1 Afs 106/2004 — Nejvyšší správní soud

15 Af 52/2010- 31 - text Pokračování 7 15Af 52/2010 15Af 52/2010-31 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců Mgr. Václava Trajera a JUDr. Petra Černého, Ph.D. v právní věci žalobce: Ing. J. V., bytem „X“, zastoupeného JUDr. Michalem Vejlupkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, ul. Pařížská č. p. 6, PSČ 400 01, proti žalovanému: Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem v Brně, ul. Masarykova č. p. 427/31, poštovní přihrádka 351, PSČ 602 00, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 7. 5. 2010, č. j. 3951/10-1500-506476, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou podanou u zdejšího soudu v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí původního žalovaného Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 7. 5. 2010, č. j. 3951/10-1500-506476, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Ústí nad Labem (dále jen „správce daně“) ze dne 29. 9. 2009, č. j. 198889/09/214964501471, kterým bylo dle ust. § 27 odst. 1 písm. c) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), zastaveno řízení ve věci žalobcova přiznání k dani darovací ze dne 27. 7. 2009, které správce daně zaevidoval pod č. j. 161862/09/214964501471, a v němž žalobce vykázal peněžitý dar ve výši 10.000.000,-Kč od dárce RNDr. M. H. Současně se žalobce domáhal i zrušení výše uvedeného rozhodnutí Finančního úřadu v Ústí nad Labem a požadoval, aby soud uložil žalované straně uhradit mu náklady předmětného soudního řízení. Na tomto místě je třeba uvést, že dne 1. 1. 2013 vstoupil v účinnost zákon č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o finanční správě“), kterým byla zrušena všechna finanční ředitelství, včetně Finančního ředitelství v Ústí nad Labem. S ohledem na tuto skutečnost se ve smyslu ust. § 69 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), ve spojení s ust. § 5 a § 7 písm. a), § 20 odst. 2 zákona o finanční správě se od 1. 1. 2013 místo původního žalovaného Finančního ředitelství v Ústí nad Labem bez dalšího stalo žalovaným Odvolací finanční ředitelství se sídlem v Brně. V žalobě žalobce uvedl, že předmětem celého sporu je výklad darovací smlouvy, kterou žalobce jako obdarovaný uzavřel dne 7. 7. 2009 s dárcem RNDr. M. H., na jejímž základě žalobce získal peněžitý dar ve výši 10.000.000,-Kč. S ohledem na takto sjednanou darovací smlouvu žalobce následně podal ke správci daně přiznání k darovací dani. V návaznosti na právě uvedené žalobce zdůraznil, že výklad předmětné darovací smlouvy, jak byl učiněn původním žalovaným, považuje za nesprávný, a to zejména pro rozpor s ust. § 35 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), čímž došlo z jeho strany k překročení mezí správního uvážení. Původní žalovaný totiž dle žalobce nerespektoval projev smluvních stran darovací smlouvy, kdy v tomto případě je rozhodující vůle dárce dar poskytnout a vůle obdarovaného dar přijmout. Žalobce nesouhlasí s právním názorem původního žalovaného i správce daně ohledně ust. § 630 občanského zákoníku, kdy zastávají názor, že toto ustanovení občanského zákoníku je taxativní, z čehož dovozují, že pouze za podmínek uvedených v tomto ustanovení se dárce může domáhat vrácení daru. Žalobce je však toho názoru, že ust. § 630 občanského zákoníku není taxativní, neboť účastníci darovací smlouvy si mohou sjednat i jiné podmínky či předpoklady, za nichž může obdarovanému vzniknout povinnost dar vrátit. Dle žalobce od zákonného práva dárce na vrácení daru dle ust. § 630 občanského zákoníku je třeba odlišovat případy, kdy povinnost obdarovaného vrátit vyplývá z jeho závazku, a to v předmětném případě z dotyčné uzavřené darovací smlouvy. Na podporu tohoto názoru žalobce poukázal na komentář k ust. § 630 občanského zákoníku, který je obsažen na str. 1119 komentovaného občanského zákoníku autorky JUDr. Škárové, 10. vydání, Nakl. C. H. Beck. Dále žalobce zmínil, že i dle původního žalovaného byl v čl. II. předmětné darovací smlouvy sjednán předmět této smlouvy, tj. závazek dárce poskytnout obdarovanému dar a současně závazek obdarovaného peněžitý dar ve výši 10.000.000,-Kč přijmout. Je tedy zcela zřejmé, že darovací smlouva byla uzavřena, a proto předmětem daně je plnění - darování ve smyslu zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění dalších předpisů (dále jen „zákon o trojdani“), kdy dle ust. § 5 tohoto zákona je poplatníkem darovací daně nabyvatel, což je v tomto případě obdarovaný žalobce. V této souvislosti žalobce zároveň zmínil i ust. § 6 zákona o trojdani, kdy předmětem darovací daně je bezúplatné nabytí majetku na základě darovací smlouvy. S ohledem na toto ustanovení je žalobce přesvědčen, že mezi žalobcem a dárcem byla uzavřena darovací smlouva, když jakýkoliv jiný výklad pokládá žalobce za nesprávný. Dle žalobce je totiž nutné závazky sjednané v čl. III. a IV. předmětné darovací smlouvy považovat za samostatná ujednání, které nemají vliv na to, že mezi žalobcem a dárcem byla platně uzavřena darovací smlouva. Obdobný závěr je dle žalobce třeba vztáhnout i na ujednání ohledně smluvních pokut, neboť se netýkají předmětu darovací smlouvy. Z tohoto důvodu žalobce nemůže souhlasit s výkladem obsahu darovací smlouvy, jak byl proveden původním žalovaným a správcem daně. Žalobce trvá na tom, že k darování nedošlo v souvislosti s podnikáním žalobce, když v roce 2009 nebyl podnikatelem, ani nebyl k dárci v postavení obdobném a ani nebyl zaměstnancem. K tomuto žalobce dále doplnil, že není pravdou, že by předmětné peníze obdržel za výkon sjednaných činností a za poskytnutí informací před a po uzavření darovací smlouvy, když žádná taková smlouva uzavřena mezi účastníky nebyla a žalobce neměl a nemá žádný nárok na poskytnutí daru. Předmětný dar byl žalobci poskytnut z vlastní vůle dárce jako výraz poděkování a vděku z důvodů uváděných v čl. I. písm. f) darovací smlouvy. Tato skutečnost byla právě důvodem pro uzavření darovací smlouvy a nikoliv dvoustranný závazek, podle něhož měl žalobce pro dárce provádět činnost a dárce za to poskytnout žalobci odměnu. Dle žalobce žádné takovéto ujednání neexistovalo a fakticky ani existovat nemohlo, neboť v roce 1997 nikdo nevěděl, co se stane v roce 2009. Z tohoto důvodu nemůže být správný závěr původního žalovaného, že skutečným obsahem darovací smlouvy bylo plnění povinností žalobcem dárci, a to včetně poskytování informací dárci za úplatu, neboť dle žalobce nic takového sjednáno nebylo a z darovací smlouvy to nevyplývá. Původní žalovaný ve svém písemném vyjádření k podané žalobě navrhl její zamítnutí v plném rozsahu pro nedůvodnost a k žalobě předně sdělil, že žalobce v žalobě používá totožné námitky se shodnou argumentací, které jím již byly uplatněny v odvolacím řízení. K věci původní žalovaný uvedl, že v souladu s ust. § 630 občanského zákoníku se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo k členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy. K tomu původní žalovaný doplnil, že sice mohou existovat případy, kdy povinnost obdarovaného vrátit dar dárci vyplývá z jeho závazku vůči dárci, avšak tento závazek je upraven zvláštním právním předpisem. Dále původní žalovaný zdůraznil, že čl. II. předmětné darovací smlouvy nelze vnímat izolovaně, tj. jako kdyby ostatní články této smlouvy nebyly její součástí. Původní žalovaný je toho názoru, že smlouvu jako celek nelze vnímat jako darovací smlouvu. Pokud by v ostatních částech této smlouvy nebyly uvedeny zavazovací podmínky, potom by dle původního žalovaného tato smlouva mohla být posouzena jako darovací, tak to však v daném případně nebylo. Na obdarovaného nemohl být kladen požadavek na jakoukoliv protislužbu. Dle původního žalovaného čl. III a IV. předmětné darovací smlouvy nelze považovat za samostatná ujednání, když tyto články jsou naopak provázány s jinými články této smlouvy, tj. i s čl. II. Původní žalovaný trvá na tom, že u žalobce nebyla splněna podmínka bezúplatného získání určité majetkové výhody, a to z důvodu, že žalobce byl smluvně zavázán poskytovat dárci informace či činnosti, jež mají samy o sobě svou vyjádřitelnou hodnotu, kterou by bylo možno finančně realizovat. Dle původního žalovaného se tak jedná o případ, na který dopadá ust. § 6 odst. 4 písm. c) zákona o trojdani, podle kterého předmětem darovací daně nejsou bezúplatná nabytí majetku, jež jsou příjmem a předmětem daně z příjmů podle zvláštního právního předpisu. K tvrzení žalobce, že dar neobdržel za výkon sjednaných činností, a proto mu z tohoto důvodu nemohl ani vzniknout nárok na poskytnutí daru, al