7 Afs 261/2015 — Nejvyšší správní soud

57 Af 11/2020- 48 - text  9 57 Af 11/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Lukáše Pišvejce (soudce zpravodaj), soudce Mgr. Alexandra Krysla a soudkyně JUDr. Veroniky Burianové ve věci žalobkyně: KONREO, v.o.s. sídlem Dobrovského 1310/64, 612 00 Brno insolvenční správce společnosti Sideline s.r.o. sídlem Mezibranská 1579/4, 110 00 Praha 1 zastoupená advokátem JUDr. Alfrédem Šrámkem sídlem Českobratrská 1403/2, 702 00 Ostrava proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 3. 2020, č. j. 11646/20/5100-41453-711845, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Napadené rozhodnutí 1. Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 3. 2020, č. j. 11646/ 20/5100-41453-711845 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro Karlovarský kraj ze dne 15. 7. 2019, č. j. 747787/19/2407-00540-403501 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím správce daně podle § 170 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) k zajištění neuhrazené daně z nemovitých věcí zřídil zástavní právo k nemovité věci dlužníka nacházející se v k. ú. Horní Slavkov, obci Horní Slavkov, okrese Sokolov, zapsané na listu vlastnictví 5638, a to jednotky č. p./č. jednotky: X, způsob využití: byt, způsob ochrany: chráněná krajinná oblast – II. – IV. zóna, typ jednotky: byt. z., podíl na společných částech domu a pozemku: X, vymezené v budově Horní Slavkov č. p. X, byt. dům na LV 5637, na parcele st. X na LV 5637. II. Žaloba 2. Žalobkyně v podané žalobě uvedla, že správce daně vydal rozhodnutí o zřízení zástavního práva dne 15. 7. 2019, tj. v době, kdy již byl zjištěn úpadek úpadce a již probíhalo insolvenční řízení, v rámci kterého byl prohlášen konkurs na majetek úpadce. Podle žalobkyně není možné, aby správce daně postupoval svévolně a při uplatňování své pohledávky volil právní úpravu, která se pro něj jeví jako nejvýhodnější. Není proto přípustné, aby správce daně ignoroval právní úpravu obsaženou v insolvenčním zákoně, která má v případě běžícího insolvenčního řízení i v případě uplatňování daňových pohledávek aplikační přednost před daňovým řádem. Právě s ohledem na probíhající insolvenční řízení s úpadcem bylo namístě, aby k případnému uspokojení daňových pohledávek došlo v souladu s insolvenčním zákonem. Zřízení zástavního práva ze strany správce daně a zásah do práv úpadce by byl možný jen v případě, pokud by to insolvenční zákon výslovně předpokládal. Takovou úpravu nejenže insolvenční zákon neobsahuje, ale zřízení zástavního práva mimo insolvenční řízení výslovně zapovídá – podle § 109 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“). Žalobkyně tak měla za to, že zahájené insolvenční řízení představovalo překážku pro zřízení zástavního práva ze strany správce daně, a to i s ohledem na ústavní princip, že správce daně jakožto orgán veřejné správy smí činit jen to, co mu zákon umožňuje. 3. K námitce nezákonného vylepšení postavení správce daně žalobkyně uvedla, že insolvenční zákon neumožňuje věřitelům, aby uspokojili své pohledávky realizací zástavního práva. Tato úprava vychází ze základního smyslu insolvenčního řízení, kterým je uspokojení co nejširšího množství pohledávek a věřitelů právě v rámci insolvenčního řízení. Jestliže insolvenční zákon připouští zřízení zástavního práva, děje se tak výlučně v případech, kdy je primárním cílem zřízení takového zástavního práva dosažení co nejvyššího budoucího výtěžku insolvenčního řízení. V žádném případě však není smyslem „možnosti“ zřídit zástavní právo v průběhu insolvenčního řízení vylepšení pozice již existujících věřitelů, resp. vylepšení pozice jednoho z nich oproti ostatním. Žalobkyně byla ve shodě s orgány finanční správy, že je s ohledem na § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, ale také § 170a odst. 2 ve spojení s § 243 odst. 1 daňového řádu vyloučeno, aby správce daně zajištěnou nemovitost zpeněžil mimo insolvenční řízení. Tudíž žalovaný sám dovodil, že správce daně není oprávněn jím zřízené zástavní právo v průběhu insolvenčního řízení vykonat. Z napadeného rozhodnutí bylo zřejmé, že správce daně okamžité zpeněžení zajištěné nemovitosti nepředpokládá, nicméně i přesto zřízení zástavního práva v žádném případě nebylo samoúčelné, ale mělo za cíl zlepšit postavení správce daně v rámci běžícího insolvenčního řízení, jinak by jej správce daně zřejmě bezdůvodně nezřizoval. Podle žalobkyně byl takový postup zcela nepřípustný, neboť odporoval základnímu smyslu insolvenčního řízení, kterým je zásadní rovnost jednotlivých druhů pohledávek a jednotlivých věřitelů, byť žalobkyně připustila, že tato rovnost je ve vztahu pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postaveným oproti „dalším“ pohledávkám částečně potlačena. 