne 2. 6. 2016 cca 400-450 ks profylaxních protokolů technických a revizních zkoušek ke kontrole počtu a pořízení kopií. Při výslechu svědka - revizního odborníka Ing. M. Ú. byla současně potvrzena jejich autentičnost vč. razítek a podpisů. Správce daně si pořídil namátkově několik kopií, které následně nijak nezhodnotil. Rovněž žalovaný na vyhodnocení těchto důkazů rezignoval. Žalobkyně má za to, že žalovaný zásadně porušil zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v zákoně č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“). Hodnocení důkazů totiž neodpovídá skutkovým zjištěním v průběhu daňového řízení, závěry správce daně o skutkové stránce věci nejsou výsledkem racionálního myšlenkového procesu odpovídajícího požadavkům formální logiky, v jehož rámci by byl důkladně posouzen každý z provedených důkazů jednotlivě a zároveň by byly veškeré tyto důkazy posouzeny v jejich vzájemné souvislosti. Některé důkazy byly zcela pominuty. K hodnocení důkazů tak žalovaný přistoupil zcela svévolným a nezákonným způsobem. Napadené rozhodnutí je proto nezákonné.

K „plnění od dodavatele J. V.“ uvedla žalobkyně následující.

Žalobkyně uplatnila nárok na odpočet DPH z přijatých zdanitelných plnění od J. V. na základě daňových dokladů. Předmětem plnění bylo poskytnutí služeb - distribuce tiskopisů a dodání zboží - tlakových snímačů. Žalovaný došel oproti správci daně k částečně jinému právnímu názoru, když skutková zjištění doplnil výslechem Ing. M. N. a když uzavřel, že formální i hmotněprávní podmínky pro vznik nároku na odpočet daně z předmětných plnění splnila a zároveň prokázala, že plnění od dodavatele J. V. přijala tak, jak bylo deklarováno na předložených daňových dokladech. Žalovaný však dále potvrdil právní názor správce daně, který odepřel žalobkyni nárok na odpočet DPH, protože dle jeho názoru bylo prokázáno, že tento nárok byl uplatněn podvodným nebo zneužívajícím způsobem.

Ohledně „distribuce tiskopisů“ žalobkyně konstatovala toto.

Pokud jde o plnění služeb - distribuci tiskopisů, žalovaný došel k názoru, že žalobkyně byla součástí řetězce subjektů, v rámci kterého měla být předmětná služba přeprodávána, aniž by byla odvedena daň na výstupu u jednoho z článků řetězce. Tento řetězec byl definován takto: TEAM ARÉNA – J. V. - žalobkyně.

K uvedenému došel žalovaný z těchto důvodů: a) Existence chybějící daně, tj. dodavatel J. V. společnost TEAM ARÉNA nepodala za zdaňovací období měsíce prosince roku 2014 daňové přiznání k DPH a nepřiznala tedy uskutečnění dané služby a neodvedla daň. Žalobkyně si však následně z předmětného plnění nárok na odpočet daně na vstupu uplatnila, čímž došlo k daňovému úniku a narušení principu neutrality DPH. b) Společnost TEAM ARÉNA nevykazuje znaky běžného podnikatelského subjektu, který vykonává obchodní činnost za účelem dosažení ekonomického zisku. c) Cena za distribuci jednoho tiskopisu byla stanovena na 62 Kč, což je podstatně vyšší cena než u jiných společností na trhu provádějících podobná oznámení. d) Smlouva o dílo neobsahuje termíny ani sankce za nedoručení tiskopisů včas a řádně, J. V. neprováděl kontrolu realizace distribuce ze strany TEAM ARÉNA. e) R. K., bývalý jednatel společnosti TEAM ARÉNA, nezná žalobkyni ani J. V.. R. K. byl bílý kůň společnosti TEAM ARÉNA. J. V. a R. Z. obchodní transakce popsali odlišně. f) J. V. krátce po připsání úhrad faktur za služby od žalobkyně tyto finanční prostředky vybral. Jeví se jako neobvyklé, aby obchod fakticky v nejvyšší hodnotě realizoval J. V. v rámci činnosti, kterou se při svém podnikání běžně nezabývá a kterou realizoval pouze pro žalobkyni. J. V. nemá uhrazenou část daňových dokladů od žalobkyně a tyto pohledávky nevymáhá.

Žalovaný tedy dovodil, že společnost TEAM ARÉNA předmětné plnění spočívající v distribuci tiskopisů fakticky neuskutečnila, její role byla pouze formální, nevykazuje znaky běžného podnikatelského subjektu, a tedy je zřejmé, že tato společnost byla zapojena do daného řetězce účelově k realizaci podvodu na DPH. Předmětná služba tak byla dle žalovaného obchodována v řetězci společností zasaženého podvodem na DPH. Žalovaný dále dospěl k názoru, že žalobkyně věděla, respektive musela vědět o svém zapojení do podvodu na DPH, a to z těchto důvodů: Smlouva o dílo uzavřená mezi žalobkyní a J. V. vykazuje nestandardnosti, které vyvolávají pochybnosti o serióznosti daného obchodu: - smlouva je koncipována velmi obecně. - smlouva neobsahuje termíny distribuce ani sankce za nedodržení stanovených termínů či za nedoručení tiskopisu. Je nestandardní a nepravděpodobné, že odvolatel faktickou realizaci distribuce tiskopisů určeným adresátům ověřoval až při vlastní výměně plynoměrů. - splatnost na daňovém dokladu za distribuci tiskopisů je 14 dní, ačkoliv § 1963 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) stanoví splatnost 30 dnů od doručení faktury. Odchylná splatnost tedy měla být smluvně ujednána, ale nebyla. - ve smlouvě o dílo je uvedeno, že distribuce bude provedena tak, aby odběratel obdržel oznámení nejméně 3 dny před vlastní výměnou plynoměru, žalobkyně i J. V. uvedli, že k distribuci docházelo 2 až 3 měsíce před vlastní výměnou plynoměru. Dle žalovaného je takový časový odstup neefektivní a nelogický, stejně jako termín realizace výměny plynoměru uvedený na tiskopisu oznámení.

Žalobkyni dále měla být podezřelá vysoká cena za distribuci tiskopisů. Žalobkyně měla nabýt pochybností o standardnosti dané obchodní transakce ze skutečnosti, že její dodavatel – J. V. nepožadoval žádnou záruku úhrady poskytnuté služby. Žalovaný dále uvádí, že žalobkyně věděla o daňovém podvodu, když službu spočívající v distribuci tiskopisů J. V. dodával pouze odvolateli, ačkoliv běžně se touto činností nezabývá. Žalobkyně nepředložila správci daně žádné důkazní prostředky, kterými by prokázala, jakým způsobem dodavatele vybírala a zda si ověřovala jeho případné zkušenosti. Pokud tedy žalobkyně poptávala službu po podnikatelském subjektu, který v dané oblasti nepodniká, aniž by doložila, na základě čeho tuto službu poptávala právě u tohoto subjektu, nelze než považovat tuto skutečnost za další zjištění podporující závěr o tom, že žalobkyně se vědomě účastnila podvodu na DPH. Žalovaný tak došel k závěru, že vzhledem k objektivním okolnostem spočívajícím jak v jednání přímého dodavatele odvolatele, tak i v jednání samotné žalobkyně, žalobkyně musela vědět, že daná obchodní transakce je zatížena podvodným jednáním. A vzhledem k tomu, že dle názoru žalovaného žalobkyně o podvodném jednání vědět musela, je zcela nadbytečné se zabývat tím, zda přijala opatření k prevenci své účasti na podvodném jednání, když se podvodu na DPH účastnila zcela vědomě.

