8 As 160/2018 — Nejvyšší správní soud

57 Ad 3/2021- 117 - text  24 57 Ad 3 /2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Lukáše Pišvejce a soudců JUDr. Veroniky Burianové a Mgr. Aleše Smetanky ve věci žalobců: a) T. A. b) F. B. c) T. B. d) P. B. e) F. D. f) V. D. g) Z. E. h) V. H. i) P. H. j) P. H. k) J. K. l) M. K. m) P. K. n) K. K. o) O. K. p) T. L. q) P. L. r) P. M. s) M. N. t) P. N. u) A. P. v) M. P. w) M. P. x) M. P. y) M. R. z) L. S. aa) P. S. ab) P. Š. ac) Š. T. ad) H. T. ae) R. T. af) T.V. ag) F. V. ah) R. W. ai) V. Z. aj) T. Z. ak) R. H. všichni zastoupeni Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem, sídlem Rooseveltova 49/16, 301 00 Plzeň proti žalovanému: Generální ředitel Vězeňské služby České republiky sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, 140 00 o žalobách žalobců proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 4. 2021, č. j. VS-245693-9/ČJ-2019-80000L-51ODV, takto: I. Žaloby všech žalobců a) až ak) se zamítají. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Rozhodnutím ze dne 28. 4. 2021, č. j. VS-245693-9/ČJ-2019-80000L-51ODV (dále jen „napadené rozhodnutí“), žalovaný zamítl odvolání 37 žalobců a dalších 63 příslušníků Vězeňské služby ČR pracujících ve Věznici Horní Slavkov, a potvrdil rozhodnutí ředitele Věznice Horní Slavkov ve věcech služebního poměru ze dne 16. 10. 2019, č. j. VS- 143855/ČJ-2019-8008PR (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“). Prvoinstančním rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobců o zaplacení služebního příjmu za doby přestávek na jídlo a odpočinek podle § 60 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“) za období od 4. 6. 2016 do 4. 6. 2019 ve Věznici Horní Slavkov. II. Žaloby žalobců 2. Žalobci uvedli, že jejich žádost o proplacení přestávek na jídlo a odpočinek byla zamítnuta, přestože prokázali, že jim nebylo umožněno přestávky na jídlo a odpočinek čerpat. Přestávky jsou žalobcům odečítány z pracovní doby, aniž skutečně přerušují výkon služby a je jim umožněno přestávku využít podle svého uvážení ke stravě a oddechu. Žalobce lze podle druhu vykonávaných činností rozdělit do dvou skupin – jednak dozorce ve věznici a jednak strážné při vnější ostraze objektu a eskortách. 3. Část žalobců jako dozorci zajišťují na určených stanovištích denní režim odsouzených na ubytovnách odsouzených – zde sice mohou opustit dozorčí stanoviště, ale nejsou v takovém případě vystřídáni a musí být k dispozici k zásahu na radiostanici, přičemž v době vlastního jídla nebo stravy v jídelně neodkládají výstroj. K faktickému přerušení výkonu služby tedy nedochází. 4. Další část žalobců vykonává službu strážní, jednak při ostraze objektu věznice a dále při eskortách vězňů. Při výkonu služby při ostraze objektu věznice je zakázáno opustit strážní stanoviště, v případě strážní věže je navíc zakázáno i jíst. Při výkonu eskorty mimo objekt věznice žalobci nemohou eskortu opustit. K faktickému přerušení výkonu služby tedy též nedochází. 5. Žalobci odkázali na podporu své žalobní argumentace na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2015, č. j. 8 Ad 13/2011-53, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2018, č. j. 62 Ad 4/2016-374, a na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2019, č. j. 8 As 257/2018-44, a ze dne 7. 5 2020, č. j. 9 As 40/2020-78. 6. Žalobci poukázali na to, že verzi, že žalobci mohou službu přerušit a jsou ve službě vystřídáni, uvedli vedoucí jednotlivých oddělení, kteří však vypovídali účelově k zastření protiprávního jednání. Pokud žalovaný argumentoval přílohami denních rozkazů, žalobci popřeli, že by s nimi byli seznámeni. 7. Žalobci svými žalobami žádali, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného k žalobám žalobců 8. Žalovaný ve vyjádření k žalobě s odkazem na odůvodnění napadeného a prvoinstančního rozhodnutí uvedl, že ve správním řízení bylo prokázáno, že charakter služby žalobců umožňuje přerušit výkon služby za účelem čerpání plnohodnotné přestávky na jídlo a odpočinek. 