1 Ads 139/2015 — Nejvyšší správní soud

77 A 60/2020- 33 - text  77 A 60/2020 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Kuchynky a soudců JUDr. Ondřeje Szalonnáse a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobce: O. Y., nar. xx. xx. xxxx, st. příslušnost Ukrajina, bytem v ČR P., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 4. 2020, č. j. OAM-234-6/ZR-2020 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Předmět řízení 1. Žalobce usiloval o zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 4. 2020, č. j. OAM-234-6/ZR-2020 (dále též: napadené rozhodnutí), kterým mu byla jednak podle § 37 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 46e odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců zrušena platnost jeho zaměstnanecké karty a jednak mu byla podle § 46e odst. 2 zákona o pobytu cizinců stanovena lhůta k vycestování z území České republiky. Důvodem tohoto rozhodnutí bylo zjištění žalovaného, že žalobce byl trestním příkazem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 8. 2019, č. j. 2 T 81/2019-75, odsouzen za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Žaloba 2. Ve své stručné žalobě uvedl žalobce, že s napadeným rozhodnutím zásadně nesouhlasí a považuje jej za nezákonné, nepřiměřené a nesprávné. Podle jeho názoru je napadené rozhodnutí přehnaně formalistické, vůči němu nepřiměřeně tvrdé a nedostatečně opřeno objektivní odůvodnění. Bližším a nikoli pouze formalistickým posouzením případu měl a mohl žalovaný dospět k závěrům, že se žalobce dopustil pouze přečinu nižší společenské nebezpečnosti a jednalo se přitom o jeho jediné a výjimečné vybočení z jinak řádně vedeného života na území České republiky, žalobce se zde totiž nedopustil jiného porušení zákona. Žalovaný však bez jakéhokoli odůvodnění dostatečně nezkoumal veškeré okolnosti projednávané věci a bez přihlédnutí k výše uvedeným skutečnostem rozhodl zcela v neprospěch žalobce. Žalobce tak shledává pochybení správního orgánu v tom, že je napadené rozhodnutí zcela nepřiměřené z hlediska jeho dopadu do jeho soukromého a rodinného života, neboť pro něj zaměstnanecká karta a výkon povoleného zaměstnání na území ČR znamená jediný finanční příjem. Rozhodnutí správních orgánů mají podle základních zásad správního řízení zejména dbát práv účastníků nabytých v dobré víře, což se v tomto konkrétním případě podle názoru žalobce nestalo. Vyjádření žalovaného 3. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl, aby byla žaloba zamítnuta. Sdělil, že žalobce ve své žalobě neuvedl žádné nové skutečnosti, a nic ani nenasvědčuje tomu, že by napadené rozhodnutí mělo být nezákonné, nesprávné či nepřiměřené. Žalobce v podané žalobě používá v podstatě ty stejné argumenty, které uvedl již ve svém písemném vyjádření před vydáním napadeného rozhodnutí. Žalovaný se však se všemi skutečnostmi, které mu byly známy, a s námitkami, které žalobce uvedl ve svém vyjádření před vydáním napadeného rozhodnutí, vypořádal již v odůvodnění napadeného rozhodnutí. K jednotlivým žalobním námitkám pak uvedl následující. Žalovaný není povinen a ani oprávněn zkoumat charakter a závažnost trestné činnosti cizince nebo jeho předešlou bezúhonnost; rozhodující je sama skutečnost, že byl cizinec pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu a že v rejstříku trestů zůstává zápis o spáchání trestného činu, který jediný je ve smyslu § 174 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců způsobilý prokázat trestní zachovalost cizince na území. Žalovaný dále odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2017, č. j. 6 Azs 348/2017-26, ve kterém soud uvedl: „znění § 37 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 46 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, podle něhož bude povolení k dlouhodobému pobytu zrušeno, jestliže byl cizinec pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu, je jednoznačné a nedává žalované žádný prostor pro uplatnění správního uvážení například v tom směru, že by měla posuzovat závažnost trestného činu, za jehož spáchání byl stěžovatel pravomocně odsouzen (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. prosince 2008, č.j. 7As 21/2008-101). Hypotéza citovaného ustanovení byla v případě stěžovatele bezpochyby naplněna, neboť byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 pravomocně odsouzen za úmyslně spáchaný trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky, a následek v podobě zrušení povolení stěžovatele k dlouhodobému pobytu na území České republiky byl proto nevyhnutelný.