S uvedenými závěry se žalobkyně zásadně neztotožňuje. Dle názoru žalobkyně nebylo prokázáno, že by se žalobkyně účastnila daňového podvodu a že o této skutečnosti na základě objektivních okolností vědět mohla a měla. Žalobkyně je toho názoru, že k prokázání vědomosti o podvodu byl žalovaný naopak povinen i posuzovat, zda žalobkyně přijala opatření k prevenci své účasti na podvodném jednání, neboť se jedná o zcela relevantní a související okolnosti. Žalovaný však na posouzení těchto okolností zcela rezignoval. Žalobkyně především má za to, že mohla ovlivnit obchodní styk toliko v řetězci RWE - žalobkyně – J. V. a nikoli v řetězci žalobkyně – J. V. - TEAM ARÉNA s.r.o., když se společností TEAM ARÉNA s.r.o. neměla a nemá co do činění, neboť šlo o obchodní vztah pana J. V. a TEAM ARÉNA s.r.o. Žalobkyně s touto společností neměla, nemá a s ohledem na předmětné daňové řízení ani nikdy nic společného nebude mít. K existenci chybějící daně žalobkyně uvádí, že pokud daň chybí u společnosti TEAM ARÉNA s.r.o., není to chybou daňového subjektu a nemůže za to být odpovědná, neboť o existenci této společnosti se dozvěděla teprve v rámci daňového řízení. Žádná z výše uvedených skutečností v žádném případě nesvědčí závěru, že by žalobkyně jakkoli mohla vědět či dokonce věděla o podvodném jednání. Dokonce ani samotné shora uvedené skutečnosti nesvědčí tomu, že společnost TEAM ARÉNA s.r.o. spáchala daňový podvod. Správce daně ani žalovaný neprokázali, že u společnosti TEAM ARÉNA s.r.o. byla zahájena kontrola DPH za inkriminované období, ani nevyslechl pro údajnou nadbytečnost likvidátora společnosti TEAM ARÉNA s.r.o. Žalobkyně navrhovala vyslechnout likvidátora společnosti TEAM ARÉNA s.r.o. k prokázání tvrzení žalovaného, že se žalobkyně účastnila v řetězci se společností TEAM ARÉNA s.r.o. a J. V. daňového podvodu, o němž žalobkyně prokazatelně věděla, nebo z detailů obchodu by bylo zjevné, že o daňovém obchodu měla vědět a v jakých skutkových okolnostech daňový podvod spočíval. Správce daně ani žalovaný však tento návrh zamítli. Není chybou žalobkyně, že společnost TEAM ARÉNA s.r.o. nevystupuje jako standardní podnikatelský subjekt, resp. že ji takto žalovaný zhodnotil. Žalobkyně nemůže za to být odpovědná, neboť o existenci této společnosti se dozvěděla teprve v rámci daňového řízení. Nemůže jí tedy být dáváno k tíži, že tato společnost má virtuální sídlo, že byla založena jako ready-made společnost, že nemá webové stránky apod. Žalobkyně si tuto společnost jako partnera obchodního vztahu nevybrala a nevěděla, že s ní měl její dodavatel, pan J. V., uzavřenou smlouvu. Pokud jde o závěry co do neobvykle vysoké ceny za distribuci, žalovaný a správce daně k tomuto názoru dospěli porovnáním cen za distribuce oznámení podobného charakteru (ČEZ, Vodárny, RWE) pouze jako srovnání a ilustraci. Žalovaný se však nijak nevypořádal s námitkou, že tyto údaje jsou zcela irelevantní a k danému případu nemají žádnou vypovídací hodnotu. Jak již žalobkyně uvedla, zmíněné společnosti výměnou svých měřidel nevytváří zisk, a tedy jim je zcela lhostejná výše vynaložených nákladů za distribuci oznámení, jejich opakovaný počet i na počet neúspěšných zásahů (výjezdů) montérů. Veškeré náklady totiž pohodlně „utopí“ v prodejních cenách svých komodit. Žalobkyně dostatečně objasnila, že cena distribuce není neobvyklá, ani není plně srovnatelná s porovnávanými službami, neboť nezahrnuje vlastní náklady, tj. zejména neúspěšné zásahy (výjezdů) montérů, administrativní náklady se zadáním služby a převzetím služby a evidencí výsledků ani opakované doručování při velmi nízké efektivnosti obesílání zákazníků doporučeným dopisem. Srovnání cen za distribuci s těmito subjekty je tak zcela nepřípadné. Závěr žalovaného o tom, že takto zasmluvněná cena jí měla být podezřelá, je zcela irelevantní. Tato cena je zcela běžná, navíc je věcí smluvních stran, aby si cenu za poskytnuté služby samy ujednaly, byť to může být pro jednu stranu výhodnější nežli pro druhou. Z této skutečnosti nelze nikterak vyvodit, že žalobkyně měla pojmout podezření o dané obchodní transakci, natož že se pak jedná o skutečnost, která svědčí o tom, že se vědomě účastnila podvodu na DPH. Žalovaný napadené rozhodnutí postavil zejména na skutečnosti, že smlouva mezi žalobkyní a jejím dodavatelem J. V. je koncipována velmi obecně, neobsahuje termíny distribuce ani sankce za nedodržení stanovených termínů či za nedoručení tiskopisu a že neobsahuje ujednání o odlišné splatnosti faktur, že dodavatel nepožadoval záruky za zaplacení, což jsou dle žalovaného objektivní okolnosti, které svědčí o tom, že žalobkyně musela vědět o podvodu na DPH. Žalobkyně je přesvědčena, že z těchto skutečností nelze nikterak dovozovat vědomost žalobkyně o daňovém podvodu. Smlouva na distribuci „oznámení o výměně plynoměru“ byla sepsána v dobré víře a [s] maximální obezřetností a opatrností mezi žalobkyní a J. V. již dne 5. 1. 2011. Dle názoru žalobkyně se jedná o zcela standardní smlouvu v obchodním styku, která obsahuje veškeré povinné náležitosti, tj. předmět a cenu. Pokud jde o sankce, žalovaný zcela opominul zákonnou sankci - úroky z prodlení, které není třeba sjednávat. Smlouva, resp. vztah mezi žalobkyní a J. V. tedy sankci za prodlení implicitně obsahuje. Žalovaný rovněž opomíjí skutečnost, že smlouvy mohou být i ústní, resp. ke změně písemných smluv může dle občanského zákoníku dojít i ústně, nebyla-li tato možnost výslovně vyloučena. Je tedy zjevné, že to, co nebylo ujednáno, se řídí zákonem, resp. případně ústní dohodou. Z pouhé stručnosti smlouvy nelze dovozovat ani žádnou nestandardnost, natož pak úmysl spáchat daňový podvod. Takový závěr žalovaného je zcela nesmyslný a neodpovídá skutkovým zjištěním. Pokud jde o 14denní splatnost, pak tato byla zjevně konkludentně sjednána tím, že J. V. vystavil fakturu s touto splatností a žalobkyně tuto splatnost nijak nerozporovala, naopak ji akceptovala zaplacením faktury. Tato okolnost tak nikterak nemůže ani vedle dalších svědčit o vědomosti podvodu, jak tvrdí žalovaný. To, že dodavatel nepožadoval žádnou záruku úhrady za dodání zboží, je zcela standardní záležitost. Běžný obchodní styk zejména mezi obchodními partnery, kteří spolu již nějaký čas obchodují, není pravidelně separátně zajišťován. Dostatečným zajištěním byl pro dodavatele majetek žalobkyně. Pokud jde o nezaplacené faktury J. V., tyto nebyly dočasně uhrazeny zejména z důvodu zadržování nadměrného odpočtu DPH ve výši 445 tis. Kč, v důsledku čehož žalobkyně neměla z čeho faktury zaplatit. Nicméně žalobkyně znovu opakuje, že všechny faktury byly dodavateli Vondráčkovi zaplaceny. Správce daně a žalovaný však tuto námitku opakovaně ignorují, a naopak opakují, že je podezřelé, že J. V. nezaplacené pohledávky nevymáhal. Toto tvrzení je zcela nepravdivé, J. V. nemá po žalobkyni co vymáhat, neboť všechny faktury mu byly uhrazeny. Pokud jde o časový odstup mezi distribucí tiskopisů a provedením výměny plynoměru, pak je žalobkyně přesvědčena, že distribuce naopak byla provedena zcela v souladu se smlouvou o dílo, která obsahuje nejzazší termín, nikoliv nejdřívější. Distribuce tiskopisů 2 až 3 měsíce před výměnou plynoměru tedy nijak nevypovídá o podvodném jednání. Takový závěr žalovaného je zcela nesprávný. Naopak z dlouhodobé spolupráce mezi žalobkyní a J. V. vyplývá, že stanovení termínu tímto způsobem „fungoval“. Žalovaný tvrdí a dává k tíži žalobkyni, že službu spočívající v distribuci tiskopisů J. V. dodával pouze odvolateli, ačkoliv běžně se touto činností nezabývá. Tento závěr je zcela v rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Žalovaný dále vytýká žalobkyni, že nepředložila správci daně žádné důkazní prostředky, kterými by prokázala, jakým způsobem dodavatele vybírala a zda si ověřovala jeho případné zkušenosti. Pokud tedy žalobkyně poptávala službu po podnikatelském subjektu, který v dané oblasti nepodniká, aniž by doložila, na základě čeho tuto službu poptávala právě u tohoto subjektu, nelze než považovat tuto skutečnost za další zjištění podporující závěr o tom, že žalobkyně se vědomě účastnila podvodu na DPH. Žalovaný se nijak nevypořádal s námitkou žalobkyně, že z veřejných zdrojů vyplývá, že dle zápisu v OR je předmětem jeho podnikání nákup a prodej, dle živnostenského rejstříku pak - Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona a dále Výroba, instalace, opravy elektrických strojů a přístrojů, elektronických a telekomunikačních zařízení. Ke službám poskytovaným žalobkyni tak zcela jasně je J. V. oprávněn a zabývá se jimi. J. V. tyto služby zcela běžně dlouhodobě poskytoval, stejný typ služby byl J. V. v minulosti poskytnut, a to již od roku 2011. Požadavky na prokázání způsobu, jakým byl J. V. vybrán, jsou tak zcela nepřípadné, když s ním žalobkyně měla zkušenosti již z roku 2011. Žalobkyně uvádí, že ona, a jak vyplývá z kontrolního spisu, ani její obchodní partner J. V. nemá z popisované transakce, označené žalovaným jako podvodné, žádnou daňovou výhodu. Žalobkyně opakuje, že nevěděla nic o záměru společnosti TEAM ARÉNA s.r.o. nezaplatit daň, správcem daně ani není prokázán úmysl společnosti TEAM ARÉNA s.r.o. daň nezaplatit. Dle názoru žalobkyně žalovaný nijak neprokázal účast žalobkyně na daňovém podvodu. Všechny správcem daně tvrzené nepřímé důkazy o tom, že věděla nebo mohla vědět, že je účastna podvodu, byly vyhodnoceny v rozporu se zjištěným skutkovým stavem s výjimkou jediného, který žalobkyně není s to ani posoudit, ani se k němu vyjádřit, a sice nezaplacení daně společností TEAM ARÉNA s.r.o. Tvrzené nepřímé důkazy neosvědčují z různých stran a různými způsoby žalovaným tvrzenou a dokazovanou skutečnost, že žalobkyně věděla nebo mohla vědět, že je účastna podvodu. V žádném případě nelze tvrdit, že spolehlivě a jednoznačně prokazují skutečnost, že žalobkyně o podvodu na DPH věděla či minimálně vědět mohla.