9. K žalobcům, kteří pracují jako dozorci, žalovaný uvedl, že z vnitřních předpisů věznice je zřejmé, že je nutno dozorce na pevném stanovišti střídat a dozorce na pohyblivém stanovišti, kde se nepředpokládá jeho nepřetržitá fyzická přítomnost, nikoli. Střídání dozorců na pevných stanovištích bylo prokázáno výslechy žalobců či svědků (např. sv. S.) a přílohami denních rozkazů. Na pohyblivých stanovištích dozorci vykonávají činnosti, které lze přerušit a předvídat. V době přestávky na jídlo a odpočinek neplní dozorci žádné povinnosti a jsou povinni (i mimo službu) zakročit při mimořádné události, kterou by zachytili, podle § 7 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži ČR, nicméně nemusí být na příjmu. V době přestávky na jídlo a odpočinek dozorce nemusí mít u sebe radiostanici, jak potvrdila sv. N. Řádné čerpání přestávky podle žalovaného neznemožňuje ustrojení dozorců a výbava radiostanicí. Žalobcům bylo umožněno přestávku čerpat v plném rozsahu a bylo na nich, zda ji využijí, kdy ani jeden z žalobců nevypověděl, že by byl v průběhu přestávky povolán zpět do služby. Mimořádné situace jako události nahodilé a nepředvídatelné nelze považovat za důvod nečerpání přestávek, kdy bylo prokázáno výpověďmi a přehledem v rozhodném období, že k nim dochází pouze zřídka. Při čerpání přestávky se nepředává služba, protože se jen přerušuje. 10. K žalobcům, kteří pracují jako strážní, žalovaný s odkazem na obdobnou situaci jako u dozorců uvedl, že i zde jsou příslušníci přidělováni na pevná nebo pohyblivá stanoviště v souladu s rozpisem strážních stanovišť. Strážní na pevných stanovištích jsou v přestávkách na jídlo a odpočinek střídáni, na pohyblivých stanovištích jsou zastoupeni kolegy. Střídání na pevných stanovištích bylo prokázáno přílohami denních rozkazů a výslechem např. účastníka P. Strážní nejsou povinni mít v době přestávky u sebe radiostanici, jak bylo prokázáno výslechy (např. sv. K.). I příslušníci přidělení k eskortě mohou čerpat přestávky, jak potvrdil ve své výpovědi žalobce ad d) a sv. B., kdy v případě, že nebylo možno přestávku využít, je proplácena. Příslušníci vykonávající funkci psovoda přestávku též běžně čerpají, jak potvrdil účastník D. nebo sv. B. Mimořádnost nuceného přerušení přestávky potvrdil ve své výpovědi účastník T. 11. Žalobci tedy mohli přestávku čerpat, kdy směli využít jídelnu, kantýnu, kuchyňku i odpočinkovou místnost, což potvrdili sv. K. a účastník K. Mylnost představy žalobců o nemožnosti čerpat přestávku vyplývá z výpovědi žalobce ad d). Účastník D. vyvrátil svou výpovědí žalobní tvrzení, že žalobcům nebyly známy přílohy denních rozkazů. Kdyby bývalo bylo žalobcům znemožněno přestávku čerpat, měli to nahlásit svému nadřízenému, a uplynulá doba by tak neznemožňovala toto ověřit. Prodloužení přestávky navíc nebylo nijak sankcionováno (srov. výpověď účastníka R.). K rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2015, č. j. 8 Ad 13/2011-53, žalovaný uvedl, že na rozdíl od této věci v projednávané věci žalobci nebyli nuceni, aby trávili přestávku na pracovišti nebo v jeho blízkosti. 12. Žalovaný odkázal na rozsudky Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 27. 7. 2018, č. j. 65 Ad 9/2017-53, a ze dne 27. 7. 2018, č. j. 65 Ad 2/2017-79, na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 4446/2011, a ze dne 12. 6. 2018 sp. zn. 21 Cdo 6013/2017, na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 5. 2020, č. j. 9 As 40/2020-78 (bod 15, avšak šlo spíše o odkaz na bod 26, jehož obsah citoval). Žalovaný dále odkázal na komentář k zákonu o služebním poměru. 13. Žalovaný navrhl, aby soud žaloby jako nedůvodné zamítl. IV. Replika 14. Žalobci v replice uvedli, že při rozdělení dozorčích stanovišť na pevná a pohyblivá žalovaný pomíjí vnitřní řád věznice, kde jsou specifikovány činnosti jednotlivých dozorců při výkonu služby. Žalobci poukázali na to, že by čerpáním přestávky bez vystřídání byla stanoviště opuštěna, což odporuje Seznamu strážních a dozorčích stanovišť. Žalovaný dále pominul dozorce, kteří na pracovišti konzumují donesenou stravu a současně reagují na podněty odsouzených, kteří mají na jejich stanoviště přístup – je nerealizovatelné, aby dozorce v takovém případě podněty odsouzených neřešil. Žalobci poukázali na § 60 odst. 3 zákona o služebním poměru, podle něhož je nutno umožnit po nezbytně nutnou dobu přestávku na konzumaci stravy, pokud nelze provádět střídání na stanovišti po dobu čerpání přestávky na jídlo a odpočinek. Rozpis strážních a dozorčích stanovišť ani směrnice pro výkon služby na každém konkrétním stanovišti neuvádějí dobu čerpání přestávky na jídlo a odpočinek, tudíž je služba vykonávána nepřetržitě. Žalovaný přiznává, že dozorci nejsou střídáni a mohou své stanoviště opustit, což by vedlo ve věznici k anarchii. To stejné platí i pro strážné. Konzumace stravy je na strážních stanovištích zakázána. Žalobci odkázali na r