— Nejvyšší správní soud

30 Af 19/2018- 64 - text 7 30 Af 19/2018 ČESKÁ REPUBLIKA[OBRÁZEK] ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudců JUDr. Veroniky Burianové a Mgr. Lukáše Pišvejce ve věci žalobce: J. K., zastoupený advokátem JUDr. Václavem Vlkem sídlem Sokolovská 22, 186 00 Praha 8 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 2. 2018, č. j. 8632/18/5100-31462-704389, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Napadené rozhodnutí 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo podle § 116 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“), zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Plzeňský kraj ze dne 4. 8. 2017, č. j. 1226453/17/2308-70461-401727, jímž byl žalobce vyrozuměn o předpisu úroku z prodlení úhrady daně z nemovitostí za rok 2013 ve výši 4 236 Kč. II. Žaloba 2. Žalobce v podané žalobě nejprve stručně zrekapituloval dosavadní průběh daňového řízení a poté konstatoval, že byl rozhodnutími správních orgánů obou stupňů zkrácen na svých právech. 3. Žalobce žalobu odůvodnil tím, že uložení povinnosti hradit úrok z prodlení je neúčelné a v rozporu s daňovým řízením a smyslem a účelem správy daní. Tuto žalobní námitku žalobce opřel o to, že je ve špatné finanční situaci, nebude schopen dluh do konce svého života uhradit vzhledem ke svým příjmovým a majetkovým poměrům. Žalobce doplnil, že úroky byly stanoveny za období, kdy trvaly účinky insolvenčního řízení žalobce a žalobce nemohl s nemovitostmi disponovat, zhodnocovat je ani vyvíjet podnikatelskou činnost. 4. Dále žalobce namítl, že vymáhání daňového dluhu je formou omezení osobní svobody, když žalobce nebude schopen dluh uhradit do konce života a bude stigmatizován dluhy. Žalobce argumentoval tím, že v čl. 1 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a obdobně v čl. 8 odst. 2 in fine Listiny základních práv a svobod je stanoveno, že nikdo nemůže být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. Proto civilní sankce nesmí spočívat v odnětí ani omezení osobní svobody. 5. Žalobce argumentoval s odkazem na čl. II zákona č. 294/2013 Sb. dále tím, že předmětná pohledávka měla být uplatněna v insolvenčním řízení, když nejde o pohledávku za podstatou podle § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona, protože nejde o daň, poplatek ani jiné obdobné peněžité plnění. Daň měl uhradit insolvenční správce, tudíž žalobce nemůže být sankcionován za nečinnost a porušení povinnosti insolvenčním správcem. 6. Další žalobní námitkou bylo, že jde o úroky z daně z nemovitostí za dobu, kdy žalobce nemohl se svým majetkem nakládat, protože s ním mohl nakládat jen insolvenční správce. 7. Poslední žalobní námitkou bylo, že podle § 170 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona se neuspokojují nároky věřitelů na úroky z prodlení z pohledávek, které se staly splatné až po rozhodnutí o úpadku. Jelikož měl správce daně pohledávku na daň uplatnit v insolvenčním řízení, nemohl vzniknout nárok na úroky z prodlení z úhrady daně. 8. Žalobce žádal, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného k žalobě 9. Ve vyjádření k žalobě žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde se vypořádal se všemi odvolacími námitkami shodnými s námitkami žalobními. 10. Žalovaný zdůraznil, že nárok na úrok z prodlení vznikl ze zákona a daňový řád neumožňuje úrok snížit nebo od něj upustit. Úrok není civilní sankcí a nedošlo k zásahu do osobní svobody žalobce. 11. Žalovaný žádal, aby soud nedůvodnou žalobu zamítl. IV. Rozhodnutí bez nařízení jednání 12. Vzhledem k tomu, že žalovaný s tímto postupem vyjádřil výslovný souhlas ve vyjádření k žalobě a žalobce ve lhůtě jemu k tomu soudem poskytnuté ve výzvě ze dne 13. 6. 