Stran „dodání tlakových snímačů“ žalobkyně uvedla toto.

Pokud jde o dodání tlakových snímačů, žalovaný došel k názoru, že žalobkyně byla součástí řetězce subjektů, v rámci kterého mělo být zboží přeprodáváno, aniž by byla odvedena daň na výstupu u jednoho z článků řetězce. Tento řetězec byl definován takto: EVERTON – J. V. a žalobkyně.

K uvedenému došel žalovaný z těchto důvodů: a) Existence chybějící daně, tj. dodavatel J. V. společnost EVERTON nepodala za zdaňovací období měsíce prosince roku 2014 daňové přiznání k DPH a nepřiznala tedy daň z prodeje zboží a neodvedla daň. Žalobkyně si však následně z předmětného plnění nárok na odpočet daně na vstupu uplatnila, čímž došlo k daňovému úniku a narušení principu neutrality DPH. b) Společnost EVERTON nevykazuje znaky běžného podnikatelského subjektu, který vykonává obchodní činnost za účelem dosažení ekonomického zisku. c) smlouva o dodávkách zboží ze dne 1. 1. 2014 uzavřená mezi J. V. a spol. EVERTON s.r.o. je obecná a nekonkrétní a nelze z ní identifikovat žádné konkrétní skutečnosti k dodávanému zboží, k termínům dodání, k výši ceny. Smlouva neobsahuje ujednání o reklamaci, odstoupení od smlouvy. Cena má být uhrazena až po odzkoušení zboží. d) Jednalo se o zboží, které bylo J. V. nabídnuto jako doprodej. e) Společnost EVERTON dané zboží běžně nenabízí. f) J. V. přijímal od žalobkyně platby prostřednictvím bankovního účtu, ale svému dodavateli je hradil v hotovosti. g) J. V. krátce po připsání úhrad faktur za služby od žalobkyně tyto finanční prostředky vybral. Jeví se jako neobvyklé, aby obchod fakticky v nejvyšší hodnotě realizoval J. V. v rámci činnosti, kterou se při svém podnikání běžně nezabývá a kterou realizoval pouze pro žalobkyni. J. V. nemá uhrazenou část daňových dokladů od žalobkyně a tyto pohledávky nevymáhá.

