3 Afs 155/2019 — Nejvyšší správní soud

77 Af 4/2025- 100 - text  12 77 Af 4/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudců Mgr. Jaroslava Škopka a Mgr. Jana Šmakala ve věci žalobkyně: K Oil křeček s.r.o., v likvidaci, sídlem Staré náměstí 136, Sokolov zastoupena advokátem JUDr. Martinem Vychopeněm, sídlem Masarykovo náměstí 225, Benešov proti žalovanému: Finanční úřad pro Karlovarský kraj, sídlem Krymská 2a, Karlovy Vary o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 1. 2025, č.j. 6328/25/2407-50521-405339, takto: I. Žaloba se z a m í t á. II. Žádný z účastníků řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Napadené rozhodnutí 1. Žalobkyně se žalobou ze dne 25. 3. 2025 domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 1. 2025, č.j. 6328/25/2407-50521-405339 (dále též jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný posoudil žalobkyniny námitky uplatněné u správce daně dne 12. 9. 2024, zaevidované pod č.j. 668184/24, č.j. 668186/24, č.j. 668188/24 a č.j. 668189/24 a doplněné dne 31. 10. 2024, zaevidované pod č.j. 741435/24 a č.j. 741632/24, proti vyrozuměním o úroku z neoprávněného jednání správce daně a o úroku z nesprávně stanovené daně dle § 251a odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“) a v souladu s § 159 odst. 3 téhož zákona rozhodl tak, že „námitka se zamítá“. II. Žaloba 2. Žalobkyně spatřuje pochybení žalovaného v tom, že žalovaný při výpočtu úroku nepostupoval podle § 254 odst. 2 daňového řádu ve znění do 31. 12. 2020 a § 254 odst. 5 ve znění od 1. 1. 2021, podle kterých má daňový subjekt právo na úrok ve dvojnásobné výši oproti běžnému úroku, pokud správce daně neoprávněně vymáhal daň. Zákon výslovně stanoví, že při neoprávněném vymáhání daně je úrok dvojnásobný, přičemž správce daně nemá pravomoc tuto výši libovolně snižovat. Pokud správce daně vypočetl úrok pouze v základní výši dle § 254 odst. 1 daňového řádu, je jeho postup v přímém rozporu se zákonným zněním uvedených ustanovení. 3. Dle žalobkyně judikatura potvrzuje, že neoprávněné vymáhání daně (např. exekuce, obstavení účtu, srážky ze mzdy) znamená intenzivnější zásah do vlastnických práv daňového subjektu než pouhé nesprávné stanovení daně. Nejvyšší správní soud se k této problematice opakovaně vyjádřil, např. v rozsudku č.j. 7 Afs 299/2015-50 dovodil, že pokud byla daň vymožena prostřednictvím exekuce a následně bylo zjištěno, že byla stanovena nesprávně, vzniká nárok na dvojnásobný úrok, v rozsudku č.j. 9 Afs 68/2020-37 zdůraznil, že i částečné vymožení nesprávně stanovené daně zakládá nárok na zvýšený úrok, neboť správce daně zasáhl do vlastnického práva daňového subjektu nad rámec oprávněného postupu, a v rozsudku č.j. 4 Afs 58/2018-45 konstatoval, že dvojnásobný úrok slouží jako sankce vůči státu za neoprávněné jednání správce daně a není pouhou kompenzací časové hodnoty peněz, ale trestá protiprávní zásah do majetkové sféry daňového subjektu. 4. Žalobkyně dále uvedla, že zvýšený úrok není jen kompenzací časové hodnoty peněz, ale plní sankční funkci vůči státu za protiprávní jednání správce daně. Správce daně nemůže svévolně rozhodnout o nepřiznání dvojnásobného úroku, pokud byly splněny zákonné podmínky. Žalobkyně měla oprávněné očekávání, že žalovaný bude postupovat podle platné právní úpravy a přizná dvojnásobný úrok. Odlišný postup žalovaného zakládá nejistotu v právním prostředí a narušuje důvěru daňových subjektů v předvídatelnost rozhodování finančních úřadů. Pokud žalovaný nesprávně stanovil úrok pouze v základní výši, jedná se o nepřípustný zásah do práv daňového subjektu. Postup žalovaného je v rozporu se zákonem, judikaturou i principy ochrany práv daňových subjektů. Proto je namístě požadovat opravu výpočtu úroku a přiznání úroku ve dvojnásobné výši, jak stanoví zákon. Důvody, na jejichž základě se žalobkyně svých zákonných nároků [domáhá], jsou podrobně uvedeny v uplatněných námitkách proti rozhodnutím žalovaného ve formě vydaných vyrozumění, v nichž jsou uvedeny i procesní důvody, o které žalobkyně opírá svůj právní názor, že exekuční řízení defacto skončilo až faktickým vrácením veškerých exekučně získaných prostředků v plné výši, což koneckonců potvrdilo i samotné Odvolací finanční ředitelství ve svém rozhodnutí ze dne 10. 8. 2020, č.j. 30340/20/5100-41453-711400, kterým bylo rozhodnuto o námitce a daňovému subjektu byl přiznán úrok z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 odst. 1 a 2 daňového řádu, a to za období od uhrazení částky až do jejího vrácení. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí (zejména odst. 16) se podává, že „pro přiznání úroku z neoprávněného jednání správce daně nepostačí jakékoli zrušení či změna rozhodnutí, ale musí k němu dojít v souvislosti s konstatací nezákonnosti původního rozhodnutí, která je způsobena pochybením na straně správce daně. Úrok vzniká daňovému subjektu z částky, kterou na základě nebo v souvislosti s nezákonným rozhodnutím uhradil, a to za dobu od jejího uhrazení až do jejího vrácení. Výjimkou je případ, kdy daňový subjekt provede úhradu daně přede dnem splatnosti této daně, zde se uhrazená částka začne úročit až dnem následujícím po dni splatnosti daně.“. 5. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaný v rámci svého rozhodnutí přiznal žalobkyni úrok ve dvojnásobné výši, přičemž jako poslední den úročení stanovil datum 20. 5. 2018. Současně uvedl, že po tomto datu již úrok nevzniká s odkazem na § 168 odst. 4 daňového řádu, neboť se daň stala splatnou. Tento závěr vycházel z tehdejší procesní situace, která se však zásadně změnila rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne 15. 9. 2022, kterým byly zrušeny dodatečné platební výměry žalobkyně a odvolací řízení bylo zastaveno. Současně byly další dva dodatečné platební výměry upraveny tak, že došlo ke změně hodnot výpočtu doměřené daně, přičemž výše doměřené daně i souvisejícího penále byla dle § 251 daňového řádu snížena. V důsledku tohoto rozhodnutí bylo období od 26. 5. 2015 do 20. 5. 2018 úročeno ve dvojnásobné výši podle § 254 odst. 2 daňového řádu. Naopak období od 21. 5. 2018 do skutečného vrácení zadržovaných prostředků již žalovaný neúročil ve dvojnásobné výši, přestože procesně došlo pouze k prodloužení konce úročení až do dne faktického vrácení daňového přeplatku. Tento procesní fakt a argument žalovaný odmítl, a to i v rámci rozhodnutí o námitkách a setrvává na svém právním názoru, že řízení, které by bylo možno označit za exekuční, skončilo dnem 20. 5. 2018. Žalovaný byl přitom povinen úročit i období od 21. 5. 2018 do 30. 9. 2022 ve dvojnásobné výši, neboť neexistuje žádný právní či judikatorní argument, který by ospravedlňoval odlišný přístup k těmto dvěma obdobím. Odvolací finanční ředitelství samo pro období od 26. 5. 2015 do 20. 5. 2018 aplikovalo dvojnásobnou výši úroku, přičemž z hlediska právní kvalifikace, faktické a procesní situace není rozdíl mezi touto fází a obdobím následujícím po 20. 5. 2018. Nerespektováním tohoto principu se žalovaný dopustil pochybení, neboť nevzal v úvahu změnu procesní situace způsobenou rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne 15. 9. 2022, č.j. 34170/22/5300-22442-706033, které zrušilo a z části změnilo dodatečné platební výměry žalovaného ze dne 24. 2. 2017, č.j. 153567/17/2407-50521-404729, č.j. 153663/17/2407-50521-404729 a č.j. 53667/17/2407-50521-404729, a zároveň nepřiznal žalobkyni odpovídající úrok ve dvojnásobné výši, což odporuje principům právní jistoty a rovnosti před zákonem. 6. Žalobkyně dále namítala, že napadeným rozhodnutím, kterým byla zamítnuta její námitka proti neoprávněnému jednání správce daně a proti nepřipsání úroku z nesprávně stanovené daně dle § 254 daňového řádu, došlo k přímému zásahu do jejích práv. Žalovaný svým postupem porušil povinnost jednat v souladu se zásadami daňového řízení, zejména zásadou zákonnosti a zásadou ochrany práv daňového subjektu. Neoprávněným jednáním správce daně došlo k protiprávnímu zadržování finančních prostředků žalobkyně, přičemž vzniklý úrok z tohoto jednání je zákonnou kompenzací újmy způsobené nesprávným úředním postupem. Nepřipsáním úroku z nesprávně stanovené daně žalovaný dále porušil kogentní § 254 daňového řádu, podle kterého má daňový subjekt nárok na úrok v odpovídající výši. Judikatura správních soudů opakovaně potvrdila, že úrok z nesprávně stanovené daně vzniká ex lege a správce daně jej nemůže svévolně odepřít či nezákonně krátit. - nečinně vyčkával a nepřijal žádné kroky k navrácení neoprávněně zadržených finančních prostředků daňovému subjektu, a to i přesto, že žalobkyně opakovaně žádala o vrácení přeplatku - vydal rozhodnutí, jímž odmítl nárok žalobkyně na úrok, ačkoli zákonná úprava i dosavadní judikatura správnosti tohoto nároku žalobkyně nasvědčovaly - místo toho, aby přeplatky vrátil, vydal další zajišťovací příkazy, aby mohl i nadále a procesně zdůvodnitelně neoprávněně zadržovat prostředky žalobkyně - převáděl prostředky z osobního daňového účtu na svůj interní účet správce, a to tak, aby tyto pr