1 Ads 139/2015 — Nejvyšší správní soud

30 Ad 1/2019- 37 - text  18 30 Ad 1/2019 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Kuchynky a soudců JUDr. Ondřeje Szalonnáse a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobkyně: Statutární město Plzeň, se sídlem Sady Pětatřicátníků 7,9, 301 00 Plzeň, zastoupena Mgr. Bc. Vladimírem Novým, advokátem, se sídlem Žižkova 1737/52, 301 00 Plzeň, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, pracoviště Plzeň, se sídlem Lobezská 12, 303 81 Plzeň, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 4. 10. 2019, č. j. 44000/003854/19/44091/010/Vor, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Předmět řízení 1. Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 4. 10. 2019, č. j. 44000/003854/19/44091/010/Vor, kterým bylo dle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzen platební výměr Okresní správy sociálního zabezpečení Plzeň-město ze dne 26. 7. 2019, č. j. 44006/044760/19/010/lindag, jímž bylo rozhodnuto dle § 104c zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších přepisů, na základě výsledků kontroly provedené u žalobkyně za období od 1. 8. 2016 do 31. 5. 2019 tak, že byla žalobkyni uložena povinnost uhradit dle § 4 až § 9 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pojistném“), dlužné pojistné ve výši 58 200 Kč a podle ustanovení § 20 téhož zákona penále z tohoto dlužného pojistného vypočtené k datu vyhotovení tohoto platebního výměru ve výši 24 056 Kč, celkem tedy částku ve výši 82 256 Kč. Důvodem vzniku dlužného pojistného byla skutečnost, že žalobkyně nezahrnula do vyměřovacího základu pro odvod pojistného odměnu při ukončení výkonu funkce zúčtovanou Ing. J. M., místostarostce Městského obvodu Plzeň 3 odvolané z funkce dne 31. 1. 2017, v měsíci únoru 2017, březnu 2017 a dubnu 2017. Žaloba 2. V úvodu své žaloby žalobkyně představila svůj pohled na vymezení věci a procesní podmínky. Následně shrnula průběh dosavadního procesního vývoje. 3. V části žaloby věnované žalobním důvodům nejprve žalobkyně namítla nezákonnost napadeného rozhodnutí, kterou spatřovala v postupu žalované, jež se dle jejího názoru dostatečně nezabývala skutečnou povahou plnění vypláceného žalobkyní Ing. J. M. po jejím odvolání z funkce místostarostky. Takový postup byl dle žalobkyně v rozporu se zásadou zjištění skutkového stavu dle § 3 správního řádu. Žalobkyně uvedla, že v období měsíce února do dubna 2017 poskytovala plnění ve výši 61 587 Kč, tedy celkem 184 761 Kč, které bylo usnesením žalobkyně ze dne 31. 1. 2017 o odvolání zaměstnankyně z funkce uvolněné místostarostky stanoveno jako odměna po odvolání z funkce v průběhu volebního období ve smyslu § 75 odst. 4 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (dále též jen: „obecní zřízení“) ve znění účinném do 31. 12. 2017. Dle názoru žalobkyně byla nutnost zabývat se skutečnou povahou poskytnutého plnění nezbytným předpokladem pro právní posouzení tohoto plnění, které je nutné za účelem kvalifikace právního jednání žalobkyně z hlediska zákona o pojistném. Svá tvrzení žalobkyně opírala zejména o důvodovou zprávu k obecnímu zřízení ve znění účinném do 31. 12. 2017, která rozlišovala tři druhy odměny, a sice měsíční odměnu, odměnu při skončení funkčního období a další odměnu, a z níž žalobkyně dovodila, že v daném případě se jednalo o třetí z uvedených typů, tedy tzv. další odměnu. Poskytnuté plnění tudíž nebylo měsíční odměnou, ale odměnou poskytovanou formou a ve výši měsíční odměny za účelem poskytnutí kompenzace, jež má sociální charakter a je určena k překlenutí období, které navazuje na skončení výkonu funkce. To, jak žalobkyně podotkla, se se mj. uvádí ve stanovisku Odboru veřejné správy, dozoru a kontroly Ministerstva vnitra ze dne 5. 8. 2015, č. 2/2015. Žalovaná k povaze plnění v napadeném rozhodnutí pouze uvedla, že se ztotožňuje s argumentací správního orgánu I. stupně, který ovšem v rámci zjišťování povahy uvedeného plnění činí právní posouzení tohoto jednání, aniž by se zabýval jeho povahou, a to i přes skutečnost, že je to pro právní posouzení nezbytné. Přestože je tak právní povaha měsíční odměny odlišná, uzavřely správní orgány obou stupňů bez dalšího, že se v daném případě jednalo právě o poskytnutí měsíční odměny. Tento postup správních orgánů by měl být podroben přezkumu v rámci řízení o této žalobě. 