Žalovaný tedy dovodil, že role společnosti EVERTON byla pouze formální, nevykazuje znaky běžného podnikatelského subjektu, a tedy je zřejmé, že tato společnost byla zapojena do daného řetězce účelově k realizaci podvodu na DPH. Předmětná služba tak byla dle žalovaného obchodována v řetězci společností zasaženého podvodem na DPH. Dle názoru žalobkyně však žalovaný neprokázal, že u společnosti EVERTON s.r.o. byla zahájena kontrola DPH za inkriminované období, nevyslechl pro údajnou nadbytečnost jednatele společnosti EVERTON s.r.o. ani likvidátora společnosti EVERTON s.r.o., ačkoliv to žalobkyně navrhovala.

Žalovaný dále dospěl k názoru, že žalobkyně věděla, respektive musela vědět o svém zapojení do podvodu na DPH, a to z těchto důvodů: - žalobkyně nepředložila žádnou smluvní dokumentaci ohledně obchodní spolupráce s J. V. ve vztahu k dodání tlakových snímačů, což není v obchodním styku obvyklé - žalobkyně neověřovala původ zboží - zboží nebylo dodáno v originálních obalech - J. V. s tímto zbožím běžně neobchoduje - nesrovnalost v číselném označení daňových dokladů - zboží bylo fakturováno až po odzkoušení, což dle správce daně není v obchodní praxi běžné, a to i s ohledem na skutečnost, že J. V. deklaroval prodej nového zboží - splatnost na daňových dokladech je 14 dní v rozporu s § 1963 občanského zákoníku - nebyly smluvně řešeny sankce za prodlení v úhradě a dodavatel nepožadoval žádnou záruku úhrady za dodání zboží.

S uvedenými závěry se žalobkyně zásadně neztotožňuje. Dle názoru žalobkyně nebylo prokázáno, že by se žalobkyně účastnila daňového podvodu a že o této skutečnosti na základě objektivních okolností vědět mohla a měla. Žalobkyně je tohoto názoru, že k prokázání vědomosti o podvodu byl žalovaný naopak povinen i posuzovat, zda žalobkyně přijala opatření k prevenci své účasti na podvodném jednání, neboť se jedná o zcela relevantní a související okolnosti. Žalovaný však na posouzení těchto okolností zcela rezignoval. Žalobkyně především má za to, že mohla ovlivnit obchodní styk toliko v řetězci Proteco Expert s.r.o. - žalobkyně – J. V. a nikoli v řetězci žalobkyně – J. V. - EVERTON s.r.o., když se společností EVERTON s.r.o. neměla a nemá co do činění. Šlo o obchodní vztah pana V. a EVERTON s.r.o., žalobkyně se společností EVERTON neměla, nemá a s ohledem na toto daňové řízení ani nikdy nic společného nebude mít. Pokud daň chybí u společnosti EVERTON s.r.o., není to chybou daňového subjektu a nemůže za to být odpovědná, neboť o existenci společnosti EVERTON se dozvěděla teprve v rámci tohoto daňového řízení. Není chybou daňového subjektu, že společnost EVERTON nevystupuje jako standardní podnikatelský subjekt, resp. že ji takto žalovaný zhodnotil. Žalobkyně nemůže za to být odpovědná, neboť o existenci této společnosti se dozvěděla teprve v rámci tohoto daňového řízení. Nemůže jí tedy být dáváno k tíži, že tato společnost má virtuální sídlo, že byla založena jako ready-made společnost, že nemá webové stránky apod. Žalobkyně si tuto společnost jako partnera obchodního vztahu nevybrala a nevěděla, že s ní měl její dodavatel, pan J. V., uzavřenou smlouvu. Není povinností žalobkyně zjišťovat reálný původ zboží, není to ani v jejích možnostech, neboť zboží může být přeprodáváno několika subjekty nebo skupováno ze skladů jako nevyužitelné zásoby apod. Pro žalobkyni je podstatné, že je schopna zboží zcela perfektně prověřit ve vlastní laboratoři. Žalobkyně naopak tvrdí, že je obvyklé, že prodejce neprodává informace o svém dodavateli, a to zjevně proto, aby uchránil svůj zdroj, neboť v opačném případě by daňový subjekt zřejmě nakoupil přímo od něho a patrně výhodněji. Původ zboží je ověřitelný ze štítků tlakových snímačů (viz foto pořízené pracovníkem správce daně K.) a následně z kalibračních listů (opis výrobních štítků). Většina snímačů byla již s přeznačenými výrobními čísly původních zákazníků, ostatní bez v.č. od žalobkyně odchází snímače již přeznačené s v.č. dle číselné řady kalibračních listů. Žalovaný tvrdí, že v běžném obchodním styku je standardní, že zboží je označeno výrobcem, a současně se zbožím putují průvodní dokumenty, ze kterých zcela jasně vyplývá, kdo zboží vyrobil a přesná identifikace zboží, a proto se správci daně jeví jako zcela nedůvěryhodný postup, kdy současně s dodáním zboží není předložena dokumentace ohledně původu zboží, a zejména skutečnost, že žalobkyně toto nepožadovala. Žalovaný opět v přímém rozporu se zjištěným skutkovým stavem tvrdí, že snímače nebyly označeny výrobcem, přitom jsou označeny štítky výrobce s uvedením měřícího rozsahu, kódem Ex - provedení, třídy přesnosti.

Tvrzení žalovaného, že prodej předmětného zboží není předmětem činnosti J. V., je v rozporu se skutkovými zjištěními, když z jeho výpovědi vyplynulo, že: „Výčet věcí, které dělám - základem je internetový obchod s elektronikou, drobné opravy na počítačích, různé elektronické věci, velkoobchodní činnost - zavážení racionálních prodejen (med apod.) až 80 prodejen měsíčně v sezóně - jedná se o nákup a prodej zboží Internetový obchod - specifika startéry, alternátory, regulační technika ohledně řízení DC motorů. Kamenný obchod - všechny uvedené činnosti.“ Dodavatel J. V. dodává snímače žalobkyni několik let, má elektro prodejnu a internetový elektro prodej. Tlakový snímač je elektronická součástka, kterou J. V. dodával žalobkyni dle jejích požadavků, běžně je tlakový snímač nenabízený a neobchodovatelný. K prokázání této skutečnosti byla předložena správci daně Smlouva s J. V. z 25. 1. 2012, podle které obchodoval J. V. s tlakovými snímači (snímače byly žalobkyni zapůjčeny jako rezerva a použité odkoupeny). Rovněž byla předložena reklamní samolepka J. V. potvrzující elektroobchod. Tyto důkazní prostředky byly žalovaným vyhodnoceny nesprávně, když žalovaný uzavřel, že nejsou důkazem vypovídajícím pouze o tom, že snímače J. V. žalobkyni dodával. Žalovaný však zcela opomenul, že tato smlouva je z roku 2012, a tedy z ní jasně vyplývá, že J. V. s tímto zbožím obchodoval dlouhodobě. Žalovaný nesprávně uvedl, že žalobkyně si odporuje, když tvrdí, že dodání předmětného zboží bylo předmětem činnosti J. V. dlouhodobě, ale zároveň, že snímač je nenabízený a neobchodovatelný. Žalobkyně v těchto dvou skutečnostech rozpor neshledává. To, že konkrétní dodávané snímače byly dodávány dle požadavků žalobkyně, jí na míru, nijak nevylučuje, že J. V. s elektronikou obchodoval dlouhodobě.