2019 a ani později nevyjádřil svůj nesouhlas s takovýmto postupem, rozhodl soud v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. o věci samé bez jednání. V. Posouzení věci soudem 13. V souladu s § 75 odst. 1, 2 s. ř. s. vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě. VI. Rozhodnutí soudu 14. Soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 15. Podle § 2 odst. 5 daňového řádu se příslušenstvím daně rozumějí úroky, penále, pokuty a náklady řízení, jsou-li ukládány nebo vznikají-li podle daňového zákona. Úroky, penále a pokuta za opožděné tvrzení daně sledují osud daně. 16. § 252 odst. 1 a 2 daňového řádu stanoví, že daňový subjekt je v prodlení, neuhradí-li splatnou daň nejpozději v den její splatnosti. Daňovému subjektu vzniká povinnost uhradit úrok z prodlení za každý den prodlení, počínaje pátým pracovním dnem následujícím po dni splatnosti až do dne platby včetně. Výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o 14 procentních bodů, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí. Úrok z prodlení se uplatní nejdéle za 5 let prodlení. Pokud je pro daň stanoven náhradní den splatnosti, běží úrok z prodlení počínaje pátým pracovním dnem následujícím po původním dni její splatnosti. 17. Napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce proti platebnímu výměru o předpisu úroku z prodlení za daň z nemovitostí za rok 2013 a prvoinstanční rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvoinstanční rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že daň v celkové výši 21 258 Kč, splatná ve dvou splátkách po 10 629 Kč ke dni 2. 9. a 2. 12. 2013, byla uhrazena až dne 25. 3. 2015. 18. Soud zcela aprobuje závěry žalovaného v napadeném rozhodnutí, že prvoinstanční orgán postupoval správně, pokud deklaratorním prvoinstančním rozhodnutím v souladu s § 252 daňového řádu žalobci předepsal úrok z prodlení s úhradou daně. Nárok na úrok z prodlení vzniká ze zákona a prvoinstančním rozhodnutím byl správně deklaratorně stanoven. Správně postupoval i žalovaný, když žalobcovo odvolání zamítl a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. Soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí (zejména body [7] až [29]), když se zde uvedeným skutkovým a právním posouzením žalovaného se soud ztotožňuje. 19. Soud předesílá, že pro posouzení soudu bylo rozhodné toliko to, zda byly naplněny podmínky ustanovení § 252 daňového řádu, tj. zda byla daň uhrazena po její splatnosti a úrok z prodlení byl vypočten ve správné výši. 20. V prvním okruhu žalobních námitek žalobce argumentoval svými osobními poměry (nedostatek příjmů a majetku, neschopnost dluh uhradit) a s tím spojenou neúčelností a nesmyslností předpisu úroku z prodlení. 21. Jelikož předmětem soudního přezkumu bylo napadené rozhodnutí týkající se deklaratorně stanoveného úroku z prodlení stanoveného zákonem, u něhož podle § 252 daňového řádu správce daně není oprávněn činit žádnou úvahu kromě toho, zda daňový subjekt byl v prodlení s úhradou daně a jak má být úrok vypočten, jsou žalobní námitky týkající se příjmových a majetkových poměrů žalobce ve vztahu k předmětu řízení zcela mimoběžné. Stejně mimoběžné jsou námitky ohledně neúčelnosti a nesmyslnosti daňových rozhodnutí, protože toto posouzení nebylo předmětem rozhodování daňových orgánů. 22. V druhém okruhu žalobních námitek žalobce argumentoval tím, že napadené rozhodnutí je formou omezení osobní svobody s odkazem na čl. 1 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 8 odst. 2 in fine Listiny základních práv a svobod, kdy civilní sankce nesmí spočívat v odnětí ani omezení osobní svobody. 23. Podle čl. 1 Protokolu č. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nemůže být nikdo zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. V čl. 8 odst. 2 věta druhá Listiny základních práv a svobod je stanoveno, že nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. 24. I tyto námitky žalobce jsou mimoběžné, protože napadeným rozhodnutím nebyla uložena civilní sankce ani nebylo nijak zasaženo do práva žalobce na osobní svobodu. 25. Třetí okruh žalobních námitek se týkal konkursního řízení žalobce. 26. Mezi účastníky nebylo sporné, že usnesením ze dne 30. 3. 2000 sp. zn. 59 K 4/2000 byl na majetek žalobce prohlášen konkurz, který byl ke dni 11. 5. 2016 zrušen. 27. Soud předesílá, že insolvenční zákon č. 182/2006 Sb. nelze na posouzení daně a sporného úroku z ní použít, protože § 432 odst. 1 insolvenčního zákona stanovil, že pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona se použijí dosavadní právní předpisy. Jelikož konkurzní řízení žalobce bylo zahájeno v roce 2000, tudíž před nabytím účinnosti insolvenčního zákona (1. 1. 2008), je nutno účinky konkurzního řízení žalobce posuzovat výlučně podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) a nikoli insolvenčního zákona