4. Žalobkyně také namítla, že plnění, které poskytla Ing. J. M., mělo povahu kompenzace poskytované ze zákona v důsledku odvolání z funkce v průběhu volebního období, jež není vázána na podmínku výkonu funkce ani žádnou další podmínku. Přitom ve smyslu obecního zřízení ve znění účinném do 31. 12. 2017 nemá tento „nárok na kompenzaci“ vliv na výkon jiné funkce toutéž osobou, neboť je možné pobírat tuto kompenzaci v souběhu s měsíční odměnou poskytovanou za výkon jiné funkce. Z uvedeného žalobkyně dovodila, že se jednalo o plnění, které je svou povahou kompenzací za odvolání z funkce, a tedy implicitně vyjádřené odchodné, neboť není poskytováno za výkon práce, je vázáno výlučně na právní skutečnost ukončení výkonu funkce z důvodu odvolání, má sociální a překlenovací charakter, je poskytováno ve výši odvozené od měsíční odměny poskytované za výkon funkce, je poskytováno ve výši trojnásobku měsíční odměny a nezaniká, resp. nárok na ně nezaniká, z důvodu pracovní neschopnosti či z důvodu pobírání jiného příjmu. Nad rámec uvedeného žalobkyně poukázala na zjevnou podobnost s institutem odstupného dle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. Svou argumentaci v tomto směru shrnula žalobkyně tak, že pokud se žalovaná dostatečně nezabývala skutečnou povahou plnění, zatížila řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, vadou. 5. Dále žalobkyně namítla pochybení žalované spočívající v nesprávném posouzení otázky, pod jaký druh plnění ve smyslu obecního zřízení ve znění účinného do 31. 12. 2017 spadá plnění poskytnuté Ing. J. M. S tím souvisí i nesprávné posouzení jednání žalobkyně pro účely rozhodnutí, zda bylo v rozporu s § 5 odst. 1 zákona o pojistném, čímž měl ze strany žalobkyně vzniknout nedoplatek na pojistném v roce 2017, a zda jí tak v souvislosti s tím měla vzniknout povinnost zaplatit penále dle § 20 odst. 1 zákona o pojistném, resp. zda její jednání bylo v souladu s § 5 odst. 2 písm. b) zákona o pojistném. 6. K tomu žalobkyně dále namítla, že žalovaná dostatečně nerozlišila mezi oběma výše uvedenými právními otázkami, čímž učinila odůvodnění napadeného rozhodnutí nesrozumitelným, a dále spolu s tím zaměnila otázku vyloučení retroaktivního užití právního předpisu s otázkou výkladu právního předpisu. To vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž žalovaná nesrozumitelně uvedla, že „daný případ je nutné posuzovat podle aktuálně platného znění zákona, v tomto případě zákona č. 128/2000 Sb., ve znění platném do 31. 12. 2017, který je nutné vyložit zcela v souladu s jeho doslovným zněním“. Žalobkyně k tomu poznamenala, že užití zákona č. 128/2000 Sb., ve znění účinném v době vydání napadeného rozhodnutí, by bylo v rozporu se zásadou zákazu retroaktivity, a proto bylo nutné užít obecního zřízení ve znění účinném do 31. 12. 2017 tak, jak žalovaná následně správně učinila. Vedle toho je ovšem žalobkyně toho názoru, že zákaz retroaktivity správně uplatněný v napadeném rozhodnutí žalovanou při aplikaci obecního zřízení ve znění účinném do 31. 12. 2017 nebylo důvodem pro omezení výkladu normy v § 75 odst. 4 obecního zřízení, a to na výklad výhradně jen ke dni do 31. 12. 2017, jak žalovaná ve svém rozhodnutí činí. Žalovaná totiž výslovně odmítla vzít v rámci svého výkladu v potaz všechny zřejmé skutečnosti nastalé do dne napadeného rozhodnutí, zejména změny přijaté zákonem č. 99/2017 Sb., a s tím související skutečnosti. Žalovaná tak učinila v souvislosti se svým dalším pochybením ve výkladu, když odmítla při zjišťování obsahu dotčené normy užít jiný než gramatický výklad. Pouhý gramatický výklad nepostačuje k plnému pochopení významu normy, jenž zákonodárce zamýšlel, žalovaná proto měla při výkladu normy využít i další výkladové metody. Tím, že tak neučinila, zatížila napadené rozhodnutí vadou, neboť v důsledku toho nesprávně právně posoudila plnění žalobkyně. Žalobkyně toto své tvrzení doprovodila popisem své představy o správném způsobu výkladu právních norem. Soustředění se žalované pouze na gramatický výklad, byť zcela přesně důsledný, má za následek nesprávný závěr, který je v přímém rozporu se zásadou že znát zákony neznamená znát jejich slova, ale pochopit jejich význam a působení, a rovněž v rozporu se závěry případného logického, systematického a historického srovnávacího výkladu. Žalobkyně konstatovala, že pokud žalovaná nesprávně právně posoudila plnění, zatížila řízení, které před