Pokud jde o nezaplacené faktury J. V., tyto nebyly uhrazeny zejména z důvodu zadržování nadměrného odpočtu DPH ve výši 445 tis. Kč, v důsledku čehož žalobkyně neměla z čeho faktury zaplatit. Žalobkyně dále opakuje, že všechny faktury byly dodavateli V. zaplaceny. Správce daně a žalovaný však tuto námitku opakovaně ignorují, a naopak opakují, že je podezřelé, že J. V. nezaplacené pohledávky nevymáhal. Toto tvrzení je zcela nepravdivé, J. V. nemá po žalobkyni co vymáhat, neboť všechny faktury mu byly uhrazeny. Absence originálních obalů jako argument k vyvolání pochybností o původu zboží není důkazem o vědomosti žalobkyně o podvodu. Zakoupené snímače prošly předepsanou procedurou akreditované laboratoře žalobkyně, a to od vstupní prohlídky až po finální metrologický výkon - kalibrace. Při vstupní prohlídce se hodnotí stav měřidla, nepoškozenost, štítkové údaje atd. V žádném případě se nehodnotí způsob balení. Tlakové snímače žalobkyně odebírala jako „nepoužité“, nikoli nové, jak tvrdí správce daně, a tomu odpovídala i cena. Toto tvrzení žalovaného je v rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Žalobkyně platbu faktur odebraného zboží provádí vždy a zásadně až po prověření kvality, tj. měřících a mechanických vlastností v naší laboratoři, což považuje jako naprosto předvídavý postup, nejde o omluvu absence veškerých opatření, která jsou běžná při obchodním styku mezi obchodními partnery. Při kontrole v laboratoři žalobkyně byly před platbou ověřeny všechny náležitosti a technické vlastnosti uvedené na tlakových snímačích, neboť zboží mohlo být poškozené nebo jiných technických vlastností (mohlo být uskladněno již několik let). Dle názoru žalobkyně jde o zcela obvyklý způsob obchodování, žalovaným tvrzený opak není ničím podložen. Tímto argumentem byly vyvráceny veškeré pochybnosti správce daně a žalovaného ohledně kvality, technických vlastností (kalibrační listy státní zkušebny) a původu zboží. J. V. dodával žalobkyni snímače, jejich stav a kvalitu žalobkyně prověřila ve vlastní akreditované laboratoři, čemuž odpovídají vydané kalibrační listy, a teprve následně byly snímače proplaceny. Žalobkyně prokázala, že je zcela běžné a standardní, že na daňových dokladech nemusí být vůbec výrobní čísla uvedena, tudíž drobné nesrovnalosti v číslování nemohou nikterak svědčit o podvodu, kterého se měla žalobkyně dle žalovaného účastnit tím, že předložila daňové doklady a dodací listy z obdobného obchodního stylu (GAS Hodonín a.s.). Žalovaný se s těmito námitkami nijak nevypořádal.

Pod bodem IV. žaloby žalobkyně dále uvedla, že dle jejího názoru žalovaný nijak neprokázal účast žalobkyně na daňovém podvodu. Všechny správcem daně tvrzené nepřímé důkazy o tom, že věděla nebo mohla vědět, že je účastna podvodu, byly vyhodnoceny v rozporu se zjištěným skutkovým stavem s výjimkou jediného, který žalobkyně není s to ani posoudit, ani se k němu vyjádřit, a sice nezaplacení daně společností TEAM ARÉNA s.r.o. společností EVERTON s.r.o. Správcem daně tvrzené nepřímé důkazy navíc spolu nijak neharmonují a neosvědčují z různých stran a různými způsoby správcem daně dokazovanou skutečnost, že věděla nebo mohla vědět, že je účastna podvodu, v žádném případě nelze tvrdit, že spolehlivě a jednoznačně prokazují skutečnost, že žalobkyně o podvodu na DPH věděla či minimálně vědět mohla. Žalobkyně s dodavatelem J. V. spolupracovala dlouhodobě a kontrolovala, zda není na seznamu nespolehlivých plátců. Žalobkyně si rovněž vždy ověřila provedení služby a dodání zboží a teprve poté J. V. zaplatila cenu. Cena za poskytnutou službu-distribuci tiskopisů byla pro daňový subjekt ekonomicky výhodná. Chování žalobkyně bylo rozhodně adekvátní s ohledem na druh činnosti, její zkušenost v oboru, znalost dodavatele, formu a průběh obchodního jednání. Chování žalobkyně bylo obezřetné, svého obchodního partnera dobře znala, ověřila si i jeho spolehlivost coby plátce DPH na serveru MFČR v okamžiku uzavření obchodu, kupovala službu a zboží, jejichž kvalitu uměla sama bezvýhradně posoudit, zaplatila ji až po jejím poskytnutí a dodání bezhotovostně, transakce nejevila žádné znaky neobvyklosti, obchodovala v dobré víře, že nakoupená služba není stižena žádným podvodem. Víc v předmětném obchodě dělat nemohla. V jednotlivostech lze možná vystopovat drobné nesrovnalosti vyplývající z dlouhotrvajícího a rutinního vztahu žalobkyně a dodavatele, nicméně ze samotné povahy zjištěných skutečností (stručná smluvní dokumentace, splatnost na daňových dokladech je 14 dní v rozporu s § 1963 občanského zákoníku, …), které žalobkyně dle svého mínění všechny vyvrátila, není žalobkyni zřejmá jejich příčinná souvislost s tvrzením správce daně, že žalobkyně musela vědět, že dané obchodní transakce jsou zatíženy podvodným jednáním. Závěry žalovaného jsou v rozporu se skutkovými zjištěními a v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, a proto jsou nezákonné. Žalobkyně opakovaně tvrdí, že ona, a jak vyplývá z kontrolního spisu, ani její obchodní partner J. V. nemá z popisované transakce, označené správcem daně jako podvodné, žádnou daňovou výhodu. Žalobkyně nevěděla nic o záměru společnosti TEAM ARÉNA s.r.o. a. EVERTON s.r.o. nezaplatit daň, správcem daně ani nebyl prokázán úmysl společnosti EVERTON s.r.o. a TEAM ARÉNA s.r.o. nezaplatit daň. Žalovaný opakovaně v napadeném rozhodnutí uvádí, že vzhledem k objektivním okolnostem, které velkou měrou spočívaly i v jednání samotné žalobkyně, žalobkyně musela vědět, že dané obchodní transakce jsou zatíženy podvodným jednáním. Tento závěr spočívá na nesprávném skutkovém zjištění a právním posouzení a žalobkyně s tímto závěrem zásadně nesouhlasí. Žalobkyni není zřejmé, které jednání - které dle žalovaného svědčí o její vědomosti o podvodu - má žalovaný na mysli. Jediné jednání bylo obchodování s panem J. V. a uzavření stručných smluv na poskytnutí služby a dodání zboží. Jakékoliv jiné skutečnosti nemohla žalobkyně ovlivnit. Žalobkyně sama nejednala nijak nestandardně, obchodování s panem J. V. se jí ze zcela objektivních příčin jevilo jako standardní, když s tímto dodavatelem obchodovala již dlouhodobě. Žalobkyně nemohla z objektivních příčin seznat, že dodavatelé J. V. páchají podvod, natož aby se ho vědomě účastnila. Žalovaný tak neunesl své důkazní břemeno k prokázání, že žalobkyně věděla nebo musela vědět o podvodném jednání společností EVERTON a TEAM ARÉNA.

