5 Ads 151/2016 — Nejvyšší správní soud

17 Ad 8/2022- 120 - text  13 17 Ad 8/2022 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudcem JUDr. Ondřejem Szalonnásem ve věci žalobce: R. P., nar. dne X, bytem X, zastoupen JUDr. Ladislavem Jiráskem, advokátem se sídlem Klíčová 199/2, 353 01 Mariánské Lázně, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 1292/25, 225 08 Praha 5, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 20. 1. 2022, č. j. X takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Předmět řízení 1. Žalobce brojí proti rozhodnutí žalované ze dne 20. 1. 2022, č. j. X (dále též jen: „napadené rozhodnutí“), kterým byly zamítnuty jeho námitky a potvrzeno rozhodnutí žalované ze dne 24. 11. 2021, č. j. X. Jím žalovaná zamítla žalobcovu žádost o starobní důchod pro nesplnění podmínek stanovených v § 28 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále též jen: „ZDP“) a ustanovení § 2 nařízení vlády č. 363/2009 Sb., o stanovení důchodového věku a přepočtu starobních důchodů některých horníků, kteří začali vykonávat své zaměstnání před rokem 1993 ve znění účinném od 1. 6. 2015 (dále též jen: „NV 363/2009“). 2. Podstata věci tkví v tom, že žalobce je přesvědčen, že mu svědčí nárok na snížení věkové hranice pro vznik nároku na starobní důchod, neboť od 16. 9. 1985 pracoval jako provozní elektrikář a od 18. 11. 1985 jako důlní elektrikář v podniku DIAMO s. p. Poté nastoupil od 1. 6. 1992 ke společnosti REKON a. s., kde pracoval také jako vedoucí elektro. Na dole Svornost vykonával funkci vedoucího elektro a strojní části důlního střediska od 1. 7. 1992 do 31. 12. 1996, a to po celou dobu rekonstrukce v kontrolovaném pásmu v podzemí bývalého uranového dolu, který byl před 31. 12. 1992 zařazen do kategorie I. AA-uran na základě nařízení vlády č. 117/1988 Sb., o zařazování zaměstnání do I. a II. pracovní kategorie pro účely důchodového zabezpečení. Žalobce má za to, že splnil podmínky NV 363/2009. Podle jeho názoru je navíc napadené rozhodnutí v rozporu s § 1 odst. 1 písm. f) a § 3 odst. 1 zákona č. 198/2009 Sb., antidiskriminačního zákona. 3. V projednávané věci tedy stojí před soudem dvě sporné otázky: 1) zda žalobce splnil podmínky pro snížení důchodového věku dle NV 363/2009 (resp. zda lze dobu jeho zaměstnání u zaměstnavatele REKON a. s. v období od 1. 7. 1992 do 31. 12. 1996 hodnotit jako dobu zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných uranových dolech, tj. I. AA-URAN pracovní kategorie; 2) pakliže by byla odpověď na prvou otázku záporná jen proto, že žalobce od 1. 7. 1992 do 31. 12. 1996 pracoval v soukromém podniku, zda je taková úprava v souladu se zákazem diskriminace, resp. s úpravou diskriminačního zákona. 4. Krajský soud v Plzni ve věci rozhoduje již podruhé. Jeho rozsudek ze dne 30. 12. 2022, č. j. 17 Ad 8/2022-49, jímž napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení, totiž zrušil NSS svým rozsudkem ze dne 24. 1. 2024, č. j. 6 Ads 28/2023-27. Sluší se podotknout, že v mezidobí došlo ke změně v obsazení krajského soudu, se kterou byli účastníci řádně seznámeni. Protože zástupce žalobce současně s odkazem na ústavní stížnost, kterou proti citovanému rozsudku NSS podal, navrhl, aby soud řízení přerušil, konstatuje soud, že důvody pro přerušení řízení neshledal. Především je třeba konstatovat, že závěry, ke kterým NSS ve svém rozsudku dospěl, jsou zcela jednoznačné, přičemž krajský soud je jimi vázán (§ 110 odst. 4 s. ř. s.). Řízení o ústavní stížnosti proti kasačnímu rozsudku NSS není obligatorním důvodem k přerušení řízení a soud dospěl k závěru, že není namístě řízení zatěžovat průtahem spočívajícím v jeho nedůvodném přerušení, když je možno právní závěry NSS vycházející z jeho ustálené rozhodovací praxe vtělené do kasačního rozsudku aplikovat bez dalšího. Ostatně, sám zástupce žalobce v kopii ústavní stížnosti, kterou soudu poskytl, uvádí, že si je vědom, že jde o ústavní stížnost nepřípustnou, jakkoli argumentuje vůči jejímu odmítnutí odkazem na § 75 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. K poukazu zástupce žalobce na to, že o jeho návrhu na přerušení řízení dosud nerozhodl, soud dodává, že o takovém návrhu, nemíní-li mu soud vyhovět, se samostatně nerozhoduje. Obsah žaloby 5. Žalobce v žalobě namítal, že podal dne 25. 8. 