8 Azs 168/2021 — Nejvyšší správní soud

62 A 1/2024- 34 - text  8 62 A 1/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní JUDr. Veronikou Burianovou ve věci žalobce: A. M. H. K. bytem X zastoupen JUDr. Matějem Šedivým, advokátem sídlem Václavské náměstí 21, 110 00 Praha 1 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 12. 2023, č. j. MV-175016-4/SO-2023, takto: I. Rozhodnutí žalované ze dne 13. 12. 2023, č. j. MV-175016-4/SO-2023, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 14 467 Kč k rukám zástupce žalobce JUDr. Matěje Šedivého, advokáta. Odůvodnění: I. Vymezení věci, žaloba a vyjádření žalované 1. Žalobci bylo s platností do 4. 12. 2022 uděleno povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU, jímž byla žalobcova dcera A. K., nar. X, státní občanka ČR (dále jen „dcera“). Dne 18. 10. 2022 podal žalobce Ministerstvu vnitra (dále jen „Ministerstvo“) žádost o prodloužení doby platnosti pobytové karty rodinného příslušníka občana EU dle § 87o odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Ministerstvo žádost rozhodnutím ze dne 13. 9. 2023, č. j. OAM-14718-25/PP-2022 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), zamítlo podle § 87p odst. 2 a 4 ve spojení s § 87f odst. 1 zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce přestal v ČR pobývat společně s dcerou, a stanovilo žalobci k vycestování z ČR lhůtu 60 dnů od právní moci rozhodnutí. Ministerstvo prvoinstanční rozhodnutí odůvodnilo skutkovým závěrem, že žalobce v ČR s dcerou trvale nepobývá a podniká v Egyptě, kde má i svou rodinu. 2. Žalobce podal proti prvoinstančnímu rozhodnutí odvolání, které odůvodnil podáním ze dne 29. 10. 2023 tím, že se počátkem září 2023 přestěhoval do ČR, kde trvale pobývá a pečuje dceru. Žalobce potvrdil, že dříve účel pobytu neplnil, ale nežádoucí stav již odstranil. 3. Žalovaná v záhlaví tohoto rozsudku specifikovaným napadeným rozhodnutím odvolání žalobce zamítla a prvoinstanční rozhodnutí potvrdila. Žalovaná napadené rozhodnutí odůvodnila tím, že žalobce přestal s dcerou pobývat v ČR, přijíždí do ČR nepravidelně, trvale žije v Egyptě, kde podniká a má rodinu. K odvolacím námitkám žalovaná uvedla, že řízení o žádosti o prodloužení doby platnosti pobytové karty je řízením ovládaným dispoziční zásadou, a proto byl žalobce povinen prokázat splnění podmínek pro prodloužení doby její platnosti. Žalobce však své tvrzení o přestěhování se do ČR za svou dcerou a soužití s ní neprokázal, a proto k němu žalovaná nemohla přihlédnout. Podle žalované se žalobce sám rozhodl, že odcestuje z ČR do své domovské země, pobyt mimo ČR tak nebyl důsledkem důvodu nezávislého na žalobcově vůli. 4. Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu ve smyslu § 65 a násl. zákona s. ř. s. Jediným žalobním bodem žaloby byla námitka, že žalovaná nezohlednila novou skutečnost dle § 82 odst. 4 ve spojení s § 3 správního řádu v podobě odvolacího tvrzení, že žalobce přesídlil do ČR, kde žije se svou dcerou a pečuje o ni. Žalobce potvrdil, že v průběhu řízení před Ministerstvem pobýval v Egyptě, ale zdůraznil, že v době po vydání prvoinstančního rozhodnutí přesídlil do ČR. Přesídlení do ČR jakožto faktický stav nebylo lze přitom prokázat listinami, ale jen šetřením v místě bydliště dcery a žalobce, které nemohl obstarat žalobce, ale měl jej zajistit správní orgán. Žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc žalované k dalšímu řízení. 5. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že žalobce neprokázal své odvolací tvrzení, že po vydání prvoinstančního rozhodnutí přesídlil do ČR, a proto k tomuto tvrzení žalovaná nemohla přihlédnout. Podle žalované si lze stěží představit, že žalobce v současnosti žije v ČR, když má v Egyptě rodinu a podniká tam. V místě hlášeného pobytu žalobce v Plzni bylo při pobytové kontrole zjištěno, že zde žalobce nebydlí. Protože žalobce neprokázal, že žije v ČR s dcerou, nevyvrátil důkazy svědčící o nesplnění podmínek pro prodloužení platnosti pobytové karty. Žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl. II. Posouzení věci soudem 6. Soud o žalobě rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání, neboť žalobce s takovým postupem nevyslovil nesouhlas (nevyjádřil se k výzvě soudu ze dne 16. 1. 