Žalobkyně je tohoto názoru, že k prokázání vědomosti o podvodu byl žalovaný rovněž povinen i posuzovat, zda žalobkyně přijala opatření k prevenci své účasti na podvodném jednání, neboť se jedná o zcela relevantní a související okolnosti. Žalovaný však na posouzení těchto okolností zcela rezignoval, ačkoliv se jedná o subjektivní stránku téže věci. Žalovaný tedy vůbec nehodnotil, zda žalobkyně přijala při výkonu své hospodářské činnosti přiměřená opatření, která od ní rozumně lze vyžadovat, aby zajistila, že její plnění není součástí podvodu. Závěry žalovaného jsou tak v rozporu s rozhodnutími SDEU. Podle rozsudku SDEU ve spojených věcech C-80/11 a C-142/11 Mahagében, bod 62 je zásadně na daňových orgánech, aby u osob povinných k dani provedly nezbytné kontroly za účelem odhalení nesrovnalostí nebo podvodů a uložily sankce osobě povinné k dani, která se těchto nesrovnalostí či podvodů dopustila. Podle bodu 29 tohoto rozhodnutí je odmítnutí přiznat nárok na odpočet výjimkou ze základní zásady, kterou tento nárok představuje, a je na příslušných daňových orgánech, aby právně dostačujícím způsobem prokázaly, že nastaly objektivní okolnosti, že dodání je uskutečněno pro osobu povinnou k dani, která věděla nebo měla vědět, že svým nákupem se účastní plnění, které je součástí podvodu na DPH. Pokud se žalovaný pokouší prokázat, že žalobkyně měla a mohla vědět o existenci podvodu, nemůže k tomu použít bezmezných argumentů. Podle rozhodnutí SDEU C 277/14 PPUH nemůže správce daně od osoby povinné k dani vyžadovat, aby ověřila, že vystavitel faktury týkající se zboží a služeb, na které je uplatňován nárok na odpočet DPH, má k dispozici dotčené zboží a je s to uvedené zboží dodat a zda splnil své povinnosti podat daňové přiznání a uhradit DPH, a tím se ujistila, že nedošlo k nesrovnalostem či podvodu na straně subjektů na vstupu, nebo aby v tomto ohledu měla k dispozici doklady. Tím spíše nemůže správce daně po žalobkyni požadovat, aby se tímto způsobem ujišťovala o daňových povinnostech dodavatele svého dodavatele. Závěry žalovaného jsou také v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu č.j. 8 Afs 59/2013-40 ze dne 30. 7. 2014, podle kterého má plátce daně nárok na odpočet DPH z přijatých zdanitelných plnění i v případě, že jiná transakce, předcházející či následující v řetězci obchodních vztahů, byla uskutečněna se záměrem zkrácení daňové povinnosti, ovšem pouze za podmínky, že plátce daně o takovém záměru nevěděl a nemohl vědět. Je proto na žalovaném, aby dostatečně prokázal objektivní okolnosti umožňující učinit závěr, že stěžovatel věděl nebo musel vědět, že plnění uplatňované k odůvodnění nároku na odpočet bylo součást podvodu spáchaného dodavatelem či jiným subjektem v dodavatelském řetězci na vstupu.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě shrnul dosavadní průběh řízení, vymezil předmět sporu a žalobní námitky a poté k věci uvedl, že s ohledem na skutečnost, že žalobkynina argumentace je v odvolání i v žalobě v zásadě totožná, omezil se ve vyjádření k žalobě pouze na shrnutí podstatných okolností a současně odkazuje v podrobnostech na napadené rozhodnutí s tím, aby soud přihlédl k odůvodnění tohoto rozhodnutí jako k součásti vyjádření žalovaného k žalobě, a na předávaný správní spis.

Žalovaný se dále vypořádal s námitkami ve vztahu k plnění od dodavatele REALIS. K tomu v části vyjádření označené jako „AD 1) – předložení veškerých důkazních prostředků, které měla žalobkyně k dispozici“ konstatoval, že předně uvádí, že pro danou věc je podstatný fakt, že břemeno tvrzení a důkazní nese výlučně daňový subjekt, správce daně prokazuje toliko důvodnost svých pochyb ohledně věrohodnosti, úplnosti, průkaznosti či správnosti účetnictví. Žalovaný uvádí, že v dané věci správce daně sdělil žalobkyni ve výzvě č.j. 329980/18/2301-51522-403272 důvodné pochybnosti o tom, že plnění deklarované předmětnými daňovými doklady bylo poskytnuto právě od deklarovaného dodavatele a v deklarovaném rozsahu, identifikoval jednotlivé skutečnosti, ze kterých uvedené pochybnosti vyplývají, a demonstrativním výčtem také uvedl možné důkazní prostředky, kterými mohla žalobkyně svá tvrzení prokázat. Skutečnost, že hodnota žalobkyní vykázaných přijatých zdanitelných plnění v daňovém přiznání za předmětné zdaňovací období značně převyšovala hodnotu uskutečněných zdanitelných plnění za toto zdaňovací období, ve spojení s tím, že žalobkyní deklarovaný dodavatel (obchodní společnost REALIS) vykázal v daňovém přiznání k DPH za předmětné zdaňovací období nižší hodnotu uskutečněných zdanitelných plnění, než byla celková hodnota plnění deklarovaných daňovými doklady vystavenými tímto dodavatelem, na základě kterých si žalobkyně uplatnila nárok na odpočet DPH, jsou legitimním zdrojem pochybností správce daně o uskutečnění zdanitelných plnění právě deklarovaným dodavatelem a v deklarovaném rozsahu. Soulad žalobkyní předložených daňových dokladů se skutečností byl tedy kvalifikovaně zpochybněn a v takovém případě předložení dokladu, byť formálně bezvadného, nemůže obstát. Jak vyplývá ze spisového materiálu, žalobkyně žádné důkazy, které by pochybnosti správce daně jednoznačně a transparentně vyvrátily, nepředložila a důkazní břemeno zakotvené v § 92 odst. 3 daňového řádu neunesla. V takovém případě žalobkyni jí uplatněný nárok na odpočet daně nepřísluší, neboť neprokázala, že údaje deklarované na jí předložených daňových dokladech odpovídají faktickému stavu.