“ Tento rozsudek lze analogicky vztáhnout i na rozhodnutí o zrušení platnosti zaměstnanecké karty. 4. Pokud jde o přiměřenost dopadů napadeného rozhodnutí do soukromých a rodinných poměrů žalobcových, uvedl žalovaný, že žalobce blíže nijak nespecifikoval, v čem nepřiměřenost zásahu napadeného rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života spatřuje. Pouze uvedl, že zaměstnanecká karta pro něj znamená jediný finanční příjem. Ovšem to neznamená, že žalobce nemůže pracovat v zemi původu, aby zajistil obživu sobě, příp. své rodině, nebo že si nemůže opětovně požádat o nové pobytové (a pracovní) oprávnění v České republice. Žádný další konkrétní dopad do svého rodinného a soukromého života již neuvedl. Nadto žalovaný sdělil, že v tomto případě nemá zákonem stanovenou povinnost zabývat se přiměřeností vydaného rozhodnutí, tedy přesněji věnovat se v odůvodnění svého rozhodnutí posouzením přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života v intencích § 174a zákona o pobytu cizinců, což plyne především z § 174a odst. 3 zákona o pobytu cizinců. U důvodu pro zrušení platnosti zaměstnanecké karty dle § 46e odst. 1 ve spojení s § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců taková povinnost stanovena není. Ostatně toto opakovaně potvrzuje i sám Nejvyšší správní soud, a to například v rozsudku ze dne 27. 1. 2012, č. j. 8 As 34/2011-85, nebo v rozsudku ze dne 7. 12. 2018, č. j. 1 Azs 377/2018-32. Dále žalovaný podotkl, že i přesto se v odůvodnění napadeného rozhodnutí do jisté míry zabýval dopadem rozhodnutí do soukromé a rodinné sféry žalobce, neboť z jeho strany byla námitka nepřiměřených dopadů rozhodnutí vznesena a § 68 odst. 3 správního řádu ukládá povinnost vypořádat se s návrhy a námitkami účastníků řízení. Žalovaný však v napadeném rozhodnutí uvedl, že dle jeho názoru nedošlo ani k zásahu do práva na respektování soukromého a rodinného života do té míry, že by vedl k porušení čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech. Žalovaný dodal, že ze spisového materiálu ani z dalších informací, které měl k dispozici, nevyplývá nic, co by nasvědčovalo tomu, že by zrušením platnosti zaměstnanecké karty mohlo dojít v případě žalobce k porušení čl. 8 uvedené Úmluvy. Posouzení věci krajským soudem 5. Soud rozhodl ve věci samé bez jednání, neboť oba účastnící řízení s tímto postupem výslovně souhlasili a soud neshledal důvody pro jeho nařízení (§ 51 s.ř.s.). 6. Při přezkoumávání rozhodnutí vycházel soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů, kterými bylo rozhodnutí správního orgánu řádně a včas napadeno (§ 75 odst. 1 a 2 s.ř.s.). 7. Ze správního spisu soud zjistil, že dne 10. 2. 2020 bylo se žalobcem zahájeno správní řízení o zrušení platnosti jeho zaměstnanecké karty dle § 46e odst. 1 s odkazem na § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců z důvodu, že byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu. Žalobcova zaměstnanecká karta měla platnost od 8. 11. 2018 do 31. 10. 2020. Ve správním spise je založena i kopie trestního příkazu Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 8. 2019, č. j. 2 T 81/2019-75, kterým byl žalobce odsouzen za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona trestního zákoníku. Po seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí žalobce sdělil žalovanému, že jednání, jehož se dopustil, se dopouštějí i občané České republiky, a proto může vnímat § 174 zákona o pobytu cizinců (stanovící mj. kritéria trestní zachovalosti, pozn. soudu) jako diskriminační. Správní orgán by dle žalobce měl přihlédnout k tomu, že se na území České republiky již „nějaký čas“ zdržuje a nikdy závažně nenarušil veřejný pořádek. Jeho trest by měl být posouzen jako „prosté narušení“, což není důvodem pro zrušení pobytu na území České republiky. 8. Soud se nejprve zabýval přípustností žaloby. 9. V napadeném rozhodnutí žalovaný poučil žalobce takto: „Toto rozhodnutí dle § 168 odst. 3 zák. č. 326/1999 Sb. nabývá právní moci jeho oznámením, tedy doručením jeho písemného vyhotovení účastníku řízení nebo jeho zástupci, je-li zastoupen. Z tohoto důvodu proti němu nelze podat odvolání. Proti tomuto rozhodnutí lze dle § 172 odst. 1 zák. č. 326/1999 Sb. podat žalobu k příslušnému krajskému soudu, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne jeho doručení. […]“. 10. Zákon o pobytu cizinců byl s účinností od 1. 9.