2021 žádost o přiznání starobního důchodu s tím, že mu tento nárok vznikl v souladu s ustanovením § 21 odst. 1 písm. a) zákona, když odpracoval 25 let, dosáhl věku 55 let a odpracoval v zaměstnání uvedeném v § 14 odst. 2 písm. a) zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení (dále též jen: „zákon o sociálním zabezpečení“) nejméně 10 roků v uranových dolech a že splnil podmínky stanovené v NV 363/2009. Hlavním důvodem, proč žalovaná zamítla žádost žalobce byl ten, že u žalobce nebyly splněny podmínky stanovené v rozhodnutí NSS ze dne 21. 4. 2010, č. j. 6 Ads 122/2009-59, kterými jsou: zaměstnání bylo zákonem stanoveným způsobem (postupem podle § 17 zákona o sociálním zabezpečení) zařazeno do I. pracovní kategorie, soukromý podnik, v němž bylo takové zaměstnání vykonáváno, vznikl na základě transformace či privatizace státem vlastněného podniku, zaměstnání i po změně vlastnické formy zaměstnavatele bylo nadále vykonáváno za stejných (identických) podmínek jako v době, kdy bylo zaměstnání zařazeno do zvýhodněné pracovní kategorie. Podle názoru žalobce jsou podmínky stanovené v tomto rozsudku překonané, a dokonce v přímém rozporu se zákonem č. 198/2009 Sb. o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), který v § 1 odst. 1 písm. f) garantuje právo na rovné zacházení v oblasti práva sociálního zabezpečení. Žalobce také citoval § 3 odst. 2 téhož zákona, podle něhož se nepřímou diskriminací rozumí takové jednání nebo opomenutí, kdy na základě zdánlivě neutrálního ustanovení, kritéria nebo praxe je z některého z důvodů uvedených v § 2 odst. 3 osoba znevýhodněna oproti ostatním. Podle názoru žalobce je podmínka stanovená v rozhodnutí NSS spočívající v tom, že pro vznik nároku na předčasný odchod do důchodu musí žadatel pracovat ve státním sektoru nebo v podniku, který vznikl na základě transformace či privatizace státem vlastněného podniku, zcela diskriminační, neboť zvýhodňuje zaměstnance státních či privatizovaných podniků, proti zaměstnancům soukromých podniků, kteří vykonávají totožnou práci a ve stejné pracovní kategorii, jakou vykonávali v minulosti u státních podniků. 6. Přitom soukromé podniky a podnikatelé hradili za své zaměstnance stejné odvody na sociální pojištění jako státní podniky a podniky privatizované, a není tedy důvodu nahlížet na jejich zaměstnance jinak. Opačný názor by byl zcela jednoznačně diskriminační. V tomto ohledu nelze souhlasit s názorem NSS zmíněným v odstavci 27 citovaného rozhodnutí, kde uvádí: „Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že zákonnou podmínkou zařazení zaměstnání do zvýhodněných pracovních kategorií bylo kazuistické posouzení každého zaměstnání a jeho konkrétních podmínek příslušnými státními orgány postupy určenými zákonem. Pokud by došlo v soukromém podniku ke vzniku nového zaměstnání, které nebylo posouzeno výše popsanou procedurou a zavedeno dle příslušných právních předpisů do resortních seznamů zaměstnání zařazených do I. pracovní kategorie pro účely důchodového zabezpečení, pak by nebylo možno takovéto zaměstnání zpětně pouze například dle analogie mezi zvýhodněná zaměstnání ex post zařadit. V takovémto případě se již jedná o odlišné podmínky, neboť zaměstnanec již vstupoval do nového pracovněprávního vztahu bez souvislosti s předchozím zaměstnáním a v nových podmínkách si již sjednával mzdová a další ujednání. U takovýchto nově vzniklých zaměstnání by se nenaplnila základní podmínka stanovená zákonem (§ 17 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb. ve znění účinném do 31. 5. 1992) pro vytvoření nového pracovního místa ve zvýhodněné pracovní kategorii. Takovou zákonnou podmínkou bylo rozhodnutí příslušného ústředního orgánu, v jehož oboru působnosti se vykonávalo posuzované zaměstnání, o zařazení zaměstnání do resortního seznamu zaměstnání zařazených do I. a II. pracovní kategorie formou výnosu. Nejvyšší správní soud tedy tímto vypořádává námitku stěžovatelky spočívající v tom, že podmínkou pro zařazeni do I. Pracovní kategorie je výkon zaměstnání v organizaci, která spadala do působnosti některého z resortů a jednalo se o zaměstnání, které bylo výnosem příslušného orgánu zařazeno do resortního seznamu. Závěry Nejvyššího správního soudu v tomto konkrétním případě rozhodně nemohou být aplikovány na všechna zaměstnání vykonávaná u soukromého zaměstnavatele, která mají charakter obdobný zaměstnání zařazenému do zvýhodněné I. pracovní kategorie, to by bylo ostatně nespravedlivé paušální zvýhodnění soukromých zaměstnavatelů, kteří zaměstnance v rizikových provozech využívali, avšak nijak se nepodíleli na zvýšených nákladech spojených