V části vyjádření označené jako „AD 2) – nesouhlas s výsledky hodnocení důkazů“ žalovaný dále konstatoval, že žalobkyně namítá, že dodatečné daňové přiznání obchodní společnosti REALIS je současně s ostatními důkazy důkazem o uskutečnění předmětných zdanitelných plnění a že je evidentní, že žalovaný klade žalobkyni k tíži, že obchodní společnost REALIS daň přiznanou na základě zmíněného dodatečného daňového přiznání neuhradila. Žalovaný se obdobnou argumentací žalobkyně zabýval již v bodě [118] rozhodnutí o odvolání. Žalovaný opakovaně konstatuje, že dodatečné daňové přiznání obchodní společnosti REALIS není schopno prokázat faktické uskutečnění předmětných zdanitelných plnění. V dodatečném daňovém přiznání obchodní společnost REALIS toliko tvrdí skutečnosti relevantní pro svoji daňovou povinnost, aniž by jakkoli prokazovala soulad svého tvrzení s faktickým stavem. Pokud bylo navíc dodatečné daňové přiznání obchodní společnosti REALIS předloženo primárně žalobkyní a až následně samotnou obchodní společností REALIS a vztahovalo se k celkové částce představující právě plnění poskytnutá žalobkyni, pak byla zcela na místě úvaha prvostupňového správce daně o účelovosti tohoto dodatečného daňového přiznání. Žalovaný tedy trvá na svém závěru, že uvedené dodatečné daňové přiznání nemohlo být vyhodnoceno a osvědčeno jako důkazní prostředek k odstranění pochybností, které vznikly správci daně a následně žalovanému ohledně správnosti údajů na předložených daňových dokladech. Žalobkyně namítá, že jí žalovaný klade k tíži, že obchodní společnost REALIS neuhradila daňovou povinnost přiznanou na základě výše zmíněného dodatečného daňového přiznání. Žalovaný k tomu poukazuje na bod [55] rozhodnutí o odvolání, kde pro úplnost uvedl, že daň přiznaná na základě shora zmíněného dodatečného daňového přiznání nebyla uhrazena, přičemž rovněž dodal, že tato skutečnost není žalobkyni kladena k tíži, nicméně přispívá k pochybnostem žalovaného o faktickém přijetí předmětných plnění žalobkyní od dodavatele REALIS. Žalovaný tedy žalobkyni nevytýkal, že obchodní společnost REALIS neuhradila daň přiznanou na základě výše zmíněného dodatečného daňového přiznání, neboť se nejedná o skutečnost, kterou by měla žalobkyně vědět. Lze však konstatovat, že tato skutečnost (neuhrazení daně ze strany obchodní společnosti REALIS) byla plně způsobilá prohloubit pochybnosti žalovaného o faktickém přijetí předmětných plnění žalobkyní od deklarovaného dodavatele a neuhrazení daňové povinnosti ze strany dodavatele daňového subjektu je obecně možné považovat za zcela legitimní zdroj pochybností správce daně o uskutečnění zdanitelných plnění právě deklarovaným dodavatelem. Výše zmíněné závěry se vzájemně nerelativizují, zcela obstojí vedle sebe a v žádném případě nevedou k vnitřní rozpornosti rozhodnutí o odvolání. Žalobkyně se rovněž mýlí, pokud má za to, že byla povinna předkládat další důkazy o uskutečnění zdanitelných plnění na základě pochybnosti vzniklé žalovanému v souvislosti s neplněním daňové povinnosti ze strany žalobkynina dodavatele. Tato žalobkynina domněnka nemá oporu v rozhodnutí o odvolání ani neplyne ze spisového materiálu. K argumentaci žalobkyně, že nositelem zakázky byla obchodní společnost REALIS, se žalovaný podrobněji vyjádřil v bodech [119] resp. [60] až [62] rozhodnutí o odvolání. Žalovaný trvá na svém závěru, že obchodní vztah s dodavatelem REALIS je deklarován formálně, přičemž předmětná plnění nebyla uskutečněna tak, jak tvrdila žalobkyně. Ani z provedených svědeckých výpovědí nelze usuzovat na pravdivost tvrzení žalobkyně. K námitce žalobkyně ohledně důkazní síly doložených bezhotovostních transakcí se žalovaný vyjádřil v bodech [116] resp. [65] rozhodnutí o odvolání. Výpis z bankovního účtu v dané věci osvědčil pouze to, že došlo k určitým finančním transakcím mezi žalobkyní a obchodní společností REALIS. Pokud pak žádným z ostatních provedených důkazů nebylo prokázáno, že předmětné plnění uskutečnil dodavatel uvedený na předložených daňových dokladech v deklarovaném rozsahu, nelze z těchto bezhotovostních transakcí usuzovat na uskutečnění předmětného plnění obchodní společností REALIS. Žalobkyně namítá, že tvrzení žalovaného, že jednání žalobkyně nelze označit za péči řádného hospodáře, není ničím a nijak odůvodněno, a že na obezřetnost nerezignovala. K této námitce se žalovaný vyjádřil v bodě [117] rozhodnutí o odvolání. Žalovaný zdůrazňuje, že jeho argumentaci ohledně nutné obezřetnosti je nezbytné vnímat v kontextu, v jakém byla použita, tedy ve vztahu k zajištění dostatku relevantních důkazních prostředků. Povinnost daňového subjektu zajistit si důkazní prostředky o souladu faktického stavu se stavem deklarovaným na daňovém dokladu vyplývá mimo jiné z § 34 ZDPH, dle kterého musí být zajištěna také věrohodnost původu daňového dokladu (tj. totožnost osoby, která plnění uskutečňuje). Toho lze dosáhnout prostřednictvím kontrolních mechanismů procesů vytvářejících spolehlivou vazbu mezi daňovým dokladem a daným plněním, tzv. auditní stopu. Auditní stopou je přitom třeba rozumět zdokumentovaný tok plnění od zahájení obchodního případu až po jeho ukončení (Informace GFŘ ze dne 27. 3. 2013, č.j. 10148/13/7001-21000-506729, veřejně dostupná z http://www.financnisprava.cz/). Žalovaný v této souvislosti cituje závěr Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) uvedený v jeho rozsudku ze dne 10. 2. 2016, č.j. 5 Afs 99/2015-106: „Daňový doklad v procesu dokazování nelze pojímat jako zcela samostatný izolovaný dokument, ale váže se k němu celá řada dalších dokladů a záznamů, které vytváří ověřitelnou vazbu mezi dokladem a dodáním zboží či poskytnutím služby; tvoří spolehlivou auditní stopu, zdokumentovaný tok plnění, kterou daňový subjekt zajistí především tím, že bude uschovávat veškeré související informace, doklady a dokumenty od samotného počátku transakce (např. informace o získání obchodního partnera, o původu zboží, objednávky, zajištění dopravy, skladovou evidenci, etc.).“ Žalobkynina argumentace tak ve světle výše uvedeného nemůže obstát. Každý subjekt vstupující do obchodních vztahů je povinen zachovávat náležitou míru obezřetnosti a zajišťovat si potřebné a relevantní podklady, jimiž následně prokáže splnění podmínek pro uplatnění eventuálních práv dle příslušných ustanovení ZDPH. Avšak žalobkyně na tvorbu auditní stopy rezignovala.