4. Současně si byla žalobkyně vědoma skutečnosti, že uspokojování pohledávek za majetkovou podstatou, resp. pohledávek jim na roveň postavených má určitou posloupnost, kterou musí žalobkyně dodržet v případě, že dosažený výtěžek ze zpeněžení majetkové podstaty nepostačí k úhradě všech pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených. Lze tedy připustit, že pokud dojde k aplikaci § 305 odst. 2 insolvenčního zákona, budou vypořádány i pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim na roveň postavené podle hierarchie uvedené v § 305 odst. 2 insolvenčního zákona. K tomu žalobkyně zdůraznila, že po vypořádání výše uvedených privilegovaných pohledávek mají být podle insolvenčního zákona ostatní pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim na roveň postavené (kam spadá i předmětná daňová pohledávka) uspokojeny poměrně. K takovému poměrnému uspokojení pohledávek však v důsledku postupu správce daně vůbec nemusí dojít, resp. na další věřitele zůstane menší část výtěžku. Jakmile totiž dojde k uspokojení privilegovaných pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených, nezbude žalobkyni nic jiného, než následně (a v rozporu se zásadou rovnosti) vypořádat pohledávku správce daně, který v průběhu insolvenčního řízení získal pozici zástavního věřitele, a zásadně tak zlepšil svou pozici oproti jiným věřitelům. Z povahy věci již na další věřitele nezůstane žádná část výtěžku. Správce daně z pozice zástavního věřitele dále získal možnost, aby vázal žalobkyni pokyny směřujícími ke zpeněžení nemovité věci ve smyslu § 293 odst. 1 insolvenčního zákona, čímž získal další oprávnění, které ostatní věřitelé samostatně a o své vůli získat v průběhu insolvenčního řízení nemohou. Ke zlepšení svého postavení v insolvenčním řízení nadto správce daně zneužil své postavení orgánu veřejné správy disponujícího mocenskými pravomocemi. Je přitom zřejmé, že pokud by zákonodárce skutečně zamýšlel určit pro daňové pohledávky privilegované postavení v rámci insolvenčního řízení, učinil by tak prostřednictvím výslovné úpravy v insolvenčním zákoně. V dané souvislosti poukázala žalobkyně, že Ústavní soud v nálezu ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 48/06, odmítl privilegované postavení daňových pohledávek, což správce daně svévolně ignoroval. 5. Žalobkyně dále považovala za absurdní tvrzení žalovaného, podle kterého „… v předmětném případě mohl správce daně řešit situaci žalobou, příp. následně po splnění příslušných postupů pohledávky za majetkovou podstatou moci provést i samotnou exekuci, pokládá odvolací orgán zřízení zástavního práva za projev postupu v souladu se zásadou přiměřenosti, tj. správce daně zvolil v daňovém řízení takový prostředek, který odvolatele nejméně zatěžuje a umožňuje přitom ještě dosáhnout cíle řízení, tj. správné zjištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady.“ 6. Ze samotného oprávnění podat žalobu za účelem vymožení plnění ve smyslu § 203 odst. 4 insolvenčního zákona nelze automaticky dovozovat, že žaloba bude úspěšná a že soud bez dalšího rozhodne o tom, že nárok správce daně (zde v pozici žalobce) byl uplatněn zcela po právu, resp. že insolvenční správce nepostupoval v souladu se zákonem. Jinými slovy žalovaný bez dalšího předpokládal, že by správce daně byl v případném žalobním řízení bez dalšího úspěšný, z čehož má plynout privilegované postavení jeho pohledávek. Z oprávnění správce daně podat žalobu však podle žalobkyně neplyne nic míň, ani nic víc než oprávnění podat žalobu. Podat žalobu k uplatnění pohledávky ve smyslu § 203 odst. 4 insolvenčního zákona mohou všichni věřitelé s pohledávkou za majetkovou podstatou. Ze samotné možnosti podat žalobu proto nelze dovozovat privilegované postavení daňové pohledávky oproti jiným pohledávkám za majetkovou podstatou. 7. Za druhé žalovaný podle žalobkyně nesprávně směšoval účel a smysl dv