2024, č. j. 62 A 1/2024-16, doručené mu téhož dne) a žalovaná s rozhodnutím bez jednání souhlasila výslovně ve vyjádření k žalobě. 7. V souladu s § 75 odst. 1 a 2 s. ř. s. soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů, přičemž neshledal žádnou vadu napadeného rozhodnutí, k níž by byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti. 8. Podle § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců se rozumí rodinným příslušníkem občana Evropské unie jeho rodič, jde-li o občana Evropské unie mladšího 21 let, o kterého skutečně pečuje. 9. Podle § 87o odst. 2 věty třetí zákona o pobytu cizinců je povinen požádat rodinný příslušník občana Evropské unie o prodloužení platnosti pobytové karty před skončením platnosti této karty. 10. Podle § 87p odst. 1 zákona o pobytu cizinců je povinen žadatel k žádosti o prodloužení doby platnosti pobytové karty předložit mj. doklad potvrzující, že pobývá na území společně s občanem Evropské unie. 11. § 87p odst. 2 věty první zákona o pobytu cizinců stanoví, že ministerstvo dobu platnosti pobytové karty neprodlouží, shledá-li důvod pro ukončení přechodného pobytu na území podle § 87f. 12. Podle § 87f odst. 1 věty druhé zákona o pobytu cizinců ukončí ministerstvo přechodný pobyt rodinnému příslušníkovi občana Evropské unie, který sám není občanem Evropské unie, pokud přestal splňovat podmínky uvedené v § 15a nebo přestal na území pobývat společně s občanem Evropské unie, zejména pokud občan Evropské unie ukončil svůj pobyt na území nebo mu byl přechodný pobyt na území zrušen, za podmínky, že toto rozhodnutí bude přiměřené z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného života rodinného příslušníka občana Evropské unie. 13. Se zohledněním výše uvedené právní úpravy činí soud na půdorysu posuzované věci první dílčí závěr, že Ministerstvo bylo oprávněno žádost žalobce zamítnout v případě skutkového zjištění, že žalobce na území nepobývá společně s dcerou, resp. o ni na území nepečuje [viz § 15a odst. 1 písm. b) ve spojení s § 87p odst. 2 větou první ve spojení s § 87f odst. 1 větou druhou zákona o pobytu cizinců]. 14. Podle § 89 odst. 2 správního řádu přezkoumává odvolací správní orgán soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy. Správnost napadeného rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. K vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě na jeho správnost, se nepřihlíží; tímto ustanovením není dotčeno právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. 15. § 82 odst. 4 správního řádu stanoví, že k novým skutečnostem a k návrhům na provedení nových důkazů, uvedeným v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení, se přihlédne jen tehdy, jde-li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve. Namítá-li účastník, že mu nebylo umožněno učinit v řízení v prvním stupni určitý úkon, musí být tento úkon učiněn spolu s odvoláním. 16. O uplatnění zásady koncentrace ve věcech pobytu cizinců není sporu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2023, č. j. 8 Azs 168/2021-54, bod 22, nebo ze dne 8. 11. 2016, č. j. 5 Azs 115/2016-34, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2413/22, bod 11). 17. Pro rozhodování správního orgánu je rozhodující skutkový a právní stav v době vydání rozhodnutí (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 1. 2019, č. j. 9 As 362/2018–37, bod 23). 18. Z toho vyplývá, že úkolem odvolacího správního orgánu je přezkum zákonnosti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, resp. přezkum jeho správnosti, kdy pro takový přezkum je rozhodující skutkový a právní stav ke dni vydání rozhodnutí odvolacího orgánu s následující výjimkou: Odvolací orgán nepřihlíží k novým skutkovým odvolacím tvrzením ani k novým odvolacím důkazním návrhům, ledaže je účastník nemohl uplatnit dříve. 19. V posuzované věci bylo nové odvolací skutkové tvrzení o soužití a péči o dceru ze strany žalobce, započatým teprve v průběhu odvolacího řízení, relevantní pro posouzení zákonnosti a správnosti prvoinstančního rozhodnutí, protože pro žalovanou byl rozhodný skutkový stav ke dni vydání jejího (napadeného) rozhodnutí. V druhém kroku bylo zapotřebí posoudit, zda byly splněny aplikační podmínky výše uvedené výjimky, tj. zda žalobce mohl předmětné nové skutkové tvrz