V části vyjádření označené jako „AD 3) – porušení zásady volného hodnocení důkazů“ žalovaný dále uvedl, že k námitce žalobkyně ohledně porušení zásady volného hodnocení důkazů uvádí, že ze spisového materiálu, jakož i ze samotného rozhodnutí o odvolání plyne, že žalovaný při dokazování hodnotil všechny získané důkazní prostředky v souladu s § 8 odst. 1 daňového řádu, tj. každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. V podrobnostech k uvedené námitce žalovaný odkazuje na body [113] resp. [55] až [66] rozhodnutí o odvolání. Pro úplnost žalovaný dodává, že rovněž správce daně přihlížel při svém hodnocení ke všem předloženým důkazním prostředkům (viz bod [113] rozhodnutí o odvolání). Nesouhlas žalobkyně se samotnými výsledky hodnocení důkazů není ekvivalentem pro závěr o tom, že dokazování nebylo učiněno řádně a správně. Žalovaný v této souvislosti a v návaznosti na argumentaci žalobkyně poukazuje na rozsudek NSS ze dne 13. 4. 2017, č.j. 10 Afs 310/2016-35, kde NSS uvedl: „Odpovědnost správce daně při zjišťování rozhodných skutečností upravuje § 92 odst. 2 daňového řádu, který stanoví, že [s]právce daně dbá, aby skutečnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně byly zjištěny co nejúplněji, a není v tom vázán jen návrhy daňových subjektů. Správce daně musí daňovému subjektu při dokazování jeho tvrzení poskytnout patřičnou součinnost a sám má vyvinout maximální úsilí k poznání skutkového stavu. Neprokážou-li se i přesto daňovým subjektem tvrzené skutečnosti, znamená to, že daňový subjekt neunesl své důkazní břemeno. Nelze dovozovat, že správce daně je povinen tyto skutečnosti prokazovat za daňový subjekt a že případná absence důkazů jde k jeho tíži (srov. v bodě [27] cit. rozsudek ve věci SVODIDLA).“ Žalobkyně namítá, že některé důkazy byly zcela pominuty. Z textu žaloby lze dovodit, že by se mělo jednat o smlouvu mezi žalobkyní a obchodní společností REALIS a dále o protokoly o profylaxních kontrolách. Žádné jiné důkazy, které měly být opominuty, žalobkyně výslovně nezmiňuje. Námitka žalobkyně, že se žalovaný nevypořádal s předmětnou smlouvou mezi žalobkyní a obchodní společností REALIS, je nedůvodná. Naopak, žalovaný se předmětnou smlouvou podrobně zabýval, což uvedl v bodě [120] rozhodnutí o odvolání, kde současně odkázal na jeho bod [58], ve kterém jsou uvedeny důvody, proč se žalobkyni předmětnou smlouvou nepodařilo prokázat, že plnění deklarovaná na předložených dokladech přijala od dodavatele REALIS a v deklarovaném rozsahu. Za nedůvodnou je třeba označit i žalobkyninu námitku ohledně rezignace na vyhodnocení protokolů o profylaxních kontrolách. Protokoly o profylaxních kontrolách se žalovaný zabýval v bodě [64] rozhodnutí o odvolání, přičemž tyto protokoly neosvědčil jako důkaz o poskytnutí předmětných plnění žalobkyni obchodní společností REALIS a v deklarovaném rozsahu.

Žalovaný se dále vypořádal s námitkami ve vztahu k plnění od dodavatele J. V. V části vyjádření označené jako „AD 1) – neprokázání účasti na daňovém podvodu“ k tomu uvedl, že z judikatury Soudního dvora Evropské Unie (dále jen „SDEU“) a NSS plyne, že nikomu v podvodném řetězci, kdo o podvodu věděl nebo vědět mohl a měl, nevzniká nárok na odpočet daně a správce daně je povinen odmítnout daňovým subjektem uplatněný nárok na odpočet daně z přidané hodnoty, jestliže zjistí, že pro přiznání této výhody plynoucí z ustanovení unijního práva upravujícího společný systém daně z přidané hodnoty nejsou naplněny podmínky z důvodu účasti daňového subjektu (žalobkyně) na podvodném řetězci. Žalovaný uvádí, že v souladu s judikaturou SDEU i NSS podrobně zkoumal existenci podvodných řetězců subjektů a vymezil skutečnosti svědčící o tom, že předmětné transakce probíhaly nestandardně (viz body [71] až [79] a [91] až [99] rozhodnutí o odvolání). Dále zkoumal existenci objektivních okolností, které svědčí o tom, že žalobkyně mohla a měla vědět, že se svými transakcemi účastní podvodu na DPH, a tyto objektivní okolnosti jasně popsal (viz body [82] až [88] a [102] až [108] rozhodnutí odvolání) a následně s přihlédnutím ke zjištění uvedenému v bodě [111] rozhodnutí o odvolání žalovaný učinil závěr o zřejmé a zcela vědomé účasti žalobkyně na daňovém podvodu (viz body [89] a [109] rozhodnutí odvolání). Vzhledem k tomu, že v dané věci byly zjištěny objektivní okolnosti, na základě kterých žalovaný dospěl k závěru, že žalobkyně o podvodném jednání v uvedených řetězcích vědět musela, bylo nadbytečné se zabývat opatřeními žalobkyně k prevenci její účasti na podvodném jednání. Žalovaný má za to, že prokázal účast žalobkyně na daňovém podvodu a s tím související podvodné uplatnění nároku na odpočet DPH, tedy že zcela unesl důkazní břemeno, které v případě účasti plátce daně na daňovém podvodu tíží správce daně. Závěr žalovaného tak není v rozporu s žalobkyní citovaným rozsudkem NSS ze dne 30. 7. 2017, č.j. 8 Afs 59/2013-40. Naopak, žalovaný plně dostál právnímu závěru NSS uvedenému v tomto rozsudku, když dostatečně prokázal objektivní okolnosti umožňující učinit závěr, že žalobkyně věděla, že plnění uplatňované k odůvodnění nároku na odpočet bylo součástí podvodu spáchaného dodavatelem či jiným subjektem v dodavatelském řetězci na vstupu. Žalobkyně nepředložila žádný důkaz, který by tento závěr zpochybnil.

V části vyjádření označené jako „AD 2) – nehodnocení preventivních opatření“ žalovaný dále konstatoval, že s ohledem na skutečnosti, že svým jednáním tedy žalobkyně dokonce vytvářela prostor k realizaci podvodného jednání, postrádalo by logiku, pokud by se žalovaný následně zabýval tím, zda žalobkyně přijala opatření k prevenci své účasti na podvodném jednání, neboť skutečnost, že žalobkyně je spolupachatelem daňového podvodu, vylučuje možnost, že by současně přijala opatření, která po ní mohou být rozumně vyžadována k ověření, zda plnění, která provádí, ji nepovedou k účasti na daňovém podvodu. Žalobkynina námitka týkající se nehodnocení opatření přijatých žalobkyní k zabránění účasti na daňovém podvodu je tak zcela irelevantní. Jak žalovaný uvedl v bodě [132] rozhodnutí o odvolání, jediným možným a dostatečným opatřením v dané věci by bylo obchody s dodavatelem J. V. vůbec neuzavřít. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že se žalobkyně stala spolupachatelem podvodu na DPH a je tedy fakticky vyloučena možnost, že by žalobkyně nevěděla o tom, že daná plnění jsou zasažena podvodem na DPH, je třeba označit za nedůvodné námitky žalobkyně stran její nevědomosti o existenci subjektů zapojených do podvodných řetězců – obchodních společností EVERTON s.r.o. a TEAM ARENA s.r.o., o jejich nestandardním resp. podvodném jednání nebo o neplnění daňových povinností těchto subjektů. Účastníky detekovaných podvodných řetězců byly kromě těchto účelově zapojených obchodních společností již jen J. V. a žalobkyně, která, jak je uvedeno výše, zcela vědomě přistoupila na to, že svým jednáním přispívá k realizaci podvodného jednání. V podrobnostech pak žalovaný odkazuje na body [125] a [135] rozhodnutí o odvolání, kde rovněž zdůvodnil, že nebylo povinností správce daně ani žalovaného provést u obchodních společnost